Lasička a Kachna - 1. díl

Anotace: Prosím o zhodnocení, je to pouhý začátek mého díla, píšu spíš do šuplíku a pro zábavu - nevím, jestli by někoho zajímalo mé čtení, ale byla bych vděčna za jakoukoli odezvu. Děkuji!

Sbírka: Lasička a Kachna

Lasička má dlouhé a štíhlé tělo a když viděla, jak se k ní travou třpytící se od ranní rosy kolébá kachna, cupitala jí naprotil. Kachna s lasičkou jsou kamarádky už od nejútlejšího věku. Prakticky spolu vyrůstaly a navštěvovaly společnou základní školu pro malá a střední zvířata. Lecjaké zvíře by se tomu mohlo divit, jelikož kachna pochází z jiné společenské oblasti nežli lasička. Kachny otec, divoký kačer, měl v lese velmi vysoké postavení, neboť uměl dobře organizovat a v oblasti práva chránit slabší a hloupější zvěř. Kachny matka, pocházela z rodu kachen domácích a pracovala v samém vrcholu řízení lesa – pravá ruka nejhlavnějšího správčího jelena. Lasička pocházela ze skromnějších poměrů. Její otec, hranostaj, vlastnil několik doupat, kde nechával za úplatu nocovat uprchlíky a kočovná zvířata. Kuna, lasičky matka, se živila vykrádáním vajec v nedaleké vesnici. Možná proto se kachny rodiče zdráhaly vpustit lasičku do domu, i když by jak živa nic neukradla nebo neponičila. Když lasička přišla za Kachnou na návštěvu, zbytek kachní rodiny – i kachny sestra husa – byli ve střehu, protože viděly v Lasičce vetřelce. Velice zvláštní úkaz vidět drobounkou lasičku ve společnosti dvou tučných, kolébavých kachen, jednoho barevného kačera a velké husy. Lasička to samozřejmě vycítila.
A teď malá lasička radostně hopsala za kachnou, která se s ní trochu odtažitě, s lehce opovržlivým pohledem přivítala. Lasička si ničeho nevšimla a začala jí vyprávět novinky z okolí lesních doupat.
„Hele, kachno, podívej – bedla! A další! Pojď, honem, berem je!“ vykřikla vesele lasička.
„Lasičko, prosím tě, dyť je to prachobyčejná muchomůrka. Žádné bedly tady nejsou, a i kdyby, rozhodně ne k jídlu!“ oponovala kachna.
„Ale můj táta... My je odjakživa sbíráme! Umí je výborně usmažit, na másle!“
„Mě vůbec nezajímá nějákej pan hranostaj a už vůbec ne, co si smaží. Pojď, než se otrávíš... Ale víš co? Klidně si tu jedovatku pro mě za mě seber, mě na tom nezáleží.“ zrudla kachna vzteky.
Lasička se zastyděla, přece jenom se mohla mýlit. Lasička se mýlila často a kachna měla často pravdu. Šly tedy – už mlčky – dál. Postupovaly na východ, do samého středu lesa a centra veškerého dění.