Třída X

Třída X

Anotace: Věnuji všem dětem, které neměly v životě štěstí a všem dobrým kantorům. Snad žádné dílo mi nedalo víc práce...

„Dobrý den,“ pozdravila jsem nakrátko ostříhanou, asi tak třicetiletou, ženu v šedém plášti, postávající na chodbě a nerozhodně se rozhlížející. „Hledáte někoho?“
„Ano, jestli mi můžeš poradit... Kde najdu třídu X?“ Vděčně se na mě usmála.
„Tak o té vám nikdo nepoví víc. Můžu vás tam rovnou dovést, jdu tam taky.“ Usmála jsem se zpátky a dala se dlouhou, pestře vymalovanou chodbou do prava.
„Počkej, ty do té třídy snad taky patříš??“ Zeptala se mě neznámá udiveně.
„Ne,“ řekla jsem trochu pobaveně, protože tento omyl se mi stal tento týden již potřetí „já tam učím. Jsem jejich třídní.“
Bylo zábavné pozorovat, jak se pokaždé cizí člověk zarazí, prohlédne si mě, jestli nežertuji a když se ujistí, že ne, začne se omlouvat: „Ježíši... Tak to se omlouvám, nezlobte se, já jsem vůbec nepoznala, že jste paní učitelka...“
„Nemusíte se omlouvat, stává se mi to poměrně často. Vím, že na to moc nevypadám... No, už jsme skoro tam. Mohu se zeptat na účel vaší návštěvy...?“ Zastavuji se. Děti rozruší příchod někoho cizího a tak potřebuji vědět, jaký je důvod jejího příchodu.
„Ano jistě, samozřejmě... Já jsem Irena M., sociální pracovnice. Potřebovala bych mluvit s Veronikou Kotuščákovou. Tento víkend si ji rodiče půjčili domů. Potřebuji vědět, jestli holčička neslyšela, jak se hádají, nebo něco víc. Včera ráno, v pondělí, byla její matka, Helena K. nalezena ve svém bytě, který obývala se svým přítelem, mrtvá. Soudní patolog určil dobu úmrtí na nedělní ráno. To byla Veronika ještě v bytě. Je mi to velice líto, ale mám příkaz zeshora sepsat s ní protokol.“
Vzdychla jsem. Možná, že před pár lety, by mě to ještě šokovalo, ale teď už ne. Dávno už ne. „Zřejmě je to opravdu nevyhnutelné... Verunka už ví, co se stalo?“ Otázala jsem se a žena zavrtěla hlavou. „Ne. Alespoň od nás ne.“
„Tak tedy pojďte, ale prosím vás... Buďte co nejšetrnější. To dítě si prožilo něco strašného a já bych ji ráda uchránila šoků, jakým pro ni jistě tento rozhovor bude...“
Přikývla, že chápe a pak jsme pokračovaly v chůzi, zahly za roh a tam, stranou od hlavních prostor školy, byla moje třída X.

Jak vůbec začal můj příběh? Byla jsem maturantka na gymplu a přemýšlela, kam si dám přihlášky na vysokou. Vždycky jsem chtěla na veterinu. Byl to můj sen už odmalička. Ale jak už to tak bývá, sny se vždy neplní a čím víc člověk něco chce, tím víc překážek se mu postaví do cesty. Snad aby si víc vážil, když získá to, po čem tak toužil.
Já jsem si ale, po nepřijetí na vysněnou školu, našla jinou cestu. Myslím, že mě něco vedlo a že byl svým způsobem můj osud skončit u dětí. O tom, že bych mohla jít pracovat k dětem jsem začala přemýšlet dlouho předtím, než jsem neudělala přijímačky na veterinu a místo toho odešla na peďák... Věděla jsem, že se na to nehodím a že se svou povahou můžu přinést víc problémů, než užitku. Ale něco mě k tomu táhlo. Síla, které se nedalo dlouho vzpouzet.
Jak jsem už napsala, vzali mě na peďák, a já šla. Po roce jsem zkusila přijímačky na veterinu znovu, opět neúspěšně, a pak jsem tento sen pustila a nechala odletět. A tak jsem zůstala na peďáku. Svůj původní obor, chemii a biologii, jsem úspěšně vystudovala a k tomu jsem na stejné škole souběžně studovala ještě speciální pedagogiku. Po ukončení studia a získání magisterského titulu jsem škole dala sbohem a šla žít.
Chtěla jsem se vrátit na gympl, ze kterého jsem vzešla a který byl pro mě vždycky jedním z těch míst, kde máte pocit, že jste tak trochu doma... Ale ani to mi nevyšlo a tak jsem se dostala na jiný gympl a začala učit své dva předměty tam. Byla jsem tam dva roky a lehké to nebylo. Ale děti jsem během prvních pár měsíců zvládla.
Byla to opravdová škola života, pro holku jako jsem byla já... Děti tam byly chytré a nebylo s nimi mnoho problémů, ale já se musela naučit překonávat sama sebe a ze své přirozené neautoritativní a neprůbojné povahy přejít rychle jinam, pokud jsem měla zvládnout ty děti něco naučit. Věděla jsem, že musím být přísná a to už od začátku, jinak si mě nebudou moci vážit. Zvládala jsem to, ale něco ve mně protestovalo a říkalo „Len, ty sem nepatříš...“
A ať jsem to potlačovala jakkoliv, bylo to tu a já to cítila. Měla jsem ráda všechny ty děcka, které jsem učila. Bavilo mě je seznamovat se všemi těmi zajímavými věcmi, které jsem jim mohla předat. Navíc mě i děti měly, pokud mohu soudit, docela rády. Ale práce tam mě vysilovala.
Nesměla jsem to být já, kdo do tříd chodil učit. Nesměla jsem dát nikdy průchod své, až mateřské, povaze. Nesměla jsem s dětmi kamarádit, nechat je mluvit o svých problémech, nesměla jsem nic, co jsem jako učitelka strašně chtěla. Tady to prostě nešlo. Dokonce jsem jim radši ani netykala, aby mě to nesvádělo. A pak jsem si jednoho dne řekla dost. Musím odejít.
Připadala jsem si strašně, že ty děti opouštím, ale nesměla jsem jim o tom říct. Slíbila jsem doučit do konce školního roku. Nikdo nechápal, proč odcházím. Měla jsem dobré místo, vyhlídky, že do budoucna bych na tom mohla být ještě lépe, plat nebyl až tak zlej, jak by mohl být, s lidmi jsem si rozuměla a s dětmi, ačkoliv jsem nikdy nepatřila mezi fakt dobré profesory, jsem neměla výrazné konflikty. A kolegové se ptali...
Děti to vzaly dobře. Některé vypadaly trochu sklesle, ale žádné nebylo příliš zdrcené. Nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost, anebo mě má mrzet, že ke mně neměly hlubší vztah. Ale jak by mohly, když jsem to nesměla dopustit...
S tím jsem odešla. Před odchodem jsem jedné své kolegyni a kamarádce, jmenuje se Denisa, řekla, že odcházím, protože potřebuju děti, které bych směla milovat. Zavrtěla tehdy hlavou, protočila oči a řekla mi: „Nesmíš děti milovat, protože jak s tím začneš, budou jako tvoje a to je nejlepší cesta do pekel. Nesmíš dovolit, abys s nima měla moc hluboký vztahy. Jo, můžeš pro ně být, v některých vyjímečných případech, něco jako kamarádka, můžeš jim poradit, když chtějí tvou radu, ale nesmíš jim dát srdce a dělat jim mámu. To nejde. Ale ty jsi byla vždycky snílek...“
Ano, já jsem snílek. Tak jsem našla ten inzerát. Hledali učitelku pro třídu, kterou nazývali „třída X“, na jedné základní škole. Hledali učitelku se speciálním vzděláním, k malým dětem, které zažily tolik zlého, že si to nikdo z nás neumí ani představit. Byly to děti fyzicky i mentálně zdravé, ale psychicky zničené, většina nejspíše navždy. Alespoň tak to vyplynulo z pohovoru. Neměly naději na normální život. Byly odebrány rodičům, většina pro týrání a sexuální zneužívání, dány do děcáku, ale neuvolněny pro adopci. Věk šest, sedm a osm let, často bez návyků... Složitá třída pro psychicky zdatné, zkušené pedagogy.
Já byla po výšce dva roky, čemuž se nedá říct zkušenost, v očích se mi ještě zrcadlily sny a polodětská přání, šla jsem z gymplu od bezproblémových dětí... A tak jsem to místo vzala.
Pan ředitel byl rád, že někoho našel, kdo by se těch dětí ujal a já se začala chystat na novou éru v mém životě. Měla jsem strach, ale něco ve mně zpívalo...

A tak začíná můj příběh, který dosud žiju. Do nové školy jsem poctivě chodila už o prázdninách, abych ji poznala a v září si tu byla více jistá. Byla to velká budova, ve které byla „normální“ základka a pár speciálních tříd, pro děti z toho dětského domova.
Do těchto tříd chodily jen ty děti, které nezvládaly začlenění do běžných tříd. Většinou tam byly děti různě staré a třídy byly na škole všehovšudy čtyři – školková, třída X, speciálka 456 (čtěte čtyři, pět, šest) a speciálka 789 (sedm, osm, devět).
Školka pro normální děti byla v areálu základky také. Má třída, tak zvláštně nazývaná písmenem X, získala své jméno proto, že děti v ní bylo opravdu těžké zařadit. Byly ještě malé, andílci, které ožehlo samo peklo. Samozřejmě, že oficiální název mé třídy zněl „speciálka 123“, ale pod tím si nikdo nepředstavil vůbec nic. Když se řeklo „třída X“ věděli všichni...
Všechny „ústavní“ děti ve škole byly z jednoho dětského domova, vzájemně se znaly. Seznam svých dětí jsem dostala v půlce srpna, jejich spisy dva dny před začátkem školy. Četla jsem je všechny. Byly stručné a já za těmi slovy jako „traumatizace“, „znásilnění“ a „brutální týrání“ dosud viděla pouze pojmy a osudy z novin. To se mělo brzy změnit.
Měla jsem jich dvanáct. Dvanáct malých, zraněných, vystresovaných dětí. Sedm děvčátek, pět chlapečků. Nejmladší holčičce bylo šest, nejstarší devět let. Četla jsem jejich seznam: Karolína Čížková, Tomáš David, Adam Ducko, Petr Faltys, Lucie Hladíková, Veronika Kotuščáková, Nick Kziu, Tereza Miklová, Zuzana Molucká, Gabriela Nechanická, Natálie Volná, Matyáš Žiačko. Viděla jsem dokonce i jejich fotky. Ale seznam jejich jmen, jejich spisy ani tváře na obrázcích mi nemohly říct nic o tom, jaké jsou, tyhle zakleté děti, kterým vzal někdo jiný právo na život, jaký si zaslouží každé dítě.
V pozdější době mi kamarádka Naďa, která se mnou chvíli studovala peďák, pak zběhla na genetiku a teď dělala v centru asistované reprodukce, co chvíli říkala: „Ty tvé děti, který jejich rodiče nechtěli, tady jiným rodičům chybí.“
A spolu jsme nechápaly nespravedlnost života. Tam, kde ona pracovala, vídala denně nešťastné oči desítek žen, které se snažily už roky o dítě a jejich přání zatím nebylo vyslyšeno. Já ve škole učila děti, kterým většinou právě jejich rodiče zničili život, sotva začal. Bylo to obzvlášť kruté proto, že moje děti byly navíc odsouzeny k životu v děcáku a do nových rodin jít nemohly – nebyly právně volné...
No, ale to už předbíhám. Vraťme se ke dni 1.září, kdy jsem poprvé poznala svou třídu.

Přišly všechny najednou, děti z dětského domova, přivedeny dvěma „tetami“. Větších dětí, které už školu znaly, se ujaly dvě učitelky, děti do školky a ke mně (ty znaly z budovy školy jenom školkové oddělení), dovedly „tety“ z Domova. Já jsem na ně čekala ve dveřích, bylo mi řečeno, že chodit si pro ně nemám. Už tak budou stresované cizí a jim zcela neznámou osobou.
„Tak, tady vám vedu ty děcka, paní učitelko. Tadyten ještě neumí úplně chodit na záchod, tak má plínu. Tenhle neumí chodit na záchod vůbec. Tak ať je zvládnete...“ Popřála s pohledem, který jasně naznačoval, co si myslí o dětech a obzvláště o mě, jako jejich učitelce. Ten pohled říkal: Blázne! Nic s nima nesvedeš. A beztak nevydržíš.
Ale mýlila se. Jeden chlapeček, o němž předtím mluvila, viditelně sklopil hlavu.
„Neboj, plenky spolu zvládneme.“ Usmála jsem se na něj a pak se podívala na všech dvanáct mých dětí. Stály a koukaly.
Moje třída obsahovala čtyři stoly po čtyřech židličkách, ty stály ve přední části třídy. Tabule byla klasicky vepředu, katedru tvořil malý stoleček. Podél jedné stěny byly dvě knihovničky a stříň s pastelkami, dřez a skříňky se jmény dětí, které jsem tam sama pečlivě nalepila. Protější stěna obsahovala okna. Všechna byla z nerozbitného skla, otevřít šla jen na ventilačku a kličky na otvírání byly v takové výšce, aby na ně děti ze země nedosáhly. V zadní části třídy byl plyšový koberec se spoustou polštářů. V košíku v rohu místnosti jsme měli plyšáky a v krabici vedle lego. To jsem přinesla já. Tohle všechno si děti nedůvěřivě, velmi, velmi nedůvěřivě, prohlížely.
Slova dobrý den mi nešla přes jazyk. A tak jsem se řekla prostě „Ahoj, děti, já jsem vaše nová paní učitelka, Lenka. Už jsem se na vás moc těšila. Byly byste tak hodní, a šli všichni támhle na ten koberec? Tak je to správné. Každý si vezměte polštářek a sedněte si na něj, ano? Jste šikulky.“ Jenom tři děti nechápaly, co mají dělat. Těm jsem podala po jednom polštářku a zopakovala jim s úsměvem, ať si sednou. Poslechly bez problémů.
Všechny děti seděly tak, aby na mě viděly, zřejmě ze strachu, aby mohly utéct, kdybych jim chtěla ublížit. Nečekaly od nikoho nic dobrého. Sedla jsem si k nim, ale dost daleko na to, aby se holčička, která mi seděla nejblíž, přestala křečovitě choulit do klubíčka.
„Neboj, neublížím ti...“ Usmála jsem se na ni, ona sebou trhla a trochu se odsunula dozadu.
„Tak, jak jsem vám už říkala, já se jmenuju Lenka. Budeme se teď vídat každý den. Tak bych chtěla, abyste mi každý řekl, jak by se vám líbilo, kdybych vám říkala, a cokoliv dalšího, co si myslíte, že bych měla vědět. Já začnu – můžete mi říkat paní učitelko, ale taky Lenko, podle toho, jak budete chtít. Jsem moc ráda, že jsme tady spolu a moc se těším, jak nám to hezky půjde.“
„Lžeš. Ty si si nevybrala nás, jako učit, učit blbý děti. Nikdo to nechce.“ Zamračeně řekla největší holčička. Podle výkazu se jmenovala Natálka. Byla nejstarší.
Dívala se na mě se zlobou v jinak hezké tváři. Měla oříškově hnědé oči, ve kterých se za vztekem zcela určitě neskrývala blbost. Její tmavě hnědé, kudrnaté vlasy vypadaly, jako by je už delší dobu nikdo nečesal a na červeném tričku měla flek od barvy. Kolena si trochu křečovitě objímala rukama a na svůj věk vypadala až příliš dospěle. Usmála jsem se na ni.
„Víš, já jsem předtím učila na škole pro velký děti, ale přišla jsem místo toho učit vás. Určitě nejste hloupé děti. Tím jsem si jistá. Kdopak ti řekl, že jste?“
Holčička se zamračila víc a zavrtěla hlavou.
„Tak, povíte mi něco o sobě?“ Vrátila jsem se k tématu. Natálka mě znovu přerušila, zřejmě jí to nedalo. „Ale to sis přece už přečetla ve výkazech. A na skříňkách jsou naše jména.“
„Ano, to je pravda, jsou na nich vaše jména a vaše výkazy jsem četla. Ale pořád vás neznám víš? Ve výkazu není napsané, jak ti mám říkat, jakou máš ráda barvu a co za knížku se ti líbilo, když vám paní vychovatelky ve školce četly. Ani jaké jídlo máš ráda tam není. Tak proto by mě moc těšilo, kdybyste mi to řekli.“
Holčička trochu udiveně pootevřela pusu a zase ji zavřela. Ale přestala se mračit.
„Ty jsi Natálie, viď? Myslíš, že bys mohla začít?“ Usmála jsem se znovu. Natálka přikývla.
„Nejím špenát. Teta mi vždycky vynadá, když do vysypu pod stůl, abysem ho nemusela jíst.“ Řekla a rozpačitě se na mě podívala.
„No, tady špenát nemám, neboj. Povíš mi ještě něco?“ Zamrkala jsem na ni a v duchu si k jejímu jménu přiřadila – hlídat v jídelně, nenutit špenát.
„Neříkej mi Natálie.“ Vypadala, že víc neřekne.
„A jak ti můžu říkat? Naty, Natálko...?“
„Třeba.“ Pokrčila ramínky.
„Děkuju, Natálko.“
Přešla jsem očima k chlapečkovi vedle ní. „Povíš mi taky něco, broučku?“
Chlapeček se vyděšeně schoval za Natálku. „Neboj se, já ti nic neudělám, neublížím ti... Jsi Tomáš, správně?“ Nic.
„Můžu ti říkat Tomášku? Nebo radši Tome..?“
„To-mí-ku...“ Ozvalo se zpoza Natálky. Chlapeček hlasitě dýchal. Očividně jsem ho děsila.
„Můžu něco udělat, aby ses mě nebál, Tomíku?“ Zeptala jsem se opatrně.
Hubená dětská ručička ustrašeně ukázala na moje vlasy. Měla jsem je stáhlé do dvou culíků.
„Mám si to sundat?“ Nic. Opatrně jsem si vymotala z vlasů gumičky. „Tak, je to takhle lepší?“ Tomášek vystrčil hlavu ze svého úkrytu. Byl to drobný blonďáček se zelenýma očima a neuvěřitelně špinavou, kostkatou košilí, kterou, jak jsem později zjistila, odmítá sundat. Dala mu ji babička, jediný člověk, který ho kdy miloval.
„Plomiň, pani učitelko...“ Řekl obzvlášť tiše a zkroušeně, a vrátil se na svůj polštářek.
„To nic broučku. Já nosím vlasy nejradši právě takhle. Budu je tak nosit, ano?“
A pak jsem dodala: „Chtěl bys mi říct ještě něco, Tomíku?“ Zavrtěl hlavou.
Pak jsem si všimla, že Natálka pořád nehnutě sedí, ale očima brouzdá po knížkách, naskládaných v knihovničce naproti.
„Natálko, chtěla by sis zatím číst?“ Oslovila jsem ji. Trhla sebou.
„Neumím číst.“
„Půjčím ti knížku, můžeš si prohlížet obrázky, jestli chceš... Nebo by sis chtěla hrát? A ty, Tomíku? Nemusíte jen sedět, jestli nechcete. Tady jsou plyšáci, ti jsou tady pro vás, nebo lego (na to se viditelně otočil jiný klučík a podíval se rychle na mě a zpátky na zem.)... Můžete si zatím hrát, nevadí to, ano?“
Došla jsem ke knihovně a vyndala pár knížek. Položila jsem je vedle koše s plyšáky a vyzvala děti, ať si půjčí, co se jim líbí. Zůstaly sedět naprosto bez hnutí.
„A jakpak ty se jmenuješ?“ Obrátila jsem se tedy k dalšímu dítěti. Byl to ten chlapeček, co sklopil hlavu, když o něm „teta“ z Domova říkala, že neumí na záchod.
„Adámek...“ Řekl a celý se přikrčil. Vypadal, že se pořádně stydí. Byla to známka jakési normality, protože stydí se spousta dětí.
„Tak jo, prima. Líbí se ti naše třída, Adámku?“
„Jó...“ Nic víc. Prohlížela jsem si tohle pobledlé dítě s tmavými, kudrnatými vlásky a hnědýma očima, upřenýma na zazáplatovaná kolínka punčocháčů, které měl na sobě. Protože se počurával, strojily ho tety jako ve školce. Měl punčocháčky a modrou zástěrku s autíčky.
„Budeš mi vynadat, když se počurám?“ Zvedl ke mně náhle oči.
„Ne, to víš, že ne. To se stane každému.“ Potom mi docvaklo: „Potřebuješ vyměnit plenku, Adámku?“
Chlapeček přikývl. Protože jsem s podobnými věcmi počítala, měla jsem ve třídě malou zástěnu. Vysvětlila jsem dětem, že jenom vyměním Adámkovi plenku a zašla tam s ním. Zástěna mi umožňovala být pořád ve třídě a mít přehled o dětech. Byla vysoká akorát, aby zakryla dítě, ale já přes ni viděla. Úspěšně jsme s Adámkem vyřešili problém a on odběhl na polštářek.
Znovu jsem zopakovala, že si můžou jít hrát. Děti totiž pořád seděly strnule na místě. Byly tak vystrašené novou situací, že byly pořád ve střehu a nemohly si dovolit žádné rozptýlení.
„Tak, co ty. Ty jsi Lucka, viď?“ Otočila jsem se k dalšímu děcku.
Holčička seděla v tureckém sedu, ruce složené v klíně. Měla tmavé vlasy, ostříhané nakrátko. Podle provedení si je ostříhala nejspíše sama. Oči měla světle hnědé se zelenými záblesky. Vzpurně pohodila hlavou.
„Nejsem Lucka. Nejsem holka, jsem kluk!“ Vysvětlila mi rázně. Dívala se někam za mě.
„Nejsi holka? A pročpak si to myslíš?“
„Protože kdybych nebyla holka tak bysem byla doma protože máma mě nechtěla protože nejsem kluk. Tak budu kluk abych mohla domu.“
Lucinka moc dobře věděla, že je holčička. Ale nechtěla jí být.
„Tak jo, v pořádku... Jak ti mám tedy říkat?“
„Budu Daniel.“ Odvětila.
„Dobře, Dane, tak jo...“
„Musíš říkat Daniel.“ Tak tedy byla Daniel. Malá Daniel se střapatými vlásky a tričkem s obrázkem motorky.
Vedle ní sedící holčička očividně to, že je holčičkou, nezapírala. Byla totiž celá v růžovém. Seděla schoulená do klubíčka a trochu se třásla.
„Ahoj, máš krásně růžové šatičky.“ Usmála jsem se na ni. Vypadala poděšeně. Časem jsem pochopila, jak moc takové poznámky mým dětem vadí.
„Povíš mi o sobě něco?“
„Nech mě být!“ Vykřikla a utekla se schovat za krabici s legem.
Na to se zvedla druhá holčička, co měla růžové alespoň tričko a která předtím seděla vedle ní. „Nesmíš říkat hezké šatičky to nesmíš! To je nedobrý!“ Vztekle křičela a utekla taky za krabici s legem, kde se chytila první holčičky za ruku.
Nechala jsem je zatím tak, i když jsem přemýšlela, proč děvčátka reagují takhle. Potom mě napadlo, že by to mohlo souviset se sexuálním zneužíváním, které si obě zažily.
„Můžete být schované. Nechci vám ublížit. Až budete chtít, můžete se vrátit mezi nás ano? Všechno v pořádku.“ Promluvila jsem směrem k nim. To byly Verunka se Zuzankou. Ta v růžovém byla Verča, holčička tmavé pleti, s dlouhými, jako uhel černými vlásky a téměř stejně černýma očima. Zuzanka měla vlásky světle hnědé, oči taky tmavé a bez Verunky téměř nedala ani ránu. Před příchodem do Domova se prý neznaly, ale přišly ve stejnou dobu a tak se spojily proti strachu z neznáma...
Protože zpoza bedny mi odpověděl jen velmi nepřátelský pohled Zuzanky, přešla jsem k dalšímu dítěti. To byl velmi malý chlapeček, černé vlasy ostříhané na ježka, v tmavohnědých očích strach. Jeho rodiče pocházeli z Vietnamu a přesto, že podle údajů, co jsem měla k dispozici, se chlapeček v ČR už narodil, zdálo se, že nerozumí.
„Ahoj,“ zkusila jsem to. Díval se pořád stejně.
„Neublížím ti. Koukej, já jsem Lenka. Lenka.“ Zopakovala jsem a ukázala na sebe. Přikývl.
„A ty,“ ukázala jsem na něj „jsi Nick, že? Nick?“ Znovu přikývl.
„Tak dobře.“ Usmála jsem se na něj, aby pochopil. Měl na tričku malého medvídka, kterého rozpačitě hladil jednou ručičkou. Litovala jsem ho. Musí být strašné být mezi lidmi sám a nerozumět jim. Nickovi bylo teprve šest. Patřil k nejmladším v mé třídě.
Vedle Nicka seděli poslední dva kluci z celé skupiny. Jeden měl na sobě šedé tepláčky.
„Ahoj. Jakpak ti můžu říkat?“ Usmála jsem se na něj. Nezvedal oči, ale odpověděl.
„Jsem Péťa a čurám do kalhot, protože jsem prasátko.“
„To se stává, podívej, Adámek se občas taky počurá. To zvládneme, neboj. Jsi šikovnej kluk.“
Péťa zavrtěl hlavou. „Nejsem. Zapoměl jsem Agátku.“ Nakrabatil čelo, když si sáhl do kapes a zjistil, že Agátku, což byla, jak jsem později zjistila, jeho malá plyšová chobotnička, opravdu nemá. „Co když Agátka umře?“ Vyděsil se. Začal plakat a za chvíli lapat po dechu, pak sebou sekl na zem a mlátil hlavou o podlahu, to jsem ho samozřejmě chytila a pevně držela v náručí, dokud se neuklidnil. Ostatní děti vylekaně koukaly. Neudivil je Petříkův záchvat, zažili jich hodně, ale narušení klidu je vyvedlo z rovnováhy.
„To nic, všechno je v pořádku... Neboj se Péťo, Agátce se nic nestane, teta ti ji pohlídá ano? Počká na tebe, než přiješ ze školy. Bude v pořádku. Nebojte, děti, všechno je dobré, nic se neděje...“ Chlapeček se mě křečovitě držel, než panika, která ho zachvátila, odezněla. Do té doby jsem ho chovala. Péťa byl roztomilý chlapeček, kadeřavé tmavé vlásky se mu vlnily kolem obličeje (nerad si je nechal stříhat) a jeho oči byly jasně modré. Skoro pořád ale plné slz. Když jsem ho dost ujistila, že se Agátce nic nestane, opatrně jsem ho posadila zpátky na zem a zeptala jsem se, proč by vlastně měla jeho kamarádka umírat.
„Protože Máťa to říkal.“ Zamračil se Petřík. Podívala jsem se na chlapečka vedle.
„Neříkej mi Máťa.“ Zaškaredil se taky.
„Nebudu, neboj. Jak ti mám říkat?“
„Matýsku.“
„Tak tedy Matýsku, pročpak by Agátka měla umírat?“ Chlapeček se na mě udiveně podíval. Měl stejně modré oči, jako Péťa, jen vlasy rovné a světleji hnědé.
„No přece všichni ne? Umřou?“ Řekl. Potom, tiše, dodal „Taky umřu, maminka to říkala, už mi vybrala rakvičku.“ Zatrnulo mi.
„No, já si myslím Matýsku, že zatím tady nikdo umírat nebude, já to budu hlídat jo? Neboj se.“ Bylo mi úzko z jeho očí, které prozrazovaly, že ví své. Podívala jsem se po ostatních dětech, které stále seděly nehnutě na místech a zaujímaly obranné pozice. V
erunka se Zuzkou byly schované za bednou tak, že je ani nebylo vidět. A přesto, že pohledy dětí naznačovaly, že by si rády prohlédly knížky v knihovničce, nebo si půjčily některou z hraček, strach a respekt jim nedovolil se ani pohnout. Bály se mě, protože jsem byla cizí, bály se třídy, kterou neznaly... Bály se i laskavého přístupu, o který jsem se snažila, protože nevěděly, co mají čekat. Klíčem k pochopení mých dětí bylo pochopení tohoto strachu.
Uvnitř sebe jsem vzdychla a pak jsem přešla k dalšímu dítěti. Drobná holčička, sedící vedle Matýska, s rozcuchanými plavými vlasy a několika škrábanci v obličeji, měla asi deset kilo nadváhu.
„Ahoj...“ Pozdravila jsem ji tiše. Víc se schoulila.
„Nedívej se.“ Řekla mi a schovala si obličej do dlaní. Nechala jen škvírku, kterou na mě stydlivě koukala jedním okem. Měla zvláštní, světle zelené oči.
„Nemusíš se mě bát, neublížím ti. Jak se jmenuješ?“ Snažila jsem se o co nejvíce přítelský tón. „Tereza,“ nabírá k pláči.
„Neplakej, Terezka je krásný jméno...“ Usmívám se na ni. Pozoruju, že si nehty zarývá do tváří. Od toho zřejmě má všechny ty škrábance.
„Můžu ti říkat Terezko?“ Ptám se opatrně. Dítě se celé chvěje. „Nebo Terko? Terinko?“ Zkouším. „Téja.“ Říká velmi plaše Terezka.
„Tak jo.“ Věnuju jí další úsměv, ale ji to spíš děsí, než co jiného.
„Nechcete si půjčit nějaký hračky? Nebo knížky?“ Ptám se znovu ostatních dětí. Natálka se trochu zavrtěla. „Koukej, Natálko. Můžeš si půjčit jakou knížku chceš, víš?“ Usmívám se na ni a jednu knížku pokládám vedle ní. Taky vyndávám z koše pár plyšáků a rozmisťuju je mezi děti. Pozoruju Péťu, který toužebně upírá oči na malou plyšovou rybičku. Tak mu ji podávám.
„Můžeš si ji dnes nechat, bude s tebou, ano?“ Chlapeček nemluví, ale plyšáka k sobě křečovitě přitiskne. „To je dobré. Můžeš jí dát i jméno, když budeš chtít. Ničeho se neboj.“ Když se jdu zabývat posledními dětmi, vidím, jak Natálka bleskově drapla knížku a schovala si ji pod tričko... Opatrně se přiblížím k předposlenímu dítěti, se kterým jsem ještě nemluvila. Je to holčička, s dlouhými rezavými vlásky, pobledlá, šedé oči upřené kamsi do neznáma. Vypadá jako z jiného světa... Je čistě oblečená a ani se nepohne, když si sedám k ní.
„Ahoj...“ Začínám. Nic. „Ty jsi Karolína, že ano?“ Nic. „Jak ti můžu říkat?“ Nic. „Co třeba Kájo, Kajko..?“ Holčička sedí naprosto nehnutě, očima ani nepohne, nic nenaznačuje, že mě vnímá. „Karolínko, slyšíš mě? Povíš mi něco?“ Zkouším to dál. Ale ona nereaguje. Zkusím ji pomalu přejet rukou před očima. Ani se nehne.
„Nic ti nepoví.“ Ozve se z druhého konce třídy. „Nikdy nemluví.“ A za chvílku ještě: „Řikej jí Kája, všichni řikaj.“ Poděkuju Natálce.
Tak, to je tedy Kája. Holčička absolutně netečná ke všemu kolem. Nepoznám, jestli mě vůbec vnímá. Musím se na to zeptat, až si pro ně přijdou. Zatím se na ni jen usmívám a říkám jí, že je v pořádku, když nemluví, že to určitě zvládneme.
Potom se podívám na své poslední dítě. Je to malá holčička, teprve šestiletá, spolu s Nickem nejmladší v mé třídě. Vypadá jako andílek. Prototyp dítěte, jaké vídáme v reklamách. Krásné blonďaté vlásky, až neuvěřitelně rovné a husté, má dlouhé až po pas. Oči nebesky modré. Ale žádný úsměv. Třese se a je celá vyděšená. Sleduje mě, když se k ní přibližuju a je připravená k útěku. „Neboj se...“ Snažím se ji uklidnit. „Máš krásný vlásky, princezno.“ Usmívám se na ni. Napnula se. „Jsi Gábinka viď?“ V té chvíli začala holčička křičet. Utíká ode mě, zůstane stát v rohu, vyděšená, třesoucí se... A křičí jako zvířátko vyděšené k smrti.
Nikdy dřív jsem neslyšela nikoho takhle křičet, vřískat jako kdyby jí někdo ubližoval... Neovládá se, ale není to záchvat, není hysterická, je jen strašně vyděšená. Ostatní děti to taky poleká, zakrývají si uši, Terezka si zarývá nehty do tváří, Péťa vypadá, že každou chvíli zpanikaří a Nick se snaží schovat pod jeden ze stolů, Matýsek křičí, že nechce umřít.
Natálka třískne s knížkou do kouta a vztekle křičí: „GÁBINO ZMLKNI! ZAVŘI HUBU!“
Než stačím něco udělat, doběhne k ní, popadne ji a zuřivě s ní cloumá. „Drž hubu, nebo tě zabiju!!“ Vzpamatovávám se rychle a holčičky od sebe odtrhnu. Gábinka leknutím přestala ječet. Odtrhávám je, ale nic víc jim neříkám. Poprosím Natálku, aby se vrátila na místo, Nicka vytahuju z pod stolu a uklidňuju Petříka i ostatní děti. Pak vysvětluju Natálce, že v téhle třídě se k sobě budeme snažit chovat hezky a nebudeme si nadávat, protože to je ošklivé. Ale říkám jí to klidně a přátelsky, takže vzteklý výraz v jejím obličeji nahrazuje překvapení.
„Vynadáš mi..?“ Ptá se.
„Ne.“ Usměju se. Pak se vracím ke Gábince, která je schoulená do klubíčka v tom rohu a docela tiše pláče. „Gábi... Neboj se, já ti nic neudělám. Neublížím ti. Nic ti neudělám. Nikdo ti tady nic neudělá, přísahám. Nikomu to nedovolím. Neboj se, nic se nestalo, všechno je dobré. Nezlobím se, že jsi křičela, ano? Podívej se na mě... Nemusíš se mě bát, ano?“ Klečím u ní.
Vyděšeně zvedá hlavu a vzpíná proti mně ručky, jako obranu. „Ne, ne! Já nechci!“ Vydává ze sebe plačtivě.
„Já ti neublížím. Nic ti neudělám. Slibuju. Neboj se mě, prosím. Teď půjdu o kousek dál, ano? Chtěla bych, abys mi řekla, co tě tak vyděsilo. Ano, Gábi?“ Neříká vůbec nic, ale kouká na mě, takže se pomalu přesouvám o kousek dál, abych ji méně děsila. Pomalu se uklidňuje, pláče přerušovaně, až nakonec přestane. Vypadá to, že už se trochu ovládá.
„Jak ti můžu říkat? Nechci, aby ses mě bála. Neublížím ti.“ Opakuju. „Jak ti říkají tety v domečku?“ „Niak.“
„Neříkají ti nijak??“
„Nechci. Já strach, oni nemluví. Nechci.“
„Ano, rozumím ti,“ Přikyvuji „Ale ráda bych ti nějak říkala. Můžeme vymyslet něco spolu. Chtěla bys?“ Krčí ramínky.
„Jak se jmenuješ?“ Holčička se roztřese a já se obávám, že začne znovu křičet. „Gábi. Už nechci, neříkej Gábi...“ Roztřesený hlásek nabývá na intenzitě.
„To je v pořádku, nemusím ti tak říkat, když nechceš, nic se neděje.“ Uklidňuju ji. A přemýšlím, jak jinak jí ještě můžu říkat.
„Proč to děláš dyž to je jedno, stejně je blbá!“ Ozve se naštvaně zpoza bedny s legem. Zuzka.
„Proč by měla být hloupá, Zuzi?“ Podivila jsem se.
„Neumí mluvit. Já ti klidně řeknu, co s ní dělal táta, že nechce bejt už Gábinka.“ A nadechuje se, že mi to opravdu poví. Na to se Gábi zase rozječela, ale tentokrát cíleně. „Ne, ne, ne!!! Nesmíš, to nesmíš!!!“ Křičí na Zuzku a znova zoufale brečí. To mě netěší.
„Holky, tohle nechci, jasné? Zuzko, můžeš mluvit o sobě, jestli chceš, ona mi to poví sama, až bude chtít.“ Oznámím. Zuzka po mě střelí naštvaným pohledem, ale zmlkne. Gábinka přestane křičet. „Ty nechceš?“ Podiví se.
„Ne, nechci ti ublížit... Nebudu poslouchat, co o tobě říkají. Až budeš chtít, povíš mi to ano? Chci vědět, co tě trápí. Ale až ty budeš chtít. Teď vymyslíme, jak ti budeme říkat, ano? Nejsi přece holčička bez jména... Můžu ti říkat třeba Inko?“
„Ty nechceš...?“ Opakuje holčička ohromeně.
„Ne.“ Usměju se na ni.
„Inko, jo.“ Řekne a vrátí se na svůj polštářek.
„Tak jo, to bude prima.“ Říkám a rozhlédnu se po dětech... Pak se jdu podívat na holky za bednou. „Zuzko, ty se na mě zlobíš, viď?“ Pořád se drží za ruku s Verunkou. „Ty si mi ukradená.“ Škaredí se. Verča se za ni schovává. „Veru, promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Neublížím ti. Nemusíš se mě bát.“ A pak se vracím a mluvím ke všem.
„Tak, děkuju za seznámení, všechny vás tu moc ráda vidím. Teď budeme mít svačinu, ano? Potom vám ukážu, co všechno tady máme. Teď nám přinese paní kuchařka jídlo.“ Při slově svačina zpozorněla především Terezka. Zato Adámek se vyděšeně přikrčil. „Nebude to špenát??“ Podívala se na mě podezřívavě Natálka. „Ne, neboj.“ Usmála jsem se na ni. Kuchařka přinesla namazané chleby s dvěma druhy pomazánek a dvě konvice s vlažným čajem. Zavedla jsem děti na záchod, pak jsem je posadila ke stolkům a na každý stolek jim dala tác s jídlem a hrnečky s čajem.
Než jsem stačila dojít k poslednímu stolku, u prvního už byl řev. Za zhruba minutu si totiž Terezka dokázala nacpat do pusy všechno jídlo, co jsem jim na stůl dala. Samozřejmě dříve, než si stačil kdokoliv jiný cokoliv vzít. Rychle jsem nalila čaj poslednímu dítěti a šla se podívat, co se dá dělat. Nick a Mates brečeli, protože jim Terka všechno snědla, ta se usilovně snažila všechno spolknout. Jediná, komu to bylo asi úplně jedno, byla Kája, která stále koukala kamsi do neznáma. Utišila jsem oba kluky, protože jsem jim rozdělila svou svačinu. Dala jsem i Kajce, která začala taky jíst. Vypadala, že mechanicky dělá, co zná. Dostala do ruky jídlo, tak jedla. Kdybych jí nedala nic, neozvala by se, bylo by jí to jedno. Terezka měla slzy v očích. Už se jí podařilo všechno spolykat a teď na mě koukala se strachem, že jí vynadám.
„Téjo, tys měla asi pořádný hlad, viď?“ Stoupla jsem si k ní. Nervózně se zavrtěla. „Víš, bude lepší, když mi to příště povíš. Já ti ráda dám další jídlo a ostatní budou mít taky. Co ty na to?“
Terezka neřekla vůbec nic, styděla se. Zůstala jsem u jejich stolku, než se děti najedly. Adámek nesnědl nic, ale rozhodla jsem se ho nenutit. Potom jsem uklidila tácy a hrnečky na katedru a provedla děti třídou, jak jsem slíbila.
Ukazovala jsem jim, co kde je, povídala o tom, co budeme spolu ve škole probírat... Děti se držely v uzavřené skupince, ale byly trochu méně napjaté, než když přišly. Pak jsem je rozesadila zase na polštářky a nabídla jim pár knížek, aby si vybraly, ze které jim budu číst. Na závěr prvního dne mi to přišlo docela vhodné. Bylo ticho, ale pak Natálka přece jen jednu knížku vybrala a já tedy začala číst. Byla to jedna z nových knížek, příběhy dvou dětí a pejska. Někdy uprostřed čtení se ke mně nepozorovaně připlížila Natálka a zatahala mě za rukáv.
„Copak, Natálko?“
„Kdy mi vynadáš, že jsem byla předtím zlobivá?“ Chtěla vědět holčička.
„Nevynadám ti, Natko, nezlobím se na tebe. To se občas stává každému...“ Řekla jsem, a pokračovala ve čtení. Za chvíli mě zatahala za rukáv znova.
„Ale to se přece nedělá..?“ Byla neodbytná. Zřejmě jsem jí narušila řád, na nějž byla zvyklá. „Natálko, nedělá, ale občas se stane... Nemyslím si, že jsi zlobivá. Jenom jsi chtěla, aby byla Inuška zticha. Příště to určitě spolu vyřešíme líp, ne?“ Usmála jsem se, ona pokrčila ramínky a sedla si zpátky na místo. Znovu už se nezeptala.
Po přečtení dvou kapitol jsem za plentou přebalila děti, které to potřebovaly a pak, protože do oběda zbývalo ještě deset minut, jsem se zeptala, jestli si nechtějí zazpívat. Vypadaly neutrálně, tak jsem pustila z cédéčka písničku, o které jsem věděla, že ji znají ze školky a začala jsem zpívat. Chvíli se žádné z dětí nemělo odvahu přidat, ale vypadaly docela potěšeně, že je tu něco, co znají... Potom se ke mně přidala Natálka. Věděla jsem, že jsem právě získala první dítě, které se mě už nebojí. Do konce písničky se přidal váhavě ještě Petřík, Mates, Terezka a Verunka, což mě velmi překvapilo. Potom byl už čas jít na oběd, takže jsem poprosila děti, aby se mi seřadily do dvojic, což udělaly, a vyrazili jsme směrem k jídelně. Naštěstí jsme šli úplně první, takže byly chodby prázdné. Na další dny by to chtělo doprovod, napadlo mě. Musím si někomu říct.
K obědu byl řízek a brambory, což většina dětí jí, tak jsem jim pomohla vzít si tácy, příbory, jídlo a pití a posadit se ke stolu, který byl pro naši třídu určen. Protože to byly malé děti, jedla jsem i já radši u stolu s nimi, než abych seděla s ostatními kolegy, protože jsem tak mohla pomoci při případných problémech. Ty byly především s tím, aby Terezka snědla jen svoje jídlo, aby děti neházely pod stůl to, co jim nechutná a aby Adámek snědl alespoň něco. Ještě jsem ho přemlouvala, aby vzal do pusy víc, než dvě sousta, když přišla pro děti teta z Domova.
„Toho ani nepřemlouvejte, nechce jíst nikdy, hrozně s tím zlobí, viď Adame?“ Mávla rukou teta. Adámek se zase přikrčil.
„To nic, my to zvládneme.“ Konejšivě jsem řekla směrem k němu a očima přitom naznačila tetě, aby o tom už nic neříkala.
„Tak jo, půjdeme. Péťo, vrať paní učitelce toho plyšáka a půjdeme do šatny.“ Adámek se zvedl a přidal k ostatním, Petřík křečovitě sevřel rybičku v ruce a zděšeně na mě koukal.
„Můžeš si ji nechat a vrátit zítra, až budeš mít u sebe Agátku, ano?“ Řekla jsem chlapečkovi a potom dodala „Máme takovou dohodu.“ Směrem k tetě. Rozloučila jsem se pár slovy s dětmi a řekla jim, že se těším na zítřek. Mlčky odcházeli, seřazeni do dvojic, za svou tetou z Domova. Akorát Natálka se trochu váhavě pootočila a řekla: „Ahoj, paní učitelko.“ Pak utíkala za ostatními. Usmála jsem se a šla se taky najíst.
Tak takový byl můj první den s dětmi, kterým jsem se rozhodla věnovat svůj život... Bylo jasné, že to nebude jednoduché, ale moje štěstí mi to nemohlo zkalit. Konečně jsem měla děti, které jsem mohla milovat, které jsem, po určité době, mohla vzít do náručí a které také mohly mít rádi mě...

Možná si říkáte, proč jsem věnovala tolik stránek seznámení s mými dětmi. Ale je velmi důležité je znát, abyste mohli chápat.
V dalších dnech jsem s dětmi začala i pracovat. Já, která jsem přišla z gymplu, jsem se svou slavnou chemií a biologií mohla zatím zalézt. Hodila se mi tu jen ta specka. Učila jsem ty drobky psát, číst... Ale přijde čas, kdy jim představím ty své předměty, věděla jsem. Sbližování s dětmi netrvalo dny. Trvalo tři týdny, než se mě přestaly bát, a další měsíc, než mi začaly věřit. Potom teprve začaly chodit s obrázkama, s touhou si povídat, s problémama... O to sladší byl pocit pokroku a zadostiučinění. Lhala bych, kdybych říkala, že to bylo snadné a jen krásné. Nebylo.
Zažívala jsem denně situace, které běžně učitelé nezažívají, nebo alespoň na gymplu tedy určitě ne. Zpočátku jsem se i já učila. Jak se zachovat, když na vás dítě křičí, že vás nenávidí... Co dělat, když si dítě ubližuje... A tak. Řešila jsem umyvadlo ucpané poté, co se do něj některé dítě vyzvracelo... Dítě, které se mi před očima pokusilo o sebevraždu, protože v Domově ukradlo někomu žiletku... Řešila jsem záchvaty vzteku, když někomu něco nešlo... A bylo toho víc. Chodila jsem domů polomrtvá, někdy jsem sama brečela vysílením... Ale nikdy jsem nelitovala.
Hned od prvního dne jsem měla ve třídě malou spojenkyni, Natálku. Ona se mnou první mluvila a první mi začala věřit. Taky později žárlila na ostatní, protože mě chtěla mít pro sebe. Musela jsem jí mnohokrát opakovat, že ostatní nebudu mít nikdy radši, že ona je pro mě jedinečná, každý z nich pro mě byl jedinečný... Tolik potřebovala lásku a tak moc se bála, že ji přestanu mít ráda...
Nejdéle z dětí pak vzdorovala Zuzka a malá Inuška. Zuzanka se chovala agresivně. To ona na mě křičela, že mě nenávidí. Bylo to proto, že jsem chtěla, aby se trochu snažila při psaní... Nebo když jsem chtěla, aby přečetla dvě slova ve slabikáři... Ale nebyla zlá. Jenom se neuměla chovat jinak. I přes to jsem ji ale měla ráda stejně, jako ostatní. Nechtěla tomu věřit, ani mě ne... O pár týdnů později mi v důvěrné chvilce řekla, že se bála, že když mi bude věřit, bude ji bolet, když ji opustím. Ty moje zraněné děti... Vždycky se bály, že je opustím...
Nejvíc se na mě citově upoutal, krom Natky, malý Nick. Jak nerozuměl světu kolem, hledal u mě oporu... Trvalo mu pár dní, než překonal strach a stud, ale potom jsem ho měla skoro pořád na klíně, nebo se mě držel, chodil se mnou všude, jako můj vagónek... Měl velkou potřebu tělesného kontaktu, takový můj malý mazlík, jak jsem říkala. Zato Inka, i když byla stejně stará jako Nick, tedy ještě velmi malá, vzdorovala dlouho. Nebyla myslím nikdy od přírody nedůvěřivá. To v ní vypěstovali rodiče. Ona měla snad nejhorší příběh ze všech a jí taky trvalo nejdéle, než mi dovolila se jí dotknout. Dokonce Zuzka to snesla dříve...
Nikdy jsem děti k ničemu takovému netlačila. Čekala jsem, až ony samy přijdou... Postupem času chodily. Malou kuriozitku mezi všemi tvořila Kajka, která zůstávala netečná. Jí bylo všechno jedno. Ale vnímala nás, což jsem pochopila velmi brzy. Byla schopná pochopit, co se po ní chce, učila se nejrychleji ze všech psát, číst i počítat... Bylo mi jasné, že pod apatií se skrývá inteligentní děvčátko. Stále však nemluvila a na nic nereagovala, její oči se pořád koukaly do prázdna.
S některými mými dětmi nebyly problémy, Kajka mezi ně patřila, nebo třeba Verunka, Natálka, Tomík.... S jinými, jako třeba s Terinkou, Zuzkou, Petříkem či malou Inkou jsme řešili nehody a karamboly obden. Ale já je milovala všechny stejně.
Po těch sedmi týdnech, kdy jsem už měla důvěru všech dětí, začaly dny krásnější, než jakékoliv předtím. Protože děti za mnou začaly chodit a chtěly mluvit o svých problémech a vyprávět své příběhy. Tak jsem se postupně dozvídala všechno. Tak pro mě přestaly být ty zprávy z jejich životopisů jenom seznamem pojmů... Každé dítě mělo svůj příběh. Každé potřebovalo mluvit, všechny cítily bolest, ale většina z nich nechtěla politovat. Lítost jim byla k ničemu, soucit v nich vyvolával vztek. Chápala jsem to, i když vnitřně mi jich bylo strašně líto.
Často jsem přemýšlela o největších pedagogických chybách, jako příliš se citově angažovat, pouštět si děti do soukromí a pod kůži, dovolit jim fyzické kontakty... Já je dělala snad všechny a měla jsem pocit, že je to tak správné. Kdyby mě tak viděli mí někdejší profesoři z gymplu, nebo mí kolegové, napadalo mě. Na jednu stranu jsem měla obavy, že bych v jejich očích byla cvok, na druhou jsem chtěla, tak trochu a tajně, aby viděli, kdo jsem a jak mi to jde...
Všichni určitě čekáte na příběhy dětí. Povím vám je, tak, jak mi je pověděli oni. Ty příběhy jsou děsivé, ale bohužel se dějí. Zatím, co tohle čtete, jiné děti trpí. Ty moje měly štěstí, mnohé ho nemají. To je třeba vědět a proto se dívat kolem sebe, nebýt lhostejní. Nemluvím jen tak – třeba malá Gábinka měla sestru. Řekla mi o ní sama, jmenovala se Lilian. Inka byla u toho, když její sestra zemřela... Byla utýrána svými rodiči. A byly šance zachránit ji, stačilo jen otevřít oči... Ale to už zase předbíhám.
První, kdo mi pověděl svůj příběh, což vás jistě nepřekvapí, byla Natka. Řekla mi ho jednou, když jsem čistila koberec od vodovek a děti si hrály s legem. Přišla ke mně, sedla si vedle mě, pomáhala mi drhnout hadrem barevné fleky a přitom tiše řekla: „Len, víš, že mě rodiče neměli rádi?“
Podívala jsem se na ni a uviděla jsem odhodlání.
„Nechtěli mě, ale máma to víš nestihla se toho zbavit. Teda jako mě. Tak mě potom mlátila. Taky mi nedávala jíst. Pamatuju si, že jsem byla malá, že jsem byla ještě malý děcko a pořád jsem řvala a máma se mnou pak třásla a říkala co jsem to za debila, že něco takovýho ještě neviděla. Táta to taky říkal. Měla jsem hlad a máma mi nedávala jíst. Máma řikala, že mě nebude furt brát do ruk, že jsem blbý mimino. To mi řikala. To sem byla větší. Taky sem pak brala jídlo z lednice a táta mě zbil páskem. Máma mě dala do školky a čekala nový mimino. Řikala, že to bude její dítě a já ne. Jednou sem ve školce řekla, že mě nenávidí. Mi to řikala. Někdy mě budila v noci a pak sem musela běhat. A ležet ve vaně když sem zlobila. Hodně sem zlobila, tak mě trestali a to mi patřilo. Děcko víš se musí potrestat když zlobí. Pak mi máma nařezala moc a taky sem spadla ze schodů. Moc mě pak bolela jedna ruka a máma řekla že se mnou nikam nepude, že když sem blbá tak ať klidně chcípnu. A poslala mě do školky. To mi bylo víš už pět. Pak sem šla do školy a pořád řikali, že jsem blbá a že mě zabijou a já sem se nebála. Pak sem měla narozeniny a dostala sem dort úplně poprvý a máma řikala, že mi je sedum a že už brzo umřu a pak mi bylo hrozně zle a pořád sem blinkala a klepala sem se a byla mi zima. Řikala sem to mámě a smála se a táta ať sem zticha, protože sem ho rušila u televize. Hrozně sem je nenáviděla. Brášku ne, ten byl ještě malý děcko. V noci mě máma vytáhla z postele a dala mi něco pít a pak mě vyhodila ven před barák a zamkla dveře. Byla mi zima víš protože byl sníh a já sem tam byla úplně nahatá a pak se mi chtělo hrozně spát... Až sem se z toho vzbudila někde v domečku, kde se o mě starali a dali mi jíst a všichni brečeli a já nevim proč. Prej jsem měla umřít, že mi máma dala něco jedovatýho a někdo mě zachránil.“
Na chvilku ztichla a pak pokrčila ramínky a snažila se vypadat nad věcí „Víš já nevim, jestli to je dobře že jsem neumřela když mě stejně nemá nikdo rád.“ Já jsem viděla, že se jí do očí tlačí slzičky, které se snaží mrkáním zahnat. Odložila jsem hadr.
„Pojď ke mně, Natálko...“ Řekla jsem jí tiše a nabídla jí svou náruč. Trochu váhavě, jako by se musela překonávat, přišla a já ji k sobě přitiskla. Pak mě chytila kolem krku. Zábrany padly. Poprvé... „Natálko, já tě mám moc ráda. Jsi moje statečná holčička víš? A já už nikomu nedovolím, aby ti ubližoval.“
Malá plakala, ale nevydala u toho ani hlásku a pak mi zašeptala: „Ale neopustíš mě taky že ne? To nesmíš jinak zadržim dech na strašně moc dlouho a umřu.“
Nebyla to výhružka, toho děti nejsou schopné. Byl to strach. Byl to náznak toho, že si ke mně vytvořila vazby. Dojalo mě, jak statečná je, muselo pro ni být velmi těžké mluvit.
„Neboj se beruško, nikdy tě neopustím. Slibuju. Budu tady pořád a pořád, když ti bude smutno i když budeš veselá a nikdy tě nepřestanu mít ráda.“ Natka zvedla hlavu a přikývla. Ještě hodnou chvíli jsem ji držela v náručí.
Ostatní děti po nás kradmo pokukovaly, zvědavě, vylekaně... Věděla jsem, že i oni jednou přijdou. Přála jsem si to, i když moje srdce prožívalo znovu každý z těch příběhů. Bylo strašné, co prožili, ale obdivuhodné, že to dokázali přežít.
Malý Nick, který se pomaličku učil mluvit česky, se mi svěřil se svým příběhem brzo po Natálce. Udělal to pomocí obrázku. Nick měl mimořádné výtvarné nadání, kreslil obrázky na takové úrovni, na jaké to nesvedou mnozí dospělí. Jednou po svačině, když měli chvíli volno na hraní a já za katedrou opravovala jejich písanky, za mnou přišel.
„Lenka?“ Oslovil mě, vylezl mi na klín, protože tou dobou už byl dávno mým mazlíčkem, a položil přede mně obrázek. Prohlížela jsem si ho. Byl na něm Nick se svými rodiči a spoustou jiných Vietnamských lidí. Pak tam byli dva policisti se zamračenými výrazy, několik injekčních stříkaček a kytiček s velkými zelenými listy, což byla zřejmě marihuana, dva blonďatí kluci se vzteklými obličeji a velký bílý pes.
„To já.“ Řekl a ukázal na malého chlapečka. „To máma, táta, strejdové. Náš byt, dva pokoj. To zelený, kytka, to droga. Podívej.“ Vyhrnul si rukáv a ukázal mi několik zahojených vpichů. Otřásla jsem se.
„To strejda. Přijít, podat. Já čtyři, pět.“ Vysvětlil.
„To policije. Přijít, vzít. Rodiče vězení. Nick děcák. To Dominik a Tomáš. Než já v děcák, oni ve školce. Já, školka, oni školka. Oni zlí. Neradi, že já s nima, ubližovali mi. To Betyna, pes, můj kamarádka. Já stýskat. Já rád máma, táta, nejradši já s Bety.“ Vzdychl a opřel se o mě. Přivinula jsem ho k sobě.
„Nicku, uvidíš, že jednoho dne se zase uvidíš s Betynkou, nebo si pořídíš jinýho pejska. Stýská se ti po rodičích moc, viď... Vím jak ti je. Mám tě ráda, Nicku. Chci abys to věděl.“
Nick je jedním z těch dětí, kterým rodiče chybí. Nikdy od nich nezažil týrání a jak špatné byly drogy, které mu byly podávány, to si ve svých šesti letech ještě nemohl uvědomovat. Často vzpomínal a já jsem jeho pocity chápala. Když chtěl rodičům poslat do vězení obrázky, pomohla jsem mu to uskutečnit. Nikdy mu neodpověděli. Ale on stejně psal. Až jednou přišel celý ubrečený, že už ho rodiče nemají rádi. Nevím, jak došlo k tomu, že si to uvědomil, ale pak už o nich nemluvil. Chtěl, abych mu byla stále na blízku, nejlépe abych ho chovala. Myslím, že si mě tak jistil, abych nemohla odejít a nechat ho samotného, jako to udělali jeho rodiče...
Také příběh Terezky jsem se dozvěděla poměrně brzy. Stále jsme spolu řešily problémy s jídlem. Kradla všechno jídlo co mohla, přejídala se, a ani to, že potom bude blinkat, ji od toho neodradilo. Musela jsem ji neustále hlídat. Měla sklony ubližovat si.
Jednou se jí Zuzanka s Verunkou smály, protože měla příliš malé tričko a vynikla tak její nadváha. Terinka rozbila hrneček na pití a střepy se pořezala všude, kde to šlo, než jsem ji odzbrojila... Téměř denně jsem jí ošetřovala krvavé škrábance, toto pořezání však bylo horší. Jako by necítila bolest, způsobovala si hluboké rány, z nichž teklo spoustu krve. Drhnutí krve z koberce ve třídě byla moje obvyklá odpolední aktivita. Když jsem ji ošetřovala, držela klidně a plakala.
„Terinko, Téjo, nemůžeš si takhle ubližovat, už to prosím nedělej... Podívej, teče ti krev, musí tě to moc bolet... Pročpak to děláš, pověz mi to beruško...“ Vyzývala jsem ji pravidelně. A tak jednoho dne, to si zrovna způsobila spoustu drobných bodných ranek všude po rukách kancelářskou sponkou, kterou mi sebrala z nějaké složky, konečně Terezka promluvila.
„Víš paní učitelko, já jsem nepovedená.“ Styděla se, klopila oči a poslušně nastavovala ruce k obvázání.
„Ale co to říkáš, Téjo, to vůbec není pravda...“
„Mám ségru, ségra je moc krásná, je jako modelka říkali rodiče.“
Držím holčičku za už obvázanou ručku a poslouchám. Terezka vypráví o krásné sestře, kterou její rodiče milují, protože je hubená, ne jako ona. Ona je tlustá a ošklivá a rodiče ji nesnáší, protože jim dělá ostudu. Když sní hodně jídla tak nemyslí. Jednou máma udělala její fotky jak je ošklivá a dala je do počítače, aby je viděli všichni. Říkala, že uvidí celej svět jak je nemožná a že se jí budou všichni smát a že si to zaslouží. Všude byly zrcadla a ona se musela na sebe dívat jak je ošklivá. Máma má pravdu. Rodiče mají vždycky pravdu. Nejlepší bude, když bude mrtvá a nebude už dělat ostudu. Chce zničit to tělo, které nenávidí, které zklamalo její rodiče. Nadávají jí a mlátí ji. Tak se rozhodne umřít...
Terka se pokusila o sebevraždu celkem třikrát, naštěstí ani jednou nevyšla. V destrukci vlastního těla pokračuje neustále... Když dopověděla ten svůj příběh, celá se třásla. Vzpomínky v ní vyvolávaly touhu zemřít.
Cítila jsem, jak se chvěje, viděla jsem nekonečnej zmatek a bolest v těch dětských očích. Nikdy jsem se nezlobila na ni za to, co vyvádí, ale teď jsem to chápala. Vzala jsem ji kolem ramen, to mládě tak zarputile odhodlané zničit vlastní tělo, a tiše, aby ostatní děti neslyšely úplně všechno, jsem jí domlouvala. Věděla jsem, že mi neuvěří, ale přesto jsem se snažila přesvědčit ji, že není nepovedená, že není ošklivá a k ničemu...
„Tejuško, třeba já tě mám ráda a kdybys umřela, tak by mi to bylo moc líto...“ Zkoušela jsem.
„To jen říkáš.“ Řekla Terka tiše.
V duchu jsem se ptala tisíckrát, jak jen ji přesvědčit, že nelžu. Ale věděla jsem, že na to musí přijít sama. Pohladila jsem ji po vláskách, řekla jí, že mluvím pravdu, ale víc jsem prozatím dělat nemohla. Terapie pro Terezku byla jednou z věcí, o nichž jsem přemýšlela velmi často.
Děti za mnou s příběhy chodily vždycky samy, protože já neměla právo po nich chtít, aby mi je vyprávěly. Přesto byla jedna výjimka, kdy jsem se dozvěděla příběh na základě své aktivity. Šlo o Zuzanku, mé vzpurné dítě, se sklony k agresivnímu chování. V téhle holčičce bylo až příliš vzteku a nenávisti na sedmileté dítě. Cokoliv dělala, dělala s tou nenávistí. Mlátila věcmi. Nadávala všem kolem sebe. Vztekala se. Křičela na mě, že mě nenávidí. Tvářila se vždycky jako někdo, komu nelze ublížit. Byla hrdá, než aby přiznala smutek, tak ho maskovala za zlobu.
Věděla jsem, že je nejspíše uvnitř moc nešťastná, ale s jejím chováním jsem si tak úplně neuměla poradit. Po jednom týdnu, kdy jsem každý den něco takového řešila jsem se rozhodla, že si s ní zkusím promluvit. Na svůj věk byla nadprůměrně inteligentní a zcela jistě schopná to pochopit. Tak jsem v pátek po obědě poslala s tebou do Domova dětí jenom jedenáct a Zuzku jsem si nechala ve škole, že ji přivedu později. Usoudila jsem, že bude nejlepší jít se s ní někam projít. Byla polovina listopadu, ale venku bylo jak v září. Požádala jsem tedy Zuzku, ať se oblékne, že půjdeme spolu ven. Vztekala se, že se oblékat nebude, že se mnou nikam nepůjde a že nenávidí procházky, ale poslechla. Nedaleko naší školy byl park, tak jsem s ní zamířila tam. Cestou jsme šly kolem cukrárny.
„Nechceš zmrzlinu, Zuzi?“ Zeptala jsem se. Nejprve se ošklíbala, ale pak přehodnotila názor, tak jsem jí ji koupila a mlčky jsme pokračovaly dál. „Zuzanko,“ Začala jsem opatrně hovor. „Všimla jsem si, že v naší třídě nejsi moc šťastná.“ Pokrčila rameny a neřekla nic. „Nechtěla bys mi něco říct? Třeba ti můžu pomoct, abys nebyla pořád tak naštvaná.“ Pokračovala jsem.
„To sotva.“ Odvětila.
„Říkala jsi, že nenávidíš naši třídu?“
„Hm...“
„A že nenávidíš mě.“
Nevěděla, kam tím směřuju, tak neřekla radši nic. „Zuzi, jestli je to pravda, můžu ti zařídit jinou paní učitelku a jinou třídu. Chtěla bys?“ Byla to pravda, opravdu to šlo zařídit, ale nepochybovala jsem, že pryč chtít nebude.
„Ne!“ Vytřeštila oči. „Ty mě už ve třídě nechceš viď?“ Dodala potom, o poznání tišeji.
„Tak to není Zuzi...“
„Ale já zlobím a říkám zlý věci.“ Přikyvuju.
„O to právě jde. Chtěla bych vědět, co s tím můžeme dělat víš. Jak ti pomoci.“ Zuzka kope do kamínků, ani se na mě nepodívá. Uvažuje.
„Není pravda, že tě nenávidím,“ Připustí a pokračuje. „Mám vztek. Na Gábinu, že ječí, na Karolínu, že nemluví, že ty si hodná a že mě nechceš potrestat když zlobim.“ Sedám si na lavičku, Zuzanku posazuji k sobě.
„Proč chceš, abych tě trestala?“ Pokládám klíčovou otázku. Cítím, že chce mluvit, že se chce i svěřit, ale potřebuje postrčit.
„Mám vztek.“ Tón naznačí, že to je přece jasné.
„Na sebe?“ Ptám se tiše. Přikyvuje, vážně a klidně. „Proč, Zuzanko?“ Ještě kousek...
„Zabila se kvůli mně.“ Napíná se.
„Kdo?“ Tak to byla asi poslední kapička, která prolomila hráz jejího odhodlání nic neříkat.
„Ježiši Len, přece máma...“ Očividně si myslí, že jsem trochu myšlenkově opožděná. Ale jak to vyslovila, už není k zastavení a chrlí na mě větu po větě historii, která naplnila její dětskou duši nenávistí. Chrlí na mě vzpomínky na nejrannější dětství, kdy bylo doma všechno v pořádku, pamatuje si na hračky, na to jak ji máma houpala na kolenou, jak táta chodil z práce a měl dobrou náladu a ona se a něj těšila. Pak vypráví jak jednou přišel domů a ani si jí nevšiml a že od toho dne se něco změnilo a táta už neměl nikdy dobrou náladu a křičel na ni a na maminku.
Její hlas se mění, je tvrdší, když vypráví, jak jednou chtěla tátovi udělat radost a přinést mu pití, jenže zakopla a vylila vodu na zem a táta začal křičet a bít ji, jak ji matka bránila a táta zbil i ji... Jak se každou noc hádali a křičeli na sebe... Jak viděla několikrát mámu na zemi, tekla jí krev a nehýbala se... Jak táta smrděl, jak na něj máma křičela, že chlastá, jak mámu i Zuzku mlátil... Zuzka se bála, že zabije mámu, tak ji bránila... Nenávist v hlásku roste a sílí. Otce nenávidí z celé své duše, pohrdá jím... A potom jednou přišel z hospody, zmlátil mámu a šel k Zuzce do pokoje... Říkal, že má hezký šatičky a jaká je krásná holčička, a že si toho nikdy předtím nevšiml a pak... Zuzka po mě střelila rozpačitě očima a hledala slova, tak jsem jí pomohla.
„Znásilnil tě, Zuzanko?“ Přikývla a pokračovala, jak křičela o pomoc, ale nikdo nepřišel. Jak jí potom bolelo břicho a tak s ní ve školce paní učitelka musela k doktorovi, jak ji prohlíželi, co jí to táta udělal, jak se styděla... A pak ji rodičům vzali a když byla už v Domově, tak za ní přišel kamarád táty a řekl jí, že se její máma zabila kvůli tomu, že odešla od rodičů a že si to všechno vymyslela, protože její otec by nic takovýho neudělal a že kvůli ní půjde do vězení... Což, jak podotkla, bylo jediné co ji na tom těšilo.
Bylo podivuhodné, jak uvědomělá na svůj věk byla, chovala se skoro dospěle. Ale byla zranitelná. Teď mi řekla všechno. Seděla naprosto v klidu, jako by předtím mluvila o domácích úkolech a ne o otci alkoholikovi, který ji znásilnil a její matku bil do bezvědomí.
„Zuzi... Ty jsi chytrá holka. Poslouchej mě. To, co se stalo tvojí mamince není tvoje vina. Ty za to nemůžeš. Tvoje maminka by na tebe byla pyšná, jak jsi statečná, že jsi to zvládla. Určitě byla moc ráda, že jsi se dostala od otce.“ Zuzka koukala značně skepticky.
„Jak to víš?“ Zeptala se váhavě.
„Vím to, Zuzko, protože kdybych já měla malou holčičku a někdo jí takhle ubližoval, byla bych ráda, když by se dostala pryč.“
„Ale máma se zabila.“
„To s tebou nesouvisí. Není to tvoje chyba. Věř mi, prosím. Věř mi, Zuzanko.“ Pochybovačně pokrčila rameny. „Budu zlobit málo.“ Slíbila.
„Koupíš mi ještě zmrzlinu??“ Bodla mě až u srdce ta známka normality. Zuzka byla pořád jen sedmiletá holčička, úplně normální, která má ráda bonbony a lízátka a hraje si s panenkami jako všechny děti...
„Bude tě bolet bříško...“ Namítla jsem, ale tu zmrzku dostala. Hlavně si nemyslete, že od toho dne už neměla své záchvaty vzteku a agresivity. To se maličko mírnilo časem. Ale ten rozhovor jí jistě pomohl. Bylo mi teď dovoleno být jí nablízku, pomáhat jí ty stavy překonávat, chápat nenávist, kterou nosila v srdci...
Hned v pondělí potom za mnou přiběhla Zuzky nejlepší kamarádka Verunka, oči navrch hlavy a: „Ty si vzala Zuzku ven??“ Přikývla jsem. Mohla jsem tušit, že se bude Zuzanka chlubit, což také udělala.
„Řikala žes poslouchala. To není Zuzi vina, co Zuzi táta dělal?“ Byla z toho celá pryč.
„Ne, to rozhodně není Verunko.“ Přitakala jsem.
„Koupíš mi taky zmrzku? Budeš mě taky slyšet jak povídám?“
„Veru...“, vzala jsem ji za ručičku a odvedla kousek stranou. „Budu moc ráda, když mi povíš co chceš. Ale Zuzce jsem nekoupila zmrzlinu proto, aby mi něco řekla. To s tím nesouvisí. Ráda vás vezmu na zmrzku všechny. Kvůli tomu mi nic říkat nemusíš. To jen jestli chceš, abych věděla co se ti stalo. Rozumíš mi?“ Horlivě přikývla.
„Povim. Můžu až tu nikdo nebude??“ Rozhlédla se nejistě.
„To víš, že ano. Kdykoliv budeš chtít.“ Protože ke konci dne už celá třída mluvila o tom, že je na tu zmrzku vezmu, slíbila jsem jim, že to dohodnu s tetou. Tak jsem si nechala po škole Verunku s tím, že zbytek dětí mi dovede teta z Domova do parku asi za hodinu. Vysvětlila jsem Verče, že půjdeme do cukrárny potom společně se všemi.
„Můžu ti to už říct?“ Překvapovala mě, ale ne zas tak moc. Už dřív jsem si všimla, že Verunka hrozně ráda vypráví příběhy. Svůj život zřejmě považovala za jeden z těch příběhů. Byla výborná vypravěčka a těšilo ji, když ji někdo poslouchal.
Cestou do parku mi vyprávěla svou oblíbenou story „první den v naší třídě“ kterou vyprávěla skoro denně komukoliv. Hrozně se jí totiž líbilo, jak jsem jim četla a zpívala, a taky jak se schovaly se Zuzkou za krabici, protože se bály, a mohly tam zůstat. Ten první den působila plaše. Ale ve skutečnosti to byla výřečná a živá holčička.
„To víš, že mi můžeš všechno říct, Verunko.“ Usmála jsem se na ni. Zamyslela se.
„Tak já ti povím tajemství jo?“ Přikývnu.
„Jednou v noci v dětském domově Verča leží a brečí, protože je moc smutno. A ta holka, co spí naproti vstane a přijde. Vleze si k Verče pod deku a tulí se. Verča se ptá, proč je tady. Ta holka se jmenuje Zuzka. Povídá, že jí její táta udělal něco zlého a Verča se ptá co. Tak to Zuzka poví,“ Na chvilku ztichne a pak řekne, co Zuzce táta udělal takovými slovy, které tady nemohu publikovat. Kouká, co já na to, ale já jen poslouchám.
„Tak Verča říká, to mi dělali taky, ale proč si tady? Chápeš to, pani učitelko?“ Přikývnu. Pokračuje. „Verča nevěděla, že je to nedobrý, co dělali. Věděla, že je nedobrý, když jí nedávali jíst a neměla pelíšek jako pes, musela spát na zemi. Zem byla studená. Občas Verča kradla jídlo a pak dostala. Občas rodiče říkali, že když něco poví, umře.“ Sklopila oči a zmlkla.
„Verunko... A teď už víš, že to, co ti táta dělal, bylo špatný?“ Zeptám se tiše. Verča přikývla. Po chvíli mlčení se odvážila znovu: „Víš, proč ti to říkám?“ Ptá se mě a upírá na mě nesmírně vážně ty své tmavé oči.
„Proč, Veru?“
„Abys to taky věděla. To se malejm holkám nedělá, řikala Zuzka. Ale to přišlo normální mě. Vždycky to dělali, táta, a strejda, a druhej strejda a taky Miťa... Bála jsem se jich, bolelo mě to, ale nesměla jsem utíkat, to se nesmí. To tě chytí a nabijou ti. Jednou jsem spadla ze schodů když mi bylo tři. Nesmí se utíkat. Nesmí se o tom mluvit. Nesmíš říkat holce, že má pěkný šatičky to oni dělají.“
Sedla jsem si s ní na tu samou lavičku, kde mi svůj příběh svěřila Zuzanka, a sedla jsem si k ní blíž. „Verunko... Vyděsila jsem tě, ten první den viď? Nikdy bych ti neublížila. Nemusíš se ničeho bát, už ti nikdo neublíží. Kdyby někdo chtěl, povíš mi to a já tě před ním ochráním, ano?“
„Tak jo... Pani učitelko...? A opustíš nás někdy?“
„Ne.“ To jsem jí mohla slíbit. Vylezla mi na klín a schoulila se tam.
To byla holčička, kterou sexuálně zneužívali čtyři roky. Od jejích dvou, do šesti let, kdy byla odebrána rodičům za zanedbávání péče – podvyživená, špinavá, nucená spát na podlaze... Dva roky ji učili alespoň základní návyky, aby teď, ve svých osmi, mohla začít chodit do školy... Její matka si našla nového přítele a dceru si brali na víkendy. Proto jsem byla od té chvíle neustále ve střehu. Umínila jsem si, že jí už nesmí znovu ublížit. Verunka byla statečná holčička. Všechny moje děti takové jsou.
Z Domova mi děti přivedla ta samá teta, co je vodila do školy. Nechala mi je tam a odešla zpátky. Sice jsem ji zvala, aby zůstala s námi, ani jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu děti, které se bojí spousty věcí, takhle sama venku. Ale odmítla. A tak jsem byla poprvé odkázána s dětmi opravdu jenom sama na sebe.
„Tak co, půjdem na tu zmrzku?“ Usmála jsem se na ně, abych skryla mírné obavy. Šli jsme. Děti byly pořád takové zaražené, asi ani nechápaly, jak to, že jsem je opravdu vzala ven. Až když dostaly zmrzlinu do ruček, oči jim alespoň na chvilku zazářily. V tom byly moje děti stejné, jako kterékoliv jiné.
„Len?“ Zatahala mě za rukáv Natálka, když jsem obstarala všechny děti, zaplatila a rozhlížela se, kam se s nimi usadím. „Ano Natko?“
„Já sem myslela, že nás nikam nevemeš.“ Byla rozpačitá.
„Ale broučku, přece jsem vám to slíbila...“ Na to pokrčila rameny a poodešla zpátky k dětem. Posadila jsem se s nimi v parku na jedno z těch odlehlejších míst, kam nechodí moc lidí, aby měly klid, a dávala jsem pozor na Terezku. Přemýšlela jsem, jestli budou v klidu celou dobu, protože jsem se bála, aby mi nevletěly někam pod auto, nebo aby se nerozprchly po parku. Z uvažování mě vytrhlo další zatahání za rukáv. Děti to používaly vcelku často, když něco potřebovaly. Tentokrát to byl Tomášek.
„Copak Tomíku?“ Přitáhla jsem si ho na klín, protože tou dobou už patřil mezi ty relativně mazlicí děti. Opřel se o mě a podíval se na mě důvěřivýma očima. „Lenko, ploč děláš todle?“ Zeptal se a oči sklopil k zemi.
„Proč dělám co, Tomíku?“
„Ploč si hodná?“
„Neměla bych být?“ Nechápala jsem úplně, i když mě napadalo, proč by mu to mohlo vadit. Tomášek zavrtěl hlavou. „Všichni kdo sou hodný odejdou. Bábinka taky odešla.“ Pověděl chlapeček a podíval se, co já na to.
„Tomášku, já od vás neodejdu. Neopustím vás.“
„Bábinka taky odešla.“
„To mě mrzí. Ale já neodejdu. Věř mi. Nemusíš se bát.“
Tomík si povzdechl a dal se do vyprávění. Tak jsem se ten den dozvěděla další příběh. Začínal slovy: „Bábinka byla hodná. Nadala mámě plotože byla na mě zlá. Chtěl bysem bydlet s bábinkou. Odešla do nebíčka, když já sem šel do děcáku.“
Tomášek se narodil šestáctileté holce, která se s tím nikdy nesmířila. Dítě jí zkazilo plány a život. Dítě bylo příčinou všeho zlého. Alespoň pro ni. Sama byla ještě dítě, když se Tomík narodil. Svého syna nenáviděla, chtěla aby umřel a její život byl zase jako předtím. Měla na něj vztek, že jí, podle ní, všechno zničil. Už jako novorozence ho bila, když plakal, protože měl hlad nebo potřeboval přebalit. Tomáškův táta se na ni samozřejmě vykašlal. Ona se synkem bydlela střídavě po příbuzných. Jak chlapec rostl, agrese matky se ještě zvyšovala. Tomášek má dnes spousty zahojených zlomenin, které vznikly následkem bití. Bila ho vším, co měla po ruce. Tomík si pamatuje, že po něm házela věci a že mu vyhrožovala, že ho zabije.
Vyčítala mu od chvíle co začal chápat slova to, že jí zničil život. Tomík znal jediného člověka, který ho měl rád a to byla máma jeho matky, jeho milovaná bábinka. Jenže s tou se vídal velmi málo. Její dcera se s ní snažila přerušit styky úplně, zvlášť když se babička snažila svého vnoučka od dvou let dostat pryč od matky. Bohužel úřady neshledávaly nic zlého. A chlapeček trpěl dál. Časem jeho matka usoudila, že ho nechá zemřít hladem. Pak se bavila tím, že svoje podvyživené a hladové dítě nutila jíst odpadky a podobně. Tomášek nebyl moc daleko od smrti, když se jeho babičce konečně podařilo dostat ho pryč. Snažila se dostat ho do své péče, starala se o něj, byly to jediné hezké chvíle v jeho životě. Ale potom babička bohužel zemřela a Tomík zůstal v Domově a na světě sám. V jeho spisu jsem viděla fotografii jeho matky. Vypadala šílená zoufalstvím. A měla dlouhé vlasy stažené do culíku. Tomík si pamatoval její vlasy víc, než tvář. Proto se bál všech žen, které nosily jakkoliv stažené vlasy. Bál se, že to je jeho matka, že mu bude zase ubližovat...
Když mi Tomášek všechno pověděl, ujistila jsem ho znovu, že ho neopustím. Ale určitě mi nevěřil. Po tom, co zažil, to ani nešlo. A tak jsem tam jen tak seděla, mlčela a držela na klíně tohohla malého kloučka. Hrůzy o kterých mi mé děti vyprávěly ve mně budily myšlenky ne na pomstu, ale na to jak jim vynahradit všechno to, co jim jejich vlastní rodiny vzaly. Měla jsem vztek, že se tohle děje. Ale vztek nikomu nepomůže...
Děti hledaly šanci někomu říct, co prožily. Věděla jsem to a dávala jim příležitosti. Tak jsem se postupně dozvěděla všechny příběhy...
Petříkovi, tomu malému broučkovi, který tolik lpěl na své milované chobotničce Agátě, připravil jeho otec život v izolaci. Získal ho do péče ve dvou letech a od té doby tvořily Péťův svět čtyři stěny jedné místnosti. Nesměl ven, nikdy neměl kamarády, neznal nikoho, než svého otce. Když mi to vyprávěl, jednou nad úklidem kostiček lega z koberce, mluvil o tom s odevzdaností. Nevěděl, o co ho otec připravil. Vyprávěl mi, jak mu otec nadával, že je k ničemu, že ho nesnáší. Jak ho pronásledoval po pokoji s nožem v ruce. Jak mu někdy bylo smutno a jak se nudil v tom jednom pokoji. Mluvil o tom tak, jako by četl telefonní seznam.
Povídal mi, že měl za kamarádku Agátku, zřejmě jedinou hračku, kterou si v těch dvou letech přinesl od mámy. Jak si s ní povídal a tak nebyl úplně sám. V pěti letech ze svého vězení utekl. Jeho otec nebyl doma a zapoměl zamknout dveře bytu. Nejspíš i spoléhal na to, že se deprivovaný chlapeček ze své místnosti neodváží. Ale on se odvážil. Prý mu pomohla Agátka.
Až tady se jeho hlas zabarvil strachem, který cítil. Kdyby ho otec chytil, určitě by ho prý zabil. Péťa utekl z bytu i z domu a toulal se venku. Navečer si hubeného chlapce v příliš malém oblečení, které zřejmě nosil od té doby, co u otce žil, všimla policie a poté, co Petřík, který sice zůstal v úrovni řeči na těch dvou letech, ale přece jen mluvil, řekl některé věci o tom, jak žije, začali se policisté o případ zajímat. Pak se chlapeček dostal do Domova.
Petřík lidem moc nevěřil a často ho zachvátil záchvat paniky, při kterém jsem ho musela chovat a konejšit. Po těchto závatech býval často unavený a tak jsem ho měla na klíně, aby se o mě opíral. Nejprve byl vždy celý v křeči, ale potom se mu začalo líbit, že slyší, jak mi bije srdce.
Taky jsem mu přinesla ukázat svého plyšáka z dětství a hezky jsme si hráli. Skamarádili jsme se. Nakonec jsem se skamarádila se všemi svými dětmi, u některých to jen trvalo dýl...
Během svačinek, u nichž jsem zůstávala sedět ještě dlouho poté, co Terezka zkontrolovala, zda někde není nějaké nestřežené jídlo, s Adámkem, jsem se dozvěděla zase jeho příběh.
Adámek odmítal jíst a ze začátku jsem ho skutečně nedokázala donutit pozřít vůbec nic. I když mi později začal trochu důvěřovat, strachu z jídla se zbavoval těžko. Divila jsem se, když jsem ho ze začátku zkoušela krmit, s jídlem si s ním hrát a tak... Časem jsme z toho měli rituálek, děti si hrály, já se snažila přesvědčit Adámka, aby si vzal aspoň něco do pusy a on mi povídal všechno možné.
Ze začátku o Domově, o děckách, o tom, co by rád dělal... Ale pak mezi řádky začala prosakovat minulost. A můj obraz o tomhle hubeném drobném dítěti, které bylo schopné zemřít hlady, se začínal pomalu skládat.
Matka toho dítěte byla v léčení na psychiatrii, dva roky, bez šance jít ven. Áda o tom mluvil tak, že je máma v nemocnici, protože je zlá. Měl asi pocit, že je tam za trest.
Že se o něj nestarala, doma bylo velmi smutno, měla stavy totálního odcizení od reality, při nichž byla obzvlášť krutá, to mi povídal, mezi těmi normálními řečmi. A s tím nejhorším si počkal dost dlouho.
Adámek má alergii na oříšky a čokoládu, velmi silnou, už při dost malém množství má záchvaty, nemůže dýchat. Sama jsem to zažila až v pozdějších letech, naštěstí jen asi dvakrát, protože jsem pokaždé měla strach, že mi snad umře na místě... On o tom ví, takže hlásí. Jednou děcka měla k jídlu nějakou nutelu či co, pro Adámka samozřejmě ne, ale on to viděl u ostatních.
„Tohle nemůžu.“ Řekl a podíval se na mě dost vyděšeně.
„Já vím, broučku, ty dostaneš něco jiného, neboj.“ Usadila jsem ho k sobě a dala mu jeho jídlo. Seděl tiše, pozoroval ostatní děti.
„Jim to nedělá nic?“
„Ne, Adámku. Máš alergii víš? Ale to vůbec nevadí. Tady v tom nic nebezpečnýho určitě není... Kontrolovala jsem to...“ Přisunula jsem mu talíř, zase ho odsunul a povídá: „Máma mi to dávala.“
A ukázal na pro něj nebezpečné jídlo.
„Máma nevěděla, že jsi nemocný?“ Podivila jsem se, tenkrát ještě, zabránila Terce sníst jídlo Kajce, a podívala jsem se na něj.
„Věděla.“ Řekl jenom.
„Počkej chvilku, Adámku, ano?“ Poprosila jsem ho, odvedla děti na koberec a sklidila po nich. „Nechceš mi něco povědět, broučku?“ Sedla jsem si pak k němu.
„Jo.“
„Tak povídej...“ A tak povídal.
O šílený mámě, která se bavila tím, že ho nutila jíst ty špatné věci. Prý si ho pak dokonce natáčela, když nemohl dýchat a málem se udusil... Dělala to roky a bylo to čím dál horší... Samozřejmě neměl šanci se matce ubránit, když mu ty potraviny cpala... A pak ji jednoho dne omrzel. Prý přišla, dala mu talířek, na kterým byly střípky z jedné rozbité skleničky a řekla mu, že to musí sníst. Bál se jí tak, že poslechl... Bylo mu pět let, když tohle udělala, ale pamatuje si naprosto přesně všechny detaily doteď. Jako vlastně všechny moje děti. Ty zážitky, kterými si prošly, ty nevymizí. Naštěstí pro Adámka si zrovna ve chvíli, kdy ho matka nutila jíst to sklo, přišla něco vypůjčit sousedka, viděla to, s matkou se pohádala a chlapce jí násilím sebrala a odvezla do nemocnice. Kde se jim podařilo mu pomoci, protože toho v sobě ještě moc neměl.
Pak už se domů nevrátil a matka putovala rovnou na psychiatrii. Jakou diagnózu má nevím a nechci vědět, protože nic nedává člověku právo chovat se tímhle způsobem k živé bytosti. K vlastnímu dítěti je to zvlášť zrůdné. V kontaktu s dětmi jsem se naučila nedivit ničemu, co je matka, otec, či kdokoliv jiný schopen udělat malému dítěti. Ale odsuzuju to pořád stejně, jako když jsem se dozvídala první příběh. A nikdy nepřestanu.
Po tom, co mi Adámek pověděl jsem pochopila problém s jídlem. Snažila jsem to s ním překonávat dál. A rozmluvit Matýskovi, aby s ním neustále mluvil o smrti, protože Adámka to děsilo a utvrzovalo v tom, že jídlo je smrtelně nebezpečná věc.
Matýsek to nedělal ze zlomyslnosti. Byl smrtí trochu posedlý, neustále na ni myslel... Vlastně se sám bál. Ale to mi řekl taky sám. Že by chtěl nemyslet pořád na smrt... Jako máma... S Adámkem měl společné právě tohle, nemocnou matku... Ta Matýskova byla samoživitelka, trpěla vážnými depresemi a chlapeček se do Domova dostal poté, co se s ním pokusila skočit z mostu.
Ale že to nebylo poprvé, že u nich doma neexistovalo nic, než smrt, že matka odmalička připravovala synka na to, že brzo zemře... To jsem nevěděla z jeho spisu... To mi postupně řekl sám. Nejhorší na tom byla ta samozřejmost s jakou o tom mluvil, jako by to bylo úplně normální... Šokuje vás, když vám osmileté dítě vypráví o tom, jak volalo několikrát matce sanitku, protože ta si podřezala žíly, že ho občas budila uprostřed noci a křičela, že oba umřou, že mu neustále říkala, jak brzo TO už bude... Když slyšíte, že ho několikrát „uložila do hrobečku“ a skoro zasypala hlínou zaživa... Že s ním stála na tom mostě a on ji přemlouval, aby neskákala dolů, což stejně málem udělala...
Ale mnohem víc vás vyděsí to, že o tom opravdu mluví jako o normálním dětství. Matýsek tušil, že všechno co jeho máma dělala nebylo dobré, třeba ty sebevraždy, ale žil v tom, bylo to pro něj normální. Možná u něj nejvíc jsem pochopila, že tyhle děti prostě nikdy nebudou jako ostatní. Že jsou z jinýho světa a že je nelze změnit. V tomhle jim pomoci nedokážu. Ale můžu jim pomoci jinak – dát jim lásku, kterou potřebují, být tu pro ně... A taky je naučit to, co v životě jednou upotřebí... Matýskovi nebesky modré oči a bezelstné „Ale přece všichni umřeme...?“ mě skoro bolelo. Umřeme... Ale ne dnes, ty můj chlapečku, ani tenhle rok... Až za dlouho, teď budeme žít víš...
To jsem mu říkala. Moc mi nevěřil. Stále věděl své. Jednou jsem se připletla o přestávce k rozhovoru, mezi ním a Luckou – Daniel. Mates mluvil o tom, že malá Daniel brzo asi umře a ta pokrčila rameny a řekla: „Jo, umřu. Až mě vrátí rodičům. Zabijou mě, když nebudu doopravdy kluk.“ A pak si dál hráli.
„Daniel? Beruško pojď sem ke mně...“ Zavolala jsem si ji po vyučování.
„Co chceš Len?“
„Daniel, proč... Tví rodiče tě chtějí zabít?“ Pokrčila rameny.
„Jo.“ Sklopila oči.
„Nechceš o tom mluvit viď? Daniel, pověz mi o tom. Prosím...“
„Mám bráchu. Rodiče ho mají rádi. Mě ne, protože jsem měla být taky kluk.“ Řekla a odešla si sbalit věci, aby mohla odejít s ostatními. Časem mi řekla víc. Musela jsem počkat, až bude připravená. Jako u všech...
Její rodiče toužili vždycky po synovi, ale první se jim narodila dcera. Nikdy se přes to nepřenesli. Dokud měli jenom ji, tak byli zlí, ale dle Lucky to ještě šlo. Nadávali jí, chtěli z ní mít syna, mlátili ji, ale pravé peklo nastalo až potom, co se narodil její bratr.
Pak už Lucinka nikdy neslyšela nic jiného, než že je k ničemu, špatná, hnusná, byl jí ukazován chlapeček, jako dokonalost, jak měla taky vypadat a je špatná, že nevypadá. Každý den byla trestána za to, že je holčička. Jednou ji prý postavili do sudu s ledovou vodou a musela tam stát celou noc. Jindy ji přinutili vypít sklenici octa, nebo vody s pepřem. Když zvracela, ještě jí přidali. Chodila do školy, kde byla moc šikovná, což ale její rodiče nezajímalo. Chtěli ji zabít.
Protože nechtěli mít problém, holčičku naložili, odvezli do DD a nechali ji tam s tím, že ji nechtějí, protože je k ničemu a jinak ji zabijí. Tak se Lucka dostala do Domova. Myslela si chudinka, že když bude chlapeček, budou ji mít rodiče rádi. Proto jsem jí musela teď říkat Daniel.
Opravdu tomu chtěla věřit, i když veděla, že je dívka a že to nezmění. Myslela, že když si to bude opravdu hodně přát a když bude věřit, tak se chlapcem stane. Byla v Domově teprv půl roku...
Když mi to řekla, ani jsem se nedivila, protože něco podobného jsem dávno tušila. Nemělo cenu Lucince cokoliv vysvětlovat, snažit se ji přesvědčit, že je holčička a tak. Jednou k tomu dospěje, to jsem věděla, a tak jsem ji nechávala být. A dál jí říkala Daniel, jak si přála. Bylo to pro ni strašně důležitý.
Předposlední příběh, který jsem se dozvěděla, byl příběh malé Gábinky. Mého milého andílka. Pořád dostávala hysterické záchvaty, kdykoliv ji někdo oslovil „Gábinko“, zcela očividně to v ní vyvolávalo vzpomínky. Dlouho trvalo, než mi dovolila dotknout se jí, byla hrozně bázlivá.
Ale jednoho dne, když křičela, protože ji něco vyděsilo, čeho jsem si já ani nevšimla a já ji, jako vždycky chytla a konejšila, přestala se najednou vzpírat a zůstala mi v náručí. Velké modré oči na mě vytřeštila takovým způsobem, jak jsem to ještě nikdy neviděla, byla úplně vykolejená. Celá se třásla. Velmi opatrně jsem ji hladila a snažila se ji uklidnit.
„Leni..?“ Zažvatlala.
„Copak Inečko?“
„Ty mi nebudeš dělat nic... Nic?“
„Ne, neboj se holčičko... Neboj se...“ Houpala jsem ji. Odpoledne, když jsme si hráli, najednou ke mně Inka přiběhla, podala mi obrázek a stydlivě odběhla do kouta. Byl to pěkný obrázek, Inuška také uměla překrásně malovat na svůj věk... Na obrázku byla malá holčička v princeznovských šatech.
„Inuško,“ Přišla jsem k ní a opatrně si sedla kousek vedle ní. „Kdopak to je, na tom obrázku? To jsi ty?“ Zavrtěla hlavou.
„To je Lili.“ Řekla.
„A kdo je Lili, malá?“
„Sestřička moje, v nebíčku.“ Sklonila hlavinku, hrála si s tričkem a váhala.
„Chceš mi něco vyprávět, Inko?“ Zase přikývla. A tak jsem tetě z Domova předala děti bez Gábinky. Sedly jsme si spolu ve třídě na polštářky. Kreslila si a na všech obrázcích byla Lili. Dozvěděla jsem se to odpoledne příběh, který mě dostal snad ze všech nejvíce.
Gábinka nejvíc mluvila zezačátku o své sestřičce Lili, vlastně správně Lilian. Byla o dva roky starší
než Inulka a zemřela velmi tragicky krátce předtím, než se Gábinka dostala do Domova.
Gábinka nejprv vyprávěla dlouho o tom, jak si spolu hrály, když mohly a jak se s Lilinkou nebála. A jak spolu byly zraněný a foukaly si bolístky...
A pak přešla k tomu, jak Lilian umřela. Jen ten popis od tak malého děvčátka byl strašlivý. Byla u toho, všechno viděla. Jejich rodiče ji zavraždili, protože promluvila ve škole, obětovali ji jakémusi temnému Bohu, v nějž snad údajně věřili.
Gábinka byla, bohužel, dcerkou rodičů, kteří jsou členy sekty. A to takové, kde obětování malých dětí je běžná věc. Lilian bylo osm let a její vlastní rodiče jí nejprv vyřezali do kůže ornamenty své sekty a potom jí zaživa vyřízli srdce.
Gábinka potom od rodičů utekla. Kolik odvahy to muselo být od holčičky, které odmalička vymývali mozek, to si nedokáže představit nikdo z nás. Utekla s jinou dívkou, asi patnáctiletou, která ale neměla rodiče a šla hned do pěstounské péče. Děvčata sice všechno řekla, ale rodiče Gábinky a Lilian bohužel dopadeni stejně nebyli. Přesto, že tělíčko té holčičky se našlo.
O tom tedy Gábinka nevěděla, věřila, že její sestřička je v nebíčku.
Nakreslila potom jeden obrázek. Byl na něm nahý muž a malá nahá holčička. Zatmělo se mi před očima. Ačkoliv by nemělo, Gábinka měla tolik příznaků sexuálního zneužívání... Z toho, co mi povídala dál, i když vemi váhavě, protože se styděla, vyšlo najevo, že v rámci sekty rodiče poskytovali všechny holčičky prakticky od narození k sexuálním praktikám ostatním členům sekty, krom toho, že jim bylo vtloukáno do hlaviček, co musí dělat a koho poslouchat, že byly sadisticky trestány a preventivně týrány, aby se utvrdila jejich poslušnost... Gábinka povídala, že ji otec půjčoval cizím pánům každý den a musela s nimi dělat ty věci jako ostatní holky. Říkali jí Gábinko. Tohle byla ta asociace, proto ji to oslovení tak děsilo...
Všechny mé děti to měly v životě až příliš těžké. Ale dodnes si myslím, že ona snad nejtěžší. V době, kdy se dostala do mé třídy, byla v Domově už rok. Ten den jsem ji zpátky ani nedovedla, protože jsme byly do večera ve škole, než mi řekla všechno, co chtěla. Vzala jsem si ji domů, dala spát do své postele... Dávno spinkala a já seděla, pila likér a po tvářích mi stékaly slzy. Přišla o půlnoci, plakala. Lehla jsem si k ní.
Druhý den ve škole za mnou nenápadně přišla Natka, zatahala mě za rukáv a zeptala se
„Len? Ty Inu si adoptuješ???“
„Ne, Natálko...“ A musela jsem dětem vysvětlit, že i když jsem ji měla doma přes noc, nemůžu si ji adoptovat. Gábinka to ví. Ale vetře se mi místo Nicka na klín a zeptá se: „Máš mě ráda?“
Řekla jsem ano, mám tě moc ráda Inuško. Jsi moje statečná holčičko. Všechny vás mám moc ráda, jste úžasní, jste moji... Objala jsem jich tolik, kolik to najednou šlo, chtěla jsem, aby to všichni věděli.
Úplně poslední jsem se dozvěděla, jak se do Domova dostala Kajuška. Ta totiž stále nemluvila. Byla ve škole šikovná, hrozně chytrá... Ale pořád tichá. Neřekla ani slovo, nic... Mohla jsem ji hladit, chovat, cokoliv, byla úplně odevzdaná.
Se svými rusými vlásky vypadala jako malá víla. Promluvila jednou, když si děti povídaly o rodičích, kteří jim ublížili. Terezka řekla, že všichni rodiče jsou zlí. Najednou jsem uslyšela mezi všemi hlas, který jsem neznala. A říkal: „Ne! Moje maminka nebyla zlá!“
Děti ztichly, překvapené skoro jako já. Kajka zuřivě mrkala, aby zahnala slzy.
„Kajko, miláčku... Pojď sem.“ Vyzvala jsem to děvčátko, ona se ke mně rozeběhla a skočila mi kolem krku, aby se rozplakala. Dětem jsem rozdala knížky, tou dobou už uměly trochu číst, aby si mohly prohlížet a slabikovat a s Kajkou jsem šla na polštářky.
„Mě maminka nedala pryč, vrátí se pro mě, určitě...“ Plakala.
Ona je jediné dítě, které se do Domova nedostalo kvůli tomu, že by mu bylo ubližováno. Naopak, její maminka ji velmi milovala a o holčičku bylo výborně postaráno. Tátu neměla, nebyl ani zapsán v jejím rodném listě. Její maminka byla sirotek a jedináček. Jednoho dne šla do práce, Kája byla ve škole... Policie tam zavolala, že její matku srazilo auto. Byla za ní ještě v nemocnici, pak ji sbalili a dali do Domova, neměli kam jinam.
Její maminka bohužel zemřela. Kajce to řekli, ale stejně věřila, že se máma vrátí... A že se její život vrátí do správných kolejí. Tolika věcem nerozuměla... A tak dlouho vydržela mlčet, holčička...
Poté, co promluvila už ale nezačala úplně znovu mlčet.
Do konce školního roku zbývalo v podstatě pár týdnů a ty jsem strávila upevňováním důvěry, kterou ve mně ty děti měly. Už na Vánoce jsem jim všem dala dárky, abych je ujistila, že je mám ráda. Na vysvědčení jsem se loučila se skupinkou dětí, které to věděly.
Můj první rok v té škole utekl rychle. Stál mě mnoho slz a sil, ale dal mi tolik zkušeností a síly znásobil... Přes prázdniny jsem děti neviděla. Ale chyběly mi. Bez nich jsem neměla nějak nic … Žádný osobní život jsem si nevybudovala, takže jsem prázdniny trávila vymýšlením, co budu dělat v září s dětmi. Samozřejmě jsem se snažila relaxovat a nabírat síly. Ale stejně jsem na ně pořád myslela. V půlce srpna jsem už chodila do práce, chystat třídu a překvapení pro děti (pár nových hraček a knih).
Na druhý rok jsem se velmi těšila. Koncem srpna jsem se dozvěděla, že dostanu do třídy nového chlapečka. Mělo mu být sedm a jeho jméno znělo Alexander Gracias.

Prvního září přišlo do školy 12 dětí, které jsem už znala, oči jim všem relativně zářily, asi se do školy docela těšily. A jeden malý, blonďatý chlapeček ve značkovém oblečení, jehož hnědé oči byly upřené do země.
Třásl se nervozitou. Objala jsem všechny své děti a poslala je na polštářky, kam se kupodivu všechny hned odebraly, i když byly celé rozjařené a navíc, od doby, co mi začaly důvěřovat, začaly také pořádně zlobit. Alespoň v něčem byly stále dětmi...
Alexka jsem posadila na polštářek vedle Natky.
„Ahoj Alexi, já jsem tvoje nová učitelka, jmenuju se Lenka. Povíš mi o sobě něco?“
„Nesmíš mi říkat Alexi, táta to nesnáší, zabil by mě, že si to nechám líbit.“ Odpověděl.
„Jsem Alexander.“ Dodal pak i když bylo znát, že mu ve skutečnosti to oslovení nijak nevadí. „Dobře, v pořádku...“ Usmála jsem se na něj.
Ještě ten den mi vysvětlil, že musí být ve všem nejlepší, jinak se rodiče strašně zlobí a táta ho seřeže a že mu doma říkali, že je k ničemu, když dostal ve škole dvojku, musel mít jenom jedničky. Chtěl se zabít a pokusil se o to. Bylo mu sedm let...
Proto ho rodičům odebrali. A to teprv v červenci... Jenže ti se teď soudí, aby ho vrátili zpět a on se strašně bojí, že to vyjde. Později jsem zjistila, že si ubližuje, jakmile mu nevychází být nejlepší... Strašně se bál prohry, toho, že nejlepší nebude. Chápala jsem to.
Pomyslela jsem si už ten první den, že jeho otec musí být psychopat. A taky, že byl. To jsem zjistila hned ten týden – přišel do školy, aby syna unesl.
„Kde je ten parchant?! Kam jsi ho schovala, ty hloupá holko?!“ Křičel na mě, když jsem mu vlastním tělem bránila ve vstupu do třídy, kde bylo boží dopuštění.
Gábinku cizí muž samozřejmě vyděsil, vřískala, jako když ji na nože berou. Verunka a Zuzanka se snažily vecpat do krabice na hračky, Terinka mlátila hlavou o zeď, Matýsek bušil pěstičkami do oken, Petřík s Agátkou pobíhal sem a tam... Ostatní děti běhaly po místnosti a snažily se schovat, Kajka seděla u stolku a kreslila si a Natálka, moje kurážná pomocnice, si stoupla vedle mě a chtěla mě bránit. Beruška malá, bála jsem se, že jí ten magor ublíží...
A mezi tím vším stál Alexík, plakal a prosil otce, aby přestal. Díky Bohu za virvál, který umí udělat mé děti. Přivolalo to několik kolegů a ti mě zbavili šíleného otce mého malého Alexka. Potom začal školník hlídat vchod do areálu. Aby mě nemohl znovu atakovat a nedej bože si odvézt to ubohé dítě.
Musela jsem všechny uklidnit, ošetřit Terce čelíčko, ze kterého jí už tekla krev, utišit Inušku, která se z toho hysterického breku poblinkala... Nick se mi vecpal do náručí a třásl se jako osika... Natálka bojovně vykřikovala, že toho pána zabije a Alex si skrýval hlavičku v dlaních...
„Alexandře, broučku... Už je to dobré...“ Klekla jsem k němu a objala ho.
„Není, vrátí se paní učitelko. Nedáš mě viď že ne? Umřel bysem radši...“
„Neboj se, nedám. Nikdo tě odsud neodvede, ano? Už je to dobré, klid chlapče... Už je to pryč.“ Jenže to tak úplně nebylo a Alex to věděl. Podle tet z domova se budil každou noc s nočními můrami o tom, že si ho táta odvede. Matka se v jeho snech neobjevovala, ani o ní příliš nemluvil, ale jak jsem pochopila, snažil se o to záměrně. Byla stejná jako otec a pro Alexka i zrádce, neboť se nikdy svého synka nezastala.
Takový byl začátek druhého roku s dětmi. Začínalo být těžké je udržet v klidu, protože se už nebály. Začínali se prát o mou pozornost a to tak, že jsem si s tím přestávala vědět rady. Prali se, nadávali si a všechno to neustále narůstalo. Unavovalo mě je neustále odtrhávat a řešit jejich hádky. Nesměla jsem na ně křičet, ani je příliš trestat, protože všechny ty děti byly příliš zranitelné.
Chtěla jsem, aby mě měli rádi... Ale takhle moc? Před čtvrtletím jsem už byla na pokraji zhroucení. Od začátku roku jsem ošetřovala minimálně 4x týdně všemožná zranění, děti byly rozjívené, neukázněné, neposlušné a Zuzanka se vrátila k přehnané agresivitě. Měla jsem pocit, že jsem zase na začátku, že jsem nemožná učitelka a že by bylo lepší se dětí vzdát.
Jestli jsem někdy měla pocit, že už nechci a že ty děti nezvládnu, bylo to právě teď.
Ten den, kdy pohár přetekl, začalo všechno celkem normálně – děti se učily psát kratší slohy a já je potom četla a povídala si s nimi o tom. Vetšinou se pohádali, kdo mi dá sloh první a tak, naprosto pravidelně jsem od sebe odtrhávala Natálku, která mě milovala a chtěla být moje nejoblíbenější dítě, od Kajky, která se ze své netečnosti budila právě na tyto okamžiky a psala nejrychleji ze všech. Tentokrát byli všichni teprve v půlce, když Kajka vstala a přinesla mi svojí práci. Pozorovala jsem, jak po ní Natka hází vražedný pohled a povzdychla jsem si. Pak vstala Terezka. To mě docela překvapilo, nepatřila mezi nejrychlejší děcka ve psaní, a tak jsem ji pochválila. Když všichni dopsali, poslala jsem je, aby si sedli na polštářky, zatímco já budu opravovat ty práce.
Měli vždycky chvilku volno. Samozřejmě jsem po nich koukala, ale začali si všichni prohlížet knížky a hrát, takže jsem se soustředila na práce. A v té chvíli se strhl řev.
Natálka se totiž vrhla na Terezku a začala jí rvát vlasy, ta ječela a snažila se ji kopnout. Ostatní děti se obvykle rozkřičely, nejinak dnes a zrovna v té chvíli se ve dveřích objevil ředitel. Chodil dnes na inspekce. Natálka s Terkou se dál řezaly a Zuzka, pohlcená svou agresí, se mi snažila sebrat ty práce. Chtěla je zničit. Slohy nesnášela.
Nechtěla jsem jí je dát, křičela na mě, že mě nenávidí a že jsem strašná a zlá paní učitelka, což dělala často, ale pak udělala něco, co ještě nikdy ne – vší silou mě kopla, což jsem nečekala, vytrhla mi papíry, proklouzla kolem pana ředitele a byla pryč. A já nebyla schopna ničeho.
Svezla jsem se za katedru a poprvé jsem se před dětmi rozbrečela.
„Slečno kolegyně,“ Oslovil mě ohromený ředitel.
„Já asi prostě nemám na to tyhle děti učit. Nejsem dost dobrá.“ Řekla jsem.
Děti ztuhly. Dokonce i Inuška přestala ječet. Natka pustila Terku, které tekla krev z pusy. Petřík upustil Agátu z rukou. Lucka-Daniel zamrzla uprostřed běhu napříč místností. Nick se chvěl pod jedním stolkem. Adámek stál s otevřenou pusou a napůl sundanými punčocháčky... Tomášek v krabici s legem. Verunka s rozhozenýma ručkama... Karolínka s pastelkou nad papírem (kreslila si skoro neustále...). Matýsek, kterému teď beze zvuku stříkaly z očí slzy. A ještě Alex, ležící na zemi se zdviženou hlavou a vykulenýma očima. Moje děti. Moje krásné, nikým nemilované, zraněné děti...
Můj nadřízený si zjevně pomyslel, co za idiotku to přijal na místo kantorky.
„Paní kolegyně, mohla byste jít prosím se mnou?“ Vyzval mě.
Za úplného ticha jsem se ve dveřích minula s jinou učitelkou, která vlekla za ruku Zuzanku, pořád ještě se vztekající. Když mě uviděla, ubrečenou a rozklepanou, jak mě neznala, i ona ztichla.
„Kam jdeš?“ Zeptala se.
„Paní učitelka teď bude chvíli pryč.“ Odpověděl za mě ředitel a popohnal mě.
Zaslechla jsem: „Odejde? Už nás nebude učit?“ To se ptal zoufale Matýsek.
„To nemůže..?“ Vyděšená Daniel.
„Ulčitě joo...“ Rozplakal se Tomášek. I já se znovu rozplakala.
„Je vám dobře?“ Zeptal se téměř otcovsky můj šéf a nabídl mi židli.
„Nezvládla jsem to, že?“ Popotáhla jsem.
„S těmi dětmi to není lehké. Jednou jsem přišel na inspekci k paní učitelce Sezimové,“ To byla ta nejklidnější osoba na světě, učící třídu 789, teď už poslední rok jejich docházky, „když byla její třída taky teprve v tomhle věku, jako ta vaše... A dávala jednomu dítěti první pomoc, protože ho jiné dítě skoro zabilo. V její přítomnosti.
Není to ve vás, slečno Dvořáková. Ale dnes bych si být vámi dal trochu oraz, ať se vzpamatujete... Rozhodně si ale rozmyslete vaše slova. Ty děti vás potřebují. A já...“ Usmál se za brýlemi s tlustými obroučkami a já si pomyslela, že je to opravdu milý muž „Já vás taky potřebuju. Jsem velmi rád, že jsem někoho vůbec sehnal. Není to lehké, víte? A mám pocit, že vy ty děti máte opravdu ráda.“
Na chvíli se odmlčel a já přikývla. Pak se jeho výraz zachmuřil.
„Víte, šel jsem za vámi vlastně s velmi špatnou zprávou. Ta holčina, co utekla ze třídy, to byla Zuzanka Molucká, že ano? Pamatuji si ji ze školkového...“
„Ano pane řediteli, to byla ona.“ Řekla jsem s nepříjemným tušením.
„Slečno kolegyně... Jak jste hlásila v dětském domově, že se vám zdá unavená a skleslá...“
To jsem hlásila. Už několik týdnů byla Zuzka nesvá, neustále unavená... Něco s ní nebylo v pořádku. „Vzali ji před pár dny do nemocnice na vyšetření... A dnes přišel výsledek.“
„A?“ Vstala jsem s očekáváním něčeho zlého.
„Posaďte se, prosím vás...“ Jako ve snu jsem poslechla. „Je to leukémie.“ Řekl tiše.
Najednou bylo ticho. Slyšela jsem svůj dech, tlukot svého srdce... Ta malá holčička, divoká, zlobivá, nezkrotná, vzpurná a vzteklá... Která mi tolikrát řekla, že mě nenávidí... A kterou jsem milovala právě proto, jaká je... Umírala..?
„A ona... Ona o tom ví?“ Pan ředitel přikývl.
„Řekli jí to dnes ráno.“ Ach Bože...
Nemusela jsem se tam ten den vracet, ale já se vrátila. Za dveřmi jsem slyšela, jak se děti hádají. „Co když odejde? Vyhodil ředitel Lenku?“ To byla Natka.
„Ne, nevěřim!“ Gábinka.
„Určitě odejde a to bude kvůli vám, vy blbý! Já nic nedělala!“ Karolínka.
„Neodejdu.“ Vešla jsem dovnitř. Děti zmlkly.
„Pojďme si sednout na polštářky, ano?“ Vyzvala jsem děti a kolegyni, která normálně učila biologii a matiku na normální základce, jsem poděkovala. Ten den jsem s dětmi mluvila dlouho. Utekla doba počtů, volna, svačiny... A my pořád mluvili. Vysvětlovala jsem jim, že je miluji a že je nikdy neopustím. Že je mám ráda všechny stejně, moc a že mě nemohou nikdy ničím naštvat tak, abych odešla. Ale že to, co dělají mě trápí a že nechci, aby se to, co se dneska stalo, opakovalo.
Děti mi vysvětlovaly, co cítí a proč tolik soutěží. Měly takovou potřebu lásky, všechny do jednoho... A já neměla tolik času, kolik by potřeboval každý z nich. To mě trápilo. Snažila jsem se co jsem mohla, byla s nimi pořád, často i po vyučování. Dávala jsem jim celé své srdce. Ale bylo to pro 13 dětí dost? Ne, asi nebylo. Ale já jim víc dát nemohla.
Jenže to jsem nikdy nedokázala přijmout...
Zuzku jsem si vzala stranou, když se děti strojily k odchodu. V očích se jí zableskl strach.
„Já sem nechtěla.“ Začala se hned bránit.
„Já vím, Zuzi. Nezlobím se na tebe.“ Usmála jsem se na ni.
„Tak proč se mnou chceš mluvit?“ Přiloudala se ke mně a já si ji posadila na klín. Byla trochu v útlumu.
„Je ti dobře, Zuzanko? Nechtěla bys o něčem mluvit?“ Pobídla jsem ji jemně.
„Už ti to řekli, viď?“ Byla to chytrá holčička. Objala jsem ji a přitakala.
„Nemohla bych dneska spát u tebe? Prosím prosím?“ Žadonila.
Málokdy jsem na tohle přistoupila, protože by u mě zakrátko bydleli. Měla jsem doma jenom Inku a potom jednou Petříka. Ale dnes jsem už neměla chuť vzdorovat a tak jsem přikývla. Teta z Domova mi ji půjčila ráda. Jen mi k ní dala léky, které musela teď brát. Nikdy mi nedělali problémy, myslím, že byli rádi, když se některého dítka na chvilku zbavili.
„Tak dobře, ještě si prosím jdi chvilku hrát, já tu něco dodělám a půjdeme.“ Řekla jsem Zuzce a pohladila ji po vlasech.
„A nemohla bych ti pomoct?“
„Můžeš.“ Tak si sedla ke mně a koukala, jak opravuji ty ranní slohy, které jsme zmačkané našli v koši na chodbě.
„Říkali, že umřu.“ Řekla najednou, jakoby jen tak mimochodem. Ve skutečnosti pozorně koukala, co udělám. Podívala jsem se na ni. D
oufala, že řeknu, že to není pravda. Jenže mohla být. Co jsem měla říct... Žádná přednáška na vysoké škole mě nenaučila, co odpovědět dítěti, které se ptá, jestli bude žít...
„Zuzanko... Pravda je, že jsi teď moc nemocná. Ale když budeš brát léky, můžeš se zase uzdravit...“ Řekla jsem. Chabá odpověď.
„Takže můžu umřít?“
„Bohužel ano. Ale já věřím, že to zvládneme...“
Cestou ke mně domů mlčela. A mlčela i dál, když jsem jí dělala večeři a potom kakao na dobrou noc, když jsem jí podávala léky... Teprve potom, když jsem ji ukládala do postele promluvila. „Bojím se. Byla sem moc zlobivá a když umřu už nikdy nebudu hodná.“ Zamrkala. „Vždycky sem chtěla mít koně. A už se to nikdy nestane.“ Sedla jsem si k ní na postel.
„Zuzi, beruško... Neboj se prosím, nesmíš být smutná... Jsi šikovná a statečná holčička a uvidíš, že se uzdravíš...“ A opravdu jsem tomu věřila. I příští měsíce tomu nasvědčovali. Dařilo se jí velmi dobře a nebyl důvod myslet na nejhorší.
Blížily se Vánoce a já opět přemýšlela, čím děti potěšit. Samozřejmě jsem sondovala, co by si které z dětí přálo. Některá přání jsem splnit nemohla... Nejenom ta přání mít rodinu, vrátit se domů nebo tak. Ani na to, abych jim kupovala domečky pro panenky za 3500 korun jsem neměla.
Týden před besídkou, kterou jsme si měli v plánu udělat v naší třídě, jsem vyrazila na nákupy. Děti si dárky opravdu zasloužily – od té události ve čtvrtletí byly v rámci možností hodné a dokonce i Natálka se snažila krotit svou touhu mít mě jenom pro sebe.
Za odměnu jsem se snažila věnovat některé chvíle opravdu jenom jí. Věděla, že si je musí zasloužit a tak byla opravdu hodná.
Snažila jsem se kupovat pěkné věci, které by se dětem líbily.
Karolínce, která tak ráda malovala, jsem koupila kufřík s pastelkami, velkými omalovánkami a bločkem.
Verunce, mé malé povídalce, jsem koupila bárbínku v krásných růžových šatičkách a s růžovým poníkem.
Co pro Gábinku, s tím jsem si lámala hlavu pořádně. Nakonec jsem vybrala velkého plyšového pejska. Aspoň se bude mít ke komu přitulit.
Terince jsem koupila slušivé domácí šaty, protože si přála něco, co jí bude opravdu slušet...
Natálka chtěla něco, co by jí připomínalo mě... Vybrala jsem tedy jednu svou fotku a koupila malý stříbrný medailonek, do kterého jsem ji vložila a do druhé půlky jsem vepsala věnování.
Zuzance jsem koupila krásného barbie koně i s panenkou v jezdeckém. Koník byl nádherně čokoládově hnědý s dlouhou černou hřívou a velkou bílou lysinkou.
Nick si moc přál autíčko na vysílačku. To bylo snadné přání. Vybrala jsem sporťák...
Petřík chtěl kamaráda pro Agátku. Sehnala jsem podobnou chobotničku, akorát v jiné barvě. K tomu jsem mu koupila ještě slipy s autíčkem. Protože už se skoro nikdy nepočurával.
Tomášek dostane malinkou autodráhu, kterou si sám postaví. Nemluvil už měsíc o ničem jiném... Matýsek si přál knížku. Vybrala jsem pro něj krásně ilustrovaný výtisk Dětí z Bullerbynu, sama jsem tuto knížku mívala ráda.
Lucinka Daniel chtěla klučičí košili. Sehnala jsem kostkatou, červeno modrou, vhodnou pro kluka i holku, a s kovovými knoflíky.
Adámkovi, který nechtěl nic konkrétního, jsem vybrala jednu menší sadu lega. S tím si hrávaly všechny děti a Adámek rád stavěl domečky.
Alexíkovi jsem vybrala tričko s jeho oblíbeným komiksovým hrdinou. Otec ho nutil nosit vždy košili, takže by se dříve bál, ale teď už nebyl chlapeček tolik ustrašený a tak si o to tričko napsal Ježíškovi.
Všechno to sehnat, zabalit a donést do školy bylo náročné, ale nic mi nedělalo větší radost, než tohle. Protože jsem připravovala radost pro mé děti. Stromeček jsme do třídy radši nedali, aby se děti nezranily. Téja a Matýsek se stále často poškozovali a ani Gábinka nebyla bezpečná sama sobě, začala-li vyvádět. Tak jsem stromeček nakreslila na balicí papír a pověsila na zeď. Dárky jsem tam dala ráno, než děti přišly. Upekla jsem nějaké cukroví, samozřejmě bez oříšků, kakaa a čokolády, aby mohl i Adámek, a do třídy jsem koupila ještě několikery princeznovské a vílí šaty (holčičky se rády převlékaly a proto nám přibyl košík s některými věcmi po mě, které se takto daly využít), pár nových knížek, tři autíčka, plyšového slona a novou sadu lega. I to jsem zabalila. A protože děti se loni ptaly, proč nic nedostávám já, přidala jsem i drobnost pro sebe (balíček čaje).
Ten poslední den před Vánočními prázdninami přišly děti do vyzdobené a nachystané třídy o něco později. Zdržely se v Domově, protože Nick ráno moc plakal. Nemohl najít svého plyšového medvídka na spaní a tak ho museli hledat. Přišel ještě trochu uplakaný, ale při pohledu na nakreslený stromeček se mu očka rozžehla.
Nakonec jsem to ráno však byla překvapená já. Děti jak přišly a odložily si se začaly pomalu trousit ke stromečku – a přidávaly pod něj malé balíčky. Pak se posadily na polštářky, abychom si společně popovídali o Vánocích, zazpívali koledy a tak. Na svačinu dostali cukroví a potom jsem jim vyprávěla pohádky.
Po obědě jsem je konečně zavedla ke stromečku a pověřila Natálku, aby se jala rozdávání dárků. Nadšením skoro nadskakovala. I ostatní se nedočkavostí vrtěli a Tomík mi vyšplhal na klín. Gábinka se mě držela za ruku, jako by se trochu bála a Péťa něco šeptal Agátce. Natka rozdávala a když našla dárek pro sebe, zavýskla nadšením. V rozbalování jsem je brzdit nemohla. Místnost brzo naplnil jásot. Byli šťastní a já tím pádem ještě víc. Nick opatrně hladil červené auto a něco si mumlal vietnamsky. Adámek se dal hned do stavění domečku. Kajka nadšeně prohlížela nové pastelky a omalovánky. Terinka si šatičky oblékla přes tričko a džíny a poskakovala kolem mě, abych viděla jak jí to sluší. Péťa si tiskl k hrudi dvě chobotničky a oči mu zářily jako hvězdy. Gábinka měla plyšového pejska na klíně a hladila ho po hlavě, jako by byl živý (dostal jméno Lili...). Verča se Zuzankou se daly okamžitě do hry se svými panenkami. Lucka Daniel si oblékla košili a křičela, že je kovboj (doufala jsem, že další Vánoce nebude chtít koně). Matýsek hladil obrázky v knížce a dožadoval se, abych mu kousek přečetla. Alexík zahodil košili a oblékl si tričko. Nahlas se řehtal. Zřejmě si představoval, jak by otec koukal. Tomášek stavěl autodráhu vedle Adámkova domečku a domlouvali se, že tam potom sveze jeho panáčky. A Natálka, když rozbalila ten medailonek si ho prohlédla, otevřela a vrhla se mi kolem krku, takže jsem se převrhla do polohy vleže, zatímco rozjásaná holčička mě líbala na tváře. Pak jsem jí musela řetízek zapnout a ona tiše seděla a hladila přívěsek s posvátnou úctou. Ale jen do té doby, než jsem ji upozornila na dárky pro všechny. Děti byly nadšené ze všeho. Šatičky přivedly holky, hlavně Verunku, téměř do extáze.
Pak Natka sesbírala ostatní balíčky a nasypala mi je do klína.
„Ty jsou pro tebe, pani učitelko.“ Objasnila mi.
Děti na moment ztichly a koukaly se se zjevným napětím na mě. 14 balíčků jsem dostala, 13 bez toho mého. Tedy jeden od každého z nich. Už to mi vehnalo slzy do očí.
„Ty si smutná?“ Zeptal se zklamaně Nick.
„Ne, nejsem broučku. Já jsem moc šťastná, že vás všechny mám a že jsme tu takhle spolu.“ Řekla jsem a natáhla k nim ruce. Byli jsme jako valná hromada, všichni ve velkém společném objetí a já vespod, obklopena dětmi, které byly můj svět. Byla jsem šťastná.
„Tak už rozbal ty dárky...“ Vybízela mě nedočkavě Zuzanka a Natálka střídavě. Musela jsem jim vyhovět, jinak by mě určitě přinutily násilím, jak byly nedočkavé, co na ty jejich dárky řeknu. Vůbec nevím, kde a jak je sháněli či vyráběli...
Později mi jejich teta vysvětlovala, že v rámci Domova měli dílničky a možnost něco malého koupit na vánočních trzích, kam je vzali.
Dostala jsem samé krásné dárky a 13 vlastnoručně napsaných a podepsaných přáníček s chybami a dětským rukopisem. Mám je všechna schovaná a dodnes mě dojímá, jak na mě myslely mé děti... Kajuška mi vyrobila svícínek ze skořápek vlašských ořechů.
Verunka mi koupila dvě růžové sponky do vlasů.
Nick, se svým talentem mi nakreslil dokonalý obrázek naší třídy a teta mu ho pomohla dát do barevného rámečku.
Terezka pro mě navlékla krásné, barevné, dřevěné korálky.
Zuzka na trzích koupila malou svíčku ze včelího vosku ve tvauru koníka a kolem krku mu uvázala růžovou mašličku.
Péťa na dílničkách vyrobil něco plyšového, v čem jsem nakonec poznala malou rybičku.
Matýsek, podobně jako Kajka, vyrobil svícínek. Krásný, podklad z kartonu a polepený oblázky. Tomášek koupil krásnou vánoční ozdobu. Byla plastová, skleněné by těmto dětem nedali, pokreslená krásnými vánočními motivy.
Adámek měl pro mě podobnou, určitě je vybírali spolu. Jedna byla červená, jedna modrá.
Alexík mi dal vlastnoručně ozdobené perníčky. Byly precizní, určitě trvalo dlouho, než je ozdobil. Lucinka Daniel, k mému velkému údivu, mi nakreslila krásného andílka barvami na sklo. Čekala bych spíš traktor, nebo tak něco.. :-)
Gábinka nakreslila na malou nerozbitnou skleničku barvami na sklo malou holčičku. Byla to Lilian. Se mnou se dělila o bolest z její ztráty...
Natálka se snažila, aby byl její dárek co nejosobnější. Vymodelovala z moduritu figurky, mě a ji. Držely se za ruce a stály na zelené placce, zřejmě trávě. Na ni vyrobila červený nápis „Mojí pani učitelce“.
Měla jsem ze všech těch věcí obrovskou radost.
Po Vánocích jsme s dětmi pokračovali v práci s ještě větším nasazením. Tohle nebyly hloupé děti, vůbec ne. Dělali velké pokroky a já je ráda vedla správným směrem. Měli jsme samozřejmě nehody. Skoro každý den. Bylo by pošetilé si myslet, že jejich problémy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. Nikdy tak úplně nezmizí. Gábinka se bude ještě dlouho bát lidí. Kajce potrvá, než přestane být tak apatická. Tomíkův strach z žen s vlasy v culících asi taky jen tak nezmizí. Terezka si nepřestane ubližovat na povel... Možná to někdy zvládnou, všichni, ale rozhodně nezapomenou a není v lidských silách s tím něco udělat.
Nikdy jsem se na děti nezlobila, když něco nezvládly. Nikdy odemně neslyšeli vynadání, když místo pozdravu po sobě házeli polštářky, pouze jsme to zopakovali, když se uklidnili. Nikdy jsem je nenechávala psát tresty, ani nedostávali špatné známky, nezkoušela jsem je, zkrátka jsem nedělala nic, co normální učitelé dělají... Oni tedy vlastně ani nemohou nic moc víc dělat.
Já se snažila na to jít nějak jinak. Ne, že by to bylo jednoduché a už vůbec ne, že by to vycházelo pokaždé. Hodně jsme mluvili. Pořád, o všem, učila jsem je to tak náruživě, že jednu dobu jsme se skoro neučili, protože si chtěli všichni povídat... Jedno období taky některým dětem skoro pořád tekly slzy. Uvolňovali jsme společně zamčené pocity a emoce. Děti to prožívaly někdy velmi bouřlivě. Často se přestávali kontrolovat.
Naučila jsem se, jak pevně chytit dítě, aby se nemohlo vyvléct, když sebou hází, nebo jak sebrat dítěti zbraň, než zraní i ostatní a mě (děti jako Terka se umí zraňovat i pastelkou, nebo kostkou lega). Dokázala jsem utišit nekontrolovatelně vřískající dítě (jen to někdy trvalo trochu dlouho). Nebyla jsem určitě nejlepší učitelka. Ale byla jsem pro ně někdo, komu mohou věřit... A to pro mě znamenalo víc.
A tak tahle druhá třída, která pro mě byla zpočátku testem odolnosti, utekla nakonec stejně rychle, jako ta první. Po Vánocích bylo pololetí a pak už se to přehouplo a najednou tu byl zase červen. Moje děti dostávaly podruhé v životě vysvědčení – a měly samé krásné známky. Navíc jsme zvládli konečně všichni chození na záchod...
Někteří kolegové mi gratulovali. Ale já věděla, že víc by měli gratulovat jim, mé třídě... Vzala jsem je po výzu ještě všechny společně na zmrzlinu. Byli zamlklí, když jsme se potom loučili. Neměli rádi prázdniny. Tyhle děti ne.
„Len, nemohli bysme chodit do školy i o prázdninách?“
„Přiď se podívat na nás prosim prosim...“
„Já ne chtít prázdniny...“
Usmívala jsem se a říkala jim: „Zlatíčka, dva měsíce rychle utečou a bude zase září. Tety pro vás určitě naplánovaly spoustu zábavy. Půjdou s vámi do zoo a na koupaliště, když nebudete zlobit. Možná si budete moct pohladit zebru, jako loni.“ Mrkla jsem na ně.

To byli ochotni přijmout, i když ne moc ochotně, a rozloučit se. Objala jsem je všechny, jednoho po druhém a každému řekla, že ho mám ráda a že se brzy zase uvidíme.
Já jsem o prázdninách vyrazila ke kamarádce na farmu, ale jinak jsem se zase věnovala hlavně přípravě na září.
Neměla jsem osobní život a popravdě, nechyběl mi. Rozhodla jsem se život zasvětit dětem a nezbylo mi místo pro nic dalšího. Hodně lidí mi říkalo, že tak nemůžu dlouho vydržet. Je pravda, že později jsem se musela naučit taky odpočívat. Ale v tyhle roky jsem to ještě nepotřebovala.
Prázdniny naštěstí opravdu utekly jako voda, děti jsem o nich i jednou viděla, protože jsem s nimi do té zoo šla taky, a bylo tu zase září a první školní den.
Čekala jsem na děti před školou. Vyřítily se z autobusu, sotva mě uviděly. Některé, třeba Natálka, se mi vrhaly do náručí, jiné se trošku styděly, ale potom všechny chtěly vyprávět své zážitky. Zasvětili jsme tomu celý první den.
Novinkou bylo jenom to, že Tomášek měl ruku v sádře, prý spadl z prolézačky na hřišti, a Alexík měl za sebou dvě soudní řízení. Rodiče se ho odmítali vzdát. Po tom prvním se s nimi setkal před budovou soudu a odmítl s nimi cokoliv mít, otec ho na místě zmlátil, než ho odtrhli...
Alex se potom pokusil zabít, visel napůl z okna ve čtvrtém patře, protáhl se ventilačkou. Naštěstí ho našli včas. Teď měli na všech oknech sítě.
„Nechci k nim už nikdy zpátky.“ Řekl mi a rozpačitě sklopil oči, když mi to vyprávěl.
„Já vím... Nemusíš se bát. Oni tě nezískají.“ Utěšovala jsem ho.
Byla to pravda, v druhém přelíčení definitivně zamítli tuto možnost. Měli jsme vyhráno. Když to přišlo písemně a já to Alexkovi přečetla, radostí vyskočil do vzduchu. Od té doby jsem mu už nemusela říkat Alexander, ale konečně to byl Alex, Alexík...
Hned z kraje září se stal ještě jeden převrat. Holčičky si opět jednou hrály se šatičkami, které dostaly k Vánocům. Věděla jsem, že po nich Lucka Daniel kouká toužebně už delší dobu, začala někdy na jaře. V to září ale sebrala odvahu. Strojila jsem Verču, když přišla, chytila se mě za pásek a pošeptala mi: „Mohla bych se taky převlíknout? Takový šaty bych chtěla.“
„Ale Daniel, šatičky jsou přece jen pro holky...“ Opáčila jsem s úsměvem. Zaváhala.
„Já... Já... Já jsem holčička...“ Rozplakala se. Pevně jsem ji objala.
„Neplakej, ty má princezno...“
„Ale to už mě naši nikdy nebudou chtít!“
„Lucinko... Jsi krásná holčička. Byla bych šťastná, kdybych měla takovou dcerušku. Není tvoje vina, co se stalo. Špatní jsou oni. Věř mi, prosím. Věř mi to.“
Pochybuji, že mi uvěřila. Ale šaty si oblékla a od toho dne jsem jí už neříkala Daniel, ale konečně byla Lucinka a zdálo se, že se s tím smířila. Často plakala. Ale už se nesnažila předstírat, že je chlapec. Bylo to pro ni mučivé přiznání skutečnosti.
Zatímco v prvních dvou ročnících jsem mé děti učila hlavně číst, psát a počítat a jako další předměty jsme měli jenom kreslení a zpěv, teď ve třetí jsme si začali povídat i o přírodě a historii. Aby to pro ně bylo zajímavější, chodili jsme ven na procházky, už jsme to docela zvládali, poznávat kytičky a zvířátka a o historii jsme si pouštěli zábavné dokumenty. Také jsme si hodně četli. Děti to bavilo.
Na hraní zbývalo méně času, než dříve a také pobývali ve škole delší dobu. To však nikomu nevadilo. Občas si samozřejmě stěžovali, že je to všechno moc těžké – a já s nimi souhlasila. Bylo. Bylo to zatraceně těžké pro nás všechny. Ale bojovali jsme statečně a čestně, všichni... Měla jsem radost, když se naučili poznat základní kytičky a zvířátka. Moje milovaná biologie konečně pomaličku přicházela na řadu. Zatím tedy hlavně ty kytičky a zvířátka. Člověk měl přijít na řadu v druhém pololetí. Ale života běh určil, že o něčem jsme si museli popovídat dříve, přesněji v polovině listopadu, kdy jsme si jinak povídali o ještěrkách, želvách a hadech.
Jedno ráno přišly děti do školy a Verunka se mi nějak nezdála. Byla pobledlá, jako by ji něco trápilo a za dopoledne musela šestkrát na toaletu. Když se naobědvali, poslala jsem je hrát a Verču si vzala stranou.
„Veru, tobě není dobře viď?“ Zeptala jsem se opatrně. Zavrtěla hlavou. Děti mi většinou nelhaly, to byl taky veliký úspěch. „Copak ti je holčičko? Pověz mi to teď, ano?“
„Budu nemocná Leno.“ Řekla a do očí se jí draly slzy.
„Co tě bolí?“
„Břicho... A teče mi krev...“ Řekla a klopila stydlivě oči.
Dívala jsem se na ni. Ruce měla položené na bříšku a očima těkala mezi mnou, podlahou a tím bříškem. V tu chvíli mi to docvaklo. Bylo jí jedenáct let a zřejmě už přišel den, kdy se teoreticky z dítěte stávala mladá žena. Samozřejmě je to hloupost, teď ale co s malou, vyděšenou holčičkou. „Měla jsi krev na kalhotkách, že ano?“ Zeptala jsem se přímo. Červenala se – Verunka byla zrovna v takovém období, kdy se dost styděla. Pak přikývla.
„Víš, Veru, to nic není... Je to normální. Od určitého věku, kdy je tvoje tělo už připravené, se to děje každý měsíc. Říká se tomu menstruace. Nikdo ti... O tom nic neřekl?“ Vypadala vyděšeně, takže asi ne. Vzala jsem ji za plentu, děti jsem samotné nechat nemohla, a ukázala jsem jí, jak se používá vložka. Naštěstí jsme ve třídě stále měly nějaké čisté spodní prádlo, kdyby se děti polily, nebo pro případ nějaké jiné nehody. Umínila jsem si, že přinesu více kalhotek pro podobné případy a taky nějaké vložky. Zatím jsem Verunce dala svou.
Její kalhotky jsem jí dala do pytlíčku, aby je v Domově tety vypraly. Slíbila jsem jí, že jim o tom řeknu. Věděla jsem, co bych měla udělat.
„Verunko, teď si budeme povídat o historii, ale odpoledne si všechny holky sedneme, a pěkně si o tom popovídáme. Dobře?“ Přikývla a odběhla na svůj polštářek. Zbytek dne se opět usmívala, už nebyla vyděšená, když teď věděla, o co jde.
Slib jsem splnila. Tetám z Domova jsem předala chlapečky a Verčino prádlo, vysvětlila jsem jim situaci a slíbila, že děvčátka do Domova navečer dopravím. Došly jsme si do jídelny pro studené kakao od oběda, rozesadila jsem si je do kroužku a mrkla na Verunku, která sebou mlela a potom váhavě zvedla ruku. To jsme se začali učit teprve od září, aby se děti hlásily, když chtějí mluvit. Většinou jim to nešlo, ale nedělala jsem z toho velkou vědu, stačilo mi, když se přestali neustále překřikovat.
„Ano, Verčo?“
„Mohla bych si dojít na záchod?“ Po obědě jsem jí už vysvětlila všechno podstatné o hygieně v těchto dnech.
„Samozřejmě, jdi.“
„A nezačneš beze mě?“
„Neboj, počkáme.“ Pouštět děti samotné na toaletu se mi moc nelíbilo, protože spousta z nich občas ještě propadala panice a takto museli přejít přes chodbu a setkávat se s dětmi z normální základky. Ale zatím to naštěstí zvládali všichni dobře. Původně jsem je totiž na záchod doprovázela každou přestávku. Samostatnost jsme začali trénovat v půlce druhé třídy.
Jenom Gábinka si sama nikam netroufala. Posílala jsem s ní Natálku, která se svého úkolu zhostila s ohromnou důležitostí. Měla zvláštní práci, pomáhala mi...
Když se Verča vrátila, pověděla jsem jim všechno podstatné o tomto důležitém cyklu v těle ženy, zdůrazňujíc přitom normalitu toho všeho, ale zároveň jsem to nijak nevyzdvihovala – Verča by se mohla vytahovat na ostatní holčičky. I tak jsem věděla, že téma „Jak jsem dostala měsíčky“ bude vyprávět ještě týdny. Když jsem jim vysvětlila jak to probíhá, pustila jsem se do osvěty o vložkách, tamponech, kalíšcích a tak, samozřejmě s tím, že pro ně by byly zatím nejlepší vložky. Pak jsem přešla k hygieně, co dělat a co nedělat a abych je uklidnila, vyprávěla jsem jim pochopitelně aby se ničeho nebály, že to potká každou dívku a všichni to chápou, pokud se stane nějaká nehoda. Potom jsem je nechala se ptát.
Takže jsme si povídaly o tom, že i já to samozřejmě takhle mám, jaké to bylo u mě poprvé a že jsem ve škole taky občas měla nehodu, o tom, proč Natálka ještě měsíčky nemá, když je starší, jestli je to nakažlivé, jestli Verča může dát tetě špinavé prostěradlo, které schovala pod postel, jestli se teta nebude zlobit, a tak dále... Bylo to pro všechny z nás poučné odpoledne.
Bylo tři čtvrtě na šest, když jsem 7 holčiček naskládala do mého „nového“ auta z bazaru, na které jsem si o prázdninách dodělala řidičák, a odvezla je právě včas na večeři. Do mého bytu jsem dorazila s úsměvem. Tohle nás na peďáku taky neučili...
Nedlouho poté jsme měli zase jednou poradu a tentokrát pro mě opravdu stála za to. A to ne zrovna pozitivně.
„Slečno kolegyně,“ Oslovil mě ředitel a nebylo v tom nic otcovského. „pozítří vezmete čtyři žačky z devátých tříd naší základky na den otevřených dveří na gymnázium. Jejich třídní učitel se bohužel nemůže ten den dostavit do práce. Co se týká vaší třídy, vezmete děti s sebou. Alespoň se podívají do klasického prostředí školy a potrénují se v pohybu mezi lidmi.“
Pomyslela jsem si, že snad zešílel. Moje děti, vzít mezi tolik cizích lidí? Vždyť i do té zoo šli, když bylo hnusně, aby tam nebylo moc lidí... Pořád takové situace zvládali obtížně, i když chodili do školy už třetí rok, bylo to pro ně strašně těžké a strašně stresové.
„Pane řediteli, musím s vaším návrhem nesouhlasit. Ty děti to ještě nezvládnou, mají problémy se ovládat, když se ocitnou mezi cizími lidmi.“ Ale můj nadřízený mě nejspíš ani neposlouchal.
„To nebyl návrh, o němž by se dále diskutovalo. Ale potěším vás – jde o gymnázium, které jste vystudovala vy a domluvil jsem, aby většina studentů dostala ten den domácí práce. Znám se s paní ředitelkou, ve škole zůstanou pouze studentky pedagogické školy a to pouze poslední dva ročníky.“ „Kdo půjde se mnou?“
„Nikdo. Na pomoc s vašimi dětmi máte ty čtyři slečny z devítky.“
No, to bylo tedy opravdu skvělé. Už jsem si představovala, jak děti táhnu autobusem a dopravou přes město a co asi udělají, až uvidí cizí lidi.
„Pojedete soukromým autobusem.“ Dodal ještě ředitel. No prima, alespoň něco odpadlo.
Porada pokračovala, ani jsem nesledovala o čem se jedná, přemýšlela jsem už o té zatracené exkurzi.
Ke konci schůze se na mě ředitel obrátil znovu: „A slečno kolegyně, ještě k té vaší třídě. Na konci školního roku bude opět akademie a v letošním roce se jí zúčastníte i vy s vaší třídou. Sponzoři chtějí vidět, jaké dělají děti pokroky, jinak nedostaneme příspěvky na další vybavení učeben a na vymalování vaší třídy, které je plánováno na léto. Připravte s nimi vystoupení cca na deset minut. A také jsem vám chtěl připomenout, že nejdéle na začátku příštího roku musíte s dětmi začít s angličtinou.“ Přikývla jsem.
No úžasný! Jak si asi myslí, že dostanu děti před plný sál rodičů, sponzorů a bůhví koho ještě? Angličtinu, kterou sama nemám v lásce, jsem v plánu měla. O prázdninách si udělám kurz, abych měla cerfifikát lektora a mohla je učit tento jazyk až do devítky. Z porady jsem odcházela funící jako rozzuřený nosorožec. To jsem opravdu potřebovala.
Katastrofy se musí zvládat jedna po druhé. Takže další den jsem strávila přípravou dětí na ten výlet. Mluvila jsem o tom, že tam budou lidi, které neznají, ale nikdo jim nechce ublížit a já budu celou dobu s nimi. Vysvětlovala jsem jim, že to zvládneme a vyprávěla jsem o škole, kterou jedeme navštívit. Ty čtyři deváťačky, Andreu, Báru, Simonu a Kláru, jsem si nechala přivést do třídy a odpoledne byly s námi, aby si na ně děti trochu zvykly. To bylo maximum, co jsem mohla udělat. A další den jsme se v naší třídě seřadili, hezky nastoupili do autobusu a nechali se odvézt na gympl. Než jsme vystoupili, ještě jsem dětem zopakovala, že se nemusí ničeho bát. Byly však nervózní, protože i já byla. Věděla jsem, že si koleduju o průser.
Vešli jsme dovnitř a já se rozhlédla. Nikde nikdo. Uf... Měli jsme se s paní ředitelkou sejít před její kanceláří. Provedla jsem je chodbou kolem šaten a do prvního patra, kde byla učebna fyziky.
A najednou se ozvalo: „Lenko! Seš to ty?“ Byl to můj spolužák z peďáku, studoval fyziku a tělocvik.
„Ahoj, Jirko...“ Pozdravila jsem ho a ohlédla se po dětech. Byly napjaté. To už přišel k nám a Gábinka, kterou jsem držela za ruku, se mi přitiskla k boku.
„Co ty tady? Seš tu s dětma? To je ale krásná holčička...“ Usmál se na Gábinku a než jsem stihla něco říct, pohladil ji po vláskách. Děs v jejích očích by se dal těžko definovat. A zavřísknutí, které vydala už vůbec. Křičela na celou školu, opět ten řev zraněného a vyděšeného zvířátka. A co bylo horší – vytrhla se mi. Vůbec se neovládala, snažila se utéct kamkoliv, jen pryč, a nebyla bezpečná pro sebe, ani pro ostatní.
Samozřejmě ostatní děti ihned také zpanikařily a snažily se ukrýt, jako při nějakém útoku.
„Andreo, Kláro, Simono – zataraste schodiště v obou směrech. Báro – braň ty prosklené dveře. Jirko, stoupni si ke dveřím té učebny vedle fyziky. Honem, ty děti si mohou ublížit.“ Udílela jsem rozkazy. Děti křičely.
„Děcka moje! Kluci, holky! Nic se neděje. Prosím, snažte se ovládnout, ano? Pojďte ke mně, já vás ochráním. Jen klid. Nic se neděje. Nikdo se nezlobí. Dobře?“ Snažila jsem se je uklidnit. Ale byli příliš vyděšení.
Musela jsem krýt ještě jedny dveře do třídy, kam by mohli vniknout. Byly tu ještě dveře na toalety a automat na kafe. Holky deváťačky se snažily bránit i to. Upíraly na mě dost zoufalé pohledy.
Bára držela Terezku, která sebou mrskala a chtěla rozbít sklo, ale tím pádem nemohla bránit Matýskovi, který do něj mlátil.
Natálka se mi snažila pomoci, ale tím, že děti honila, se jenom ještě víc děsily.
Gábinka vypadala, že ji honí nájemný vrah. Jekot který vydávala naštěstí přivolal celý profesorský sbor a obě třídy mateřinek. Jindy bych byla na mrtvici, teď jsem byla ráda.
„Prosím vás, pánové ať se drží vzadu, nebo ty děti ještě více vyděsíme. Ty...“ Ukázala jsem na nejblíž stojící studentku. „Si stoupni prosím tě sem, jen ať nejdou dovnitř. A vy dvě braňte dveře na záchody a ten automat. Báro, dávej přece pozor, Matýsek...“
Pak jsem požádala profesorky, které mi chtějí pomoci, aby si rozpustily vlasy kvůli Tomáškovi a šly pomalu ke mně.
Na mě byli pověšení Nick, Adámek a Verunka se Zuzankou. Hledaly u mě útočiště.
„Tohle je teta, je hodná, nic vám neudělá. Zůstaňte u ní!“ Strčila jsem je do péče jedné profesorce, která mě kdysi učila a o níž jsem věděla, že má sama děti a že to zvládne. Mluvila na ně a starala se, aby zůstali u ní a relativně v klidu.
Pak jsem jiné profesorce dala za úkol odchytit Alexka a Natku, protože jsem věděla, že ti si dají říct, a uklidnit je. Já chytila a znehybnila Terinku, Bára totéž udělala s Matesem. Jakmile byli v klidu, nechala jsem je u Báry, která je pevně držela v objetí.
Petřík a Lucka se nacpali pod sedačky, které tam jsou určené k odpočinku, a tam se drželi za ruce a brečeli. K nim jsem poslala jednu obzvlášť mile vypadající profesorku, kterou jsem ani neznala, ale vypadala, že to zvládne.
Zbýval Tomášek, běhající sem tam, Karolínka, která stála uprostřed toho všeho bez hnutí a jen třeštila oči, no a Gábinka. Ta v rohu nevěděla o ničem kolem sebe, jen vřískala a vřískala a určitě měla před očima výjevy z dob, kdy jí její rodiče tak moc ubližovali.
„Tomášku...“ Chytila jsem ho a přitiskla k sobě. „Neboj, neboj se chlapečku můj, už je to dobrý...“ Tišila jsem ho a jak to bylo možné, přidala jsem ho k Alexkovi a Natálce. Karolínku jsem dovedla k Báře a řekla jí, ať tam zůstane. A šla jsem za Gábinkou. Přidřepla jsem u ní, s vědomím, že na mě kouká snad celá škola a potichu na ni mluvila.
„Inuško... Všechno je dobré... Nic se ti nestane, jsem u tebe. Věř mi... Neplakej...“ Opatrně jsem ji zvedla a posadila si ji na klín. Už přestávala plakat. Tiskla se ke mně a já jí stále konejšila.
Na svých devět let byla pořád strašně drobná a hubená. A pak bylo po všem.
„Co jsem udělal špatně?“ Ozval se Jirka.
„Bojí se lidí víš. Zrovna ona nejvíc ze všech. Prošla si zlejma věcma.“
Shromáždila jsem mé děti zase všechny a chvíli si s nimi povídala. Nebylo bezpečné se s nimi pohybovat po škole.
„Pojď s dětma se mnou, vezmem je do tělocvičny a zůstanem tam s nima dvě.“ Nabídla mi jedna má exprofesorka a já s úlevou souhlasila. Naše uchazečky si převzala paní ředitelka osobně, aby s nimi probrala něco ohledně školy. Pak prý je provede školní psycholožka.
Mě to bylo jedno, já se věnovala svým dětem. V malé tělocvičně jsem je posadila na zem do kroužku a povídali jsme si, co je tak vyděsilo, jak se cítili a že jim tu nic nehrozí. Rozdělila jsem je do čtveřic, abych je postupně mohla provést školou, Gábinku jsem nechala zvlášť, že s ní půjdu radši sama – neměla jsem chuť si zopakovat naháněcí akci. Bylo jen čiré štěstí, že si nikdo neublížil a nic nezničili.
Když se vrátily holky deváťačky, vyrazila jsem s první skupinou a pak si je postupně střídala. Vždycky mě ještě jedna profesorka – ta mladá a mile vypadající, provázela. Prohlídli jsme si všechny učebny, viděla jsem své bývalé profesory, nebo alespoň část z nich, někteří byli už pryč... Měli jsme s sebou i oběd. Ten jsem dětem pak rozdala v tělocvičně a holky poslala do kantýny, aby si něco koupily. Po obědě se holky měly ještě možnost jít podívat do učeben, které je nejvíc zaujaly a tak. Natálka chtěla taky, takže potom, co se holky vrátily, jsem jim a té ochotné profesorce, co mi s nimi pomohla, nechala zbytek dětí a vzala jsem ji ještě taky jednou.
Ve fyzice byla tak nadšená ze statické elektřiny, že jsem ji nemohla dostat pryč.
V matice se jí líbily modely těles.
„Lenko? Vy teď taky učíte?? To jsou děti..?“
„Z dětského domova, paní profesorko.“ Usmála jsem se. „A jsem s nimi opravdu spokojená.“
„To bylo úžasné, jak jste uklidnila tu holčičku...“
„To bylo. Díky.“
„Ty učíš taky chemii?“ Zeptala se mě Natka, když se po osmé dívala na ten samý pokus v laboratoři. Zjevně ji to opravdu zaujalo.
„Ano, Natko. Původně jsem vystudovala chemii a biologii.“
„A ukážeš nám někdy něco?“
„Možná, až budete trochu starší.“ Slíbila jsem.
„Co je tohle?“ Ukázala na další pokus se zájmem. Taky jsem to milovala. Kdysi jsem tady byla doma...
„Lenko, jste to fakt vy?“
„Jéé, dobrý den, jo, jsem to já...“
„Tak tohle jsou ty vaše děti?“
„To jsou... Moje třída X. O nich jsem vám psala.“
„No jo, ale naživo jsou jiný. Vypadáte spokojeně, to jsem ráda... Ahoj, princezno... Jak ty se jmenuješ?“
„Jsem Natálka. A ty??“ Natka byla ohromená, profesorka se smála.
Vysvětlila jsem holčičce, jak se věci mají. Ještě chvíli jsem si s mou exprofesorkou povídala a pak mě Natka zatahala za rukáv: „Jdem na pštrosa?“ Líbila se jí totiž pštrosí noha v biologii. Tak jsme tedy šly.
Koukala do mikroskopu jako profík: „Ta fčela má šest nožiček a jen jedno křídlo.“
„To abychom ji vyměnili... Ahoj, Lenko.“
„Dobrý den... To víte, z Natálky bude jednou vědec. Děkuju jak jste mi ráno pomohla s dětma.“ „Nemáš zač. Prostě zpanikařily. Ale ty sis poradila. Celá záříš, je super jak ses uchytila, bejvala bych řekla, že tě děti zničej a zatím... A hodná seš pořád stejně.“
Další exprofesorka... Ta, která mi kdysi řekla, že nejsem dost svině na to, abych mohla být učitelka...;-)
Pak mě Natka hnala do ateliéru, kde jí dohlížející pan profesor dovolil se chvíli patlat v keramické hlíně... Měla jsem pocit, že děti zatím zbourají tělocvičnu...
Cestou dolů jsme zaběhly do biologie, chemie i fyziky ještě jednou.
„Hele, nestudovala ty jsi tu náhodou?“
„Studovala, pane profesorce. Maturovala jsem 2011, oktáva...“
„Já věděl, že tě odněkud znám...“
A tak jsem si pokecala ještě tady. Pak mě na chodbě chytil ještě jeden profesor, toho jsem mívala moc ráda, takže jsme taky vyměnili pár slov...
„Prosím tě, kde ste byly? Já jim málem musela natáhnout síť na volejbal, aby se zabavili...“ Uvítala mě ta, co mi hlídala děti.
„Děkuju za dohled.“
„Nemáš za co. Učíš je i na tělák?“
„Ne, ten díky Bohu nemáme.“
„Já se hned divila, vyprávím o tobě děckám ještě teď... No, ale zvládáš jty svý docela pěkně, to jako nic...“
A pak jsem je naložila do autobusu a vyrazili jsme zpátky. Holky uchazečky jsme vyhodili před školou, moje děcka až před Domovem.
Ten večer jsem hodně vzpomínala. Gympl jsem milovala. V těch zdech bylo tolik vzpomínek... Bylo tam tolik fajn lidí a tolik super věcí... Ale já už tam nepatřila. A nemohla bych už, ani jako profesorka ne. Moje místo bylo tady, u tady těch dětí... A nikde jinde.
Natka se mě zeptala, pár dní potom, jestli by taky mohla chodit na gympl. Řekla jsem, že ano...
Potom byly zase Vánoce, krásný čas plný emocí, dárků a štěstí – děti dostaly třeba obří sadu lega safari, nebo super kostým supermana...
Lucinka si tentokrát přála fialkovou čelenku do vlasů, které jí už narostly skoro k lopatkám...
A po Vánocích jsem dětem řekla o tom, že musíme účinkovat na akademii. Ne, že bych z toho neměla strach... Měla. A hroznej. Ale neměli jsme na výběr... Vybrala jsem k zazpívání 2 písničky. První byla jedna z lidovek, co jsme zpívali na hudebce. Druhá se jmenovala „Nie sme zli“ od skupiny Elán. Což o to, naučit děti text a drobný taneček (u té první písně), to nebyl problém. Už i Nick mluvil i zpíval česky plynně a bez chyb. Jenom ta představa plného sálu lidí... Nebylo mi z toho dobře od žaludku. Ale věděla jsem, že pokud nezpanikaří Gábinka, ostatní to zvládnou...
Takže plán byl držet Gábinku v náručí, aby se cítila víc v bezpečí a s ostatními to probrat ze všech úhlů a snažit se je připravit. Tvrdě jsme na tom dřeli... A stejně bylo potřeba hlavně štěstí.
Nebudu vás napínat – zvládli jsme to. Chlapečci v oblecích, což jen Alexík nesl trochu nelibě, holčičky v tuničkách a legínách...
Gábince to připomínalo nucená vystoupení před muži v sektě. Ale já ji pevně držela a mezi slovy písniček ujišťovala, že je všechno dobré a nic se jí nemůže stát. Trochu plakala, ale při druhé písničce už to bylo docela dobré.
I já zpívala, i já tancovala. A měli jsme úspěch. Sponzoři byli nadšení, učitelé z naší školy ještě víc, ředitel se spokojeně usmíval, rodiče dětí ze základky slzeli... A několik mých přátel nadšeně tleskalo. Přišlo i pár profesorů z bývalého gymplu, protože na naši návštěvu nemohli jen tak zapomenout...
„Hele, to je ta paní, co s náma byla v tělocvičně... A támhle ta, co sis s ní povídala v matice... A chemii... A biologii... A ten pán, co tě zdravil na chodbě... A ve fyzice...“ Šeptala mi během děkovačky Natka. Moje bystrá holčička...
Bylo jich tam ještě víc, které ona neznala, ale já ano... Přišla i má bývalá třídní, nevím, kde se o tom dozvěděla. Fakt je, že naše škola není od mého rodného města daleko a zvědavost je zřejmě motivovala dost na to, aby dorazili. Byla jsem ráda.
„Jak se jmenuješ..?“ Ptala se jedna z mých exprofesorek malé Gábinky. Trnula jsem. Ale že to byla žena a navíc jsem ji Ince představila, tak se ta jen styděla.
„Jsem Inuška.“ Řekla potom váhavě.
„Inuška? To je pěkné jméno...“ Holčička se zavrtěla a vtiskla se víc do kouta.
„Neboj se mě... Já ti neublížím. Neboj.“
„Inuško, to je hodná paní profesorka. Nemusíš se bát. Já jsem tady a hlídám, aby se ti nic nestalo.“ Gábinka se mě chytla za ruku a koukala.
„To je krásný dítě... Tak modrý oči jsem ještě neviděla.“
„To je, paní profesorko, to je. Můj andílek, viď Inuško? Běž támhle k tetě, pomůže ti se převléct, ano?“ Poslala jsem ji. Neochotně se mě pustila a odplížila se.
„Správně se jmenuje Gábinka. Její rodiče byli sektáři, odmalinka ji sexuálně zneužívali oni i všichni ostatní členi tý sekty. Její sestru jí zabili před očima. Nesnáší své jméno, připomíná jí to ty chlapy. Proto se tolik bojí.“ Vysvětlila jsem.
„Bože... To je strašný...“
„Teta mě převlíkla.“ Vrátila se Gábinka. Profesorka si k ní přidřepla.
„Poslouchej mě, malá... Nikdo ti už neublíží. To nedovolíme... A... Gábinka... Je jméno pro princeznu.“ Pak odešla a já šla s dětmi na zmrzlinu, oslavit konec školního roku a povedenou akademii, to, že jsme všichni všechno zvládli a bylo nám dobře. No... Vlastně všem ne.
Popravdě, něco se nad námi neustále vznášelo jako temný mrak.
Zuzčina nemoc se od ledna dramaticky zhoršovala. Den po akademii měla nastoupit do nemocnice na chemoterapie. To bylo velmi zlé. Snažily jsme se na to ale nemyslet.
Ostatním dětem jsem šetrně vysvětlila, co Zuzance je, ale o smrti jsme nemluvili. Doufala jsem, že to zvládne. A jak doufala ona... Tak strašně moc chtěla žít...
Na prázdniny jsme odcházeli se smutkem i zadostiučiněním...
V hlavě mi zněla ta věta, že Gábinka je jméno pro princeznu... Jistěže je... Jenomže moje Gábinka není princezna. Ona je zlomený andílek, nebo možná zraněná víla...
Nastoupila jsem do kurzů angličtiny a do konce července měla lekce. Pak zkoušky. Certifikát mě hřál v kapse, když jsem poslední dva týdny v srpnu chodila už do školy, připravovat třídu, zadání úkolů, písemek a tak. Samozřejmě jsem o prázdninách byla taky několikrát za Zuzkou v nemocnici a jednou s dětmi a jejich tetami na výletě, potom u kamarádky na farmě, kde jsem měla svou kobylku Jaku, a týden s kamarádkami na chatě.
Zuzanku propustili z nemocnice v srpnu, v září se nás tedy sešlo všech třináct...
Vypadala špatně. Neměla už vlásky, musela nosit paruku. Bylo jí pořád špatně od žaludku, někdy měla bolesti hlavy... Ale byla silná a statečná, bojovala...
Začali jsme s angličtinou a jak jsem se toho obávala, tak tentokrát zbytečně – děti jí byly nadšené a nedělala jim v podstatě problémy. Alexík už anglicky něco málo uměl a bavilo ho vysvětlovat to ostatním. V tomto ohledu jsem si tedy oddechla. A i v ostatních předmětech jim to celkem šlo. Nejvíc je ovšem bavila výtvarka. A ten tělák, o kterém jsme mluvili – cvičení měli v Domově. Tak o tom mi vyprávěli taky, protože to je samozřejmě bavilo moc. Až na Kajku, ta si radši kreslila, a Zuzku, protože té už bylo moc špatně, než aby mohla cvičit...
První špatná věc nás postihla hned v září. Tomáškova kostkatá košile, památka po babičce... Samozřejmě se do ní dávno nevešel, ale stále trval na tom, že ji bude nosit. No a jednoho dne se roztrhla, když se do ní oblékal. Chudák Tomík, byl z toho úplně zničený. Plakal, že se babička nevrátí a že zničil košili, že nic nemá... No, bylo to moc zlé. Až z toho dostal teplotu.
Ten den jsem si ho vzala s sebou domů, i s roztrženou košilí. Když šel večer spinkat, pořád mu tekly slzy... Držela jsem ho v náručí, kolébala ho a zpívala mu, než konečně usnul. Byl to krásný chlapeček. A já už věděla, co udělám.
Protože jeho zoufalství neustupovalo, musela jsem rychle, ale i tak to trvalo pár dní. Ty prakticky proplakal. Našla jsem doma starého medvídka, kdysi mojeho... Z toho, co zbylo z té drahocenné košile, jsem ušila novou, maličkou košilku, akorát tak na medvídka... Dokonce mu i slušela. Tomášek kulil oči, když jsem mu tenhle dárek předávala. Ale pak se na mě usmál tím nejkrásnějším úsměvem... Méďu už nedal z ruky. Pojmenoval ho Toník a slíbil mu, že ho nikdy neztratí... Tím se tedy vyřešil jeho žal. A popravdě, konečně jsme se zbavili i problému příliš malé a příšerně špinavé košile na tomhle chlapci...
Zuzky stav se začal mírně zlepšovat a tak jsme se spokojeně prokousávali učivem, povídali si o problémech a tak. Tou dobou se konečně Adámek trochu rozjedl – začal věřit kuchařkám, že ho nechtějí otrávit, což byl veliký úspěch. A Terezka dostala v létě nějaké nové oblečení, ve kterém vypadala moc dobře, což bylo aspoň maličkou náplastí na ránu v jejím sebevědomí.
Přesto se stala ošklivá nehoda, když objevila v jednom časopise, který si půjčila v Domově, fotku své sestry. Opravdu z ní byla modelka a byla to moc pěkná holčina. Ten den jsem ji pustila na záchod a když se dlouho nevracela, našla jsem ji tam se střepem, který vzala nevím odkud, nikdy jsem to pak nezjistila, pořezanou na rukách, nohách, krku... Hodně krvácela. Tentokrát jsem ji musela poslat s jedním kolegou k lékaři, když jsem jí vyčistila a obvázala všechny ty rány, něco z toho bylo na šití, hlavně to na krku... Věděla jsem, proč to udělala...
Její krásnější sestra v časopise, to byla zhmotněná noční můra, připomínka všeho zlého, co se jí stalo... Od lékaře ji už nevozili do školy, takže jsem ji viděla až druhý den.
„Terinko, Téjo moje...“ Objala jsem ji už ve dveřích.
„Nechtěla jsem...“
„Já vím, nikdo se na tebe nezlobí... Jsi moje malá holčička... Pro mě jsi nejkrásnější na světě.“ A to byla, i se svou nadváhou a jizvami po zraněních, i když měla ubrečené oči a teklo jí z nosu... Byla pro mě krásná, jako všechny mé děti.
A pak se Zuzky stav náhle zhoršil. Musela do nemocnice. Mluvila jsem s lékaři... A ti mi řekli, že je to velmi zlé a že nemá šanci přežít. Byla to ta nejhorší zpráva, kterou jsem za celý svůj život slyšela. Zuzanka... Ta malá divoška... To krásné, černooké děvčátko s dlouhými, světle hnědými vlásky... Měla umřít? Bylo jí jedenáct... Ještě ani ty měsíčky nedostala...
Bylo to tak nespravedlivé...
Chtěla jsem udělat cokoliv, abych jí pomohla... To ale nešlo. Tak jsem aspoň chtěla, aby byla ještě jednou v životě šťastná.
Volala jsem kamarádce, která má koně téměř v mém rodném městě a vylíčila jsem jí příběh Zuzanky. A to, že jejím snem bylo mít koně. Svezla by ji? Samozřejmě, že ano. Kdykoliv...
V nemocnici se jim to moc nelíbilo, ale jeden z doktorů projevil velké pochopení a tak nakonec řekli, že ji na jeden den propustí na revers. A to už po dohodě s Domovem nebyl takový problém. Každý den jsem za ní chodila, po škole... Jeden den jsem tedy děti pustila domů hned po obědě a zašla tam.
„Zuzi, hádej, co pro tebe mám?“ Sedla jsem si k ní.
„Nevím..?“
„Půjdeme ke koním. Jen se obleč, zlatíčko.“ Pomohla jsem jí se obléct, byla dost slabá.
Ale venku jako by do ní vjel život, byla to zase ta stará, temperamentní Zuzanka. Musela jsem jí vyprávět každou minutu toho, co ve škole děláme, ptala se na Verču a ostatní...
Děti jsem za ní totiž nebrala nikdy. Byl by to pro ně příliš stresový zážitek. Ale napsali Zuzce krásné dopisy a ona jim odepisovala.
Když jsme dorazily do té stáje, byla už hodně unavená, ale za nic na světě by to nepřiznala. Pozdravily jsme se s majitelkou, mou kamarádkou, a ta potom Zuzce ukázala všechny své koně, včetně malinkého hříbátka, všechny si mohla pohladit, na každého si sáhnout. Potom si sama směla vyčistit kobylu Donu, na které ji sveze. Pomáhala jsem ji, aby zlatou klisnu vyčistila pořádně, protože ta je velmi vysoká. Zuzka si to užívala. Přilepená na teplé koňské tělo s kartáčem v jedné a hřbílkem v druhé ruce byla šťastná, jako nikdy předtím. Její oči jen zářily.
Pak jsem klisně dala uzdečku a sedlo a společně jsme ji vyvedly ven. Zuzka zvážněla, jako by najednou dostala strach.
„Leničko...“ Nikdy předtím mi tak neřekla... „Mohla bys na ni se mnou?“
Kamarádka přikývla.
„To víš, že jo...“ Nasedla jsem a Zuzku si posadila před sebe. Kamarádka si osedlala svého hřebce a vyjely jsme na kratičkou vyjížďku.
Zuzanka kobylu hladila, povídala si s ní a když směla držet otěže, byla v sedmém nebi. Krátce jsme i naklusaly... Já jezdila a jezdím dosud, o víkendech často jezdím za svou klisnou Jakou na jinou farmu, ale tahle vyjížďka na Doně se Zuzkou byla vyjímečná.
„Držíš se pevně?“ Zeptala jsem se a holčička se chytila ještě pevněji. A pak jsme nacválaly za kamarádčiným hřebcem. Jen do krátkého kopce, ale přesto... Zuzčiny oči, jako dvě hvězdy, když se na mě potom otočila... A řekla jenom: „To bylo úžasný.“
Pak jsme se vrátily, ještě chvíli se pomotala po stáji... A jely jsme zpátky do nemocnice.
Na několik dní se potom její stav zlepšil, až i doktoři začali dávat nám naději, že to přece jen zvládne. Ale pak sklouzla ještě hlouběji, než byla. Už nemohla z postele... Chodila jsem za ní každý den a věděla jsem, že umírá, že jsme ztratily šanci. Bylo to hrozné.
„Lenko... Já umřu viď? Umřu brzo, že jo?“ Zeptala se mě jednoho dne.
„Já nevím, Zuzanko...“
„Ale víš... Proto jsi mě vzala k těm koním... A jsi tady každý den...“
„Vzala bych tě i jinak.“
„Takže umírám?“
„Zuzí... Bojím se, že ano.“
A pak jsem ji držela a brečely jsme obě. Nad tím, že je svět tak nefér k dětem, který toho už tolik vydržely. Že zhasíná tak mladý život. Že umírá holčička, která chtěla něco dokázat, měla své sny a naděje... A teď je po všem...
„Byla jsem zlá holka. Neměla jsem říkat, že tě nenávidím.“
„Já se na tebe nezlobím, zlatíčko. Jsi statečná holčička a já tě mám moc ráda. Navždycky. Nikdy nepotkám další takovou holčičku, jako jsi ty. Ty nejsi zlá. Jsi moje bojovnice.“
„Mám tě moc ráda Len.“
„Já tebe taky. Děkuju, Zuzí...“
Další den ráno mi z nemocnice volali, že Zuzka svůj boj se zákeřnou nemocí navždy prohrála. Byla mrtvá. Jak se tím vyrovnají ostatní děti..? Už jsem jim neříkala, že se uzdraví, ale o smrti jsem si mluvit netroufla. Teď jsem musela. Měli právo znát pravdu.
To ráno bylo nesmírně těžké... Posadit si je do kroužku a říct tu strašnou větu: „Broučci, musím vám něco říct... Zuzanka dneska ráno odešla do nebíčka.“ Nastalo ticho.
„Ona umřela?“
„Ano. Je mi to moc líto.“
Děti to braly různě. Tomášek se zeptal, jestli je teď s jeho babičkou a když jsem řekla, že ano, oddechl si, že prý se teď má určitě dobře, když je s ní.
Gábinka si to s Lili spojila taky, ale ne tak hezky. Plakala, protože ji ta smrt strašně děsila.
Matýsek se hrozně rozbrečel a utekl se schovat pod mou katedru. Když jsem tam za ním vlezla vzlykal, že to on říkal, že všichni umřou a teď se to začíná plnit. Dával si to chudák za vinu.
Kajka vypadala, že jí to nedochází, ale já věděla, že si to nechce připustit, stejně jako smrt svojí maminky. Pořád doufala, že se vrátí.
Nejhůř ze všech dětí to brala Verunka. Vždyť Zuzka byla její nejlepší kamarádka, prakticky jediná, koho měla. Věděla jsem, že ji to zasáhne nejvíc. Ale ona o tom vůbec nemluvila. Nechtěla mluvit o Zuzce, když jsme o ní mluvili, utíkala pryč a zacpávala si uši. Měla jsem pocit, že se snaží dělat, jako by Zuzka vůbec nikdy nebyla. To ale nebylo dobré. Jakmile si něco zamkneme uvnitř sebe, jako to teď dělala Verča, je to v nás a jako sopka nečinně čeká... Až jednou vybouchne. A bude to mnohem horší. Nebylo bohužel v mé moci přimět Verunku mluvit, když nechtěla... Ale dělalo mi to velké starosti.
To se stalo v říjnu. A v prosinci, těsně před Vánocemi, přišla ta sociální pracovnice, která hledala mou třídu X, aby řekla Verunce další strašlivou zprávu.
Strašné bylo, že to bylo týden před prázdninami a neměla jsem dost času s Verčou být... Než jsem se nadála, odešla mi na ty prázky. A to ještě pořád držela. Nemluvila.
Tyhle Vánoce nebyly pohodové, byla jsem na nervy a nemohla se dočkat konce volna, abych ji měla zase u sebe. A pak ten den přišel... Ale ona do školy nepřišla.
„Kde je Verča?“ Zeptala jsem se dětí. Krčili ramínky a pak Natka řekla: „Na psychiatrii.“
Nedala jsem na sobě znát šok a jen jsem přikývla. Po vyučování jsem hned volala do Domova. Verunka se zhroutila. Byla v takovém stavu, že ji museli nechat hospitalizovat. Bylo to už pět dní a mě nikdo nedal vědět. Hned jsem za ní běžela.
„Verunko, můj Bože... Je mi to tak líto...“ Šeptala jsem spícímu děvčátku. Dávali jí léky na uklidnění, protože jinak mlátila hlavou o zem, nebo o zeď, rvala si vlasy a tak. Byla tolik plná žalu a ten teď musel ven.
„Veru, nevím, jestli mě slyšíš... Ale jsem tady a budu teď u tebe každý den. Jsi moje statečná holčička...“ Pracovali s ní psychologové i psychiatr. Já za ní opravdu chodila co nejvíc. Když už byla vzhůru, pořád plakala, že ji někdo nahoře nenávidí, protože jí všichni umřeli...
Nejdříve se bála, že taky umře, pak že umřu já a potom se začala vztekat, měla vztek na celý svět... Křičela na mě, že to nechápu a nemůžu chápat, že jsem Zuzce nepomohla, křičela na lékaře, že chce aby ji taky zabili... Bylo to normální a já byla mnohem radši, když to ventilovala takhle, než proti sobě, jak by to udělala Terka nebo Mates.
Nosila jsem jí do nemocnice i nějaká cvičení ze školy, bála jsem se, aby to potom zvládla dohnat. Nejdříve je dělat nechtěla, ale později zjistila, že když myslí na učení, nemyslí na Zuzku a mámu a tak je dělala s chutí.
Uprostřed toho zmatku, v půlce ledna, kdy jsem dny dělila mezi děti ve škole (problémy všech se nám trochu zhoršily, kvůli tragédii se Zuzankou) a Verču na psychiatrii, mi jednoho dne zavolal ze své kanceláře ředitel a oznámil mi, že dostanu do třídy novou holčičku. Jmenovala se Zora Noah Al Assad a před čtyřmi měsíci ji sebrali rodičům původem z Jemenu. Česky prý mluví dobře, protože v Česku žila od svých čtyř let. Teď jí bylo osm. Děti ji samozřejmě už znaly, protože s nimi byla v Domově. Občas jsem o ní od nich i zaslechla. Říkali jí Zorka. Tak teď jsem jim řekla, že bude Zorka chodit do školy s námi a je to ani moc nepřekvapilo.
„Je s ní legrace, udělá všechno, co jí kdo řekne.“ Řekla mi o ní Lucinka.
„No jo, ale všeho se bojí... A taky moc nemluví... A je strašně hubená!“ Řekla Terezka.
„Nikomu neřekla co se jí stalo.“ Řekla Natálka.
Večer jsem si vzala domů její spis, který už dorazil, abych si ho prošla. Na fotce jsem uviděla malou, hrozivě hubenou holčičku s těma nejčernějšíma očima, jaké jsem kdy viděla. Měla snědou pleť a černé vlásky, nejspíše dlouhé, ale vidět byly jenom nad čelem, jinak měla na hlavě šátek. Její spis byl plný slov o zneužívání a tvrdé výchově... Tou dobou už jsem věděla, co ta slova znamenají, co doopravdy znamenají... Ale musela jsem si počkat, než mi tahle holčička poví svůj příběh.
Dali ji ke mně, protože údajně do školy chodila, než ji odebrali, takže by nám měla stačit. Bylo jí ale teprve těch osm, takže byla mladší než moje děti. Abyste rozuměli – ve škole kde učím, se tyto speciální třídy otevírají většinou jednou za několik let a teď byly ve škole tři. Moje děti byly v té nejmladší. Takže není divu, že dali Zorku k nám. Další třída prcků se ve škole otevřela až o dva roky později...
Bála jsem se, jak nám ta malá bude stačit... Měla jen dvě třídy základky, i když z ájinou od první třídy. A byla i od těch nejmenších v mé třídě pořád o dva roky mladší...
A pak Zorka přišla mezi nás. Malá, ustrašená holčička, která si hned vlezla pod stůl a odtamtud na mě nedůvěřivě upírala velké černé oči.
„Ahoj Zorinko... Já jsem tvoje nová učitelka. Jmenuju se Lenka. Můžeš mi říkat jak chceš, dobře? Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím. Až budeš chtít, přijď mezi nás, ano? Neboj se, všechno je v pořádku...“
Zůstala pod stolem první dva dny, pak si troufla posadit se kousek od ostatních dětí a ode mě. Byla velmi bázlivá, vyděsil ji i prudší pohyb. Neměla sklony si ubližovat, nebo se vztekat, nebyla ani tak úplně apatická, jako Kajka... Většinu času seděla na místě a to tak, že si seděla na rukách, a koukala vyděšeně, kdo ji uhodí, když se pohne o centimetr doleva...
Uměla toho docela dost, ale bylo potřeba s ní víc pracovat, aby nás dohnala. Jenže kdy?
Dětem jsem se věnovala naplno a po škole jsem každý den utíkala do nemocnice za Verunkou. Vracela jsem se do mého bytu až večer, pokrmila činčily, které jsem chovala už od své základky a padla. Přípravy na další den jsem dělala většinou v nemocnici, když Verča spala, anebo v noci. Jenomže se Zorkou bylo opravdu potřeba pracovat.
A tak jsem přišla o víkendy... Půjčovala jsem si ji v sobotu i v neděli ráno, vracela navečer. Vždycky jsme si chvíli povídaly, chvíli pracovaly.
Potřebovala dohnat pár věcí v matice a naučit se psát delší slohy. V přírodovědě a vlastivědě na tom byla celkem dobře a v angličtině potřebovala jenom dohnat mluvení, protože ve škole dělali spíš gramatiku.
„Paní učitelko?“ Oslovila mě Zorka tichounce jednou, když jsem si ji v sobotu ráno brala z Domova.
„Copak, beruško?“
„Proč si mě berete na víkendy?“ Zorka mi vykala. Byla tak naučená.
„Jindy nemám volno, Zori. Víš, jak občas ve škole mluvíme o Verunce? Je v nemocnici, víš? Chodím tam za ní přes týden. A o víkendech jsem s tebou.“
„Taky jsem byla v nemocnici.“ Řekla Zorka ještě víc tiše. Když jsme došly ke mně do bytu, poslušně se zula. A potom... Sundala si šátek z hlavy.
Koukala jsem na vlasy barvy havraních křídel, sahající až k pasu, vlnité a neuvěřitelně husté. Koukala se na mě nejistě.
„Nevadí, že jsem si to sundala?“
„Máš nádherný vlasy, Zorinko. Pověsím ti to, ano?“ Řekla jsem a usmála se na ni.
Pomaličku jsem se natáhla na věšák. Kdybych to udělala rychle, vyděsila by se, jak jsem už dávno zjistila.
„Co je tohle za veverky?“ Zeptala se. Dívala se na činčily. Asi se chtěla zeptat už dýl, ale netroufla si.
„To jsou činčily, Zorko. Moji mazlíčci... Chtěla by sis ji pohladit?“
Přikývla a já jednu vyndala z klece. Všem děti, které jsem měla doma, se líbily...
„Tak a jdeme na počty, ano?“
Hezky pracovala, vždycky, jak ve škole, tak u mě. Byla to snaživá holčička. Když jsme dodělaly matiku, Zorka zavřela oči a lehla si na gauč. Bylo to šest týdnů, co k nám přibyla. Verča od té doby byla už jednou venku z nemocnice. Ale pokusila se zabít a tak ji vzali zpátky.
„Za mnou nikdo nepřišel.“ Řekla Zorka.
„Kam?“
„Když jsem byla v nemocnici... Nikdo za mnou nepřišel, protože byli ve vězení. Rodiče. Vy víte, co se mi stalo?“
„Četla jsem tvůj spis, ale... Nevím.“
„Chtěla bych vám to říct...“
„Tak mi to řekni, Zorko. Můžeš mi věřit. Neublížím ti.“
„No... Já bych chtěla být jiná holka... Paní učitelko... Abych se tak nebála. Chtěla bych si hrát s ostatníma...“
„Proč se tak bojíš, holčičko?“
„Táta mě zle trestá, když neposlouchám. Nebudu poslušná a umřu.“
„Zorko, tvůj táta ti už nikdy neublíží. Já ti to slibuju.“
Přikývla a nadechla se. Překonat Zorky strach nebylo tak těžké. Hledala někoho, koho by mohla mít ráda a kdo by měl rád ji. Když jsem si ji vzala domů poprvé, valila ty svý velký očička a ptala se mě, proč to dělám. Řekla jsem jí, že mi na ní záleží. Přijala to za své. A uvěřila mi. Teď mi tedy v obýváku pověděla svůj příběh.
Zorka se narodila v Jemenu, jako pátá holčička ve své rodině. Tři ze sester provdali, než se odstěhovali, jedna nepřežila cestu z té země.
Všechny byly vychovávány k absolutní poslušnosti. Zorka mi vyprávěla, jak ji otec trestal, když ho neposlechla, nebo když odmlouvala matce, nebo taky jen tak. Praktiky, jako že na ní zapálili oblečení... Nebo ji pálili žhavými uhlíky... Nebo ji přinutili lehat si na střepy, připínáčky a potom po ní ještě šlapali... Zorka to vyprávěla, jako by to bylo normální.
Pro ni asi bylo... Každé zdvižení matčiny dlaně znamenalo facku. Otec ji bil ještě mnohem víc a co bylo horší, ani jí se nevyhlo sexuální zneužívání. Prý ji otec cvičil pro budoucího ženicha. Měla přísný zákaz s kýmkoliv o tom mluvit. Jenže jednou to přehnal.
Matka ji potom odvedla k lékaři. Málem umřela, měla masivní krvácení do dutiny břišní.
Tak ji při tom znásilnění poranil. Rodiče ihned zatkli a zavřeli a holčička, poté, co všechno musela vypovědět policejnímu psychiatrovi, a také poté, co se uzdravila, putovala do Domova.
Dovolila mi, vzít ji za ruku a pak si ji k sobě přivinout.
„Už ti nikdo neublíží.“
„Jste lepší máma.“
„Zoruško, až budeš připravená, opravdu mi nemusíš vykat... Nemusíš... Nikdo tě za to nepotrestá.“ Přikývla. Ale to ještě chvilku trvalo. Také než sundala šátek z hlavy i ve škole... Ale snažila se. Pomaličku se odvažovala hýbat, zapojovat se, mluvit bez vyzvání... A přilnula ke mně. Trošku to vadilo Natálce, ale promluvila jsem s ní o tom jako s velkou holkou, takže pak obrátila a snažila se Zorce pomáhat.
Verunka se nám z nemocnice vrátila až v dubnu. Pořád musela brát antidepresiva, pořád hodně plakala, ale byla na tom už líp. Nikdo nevěděl líp, než já, kolik protrpěla...
Bála jsem se, že bude naštvaná na Zorinku, že je tady místo Zuzky. Ale nic takového neudělala. Když se vrátila, děti byly strašně rády. Všichni ji objímali, všichni si s ní chtěli povídat... Zorka se styděla, ale Verča si vybrala k obědu místo u stolu vedle ní... A pak jsem pozorovala, jak se mezi nimi rodí nové přátelství.
Také s Gábinkou si byla Zorka blízko. Protože i ona viděla umřít svou sestru Zanju, i když vztah mezi nimi nebyl tak extrémně silný, jako u Gabči a Lili...
Byla to taky Gábinka, kdo jí pomohl odložit šátek... Hrály si stále ještě na princezny... Díky ztracenému dětství moje děti nikam nespěchaly... A tak ji jednou přemluvila, aby si sundala šátek, protože se k těm šatům nehodil. Pak už si ho znova nevzala – všechny holčičky totiž její vlasy obdivovaly a to se jí líbilo. A kdy mi přestala vykat?
Zase jsme museli účinkovat na akademii. Tentokrát jsem držela za ruku krom Gábinky i Zorku. Zazpívali jsme, lidi tleskali a tak, Zorinka se bála, tolik cizích lidí, tolik pohybů... Ale pevně se mě držela a já ji chránila. Potom v šatně, když mi seděla na klíně a já ji česala, mi řekla: „Můžu ti říkat Lenko, jako Verča?“ A já s úsměvem přikývla. Čekala jsem na tu chvíli dlouho...
Na vysvědčení měla už stejně krásné známky, jako zbytek dětí. Byla jsem na ni nesmírně hrdá. Tentokrát loučení nejvíc sebralo malého Nicka. Tolik jsem se věnovala děvčatům, že si připadal odstrčený. Můj malý mazlíček...
Slíbila jsem, že s nimi zase půjdu na nějaký výlet a s tím jsme opět odešli na prázdniny. Tentokrát jsem odpočívala – byla jsem se svou kobylkou a také jsem odjela na týden s kamarádkou do Francie. Čtvrtá třída byl náročný rok, takže jsem to opravdu potřebovala. A s dětmi jsme tentokrát vyrazili na koupaliště, přirozeně v zavírací den, aby tam nebyli lidi a my je nemuseli honit po areálu a tak.
V září jsem už opět byla plná sil a natěšená na nový školní rok. Děti přes prázdniny hodně vyrostly. Natálce bylo už 14 let... Strašně to uteklo. Vždyť i malá Gábinka byla už skoro velká slečna... Byli sice všichni hodně dětští, ale pomaličku se už začínali starat o svůj vzhled, řešit opačné pohlaví a tak, prostě puberta je neminula...
Holčičkám dávno rostla prsa a Natka, ta už byla samozřejmě napůl dospělá, i když se tak moc nechovala. Slzy se mi draly do očí při pohledu na ně. Už to nebyli ti drobečci, které jsem viděla před pěti lety poprvé... Vyrostli mi...
Kdy se to stalo? Nevím... Ale vyrostli.
Nic to nezměnilo na jejich problémech, naopak puberta je mátla a občas to bylo horší, než když byli malí... Ale mezi námi se také nezměnilo nic. Jen se mi teď občas svěřovali s tím, kdo se jim líbí a tak. A já naslouchala a snažila se radit.
Pátá třída se rozeběhla hladce... Žádné novinky v předmětech, učivo jim šlo jako vždy a i problémy jsme řešili jen ty běžné a drobné. Něco důležitého tu ale bylo.
Na začátku páté třídy jsem se zeptala Natky, jestli si pamatuje na návštěvu gymplu... A jestli tam pořá ještě chce. Vyložila jsem jí, že teď z páté třídy se chodí na osmiletý gympl, jaký jsem studovala já. A že jestli chce, připravím ji na to. Zazářily jí oči a samozřejmě chtěla. Z dětí v mé třídě se gympl hodil ještě pro jednu holčičku. Kajka byla nadprůměrně inteligentní, což bylo jasné už od té první třídy. Proto jsem obě začala prozatím dvakrát týdně odpoledne připravovat na přijímačky. Koupila jsem jim zadání těch loňských a procházeli jsme je. Matiku, češtinu i všeobecné studijní předpoklady. Vyprávěla jsem jim také o velikých kladech gymplu.
Měly strach, obě, ale chtěly tam... A já věděla, že to zvládnou. Natálka proto, že už od začátku byla tak vstřícná a šikovná a Kajka pro svou ohromnou inteligenci a také proto, že už konečně úplně přestala být apatická. Bylo z ní normální dítě, jaké už v mé třídě nemuselo být.
Věděla jsem, že se mi bude po nich stýskat a to moc... Ale pro jejich dobro jsem je připravovala pečlivě a tvrdě, aby se dostaly. Tam, kde jsem prožila já ty nejhezčí roky, nepočítám-li ty s touto mou první třídou X... I když, oficiálně jsme už byli dva roky speciálka 456, samozřejmě... Pro mě však vždycky byli, jsou a budou prostě Třída X.
No, takže jsme řešili gympl. Ale jinak tento rok plynul, ani nevím jak. Kolem Vánoc jsme měli mnohem lepší skóre ošetřených zranění, než předešlý rok, což bylo fajn... Občas jsme řešili nějaké to sebepoškozování, hádky mezi dětmi, nebo se mnou... Normálka. Už se taky občas stavěli proti mně. Určitě vás zajímá, jak jsem si právě s tímhle poradila... No, snažila jsem se to přehlížet, křičet na tyto děti nešlo... Ale když bylo třeba, s dítětem, které překročilo určitou mez, jsem si promluvila po škole, mezi čtyřma očima. Je fakt, že mě nikdy nezlobili moc, protože na mě byli dost vázaní. Měli mě rádi. Vím, zní to jako vychloubání, ale prostě to tak bylo.
Přijímačky na gympl byly v dubnu. Nemohla jsem nechat děti nikomu jinému, i když už měli dvakrát týdně hodinu i s jinou kantorkou, aby si začali zvykat na jiný přístup a tak, někteří to nebrali zrovna moc dobře, třeba Petr míval často záchvaty paniky a Gabča občas ječela, a tak jsem se rozhodla zopakovat si výlet a vzít je všechny. Že je při té příležitosti vezmu v mém rodném městě na procházku, zrovna kvetly některé rostliny, které jsme se opět učili poznávat, takže to bylo příhodné.
Jeli jsme zase soukromým autobusem. Protože děti už tety v Domově braly mnohem více mezi lidi, postupně a nenásilně, riskla jsem to s nimi sama. Už se jim docela dařilo zvládat to, problémy s tím měla hlavně Gábinka, ale ostatní už většinou dovedli být v klidu, když ona začala šílet a to se tedy pak dalo zvládnout. Natálku s Kajkou jsem ale radši předala už v suterénu jedné mé exprofesorce, se kterou jsem byla domluvená, že se mi o ně postará, abych s celou skupinou nemusela do druhého patra, kde byla připravená třída... My se šli projít.
Za tři hodiny měly holčičky po testech a my si je zase vyzvedli. Kajka se tvářila celkem neutrálně, Natka nám hned líčila, jaké to bylo. Přišlo jí to docela těžký, ptala se, jestli je špatný, když ji nevezmou... Musela jsem ji ujistit, že samozřejmě ne...
„Ta profesorka, co nás s Kajkou měla na starosti... Bude nás taky učit?“ Zeptala se potom zvědavě. „Nevím, Natálko, ale rozhodně se s ní pokusím domluvit, aby vás učila. Teď pojedeme do školy jo? Čeká tam na vás překvapení...“
Koupila jsem jim nějaké zákusky, abychom to tak trošku oslavili.
Výsledky přijímaček byly za dva dny. Holky napjatě čekaly, až jim to povím. A byly to skvělé zprávy...
Karolínka byla přijata s třetím nejlepším výsledkem ze všech. Natálka byla přijata jako dvanáctá. Byla jsem šťastná. Když jsem to holčičkám pověděla, rozzářily se jim oči. Bylo to víc, než zatím kdykoliv dokázaly... Budou chodit na elitní školu, na gymnázium, mezi děti, které měly celý život mnohem větší šance a lepší přípravu...
„Lenko?“ Zatahala mě Natálka za rukáv, když se šla Kajka pochlubit Zorce a Gábince.
„Copak?“
„To budu muset odsud odejít... Nemůžeš tam jít se mnou viď?“ Zachmuřila se. „Nemůžu tam jít od tebe pryč.“ Zavrtěla hlavou rozhodně.
Usmála jsem se, protože mi připoměla mě samotnou kdysi před lety.
„Natko, sedni si tady. Popovídáme si... Pamatuješ si, co jsi mi řekla, když jsme se viděly poprvé?“ Přikývla.
„Že sis to nevybrala, učit blbý děti. Že to nikdo nechce.“
„Nejsi hloupá, Natálko. Nikdy jsi nebyla. Tenkrát jsem ti to řekla... Věděla jsem to víš... Vidíš, měla jsem pravdu. Teď můžeš jít na školu, kde jsou jenom ty nejchytřejší děti. Máš na to, Natálko. Mě tím neztratíš, to se nikdy nestane. Můžeme se vídat. To ti slibuju...“
„Ale já se s tebou nechci rozloučit! Nechápeš? Jsi první člověk komu můžu věřit a kdo na mě má čas. Když půjdu tam, tak už tě neuvidím...“
„Uvidíš mě kdykoliv budeš chtít Natko. Já tu přece pořád budu, pro tebe, pro vás všechny... Nezapomenu jen proto, že tě bude učit někdo jiný... To si přece nemyslíš ne? Jsi moje nejlepší pomocnice. Jak bych mohla zapomenout... Neboj se... Neboj, Natálko. Já tě mám ráda. Opravdu.“ „Já chci být s tebou...“
„Já to znám, Naty. Ale ty mě neztratíš, slibuju.“
„A ty... Ty bys šla?“
„Já jsem musela, Natálko, ale ano, šla bych. Gympl byl moje škola, víš? Milovala jsem ho. Je to dobrá škola a jsou tam fajn lidi. Bude se ti tam líbit, vím to...“
„Neměla jsem nikoho tak ráda jako tebe.“
„Naty... Natálko...“ Objala jsem ji.
Bylo ještě brzo na to, aby to mohla přijmout... A s tím jsme bojovaly po zbytek roku.
Kajka ke mně nikdy tolik nepřilnula. Měla mě ráda, ale nebyla na mě závislá. Proto měla z toho, co ji čeká, radost, těšila se a rozloučení se bála jen maličko. Ale Natka... Často plakala a propadala panice. Někdy říkala, že tam nepůjde. Nemusela, já ji nenutila pochopitelně, ale věděla, že by měla odejít, když ji vzali... Moje chytrá holčička... A čím víc se blížilo konečné vysvědčení páté třídy, tím víc byla Natálka nešťastná.
„Lenko, já nechci pryč, proč se s tebou musím loučit?!“ Rozbrečela se jednou, když jsme odpoledne uklízeli knížky do knihovny.
„Natálko, můžeš sem za námi chodit na návštěvy a slibuju, že se uvidíme aspoň jednou týdně na sto procent. Vím, jak ti je, věř mi, taky jsem se loučila...“
„Taky jsi měla někoho ráda, jako já tebe?“
„Samozřejmě, byla jsem jako ty, Natko. Když jsem odcházela z gymplu, taky jsem brečela a taky jsem nechtěla. Vím, o čem mluvím...“
„Ta co nás měla hlídat na přijímačkách, s ní ses nechtěla loučit, že jo..?“ Zeptala se zvědavě. Přikývla jsem. „Ano. Když půjdeš, třeba tě taky bude učit... A budeš ji mít ráda, i ostatní tam. A mě neztratíš. Ano?“
Kolik jen těchto hovorů ještě bylo... A stejně na vysvědčení plakala. I Kajka uronila pár slz, ale jinak se těšila – ateliér na gymplu jí nešel z hlavy. Karolínka chtěla být umělec, chtěla malovat...
Abych se s holčičkami rozloučila, i já měla plné oči slz, uspořádala jsem pro děti něco, nad čím zase jednou zůstával rozum všem normálním učitelům stát. Vzala jsem si je na víkend po vysvědčení domů. Všech 13 dětí...
Byla to víkendová pyžamová párty, jak jsme to nazvali. Společně jsme vařili, blbli, koukali na filmy, povídali si... Jenom ostré předměty jsem radši zamkla do lékárničky, stejně jako léky a chemické prostředky – co kdyby si chtěli ublížit.
Byli nadšení... Pouštěli jsme činčily, fotili se, upekla jsem jim dort, samozřejmě bez oříšků a čokolády, měli jsme zmrzlinu, chipsy (ty si Adámek radši nebral, občas v tom jsou arašídy a ty taky nesmí), v sobotu jsme se šli projít a koupat k rybníku, kde jsem si našla pláž, kam nikdo nechodí, večer jsme hráli sázky a dostihy...
V neděli chtěli vidět moje videa, jak jsem vypadala na mém maturitním plese, jak jezdím na koni a tak... Pak nastalo loučení. Dlouhé, plné slz...
Popřála jsem holčičkám hodně štěstí a samozřejmě jsem je ujistila, že se budu dál starat o to, jak se jim daří a že se ještě uvidíme. Pak odešli na prázdniny. A já taky...
To léto jsem do Domova musela už za dva týdny – Natálka se z rozloučení hroutila... Tak jsem si ji občas brala. Vzala jsem ji s sebou i na návštěvu za mou kobylkou. Já jezdila a Natka se koukala, jak mi to jde. A potom prázdniny skončily a před námi byl šestý společný rok...
Prvního září nás tedy přišlo do školy i se mnou jen dvanáct. Holky teď měly první den na nové škole... Hned ten den jsem se s nimi viděla, přivezl je autobus hned jak skončily a protože v naší třídě jsme si první den povídali déle, než je běžné, nechal nám je tam, takže nám hned mohly vylíčit, jak to na gymplu vypadá.
„Máme docela hodnou paní učitelku... Ale musíme jí vykat.“ Řekla Kajka.
„No jo a na matiku nás bude mít taková ta, co tam byla jak jsme tam byli s holkama, ale prej jenom asi dva roky. Měla by pak jít do důchodu. Na fyziku nás má nějakej mladej pán...“ Řečnila Natka. „A taky budeme mít angličtinu, ale ještě nás musí rozdělit. Jedna půlka bude mít takovou zrzavou pani učitelku a ta druhá nějakýho pána. Pak máme biologii – to je přírodověda ne?? No to taky máme tu jednu, co ji znáš, tu co má delší vlasy. Na zeměpis a dějepis máme pana učitele, takovýho vysokýho. Na tělocvik nějakou mladou paní učitelku, prý je nová, a na výtvarku takovou docela hodnou.“ Doplňovala ji Kajka.
„Jo, má nás taky na občanskou výchovu – co to je za předmět? A ještě máme hudebku a to máme taky paní učitelku. Ale Leni, my musíme VŠEM vykat..?! A tamtu vůbec nemáme..?“ Zakončila Natka stručné zpravodajství, i když Kajka ještě popisovala jejich třídu, jídelnu a tak.
„No, Natálko, víš ono není úplně běžný, že se učitelům tyká... Já to tady tak mám, protože se mi to líbí. Ale většina profesorů ti to nedovolí a radši to ani nezkoušej. Vaši paní třídní učitelku znám, ta je moc hodná, určitě vám pomůže to tam zvládnout.“ Usmála jsem se.
S jejich třídní jsem už byla ve spojení, neznala jsem ji nějak moc, kdysi mě učila jeden rok seminář z psychologie, ale byla to hodná a vstřícná osoba, kterou jsme mívali rádi. I holky budou mít. To jsem věděla.
„No a proč nemáme na nic tamtu paní učitelku??“ Zeptala se znova Natka.
„Protože zatím nemáte předměty, které učí. Možná příští rok, myslím, že ano – příští rok si vás vezme.“
„A na co? Na chemii?“
„Mhm...“
„Tys nám slíbila, že nám ukážeš nějakej pokus.“ Vzpomněla si Natka najednou. Měla pravdu. Slíbila jsem to.
„Dobře, tak když máte dneska ten velkej den...“ Poprosila jsem mou kolegyni, kterou už znali, protože loni je občas učila, aby mi je pohlídala a došla jsem si pro nějaké věci nahoru do chemie. Naše základka měla laboratoř jak pro chemii, tak pro fyziku a biologii, ale tam moje děti nikdy nebyly a tak to ani nemohly vědět. Přinesla jsem si pár látek, celkem neškodných, a také plášť. Měla jsem svůj ještě od střední, ale zatím jen visel na věšáku v kabinetě, kde jsem oficiálně měla sídlo, ačkoliv jsem tam za celých pět let pobyla dohromady ani ne den... Ten jsem si oblékla a vysvětlila dětem, proč se to tak dělá. Neukázala jsem jim nic světoborného, ale líbilo se jim to.
„Za rok budeme mít i my chemii a potom vám toho ukážu víc.“ Slíbila jsem.
I nám se trochu pozměnil styl výuky.
Většinu hraček jsme předali do nově otevírané třídy pro mladší děti z Domova, stejně jako pohádkové knížky. Místo toho nám přibyly učebnice a pár společenských her. Protože jsem měla speciální pedagogiku a šlo o mou třídu, bylo domluveno, že si je nechám na češtinu, angličtinu, přírodopis, občanku (tu jsme začínali vlastně nově a měla obsahovat i sexuální výchovu), výtvarku a zpěv.
Na matiku je teď přebrala kolegyně známá z loňska, Věrka.
Vlastivědu, kterou jsem upřímně ani neměla ráda, po mě přebrala kolegyně Stáňa. Také měla specku a učila v devítce dětí z Domova. Jako druhý předmět měla fyziku a tak si moje děti vzala i na ni. Tím pádem už nám zbýval jenom tělocvik, který jsme dosud také neměli, ale teď už do osnov zařazený byl, a na ten si je vzal kolega Karel.
Ten měl zkušenosti z dětskou psychologií, pracoval v tom oboru dvanáct let a teď byl u nás sedmým rokem učitelem. Záměrem tohoto roku bylo, aby si děti zvykly i na jiné lidi a na režim, který je bude čekat na střední. Na povídání si nám zbývalo méně času, ale přesto pořád dost na to, abychom si zůstali blízcí. Měli jsme čas hodinu po svačině, hodinu po obědě a většinu odpolední, když neměli odpoledky.
Ne, že by to zvládali hned a dobře. Tomík například dlouho nesnášel Stáňu, protože nosila své dlouhé vlasy zapletené v drdolu. Ale na to si už musel začít zvykat...
Taky se dětem nelíbilo, že na rozdíl ode mě i Věrky, kantorky o pět let mladší, než jsem já a k dětem velmi vstřícné, vyžadovala Stáňa i Karel vykání. I to bylo záměrné – na střední to budou muset zvládat.
Gábinka měla problém s Karlem, protože to je muž a dost dlouho ji děsil. Naopak Verče se děsně líbil, takže se před ním styděla cvičit...
Adam kvůli stresu z nových věcí zase přestal jíst. Terezka měla naopak znovu záchvaty přejídání. Nick se zlobil, že si už nemůžeme povídat kdykoliv by chtěl. Péťa dostával záchvaty vzteku v matice, protože ji nemá rád. Mates mi začal pravidelně vyprávět, jak umřu.
Lucka hodiny vlastivědy probrečela, protože Stáňa jim nečetla tolik z knížek... Alexík se zhroutil, když nebyl ve fyzice nejlepší ze všech. A Zorka se začala balit do šátku tak, že na nové učitele koukaly jen vystrašené černé oči.
Co se nelíbilo vůbec nikomu bylo to, že jsme poprvé od první třídy začali pomaličku najíždět i na písemky. Jen lehké, krátké, aby si děti zvykly... Ale hodnocení nesly dost špatně. Dříve totiž známky dostávali až na vysvědčení... Nejhůř to bral Alex, samozřejmě, ale Terka s Luckou taky. Dokonce Lucinka teď začala se sebepoškozováním... Ne, nebylo to lehké.
Ale ani pro mě ne, vždyť já trpěla skoro víc, jak ty děti, z toho, jak pro ně byly ty změny náročné... Věděla jsem, že je to pro jejich dobro, že to zvládnou, byla jsem tu pro ně, naslouchala, pomáhala... Ale bylo mi úzko, protože se zlobily na mě, na nový systém, na známky, na Stáňu s Karlem...
Zprávy z gymplu byly celkem povzbudivé. Obě holky se zapojily do kolektivu bez problémů, i když ze začátku držely hodně spolu, časem si našly nové kamarády. Učivo jim šlo obstojně, známkování nesly statečně a třídní si je nemohla vynachválit.
I tak často smutnily, hlavně Natka, po mě a dětech z naší třídy. Jednou týdně, jak jsem slíbila, jsem si brala z Domova Natálku na procházku – tu na zmrzlinu, tam se jen tak projít, nebo ke koním, co si pořídili mí sousedé. Stejně často jsem vídala i Kajku, protože se obě chodily dívat za námi do školy. Trávily s námi jedno až dvě odpoledne v týdnu, co jsme měli vyhrazené k povídání.
Do pololetí se jakž takž se vším vyrovnali a přestali se na mě zlobit. Nakonec se jim to podařilo.
To byl úspěch. Kolegové si taky stěžovali o trochu méně. Nejčastější stížnosti?
„Ty tvoje děcka vůbec nezdraví.“ Řekla mi jednou Stáňa, když jsme se potkaly ve sborovně po konci vyučování.
„To máš pravdu. Netrvám na tom – když nepozdraví, tak si je k tomu vyzvu.“
„Necháš bandu puberťáků, aby tě nezdravili??“ Zvedla jedno obočí.
„Ne, to ne... Jen prostě netrvám na tom, že vždycky musí být první impulz od nich...“ Vysvětlovala jsem. Stáňa jen zavrtěla hlavou a zapálila si cigaretu. Byla to jedna z nejpohodovějších kolegyň na škole, i když trochu svérázná. Ve volném čase dělala box. Když s ní měl některý žák problém, tak mu nabídla, aby si to s ní vyřídil ručně po škole, jestli si troufá...
Asi dva si za tu dobu troufli – a to, že je přeprala levou rukou oba, ženská a navíc poměrně drobná, se rozkřiklo. Pak už si na ni netroufali. Ale jinak byla samý úsměv a vždycky nad věcí.
Měla dlouhé rezavé vlasy a hnědé oči a říkalo se, že když byla mladší, dělala fotky pro nějakou módní značku. Pěkná ženská to je pořád, to se musí uznat, i když tenhle rok, co já měla první děti šestým rokem, jí táhlo už na pětačtyřicet...
„Ty seš prostě originál...“ Vzdychla. „Ale prosím tě, snaž se je naučit zdravit. Jo a ten kluk, ten... Hm... Matyáš, mluví i u tebe pořád o smrti?“
„Mluví. U tebe ve třídě takový nejsou? A to zdravení, jo, pokusím se.“
„Nejsou – ale mám tam jednu holku, která naplánovala jak vyvraždí svoji rodinu. Naštěstí není vůbec agresivní, vybíjí si to slovně. No,“ Koukla na hodinky „Já poběžím, nebo mi zas ujede autobus. Už aby mi to auto někdo opravil. Tak čau zítra.“ A byla pryč. Měla jednu ze svých lekcí boxu a na tu nikdy nepřišla pozdě...
Jindy zase přišel Karel a povídá: „Leničko, prosím tě, já mám takovej problém... Já se bojím, že mi ta Gábinka jednou zkolabuje... Křičí kdykoliv mě vidí, vůbec se to nelepší, nebylo by lepší, kdyby na ty hodiny nechodila? Nebo co s ní mám dělat?“
No, to kdybych věděla... Co s tím zakletým dítětem, tou vílou, co se tak šíleně bojí...
„Karle já bych ti hrozně ráda pomohla, ale vůbec nevím, co s ní... Přece si musí někdy zvyknout na muže, jinak zešílí...“
„Nemohla bys na ty naše hodiny chodit?“
„Mohla, když o tom tak přemýšlím, to mám snad volno... Tak jo, to by šlo...“
„Díky, jsi zlatá... Jinak musím říct, že mě docela poslouchají, akorát o Nicka mám trochu obavy, ten kluk je jak opice, vyleze klidně ke stropu a skáče odtamtud na žíněnky. Musím ho trochu zklidnit. Ale zatím mu to je celkem fuk.“
„No hlavně dávej pozor, ať ti to neudělá Mates nebo Terka – ti by se mohli chtít opravdu zabít.“
„Já vím, neboj. Znám tohle dobře... Pár takových jsem už viděl...“
Karel byl galantní a pohledný muž, který působil uklidňujícím dojmem díky jasně modrým očím a klidnému úsměvu. Byl to kliďas a pohodář, ale s dětmi to uměl, nemíval problémy s kázní, vyzařoval z něj přirozený respekt. A působil otcovsky... Bylo mu dvaapadesát, přesně o dvacet let víc, než mě. Ale myšlením byl rozhodně mladší.
Věrka si na děti moc nestěžovala, měla pocit, že musí zvládnout všechno. Měla rentgenové oči, zelené, téměř nemrkala a uměla prohlédnout každou lež. Dokázala navíc výborně předvídat. Nebyla moc výřečná, ale co řekla, mělo určitou hloubku. Na děti byla milá, ale nekompromisní.
Neměla o sobě moc vysoké mínění, takže často jednala tak, že se jakoby omlouvala předem. Nikdy však dětem. Když učila, byla si jistá tím, co dělá. Žertovali jsme, že by nemohla pracovat s lidma, jenom s děckama, ale tak úplně to žert ani nebyl.
Milovala zvířata, dříve se věnovala koním jako já, a tak jsme si dost padly do noty. Přišla si postěžovat jen, když si opravdu nevěděla rady.
„Leníí? Jsi tu?“ Přišla většinou do třídy, když jsem opravovala písemky, nebo tak něco.
„Stalo se něco Věrko?“
„No víš, trochu si nevím rady...“ Hrála si se svými střapatými, slámově žlutými vlasy. „Jde o to, že už jsem vyzkoušela fakt všechno a stejně mám pocit, že mě Alex nenávidí. Nemůžu přijít na to, jak mu pomoct... Je to tím, že mu to teď nejde nejlíp ze všech, ale když mu dám lehčí příklad, naštve se, že ho podceňuju... Co s tím, nenapadá tě něco?“
„Tenhle problém má Alexík ve všem, vždyť víš...“
„No jo, ale tebe snáší líp, ne?“
„Mě možná, ale to, že mu něco nejde v mých předmětech rozhodně ne... Taky ho znám dýl, i na tebe si časem víc zvykne... Děcka se zlobí, že jsou změny, nemají je rádi. Zkus si o tom s Alexkem promluvit, že bys mu ráda pomohla, třeba na něco přijdete. Neboj se zapojit psychologii...“ Mrkla jsem na ni.
„No, zkusím to. Ale nevím, prostě mě nemá rád.“
„Věrko, tohle fakt není v tobě.“ A vyprávěla jsem jí, co na mě kdysi křičela Zuzanka... Trochu ji to potěšilo, že v tom není sama, a odešla za svou prací. Věrka byla třídní v jedné páté třídě běžné základky.
No a jak už bylo řečeno, kolem pololetí jsme byli srovnaní. Na hodiny těláku jsem opravdu začala chodit, když to Karel navrhl. Gábinka se tak u mě mohla schovávat a postupně se nám ji podařilo přesvědčit, že se jí nic nestane.
Bylo to pro ni šokující zjištění, díky kterému zjistila, že ne všichni muži jsou zlí... A i když se dál hodně mužů bála, nikdy už se nevrátila k té slepé a nezvladatelné hysterii.
Slavila jsem úspěch. Každý takový krok dopředu byl i pro mě ohromnou úlevou a radostí.
Po pololetí už to šlo zase rychle. Zvykla jsem si, že měsíce letí, jako by měly křídla. Ještě v květnu se ale stala jedna zajímavá věc. Stáňa jeden den nemohla dorazit, protože jí bylo nějak zle, dala vědět až ráno a za mnou přišel ředitel a poprosil mě, jestli bych si ten den nevzala na starosti hodiny v její třídě.
Stáňa je vždycky jeden den v týdnu, a byl zrovna ten den, měla na celý vyučování, jenom je, aby je případně srovnala pro ostatní. Protože její třída, to byl postrach školy. Ne děti, které měla od první... Ale ty, co se přidaly později... Někteří prý byli dost šílení a bylo o strach tam občas učit.
No a tyhle děti jsem si měla vzít... Neodmítla jsem, Stáňa mi taky vždycky pomohla.
„Ty, Leni, nemusíš tam chodit... Můžu si to vzít já, nebo někdo...“ Říkal mi s očividnou starostí jeden kolega. Kolegové mě měli rádi, tak trochu mi i nadbíhali, někdy se toho dalo využít, když jsem třeba potřebovala přestěhovat nějakou skříň ve třídě a tak.
„Neboj, nějak to zvládnu.“ Smála jsem se. „Co může být tak hroznýho na třídě patnáctiletejch dětí?“
„Některý jsou i starší. A prosím tě, dávej pozor, ať se ti nedostanou za záda...“ Chvíli jsem měla pocit, že místo k dětem jdu krmit tygry. A pak se ukázalo, že to zas tak chybnej úsudek nebyl.
Vešla jsem tam a první co mě upoutalo byl nehoráznej bordel. Věci, židle, všechno rozházené, na katedře nějaké ty sprosté nápisy a na tabuli nelichotivý obrázek i s komentářem.
„Ahoj, já jsem Lenka.“ Pozdravila jsem je. „Slušná práce...“ Usmála jsem se.
Koukali na mě s úšklebkem a přezíravě. „Dneska vás tu prý mám na povel... Nemohli byste si prosím sebrat židle a posadit se?“
„A co když ne?“ Odpověděl kluk s kohoutem, obarveným na žluto, a žvýkačkou v puse.
„No, tak v tom případě zůstaňte stát.“ Pokrčila jsem rameny, smetla nepořádek z katedry na zem a sedla si.
„Nedonutíš nás nic dělat.“ Děvče s načerno obarvenými vlasy a pronikavě modrýma očima.
„Ne, to asi ne. Ale neříkej, že tu chcete celou dobu jenom tak sedět??“
„To ani ne. Mohla bys nás třeba pustit domů.“ Řekla a ostatní se zasmáli.
Vytáhla jsem přípravy, které měla Stáňa na stole.
„Máte mít první matiku co? To je dost na pytel. Nechcete to prohodit třeba... Hm... S hudebkou?“ „To jako proč, myslíš, že pak budem zpívat podle tvejch not?“ Další drzá narážka, tentokrát od slečny se vzledem panenky barbie.
„To ani ne. Dobře, tak matika. Nevím, jestli máte sešity, ale jestli jo, bylo by fajn, kdybyste si je vzali.“ K mému údivu si je s reptáním vytáhli. Nebyli hloupí, věděli, že by to od Stáni schytali, kdyby neměli žádné zápisky z toho dne.
Něco jsem jim diktovala z učebnice, když mi kolem ucha prosvištěla šipka, zřejmě původně z blízké hospody, kde měli velký terč na tuto hru.
„Vedle, pánové. Máte špatnou trefu.“ Řekla jsem těm dvěma, kteří za to byli zodpovědní, sundala šipku z tabule a položila ji do šuplíku. Nic víc jsem neřekla. To jim trochu vzalo vítr z plachet a na chvíli dali pokoj.
„Hej, nemáš zapalovač?“ Křikl jeden, z těch dvou, co házeli tu šipku, o přestávce.
„Ne, nekouřím.“ Odpověděla jsem. Na to, že si půlka třídy zapálila, jsem neříkala nic, protože to by je jenom podpořilo. Řekla jsem jenom, že si otevřu okna, protože já nekouřím. Jedna z holek zapištěla, že jí je zima.
„Ok, otevřu si jenom tady to okno u katedry.“ Pokrčila jsem rameny. Chvíli koukali a potom to začali típat. Asi jim to přece jen bylo hloupé.
Poslední, a nejhorší nehoda toho dne přišla další hodinu, což byla fyzika. Něco jsem jim potřebovala nakreslit na tabuli. Otočila jsem se k nim zády... A jeden z kluků, co zatím jen seděl a hrozivě koukal, toho využil. Chytil mě pod krkem, v ruce nůž a povídal: „Tak co budeš dělat teď?“ Otočil mě směrem ke třídě. Samozřejmě jsem se bála, kdo by se asi nebál, ale věděla jsem, že pokud začnu panikařit, nepomůžu si.
„Říkám co budeš dělat?“ Zařval ten mládenec. Zbytek třídy koukal dost vyděšeně, i na ně to bylo zřejmě příliš.
„Co blbneš, ty vole..?“ Ozvalo se odněkud ze středu třídy dívčím hlasem.
A já řekla: „Tak moc toho dělat nemůžu, takže jestli mě chceš zabít, tak prosím, udělej to.“
Chvíli tak ještě stál a pak udělal to, na co jsem spoléhala – nebyl ve skutečnosti nebezpečný, nechtěl zabíjet a tak mě pustil a odešel si sednout. Bylo to trapnější pro něj, než pro mě.
„Řekneš to ředitelce?“ Zamumlal ten kluk.
„Ne, měla bych?“ Opáčila jsem. Pokrčil rameny. Ale zbytek dne už dali pokoj.
Spolupracovali dokonce do té míry, že jsem s nimi byla opravdu spokojená. Končili jsme hudebkou. To jsem se toho s kohoutem zeptala, jestli zná písničku Punková princezna, on ji neznal, a tak jsem je text a melodii naučila a pak jsme si to zazpívali. Někdo zapálil jointa, což jsem ponechala bez komentáře.
„Dáš si taky?“ Nabídl mi ten kluk, co machroval s nožem.
„Ne, díky.“ Usmála jsem se na něj.
„Já jsem Dan.“ Zahuhlal a poslal jointa dál.
Rozloučila jsem se se třídou mladých lidí, kteří na mě tak trochu zvláštně koukali.
Můžu říct, že ten Dan na mě potom na chodbě koukal s nábožnou úctou až do vysvědčení, kdy opustili základku a rozlétli se na střední.
A já byla ráda za svou třídu X, kde se sice občas někdo vzteká, nebo ječí, ale jointy a cigarety, šipky a nože, to se u nás nevede.
Šestou třídu jsme zakončili tradiční akademií a zmrzlinou, na kterou s námi šla i Kajka s Natálkou. Měly obě pěkné vysvědčení a já je hodně chválila. A oběma se už na gymplu začalo líbit...
Zorka s Gábinkou, které se hodně spřátelily, už plánovaly, že s nimi letos musím jít určitě zas do zoo, protože se tam narodil malej lachtánek a toho by chtěly vidět. A tak jsme opět odešli na prázdniny. A na toho lachtánka jsem s nimi šla.
Sedmou třídu jsme zahájili ve stejném počtu i složení, včetně našich ostatních učitelů a jediné, co bylo nové, byla chemie, kterou jsem samozřejmě učila já a taky jsem se na to už těšila.
Minulé dva roky jsem některé hodiny – ty, co u mě odučila Stáňa nebo Věrka, učila chemii na normální základce, v osmé a sedmé třídě, ale na to, až budu moci učit své děti jsem se těšila mnohem víc. A teď to bylo konečně tady.
Děti mi přes prázdniny zase vyrostly. Všechny dny v pracovním týdnu teď měli dělené na dopolední a odpolední výuku a mezi tím byl čas na povídání. Někdy byl i ráno, autobus svážející děti z Domova, ne jen ty mé, samozřejmě, je vozil na osmou, ale moje děcka měla dvakrát týdně až od desíti. Čas na povídání si byl stále potřeba.
Možná vám to přijde divné, nejmladším teď bylo třináct let, čili s nimi puberta cloumala... Ale oni mluvili rádi. O hodně víc, než kdy dříve se teď bavili a radili mezi sebou, taky se začínalo krystalizovat to, co komu půjde a co kdo chce dělat dál. Ale se mnou si povídali taky, kdykoliv byl čas, většinou i o přestávce, nebo po vyučování.
Myslím, že mě nikdy nebrali doopravdy jako učitelku, byla jsem jejich součástí, stejně tak, jako oni mou. Patřila jsem mezi ně. Každý problém jsme řešili spolu, věděli, že se za ně postavím a když někdy udělali malér, jako když z blbosti kluci ucpali všechny záchody a vytopili to tam, tak věděli, že já je v tom nenechám a vylížu si to s nimi.
Kajka s Natálkou také v pořádku nastoupily do sekundy na gymplu. Stále jsem si Natku jednou týdně brala, abychom probraly všechno nové – stále nosila na krku ten medailónek, nikdy ho nesundávala, a Kajku jsem si občas půjčovala také. Do školy za námi teď už chodily jenom občas, protože jsme jak my, tak oni, měli rozvrhy nacpané a nebylo moc času, který by se hodil oběma stranám.
„Lenííí!“ Skočila mi Natka kolem krku, když jsem ji viděla po prázdninách poprvé.
„Ahoj, Natálko...“ Přitiskla jsem si ji k sobě.
„Ahoj Len!“ Objala mě Kajka, když se Natka ode mě odtrhla.
„Ahoj, Kájí... Tak co, holky, jak se vám daří?“ A tak vyprávěly jako o překot.
„...a máme tu profesorku! Prej tě mám Leni pozdravovat – ona si nás pamatuje, představ si, a máš se přijít ukázat.“ Pokývala jsem hlavou.
Vyprávěly mi toho tolik – a nikde žádný smutek. Už tam patřily. Gympl se stal jejich školou tak, jako kdysi mou. Jak mě to těšilo asi nemusím ani říkat. Zvládly to beze mě... A o to vlastně šlo nejvíc.
Hodiny chemie byly v mé třídě trochu složité. Nesměla jsem děti spustit ani na vteřinu z očí. Sebevražedné sklony bohužel jen tak nevymizí, stále si ubližovali a já nemohla připustit, aby mi sebrali cokoliv z věcí, které jsem si do třídy nosila.
Laboratorní práce byly absolutně nepřípustné, protože bych je neuhlídala. To prostě nešlo.
Ale snažila jsem se jim ukazovat co nejvíc pokusů, aby je to bavilo. A taky se zdálo, že jsem je dokázala celkem nadchnout – nebo je to aspoň pořád bavilo víc, než fyzika, které se ani v téhle speciální třídě nevyhlo převážné zatracení. Doopravdy bavila jenom dva lidi. Ten první byl Petr, který se rozhodoval, jestli ji bude dál studovat, a druhá byla Lucka. Ta už měla jasno, že chce na střední na průmku. Teď už v tom nebyla žádná snaha dělat ze sebe chlapce, naopak, Lucinka teď chodila výhradně v sukních a vlasy už měla skoro k pasu, ale technika ji prostě zajímala a bavila. Podporovala jsem v ní tento zájem, v Petrovi taky, stejně, jako jsem Nicka vedla k výtvarce, protože jeho talent byl vyjímečný. Už teď maloval obrazy na velmi vysoké úrovni a stále častěji si vymýšlel i návrhy oblečení...
Koho chemie opravdu chytla, byla ale Zorka. Nespustila ze mě oči ani na chvíli, všechno pečlivě pozorovala a četla si v učebnici napřed... Už když jsem dětem začínala představovat nejdůležitější prvky v periodické tabulce prvků, zkoušela Zorinka sestavovat sloučeniny... Ne, že by jí to vždycky šlo, ale snažila se a ten zájem byl v tu chvíli nejdůležitější. Pak mi vyprávěla, že v zemi z níž pochází někdy muži trestají své ženy tak, že je polijí kyselinou. Chtěla vědět, co přesně se stane, co přesně ti muži používají a dolovala ze mě takové podrobnosti, které jsem ani nemohla vědět.
I přesto mě její zájem těšil. Jen jsem doufala, že ji to nepustí.
Další, koho to opravdu bavilo, byl Alex. Konečně totiž našel to, v čem byl opravdu nejlepší, chápal všechno nějak sám od sebe a ani mě k tomu moc nepotřeboval. To mu konečně trochu opravilo jeho poničené sebevědomí...
Zorka i Alex si ten rok k Vánocům přáli takové pláště, jako mám já... Dostali je. Stejně, jako Péťa dostal knížku o nejzajímavějších fyzikálních jevech a Lucka podobnou publikaci, vydanou střední průmyslovou školou.
Co se týká zbytku dětí – Terezka chtěla jít na kadeřnici. Už v minulých letech si ráda hrála s účesy ostatních, ale teď ji to chytlo naplno. Takže ta dostala speciální lak na vlasy, nezávadný i při požití, nebo stříknutí do oka, a knížku účesů, které se s ním daly vytvořit. V příštích dnech česala všechny, včetně mě, takže jsem jeden den šla ze školy s loknami, druhý s velmi složitě vyčesanými a sepnutými vlasy nahoru, což se nelíbilo Tomíkovi (a mě, když jsem ten výtvor měla potom rozmotat) a třetí den jsem měla vlasy rovné a sčesané na stranu...
Verča chtěla zkusit jít na čtyřletý gympl, protože ji zlákala Natka svým vyprávěním. K Vánocům si ale přála růžový punčochy. Těma teď byla posedlá.
Nick dostal ty nejkvalitnější pastely, co jsem sehnala, aby mohl rozvíjet své nadání.
Adam a Tomáš se rozhodovali mezi peďákem, oba lákaly malé děti, a průmyslovkou. Tak jsem jim dohromady koupila jednu knížku z průmky, kterou už měla Lucka, a jednu o učení ve školce, aby se mohli rozmýšlet.
Mates a Gábinka ještě nevěděli, co chtějí dělat. Mates si přál sezení u psychologa. Nechtěl už prý myslet tak negativně. To jsem mu mohla splnit. Gabča chtěla sluneční brýle. Takový ty, co zakrývají polovinu obličeje. Tak to taky bylo snadné.
Gábinka totiž řešila problém sama se sebou a s lidma kolem. Byla krásná a věděla to. Stále vypadala jako andílek, ale teď už jsem to nebyla já, kdo to říkal nejvíc. Začala vzbuzovat zájem kluků. Velký zájem, takový, se kterým by si nevěděla rady leckterá „normální“ holčička, natož taková, která si prošla pravým peklem. Vůbec nevěděla, co má dělat. Děsilo ji to. Proto chtěla brýle – schovat se před světem a před těma klukama. Jenže to nestačilo...
„Lenko, pomoz mi, zbláznim se.“ Přišla za mnou po pololetním vysvědčení.
Věděla jsem o co jde, protože mi o tom říkala často.
„Inko, jak bych ti mohla pomoct?“
„Já nechci bejt hezká! Nechci bejt vůbec hezká!“
Člověk by neřekl, jak vážným problémem pro dívku může být její krása. Špatně se maskuje, potlačit se nedá... Ale než bych riskovala, že si ublíží třeba aby měla jizvy, rozhodla jsem se něco udělat. Koukala jsem se na ni a přemýšlela.
Dlouhé blonďaté vlasy, měla je dobře po zadek, jemné a vdušné, kolem hlavy z nich měla svatozář a ofinka působila jemně. Velké, jasně modré oči. Drobný nosík, plné rty. Stále ještě velmi drobná postava, to už jí nejspíš zůstane. Začínaly se jí formovat boky a rostly jí prsa. No, co se s jejím vzhledem ale dalo dělat?
Nafotila jsem ji, tak, jak byla krásná, abych měla památku. Potom, se svolením Domova, jsem si ji vzala na víkend.
Její nádherné vlasy jsme ostříhaly po ramena a ofinu nakřivo. Potom jsem jí je nabarvila načerno. Velmi šetrnou barvou, navíc vymývací, ale i tak mi to trhalo srdce...
Aby její pusa nebyla tak výrazná, naučila jsem ji namalovat si ji konektorem.
Působila pak všelijak, ale krásu to trochu přece jen potlačilo. Na oči měla ty velké sluneční brýle. Potom jsme nakoupily pár extrémně volných triček až pod zadek. Ty mohly na nějaký čas skrývat její formující se vnady.
Bylo jí třináct let. Dost jsem se děsila, co s ní udělá, až opravdu dospěje v krásnou ženu... Zatím ji tohle trochu uklidnilo a tak jsme se s tím spokojily. Zároveň jsem ji začala trochu učit, jak odmítat kluky a jak si poradit s jejím zájmem...
Normálně by s ní tohle probírala máma, napadlo mě jednou, ale rychle jsem to zahnala. Teď jsem to byla já, koho měla místo mámy. Já a tety v Domově. A těm nic z toho, co ji trápilo, nikdy neřekla. Bylo to tím, že tety se u nich střídaly a měly na starosti všechny děti na odděleních, což nebyly jenom ty mé. Takže je znaly o dost míň, než já, která jsem s nimi trávila tolik času. Vždyť já se šla podívat i na třídní schůzky na gympl, abych věděla, jak na tom Natálka s Kajkou jsou! Vlastně je nikdo neznal tak, jako já. A to byl ohromný závazek pro mě.
Na jaře sedmé třídy mě poprvé napadlo, že se s nimi už brzo rozloučím.
Dny, týdny, měsíce, roky... Všechno to letělo jak splašené. Byla to chvilka ode dne, co jsem je poprvé viděla, vystrašené a nešťastné, malé děti. Dnes už svoje problémy uměli zvládnout, naučili se věřit, milovat, mluvit, sdílet... Byli to už mladí lidé, kteří začínali vědět, co chtějí být... Ale někde uvnitř, v jejich srdcích, poznamenaných minulostí... To byly pořád ty samé děti a ta samá bolest, všudypřítomná a provázející nás tak, že jsme si zvykli, zesláblá, ale dobře patrná, tu byla dosud.
A provází je i teď, roky po tom, co opustili základku a mě, ale to už předbíhám.
Sedmý rok s nimi, rok prvního rozhodování co z nich bude, utekl stejně, jako ty ostatní a my se zase rozloučili. Byly to vlastně předposlední prázdniny na základce, pro moje děti.
Vprostřed léta jsem si je půjčila zase na víkend ke mně.
Tentokrát jsme se u povídání nechali česat od Terky a pak jsem holkám dovolila si pod dozorem půjčit mojí kosmetiku a nalíčit se... Kluci se začínali pomaličku měnit v mladé muže, hlas se jim měnil a zájem o děvčata rostl... Na začátku osmičky už začínaly první lásky. A já směla být u toho. Dávno už nebyli ve volném čase jen v Domově, tety je braly co nejvíc mezi lidi... A tak objekty jejich lásek obvykle z Domova nebyly.
Hormony jim bláznily všem, jak slečnám, tak mládencům. Znovu jsme probrali téma sexu, ochrany, početí dítěte, pohlavně přenosných chorob a tak. Chytali u toho záchvaty smíchu, ale měli i dost otázek. Zvláštní, v tomhle věku, ale oni dokázali být otevření před ostatními lidmi ze třídy i přede mnou. Někdy chodili i jednotlivě.
Tak jsem věděla, že Matesovi, který se začal podepisovat Mathias, se líbila holka, která hraje volejbal a jmenuje se Sára a že ji pozval na drink, že Tomáš „jede po Martě z pětky“ od nás ze školy, setkávali se na chodbě před mou třídou, že Adam má holek po krk, protože mu Klára zlomila srdce, a tak podobně.
No a u holek to nebylo o moc lepší. Začaly se všechny líčit, naštěstí jen vkusně, krom Gábinky, ta měla pořád problém, i když se snažila a bylo to už o moc lepší. Taky si chtěla nechat změnit jméno. Prý by se chtěla jmenovat Karin. Popravdě, to mě ani trochu nepřekvapilo. Se svým jménem válčila od nepaměti, nikdy už ho nepřijala a děsilo ji dnes, stejně jako v šesti letech.
Promluvila jsem o tom s lidmi v Domově. Oficiálně změnit jméno si mohla až v osmnácti letech. Ale možná by to prý bylo možné, s posouzením z psychiatrie. Mluvila jsem s Gábinkou snad tisíckrát, jestli si je jistá, že to chce udělat. Byla, na víc než sto procent... Objednala jsem ji k psychiatrovi, kam docházela měsíc denně a ten pak napsal posudek, že ji jméno traumatizuje a že považuje za nutné jej změnit.
Tím se otevřela cesta k papírování... Které trvalo ještě další tři měsíce... Než i úřady uznaly, že to tedy mohou provést... A pak trvalo měsíc, než se žádost vyřídila.
Na konci osmičky jsem konečně předávala vysvědčení mladé slečně Karin Nechanické.
Ale do té doby uteklo mnoho vody... Terka začala chodit na cvičení, aby zhubla a chytlo ji to tak, že na čas uvažovala, jestli by z ní nebyla dobrá lektorka zumby. Ale usoudila, že vlasy ji pořád baví víc. Sama si dělala nejrůznější účesy a také si barvila proužky vlasů všemožnými barvami. Všechny ty prostředky, i všechna kosmetika, musela být naprosto nezávadná, i kdyby ji někdo snědl. Teď už nejen kvůli těmhle dětem, ale hlavně kvůli těm mladším v Domově...
Bylo krásné pozorovat, jak mi mé děti před očima rostou, dospívají... Litovala jsem, že nejsme i střední škola. Ale nepochybovala jsem, že je uvidím i poté, co odejdou... Jako Natku s Kajkou, teď už terciánky. Už ne tak často, ani Naty už to nepotřebovala každý týden, ale vídala jsem je. Já viděla je vždy ráda, stejně jako ony mě... Vyprávěly mi takových věcí...
Natálku taky bavila chemie, na rozdíl od nás tam měli samozřejmě laborky a ty si prý vysloveně užívala. Ale byla pěkné číslo, co jsem tak slyšela (nakonec, ne jen od ní jsem měla zprávy o této její činnosti...). Například jednomu spolužákovi podpálila plášť, ale prý omylem, stál údajně moc blízko... Anebo dost často dělala pokusy ve vlastní režii. Dostávala vynadáno pravidelně a dost, ale tahle holčina se už nebála ani tehdy, kdy by se bát měla... Navzdory tomu ale prý podle zpráv co jsem měla, určitý talent jeví...
Kajka, tu stále držela výtvarka a nejradši teď měla keramiku a pak zátiší. Profesorka si ji nemohla vynachválit. Pečlivá, šikovná, chytrá... No a jak mi ona vyprávěla, měla už ve škole dokonce přítele. Chodil do kvarty a jmenoval se Ondra... A prý je to fakt vážný. :-)
Osmička také utekla rychle... Na jejím konci si Gábinka, no, tehdy už Karinka, přestala barvit vlasy a malovat pusu. Byla odhodlaná se tomu postavit. A jelikož na to došla sama, byla nejspíš i připravená... Nebo jí kuráž dodalo její nové jméno. Konečně se mohla představit, aniž by u toho brečela... A z toho jsem měla tento rok asi největší radost.
Přišly poslední prázdniny základní školy. Děti si to uvědomovaly. Byly z toho smutné a rozechvělé, protože jim taky už došlo, že mi dají sbohem za kratší chvíli, než to vypadá... Prosili mě, aby ty poslední prázdniny mohli být se mnou. A byli, ne pořád, ale víc, než v minulých letech.
Chodili jsme na výlety, už zvládali lidi, takže se koupat (kluci hráli hru „Kdo uvidí nejhezčí holku“ a holky „Kdo najde nejhezčího kluka a docílí jeho pohledu...), párkrát byli u mě a jednou jsem přespala já v Domově. Protože si to přáli... (Ale nic příjemného to tedy není, to vám povím.)
Čím blíž bylo září, tím smutnější jsme tentokrát byli. Ne proto, že budeme chodit do školy. Ale proto, že to brzo skončí...
„Tak vás tady vítám, miláčci... V posledním roce vaše studia na téhle škole.“ Přivítala jsem je první školní den. Vstali, všichni a pozdravili mě, což mě velmi potěšilo – stále ještě nezdravili úplně na sto procent. Byli smutní.
„Nemluv o tom, že se budeme muset loučit. Já bych tu tak rád zůstal, ty seš prostě takový světlo a … Co tak asi čeká tam venku...“ Prohlásil Nick a opřel si tvář o dlaně.
„To je pravda, taky se mi tak úplně nechce pryč.“ Souhlasila Zorka.
„Určitě to tam nebude tak super, jako tady s tebou.“ Vzdychla Terka.
„Třeba tě už ani neuvidíme...“ Nadhodil Adam.
„Tak dost, děcka... Dneska je první den, ještě se neloučíme... A ani potom mě nikdy neztratíte.“ Potom už o tom nemluvili – pro dnešní den. Ale dál jejich strach a smutek prosakoval mezi slovy. Už od září – a samozřejmě to bylo čím dál horší.
Kdo mě překvapil, a to pozitivně, byla Karinka... Vypadala mnohem líp, zářila... Byla zpětně viděno až moc veselá. Mělo to vzbudit moji zvědavost, ale nějak jsem doufala, že se prostě jen blýská na lepší časy pro ni... Jenže tak jednoduché to zrovna nebylo.
Pokračovali jsme v látce rychleji, než kdy předtím, protože jsem je musela připravit na to, aby je vzali na jejich vysněné střední školy...
Zorka s Alexem mě denně nutili, abych je vzala konečně do laboratoře chemie, protože byli celí nadšení z představy, že by si zkusili pokusy sami, ne jenom jako diváci.
Nick začal chodit každou sobotu na nějaké výtvarné kurzy a Verča se věnovala angličtině, protože tu považovala za nejdůležitější.
Lucka ve fyzice excelovala a Petr se definitivně rozhodl, že zkusí taky průmyslovku.
Tomáš, kterému šla nejlépe matika, se rozhodl stejně, zato Adam definitivně prohlásil, že zkusí peďák. Co jsem slyšela, v Domově už s těmi nejmladšími dětmi pomáhal dlouho a našel se v tom. Matyáš, který pořád ještě nevěděl, co bude jednou dělat, se připravoval na gympl, který by pro něj byl zřejmě nejlepší. Karinka pořád nevěděla, ale na gympl nechtěla. Terka se přes prázdniny naučila nové účesy a teď mi je všechny předváděla...
Museli jsme pořádně makat. Nejen já, Stáňa, Věrka a Karel, kteří stále tvořili náš tým, ale taky všechny děti a to jak ve škole, tak v Domově... Učivo bylo důležité a zdálo se, že si to uvědomují i přesto, že se občas vysloveně flákali. Ale kdo by se divil... Měli na to věk, já byla ráda, že to vůbec umí... Mates měl už dokonce vážnější známost s tou Sárou, co ji kdysi zval na pití, a z děvčat byla beznadějně zamilovaná Lucka – do kluka, který nám přišel udělat přednášku o fyzice mikrosvěta... Karin byla pořád veselá, jako sluníčko. A mě pořád ani nenapadlo, že něco skrývá...
Do té laborky jsem je nakonec opravdu vzala, v říjnu.
Poprosila jsem ještě jednu kolegyni, aby mi s nimi pomohla... Byli z toho nadšení, Zorka ani na minutu nezavřela pusu, jak se pořád na všechno ptala, Alex byl pyšný na to, že mu práce šla rychleji než ostatním... A já měla radost, že to zvládli.
A potom, za několik málo dní... Zavolali mi z Domova, ať tam přijdu. Bylo mi jasné, že jde o nějaký problém. Ovšem v tomhle případě bylo slovo problém naprosto nedostačující.
„Tys je vzala do laboratoře?! Zbláznila jsi se? Co to bylo za nápad!?“ Spustila na mě jedna z pracovnic už ve dveřích.
„Co se stalo?“ Zbledla jsem.
„Co? Karin je v nemocnici! Něco ti sebrala a ...“
Nemusela to doříct. Bylo nad slunce jasné, co udělala potom.
„Na co jsi myslela? Tohle nejsou normální děti! Nemůžeš riskovat jejich bezpečí!“ Seřvala mě jako malou holku. Asi jsem si to i zasloužila. Jen jsem myslela, že to už zvládnou.
Ale Gábinka... Tedy, Karinka... Mě převezla. Počkala, až jí budu věřit a potom udělala to nejhorší, co mohla. Proč mi to udělala? Proč to vůbec udělala? Vždyť už na tom byla přece líp...
„Hej, Lenko, počkej!“ Chytila mě Zorka, když jsem odcházela. „Tohle ti nechala.“
„Díky, holčičko... Já teď půjdu za ní.“ Dopis? Ach Bože...

„Len, musím to udělat. Vím, že se budeš zlobit, a že se budou lidi zlobit na tebe – to jediné mě na tom mrzí, ale nemám na výběr. Já takhle nemůžu žít.
Dlouho jsem si to rozmýšlela. Jednou jsi nám řekla, že jenom lidi zachraňují to, co se zachránit nedá. Tu větu jsem si zapsala, je tak pravdivá... A já jsem ta věc, co se nedá zachránit. Ne moje jméno, moje minulost... To já jsem prokletá. Promiň mi to. Chci se s tebou rozloučit.
Mám tě moc ráda.
Karin – Ina – Gábinka“

Spěchala jsem do nemocnice jak nejrychleji to šlo. Měla jsem tam kamaráda, který mě dostal za ní hned jak jsem přiběhla.
„Výsledky toxikologie má dost špatný, asi to odnesou játra, ale snažíme se ji teď hlavně stabilizovat. Našli ji v koupelně – a u ní tohle. Naštěstí to bylo jen pár minut potom, co si to vzala. Jen krom toho spolykala ještě prášky na spaní. Musíme čekat, jestli se probudí. Víc nemůžeme dělat.“
Vzala jsem od něj ampulku se zářivě oranžovým práškem a poprvé od chvíle, kdy jsem se to dozvěděla, jsem se rozbrečela. Proč to proboha udělala? Proč teď, když ji čeká lepší budoucnost?
„Inuško, cos to udělala... Prosím tě neumírej, probuď se, ty nesmíš umřít, vždyť by tě byla strašná škoda...“ Vzlykala jsem u jejího lůžka.
Dlouho, dlouho jsem takhle mluvila. Nabídli mi, že mou třídu přebere někdo jiný, na pár dní, ale to já nechtěla. Chodila jsem do práce dál, mluvila s nimi o tom, co se stalo – a s Karin trávila všechen volný čas. Probudila se brzo, už po 24 hodinách... Ale odmítala mluvit.
„Karinko, proč jsi to udělala?“ Ptala jsem se den po dni... „Proč jsi už nechtěla žít?“
„Ty jsi nenašla můj dopis?“ Ozvala se odpověď po pár dnech ptaní.
„Našla... Ale nechápu proč.“
„Nemůžeš to chápat, Lenko. Mě nečeká žádný život! Copak nevíš, jak to chodí u lidí, jako jsou mí rodiče? Nikdy mi nedají pokoj, nikdy! Pořád mi do Domova píšou, maskují se, mají falešná jména, jakmile budou moct, znovu si mě vezmou... A už nikdy neuteču. Lili umřela a nikdo jí nepomohl, ani mě nemůže nikdo pomoct. Nechci žít, chci za ní, chci být mrtvá radši než aby mě znova získali!“
„Proč jsi mi nikdy nic neřekla?“ Zeptala jsem se šokovaně. Neměla jsem o tom tušení, ani to nejmenší...
„Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout, stejně nemůžeš nic dělat.“
„Ale můžu... Za mříže je asi nedostaneme, ale tebe znovu nezískají, i kdybych za to měla položit život. Věř mi Karin. Nikdy se nevzdávej svého života tak lehce. Jsi silná, neuvěřitelně moc, mnohem víc než já, nebo kdokoliv, koho znám... Ty to dokážeš, uniknout jim...“
„A žít zbytek života schovaná? Nenechají mě jen tak odejít!“
„Ale Karin... Ty přece víš jejich jména můžeš proti nim svědčit.“
„Tak to je důvod, aby se mě zbavili ne?“
„Ne. To je důvod nechat tě naživu, pokud budou vědět, že o tom vím ještě já – a když se něco stane jedné z nás, i kdyby to vypadalo jako autonehoda, ta druhá nahlásí celý seznam jejich jmen na policii. A bude svědčit. Máme i tělo Lilian, Karin. To může vyjít.“
Koukala na mě a vzdychla: „Moc koukáš na detektivky.“
„Přečti si knížku Byla jsem otrokyní v satanské sektě. Půjčím ti ji já, jestli chceš. Nejsi sama, Karin...“
Nevěřila mi, ale byla ochotná promluvit si s mou spolužačkou z gymplu, která dělá u policie a i ta ji ujistila, že s mírnými změnami ten plán špatný není.
Takže jednoho dne na dopis odpověděla. Odeslala ho na adresu svých rodičů.
Nikdy neodepsali, ale pravda je, že Karin žádné další dopisy od nikoho už nedostala a pokud vím, nikdo ji ani nepronásleduje. Jistě, že o ní vědí a teď i o mě... A jistě, že má strach a i já ho mám... Ale musíme doufat. Nic víc ani nemůžeme.
Vrátila se mezi nás, jakmile se její organismus trochu zotavil. Musela dlouho potom držet přísnou dietu, kvůli játrům... Ale jinak přežila bez následků. Díky Bohu.
Omlouvala se mi za to, že využila mé snahy splnit přání Zorce a Alexovi a v laborce ukradla tu chemikálii. Nic lepšího ji prý ale nenapadlo.
Nezlobila jsem se na ni. Kdysi dávno jsem tak uvažovala i já – a to jsem dětem několikrát vyprávěla. Nebylo toho moc, co by o mě nevěděli...
Karinina dieta končila v březnu a šli jsme to všichni oslavit. I Natka s Kajkou se k nám připojily. Ty byly stále spokojené, i když nadávaly na mnoho práce, co na gymnáziu mají...
Dělaly si legraci z profesorů, zlobily mě řečmi o tom, že si hodí mašli, jestli jim ta matika, fyzika, dějepis nebo francouzština, kterou si obě vybraly jako druhý jazyk v tercii, nevyjde na trojku, ale oči jim u toho svítily...
Oslava toho, co už jsme zvládli, se konala tentokrát v McDonaldu, naši oblíbenou cukrárnu v parku nám totiž zrovna opravovali... No a pak přišel duben a čas přijímaček...
Byli nervózní – hodně nervózní. Nick si musel připravit nějaké práce, Zorka a Alex na poslední chvíli doháněli češtinu...
Karinka se rozhodla, že půjde na cukrářku. Nevím, jak ji to napadlo, snad někdy pomáhala v Domově v kuchyni péct a bavilo ji to...
Tak trochu jsme si všichni přáli, aby už bylo tohle peklo za námi. Ale zároveň to nikdo z nás úplně nechtěl. Protože až tohle přejde, věděli jsme, bude už před námi jen loučení. Toho jsme se báli všichni a nepomáhalo moc ani mluvit o tom.
Nebudu to protahovat – víceméně se všichni dostali, kam chtěli. Jenom Verče gympl nevyšel, což jí bylo vcelku jedno, nakonec. Chtěla se jednou živit mluvením a udělala přijímačky na jazykovou školu. Takže šla tam.
Lucka, Petr i Tom byli přijati na průmyslovku. Nejvíc ze všech to těšilo Lucku – asi se bála, že ji nevezmou, protože je dívka. Ale byla jedna z nejlepších...
Zorka a Alex šli nakonec oba na gympl, stejně jako Mates. Pomohla jsem jim s výběrem. Považovala jsem to za nejrozumější, protože gympl jim dá dobrý základ – a pak si můžou jít za chemií na všcht, na Karlovu univerzitu, na Masaryčku do Brna, prostě na vysokou. Alex na to měl určitě, u Zorky a Matese jsem si byla jistá, že s trochou píle taky. I přesto, že Zorku vzali na odvolání, jako 31. Na tom nakonec v životě vůbec nezáleží...
Nebyli původně ve stejné třídě všichni tři, Zorku a Matese dali do áčka a Alexe do béčka, ale protože se toho báli, zařídili jsme, aby byli v áčku všichni.
Na peďáku mělo v září nastoupit 27 děvčat a 2 chlapci. Jeden z nich byl náš Adam. Upřímně se radoval, věřil, že bude jednou učit ve školce...
Nick si podával přihlášky na střední školu nábytku a designu a na střední umělecko – průmyslovou. Na tu druhou to sice měl autobusem dál, ale vybral si nakonec stejně tu. Protože ta byla více podle jeho vkusu. Stejně chtěl jednou na vysokou, na módní návrhářství...
Terku, která si před přijímačkama okousala všechny nehty skoro do krve, samozřejmě na kadeřnici vzali, měla nesporný talent a kreativitu a hlavně, jevila upřímný zájem o věc.
No a Karinka? Ta mě po tom, co dostala rozhodnutí o přijetí objala a prohlásila, že až se budu vdávat, upeče mi svatební dort. Neřekla jsem jí, že toho se asi jen tak nedočká – ale prozradila jsem, že tenhle obor kdysi i mě docela zajímal.
Tak bylo po všem tom chaosu a nám zbývaly poslední dva měsíce. A ty jsme si mínili užít společně, jako třída, jako skvělí parťáci, jako kamarádi...
Učení šlo maličko stranou. Zase jsme si povídali a hráli, jako za starých „dobrých“ časů...
Bohužel čas plyne a nikdo neunikne jeho působení. Tak ani my jsme nemohli vrátit jeho tok. Nemilosrdně nás strkal dál, blíž loučení, ale taky blíž novým šancím a zážitkům...
Na to loučení vzpomínám dodnes se slzami v očích. Těch slibů, že na sebe nikdy nezapomeneme, že se uvidíme každou volnou chvíli a že nikdo a nikdy nebude lepší... A vlastně to nebyla lež. Mé děti byly zvláštní, nesly si těžký kříž... Byly originální, svébytné, křehké a odolné zároveň, jejich objetí mělo slanou příchuť slz a bolesti, ale zároveň hřálo sluncem, které se jim snažilo proniknout do života a změnit jeho temnotu na přijatelné světlo...
Každé z nich bylo jiné a přece měly tolik společného. A já je milovala, všechny stejně, nezřízeně, nespoutaně a nejvíc na světě, všichni byli moji a ti nejlepší ze všech... Ani čas to nezměnil a nikdy nezmění.
Přišly ty poslední objetí, poslední pohledy... A jedenáct mladých lidí odešlo ze základní školy dál, někam žít, něco dokázat a zvládnout...
Jako se ptáčata vrací do rodného hnízda, i oni se vraceli a vrací dodneška...
Na rozloučenou každé dítě dostalo fotoalbum se společnými fotkami... Fotkami z devíti let společné dřiny a báječných zážitků... Každé z nich mělo v tom albu mou adresu, můj mail, můj telefon... Všichni do jednoho se ozvali do týdne po loučení.
Tyto prázdniny jsme se viděli jen jednou, abychom uspořádali poslední společnou pyžamovou párty u mě doma.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nevzalo... I já po večerech brečela, bylo to těžké, po tolika letech... Jenomže přišlo září a s ním nové děti... Nová třída malých, kterou mi přidělili...
Najednou tu byli, další drobci a já je zase milovala... Ne, nikdy jsem je nemilovala víc, než ty první – ti mají jednou provždy své vlastní místo v mém srdci, moje Třída X... Ale...
Zase tu bylo vyměňování plenek Barunce, Štěpánkovi, Táničce... Byla tu Kristýnka, kterou sexuálně zneužíval bratr, o deset let starší, Tomáš, který přežil úmyslně vyvolaný požár při němž ho schválně zamkli v pokoji... Elinka, Tamarka, Evženek, Honzík... Martínek, který se bál všeho, co se pohlo... Denis, Amálka...
Dalších 12 osudů, dalších 12 andílků... A já neměla čas smutnit. Vždyť jsem byla jejich paní učitelka, člověk, který měl šanci i těmhle dětem pomoct...

Je to teď sedm let, co moje první třída úspěšně zakončila devítku.
Alex teď studuje na vysoké škole chemicko-technologické a chystá se potom pracovat na poli vědy. Má všechny předpoklady, jeho profesoři ho o to sami prosí.
Zorinka z gymplu pokračovala na biochemii do Prahy, aby ji po roce přerušila, na rok odjela studovat čistě chemii do Anglie, a pak se vrátila a pokračovala dál. I ona chtěla pracovat jako vědec a informovat svět o hrozbě biochemických zbraní...
Terka, ta už dávno pracuje v jednom salónu, má přítele a je velmi spokojená – také se jí podařilo zhubnout na váhu, jakou má její sestra modelka.
Lucka z průmyslovky pokračovala na výšku, na čvut, kde dělala něco tak fyzikálního, že tomu ani nerozumím, ale je z toho naprosto nadšená.
Tom a Petr šli po střední oba dělat. Petr zůstal ve státním podniku, kde se mu celkem daří a přemýšlí o tom, že by studoval ještě dál, na nějaké vyšší odborné. Tom je v soukromé firmě a s přítelkyní Irenkou kupují byt a čekají rodinu.
Nick měl na střední problémy zůstat, protože nebyla tak úplně skvělá, jak si představoval, ale vydržel a odměnou mu bylo, že se na druhý pokus dostal na to módní návrhářství, kde teď pracoval na tom, aby byl jednou opravdu úspěšný návrhář. Ve volném čase navíc dělá u nějaké protidrogové organizace.
Adam, který si na peďáku vysloveně lebedil, si dodělává poslední náležitosti, aby mohl za pár týdnů nastoupit na místo učitele v jedné školce. Už se nemůže dočkat a připravil si pro děti spoustu zábavných her, písniček a vůbec všeho možného...
Matyáš se rozhodl teprv ve třeťáku na gymplu, co bude dělat – šel studovat psychologii. Mínil, že dokáže pochopit deprivovanou dětskou duši o to lépe, že si sám toho tolik zažil. Zatím je tam spokojený a říká, že půjde nejspíš do soukromé ordinace, kde byl teď měsíc na praxi.
Verča opravdu vystudovala jazyky a dál se dala na žurnalistiku, momentálně je ovšem na stáži ve Francii. Chce dělat reportérku.
Natálka po osmiletém gymplu odešla na peďák pro třetí stupeň, chemie a biologie. Jako mám já. Už chodí na praxe a říká, že jednou bude opravdu užitečná a že by chtěla učit na nějaké přírodovědně zaměřené škole.
Kajka je na architektuře, i když trvalo i při jejím talentu tři roky, než ji vzali – mezitím pracovala v galerii – takže je tam teď vlastně nováček. Má už také stálého přítele a doufá, že jí vyjde jak vztah, tak škola. Pak by se chtěla nejspíš vrátit do galerie a pokusit se živit částečně uměním... Nebo bude dělat kurzy keramiky.
No a Karin... Jakmile se vyučila cukrářkou, začala pracovat nejprve v jednom a pak v druhém soukromém podniku, odkud ovšem brzy odešla. V prváku na učňáku se seznámila s Anthonem, který měl rodinu v Anglii a studoval druhým rokem nějakou soukromou střední. Našla v něm asi oporu, kterou tolik potřebovala, toho, kdo ji ochrání...
Obdivovala jsem toho mladého muže proto, že vydržel nástrahy, způsobené tím, co si Karinka prožila... Je jí teprv 22, věk, kdy většina lidí ještě ani neví, co se životem...
No a je mámou dvouleté holčičky Gábinky. Proč ji tak pojmenovala, na to jsem se jí zeptala hned, jak mi ji přišla poprvé ukázat.
„No, víš... Mě dětsví vzali, ukradli a zničili. Pošlapali mi sny, po nichž malá holčička touží... Moje dcera bude mít to nejkrásnější dětství na světě. Jmenuje se stejně, protože to jméno bude nosit s hrdostí, s jakou bych ho nosila já, nemít za rodiče ty lidi, co jsem měla. A víš, tehdy v tý šatně, co řekla ta tvá profesorka z gymplu, že Gábinka je jméno pro princeznu? Měla pravdu. A já mám tu nejsladší princeznu na světě.“
Chtěla, aby i ona, přes svou dcerku, prožila to, co jí vzali. A já se nedivila. A proč ji nepojmenovala po sestře? I to mi vysvětlila.
„Chtěla jsem jí dát jméno po Lili, ale potom jsem si uvědomila, že by to nebylo dobré. Chci nechat mou sestru spát v klidu, jak si zaslouží... Nevrátila by se... A já nechci svoje dítě stylizovat do její podoby...“
Teď se Karin s Anthonem, s nímž má mít za měsíc svatbu, na níž mě pozvala, chystají i s malou Gábinkou odjet natrvalo do Anglie, kde si zařídí soukromou firmu a začne tam nový život. Odlétají ihned po svatbě.
Aby to bylo kompletní...
Tak já, Lenka, jsem stále učitelkou na základce, ve třídě dětí z Domova a doufám, že tuto práci budu dělat po zbytek svého života. Našla jsem místo, kde jsem sama sebou, kde můžu učit tak, jak chci já a kde děti potřebují lásku.
Nechci, a nikdy jsem nechtěla, zpochybňovat klasické metody, které se učí na peďácích a kterých se drží všichni dobří kantoři, které znám.
Obdivuju ty lidi, protože já nikdy nebyla jako oni.
Nejsem výborná kantorka, rovnat se těm opravdu dobrým nemůžu.
Jsem blázen a snílek a kamarádka... Ale jsem na to taky pyšná proto, že jsem našla děti, kterým jsem užitečná právě taková, jaká jsem.

Tuhle básničku mi dali, když se se mnou loučili. Mám ji stále schovanou a vepsanou hluboko v srdci, kam bude obrázek jich všech, mých dětí, patřit už navždy.


„Jsi naše paní učitelka,
můžem Ti říkat Len
a můžem Tě mít rádi,
protože máš ráda nás.
Lidi nás litujou,
za naše životy,
ale jen Ty jsi nás nechala žít
a dovolila jsi nám
být normální.
Jsi bláznivá, proto tu jsi,
my jsme bláznivý děcka...
Někdy jsme chtěli umřít,
křičeli na Tebe, že Tě nenávidíme,
vztekali se a byli zlí,
ale Tobě to bylo jedno...
Tys byla hodná i tak...
Teď říkáme, že Tě máme rádi
a že Ti chceme říct DÍK...

Natka... Verunka... Inka (Karin)... Tomík... Adam...Téja... Nick... Mates... Kajka... Lucka, kdysi Daniel... Zorka... Alex... a píšeme to i za Zuzku... NEVER FORGET, LENI!!!“
Autor genca, 29.08.2011
Přečteno 990x
Tipy 4
Poslední tipující: Chechtalka, malá Čarodějka
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tady si takovou povídku mnoho lidí nepřečte, jenom ji odkliknou, uvidí, že je moc dlouhá (nechce se jim to číst za monitorem), a jedou dál.
Stáhnu si ji do čtečky, někdy (brzy) si na ni určitě udělám čas :-)

17.01.2014 00:39:20 | Firren

Díky, já vím, že ne, ale myslím, že posílat to do vydavatelství fakt nemá cenu ;). Tak aspoň pro těch pár, co si to přečtou, ať tu je... :))

17.01.2014 20:34:19 | genca

Dle věku autorky přemýšlím, jestli je příběh pravdivý... Jinak opravdu hezky napsané :-)

01.09.2013 21:13:29 | Chechtalka

Jsem ráda, že se líbí :-) pravdivý příběh to není... Ale mohl by být. ;)

03.09.2013 13:36:15 | genca

Zdravím,píšeš strašně krásně...nemohla jsem se od toho odtrhnout,četla jsem do 4 do rána...:)Myslím,že by to byla skvělá kniha!
Osudy lidí jsou někdy hrozné,o to strašnější,když se to týká dětí,až člověku zůstává rozum stát co se všechno může dít,ale je pravda že děti se neubrání a rodiče jsou lidi kterým slepě věří a nechtějí věřit,že by je neměli rádi nebo jim chtěli ublížit...rodič má být opora,ale někdy je to největší životní zrůda,bohužel se to děje...a děti nepoznají,že je něco špatně,když nic jiného neznají...jak říkám já,když Vám rodič bude od mala říkat,že pes je kočka,budete věřit,že to tak je a kdykoli uvidíte psa řeknete,že je to krásná kočička,než Vám jiné dítě nebo někdo vysvětlí Váš omyl...

22.06.2013 11:30:06 | malá Čarodějka

Ahoj Čarodějko :) moc mě těší tvá chvála, na tomhle díle jsem si dala hodně záležet, zatím asi nejvíc ze všech děl, co jsem kdy psala.
Souhlasím s tebou. Rodiče jsou pro dvoje děti prostě celej svět a bohužel i když jsou sebehorší. A musí být strašně těžký prozřít.

22.06.2013 20:27:15 | genca

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter