Bezejmenný

Anotace: Nenechte se zmást názvem - napsáno po jednom rozjímavém večeru.. Jedná se v podstatě o autobiografickou věc. :-)

Když se toho odpoledne znovu procházeli prašou cestou mezi lány polí a lesů, všechno kolem vypadalo docela jinak.
Nic v tom rozlehlém a důvěrně známém okolí se nezměnilo – krajina stála tiše na svém místě jako všechny ty roky předtím, jež bezmezně splývaly v jediné neohraničené údobí, které jako by proplulo jeho životem, aniž by po něm zůstaly byť jen matné stopy. Bylo to jako prázdná páska v paměti se zbytky filmu, příliš nedůležitého než aby stálo za to jej zachovat, a celé to období prázdna skončilo teprve nedávno, kdy v jeho mysli vypukla podivná válka, která jej přinutila dívat se na svět úplně jinýma očima.
Byl to spisovatel; spisovatel bez valných zkušeností, který nezažil období uměleckého vrcholu ani úpadku, věčný optimista přesvědčený o smyslu celé své práce a o jejím brzkém uznání, aniž by se o tom kdy slovem zmínil, neboť jej neustále děsila představa vlastního přecenění. Vedle něj kráčel jeho přítel, který byl výtvarným umělcem. Letní krajina pro něj byla věčnou inspirací, a tak když šlapali polní cestou k lesu, vždy se na chvíli zastavoval a rozvášněně vykřikoval všechny nádherné obrazy, které se mu jako kouzlem vynořovaly před očima.
„Podívej na ty stromy!“ volal, když míjeli hustý jehličnatý porost.
„To je krásný pohled!“ volal s očima přikovanýma k obloze.
„Tohle musím namalovat!“ volal bez dechu a upínal pohled k lesům, které se černaly na druhém konci pole.
Oba byli z města. Spisovatel město miloval, protože se v něm narodil, a do mlčenlivé, divoké přírody vyrážel jedině s doprovodem, neboť v něm tak rozlehlá samota vzbuzovala skličující pocit vlastní opuštěnosti, jemuž se nedokázal ubránit. Jeho přítel miloval obojí – v přírodě i ve městě totiž vždy mohl pozorovat stromy, zvěř, člověka i budovy, které tak vášnivě rád ztvárňoval. Byl to emotivní člověk. Spisovatele emotivita fascinovala, ale nikdy se za emotivního člověka nepovažoval. Ani okolí jej za něj nepovažovalo.
Došli společně na vrch nízkého kopce, kde se usadili na kraj zaprášené silnice. Za zády se jim zdvíhal řídký les s vysokými majestátními modříny, jejichž zvadlé větve sahaly tak nízko, až oba muže šimraly na zátylku. Bylo pozdní odpoledne.
Spisovatelův přítel si oprášil ruce od štěrku a posteskl si: „Zapomněl jsem si vzít papír. Nic z toho nemůžu nakreslit.“
„Zítra se sem vrátíme a všechno to překreslíš,“ utěšoval ho kamarád.
„A posadíme se sem. Chci tohle namalovat.“
Natáhl ruku a ukázal směrem, kterým se silnice svažovala dolů ze strmého kopce, lemovaného z jedné strany jehličnatým porostem a z druhé strany jiskřivým zlatým polem. Seděli na tvrdé suché zemi, takže nemohli dohlédnout přes vrch kopce. Malíř zvedl ruce a utvořil mezi palci a ukazováky malý objektiv, kterým si vystřihl scénu.
„Má to bezvadnou perspektivu,“ prohlásil.
Spisovatel chvíli přemítal a hleděl do okýnka mezi jeho prsty.
„Rozumím,“ řekl nakonec.
„Takhle vidím úplně blízké i vzdálené věci.“
„Nevidím přes ten kopec.“
„Viď? Že je to skvělé.“
Spisovatel se zamyslel.
„Připadám si takhle strašně maličký,“ přiznal. Sehnul se tváří k zemi a zvedl oči; všechno kolem něj se najednou rozbíhalo do ještě větších a neuvěřitelnějších rozměrů, jako by hleděl skrz vypoulenou čočku. Tak takhle to funguje, pomyslel si.
„A podívej se na ten obzor,“ natáhl kamarád ruku. V místech, kam ukazoval, červenal se obzor zapadajícím sluncem.
„Vypadá to, jako když hoří les,“ řekl. „A ty mraky jsou dým, co se od něj vznáší.“
„Namaluj mi západ slunce,“ vydechl spisovatel, když se zadíval na rudnoucí zář horizontu. „Přesně takový, jako je tenhle.“
„Neboj se. Namaluju. Přesně takový.“
„Udělal bych ho akvarelem. Právě tak, jak ho vidím.“
Trpěl špatným zrakem. Ulehčovalo mu to život.
„A podívej támhle,“ ukázal malíř o kousek dál. „Na ten osamělý strom.“
Spisovatel se podíval směrem, kterým jeho přítel ukazoval, a opravdu v těch místech stál vzdálený osamělý strom. Vyjímal se v té rudé záři jako černá tajemná silueta.
„Vidíš, jak je všude okolo něj prázdné místo a ty mladé se od něj odklánějí? Namaluju to. Připadá mi to jako příhodný záběr. Nazvu to Samota. Osamělost. Stáří a samota. Nevím, nějak tak.“
„Nikdy nevím, jak mám nazvat svoje díla,“ řekl spisovatel.
„Název je důležitý.“
„Já vím. Proto pak mívám pocit, že jsem tím všechno zvoral.“
„Proč je nenazveš Bezejmenný?“
„Bezejmenné věci nikdo nečte.“
„Ohromně rád bych si přečetl věc, která nemá jméno.“
„Proč?“ podíval se na něj nechápavě. „Je na tom snad něco lepšího?“
„Není,“ pokrčil malíř rameny. „Ale nikdy jsem žádnou bezejmennou věc nečetl.“
„Já ti jí napíšu,“ řekl spisovatel a jak to říkal, věděl, že to nikdy neudělá. Věci prostě mají mít svá jména. Musejí. Lidé nemohou číst věci beze jména, protože pak není naprosto žádná šance, že tu věc správně pochopí a zařadí. Spisovatel byl člověk netrpělivý, roztěkaný a neustále propadající bezedným stavům deprese z věcí týkajících se především jeho a globálních problémů, o kterých byl přesvědčen, že by se daly hladce vyřešit, kdyby byli všichni lidé na svém místě. A těm již dávno přestal důvěřovat.
Brzy se na kraj začalo snášet tíživé, potemnělé šero. Po obloze hladce a tiše pluly nadýchané bílé mraky, rozervané na kusy jako peřina z husích per, a zmítaly se na blankytně modrém podkladu v neuspořádaných houfech; tam, kde slunce stále ještě zářilo teplým, hasnoucím světlem, ustupovaly mraky do černavého zastřeného stínu – na opačné straně, v místech, kam už sluneční paprsky nedosahovaly a obloha tmavla jako zhašená louč, vybarvovaly se naopak do zářivě bílé. Byla to nádherná škála barev. Mraky na obloze ubíhaly v rychlém tempu, a člověku se zdálo, že když na nich chvíli ulpěl zrakem, náhle se jejich směr otočil a pluly zase na druhou stranu, a když si jen trochu představil, že do těch nadýchaných kouřových obláčků zafouká, roztrhly se jako pytel bělostného lehoučkého sněhu, a mizí, mizí a tají na obloze, vypařují se jako rosa nad ránem, jako prach ve vzduchu, a za chvíli už je nebe čisté jako za horkých letních nocí, stejně horkých i chladivých, jako je tahle. A člověk ve své marnivé pýše věděl, že bůh jsme my, že jsme onen hybatel světa, pohon všech přírodních i lidských zákonů, které jsou tak snadno ovladatelné, a přece neměnné, a ten pocit, ta jistota, že brány ráje nám leží u nohou všechny ty roky, kdy jsme ho slepě hledali a nenacházeli, z toho všeho jej tak zvláštně zamrazilo na zádech; neboť země, na které seděli, již dávno vystydla a nastal večer.
Když scházeli po úbočí kopce mezi lány polí, zvadlých ve večerním šeru, uviděli v dálce řetěz několika kombajnů, sjíždějících z pole na úzkou prašnou cestu, kde je prve míjeli. Bylo pozdní léto a nastávala doba žní. Spisovatel přimhouřil oči a zadíval se do dáli; kdepak, vskutku, nemýlil se – v jeho zakalených očích vypadaly kombajny opravdu docela jako tanky. Jako malé vojenské tanky, šinoucí se pozadu na poli, s dlouhou úzkou hlavní obrácenou k východu, a obklopené několika dalšími těžkými obrněnými vozy.
„Podívej,“ ukázal. „Ty kombajny vypadají docela jako tanky.“
„Přemýšlíš moc militaristicky,“ odpověděl na to jeho kamarád. Ale když se podíval směrem, kam ukazoval, přikývl: „Máš pravdu. Jako malé tanky.“
„Docela maličké tanky.“
A okamžitě si slíbil, že o tom jednou napíše. Musí o tom napsat. Napíše o tancích na poli, o horkém letním večeru i o rudé obloze, skýtající brány do ráje, a o spoustě dalších věcí, o kterých teprve dnes večer poznal, jak obrovský mají smysl pro jeho život – o zlatých kukuřičných polích, o cihlovém domě poblíž města, kde žil, a také o tom, jak čekal na dopis z Řecka, o falešných Indiánech, židovském hřbitově i o té léta staré fotografii, kde jeho babička sedí na klíně tomu fešnému sovětskému vojákovi za květnového osvobození, a ten voják se vůbec neusmívá, a až o tom všem napíše, nazve to jistě „Bezejmenný“, jak mu radil jeho přítel, o kterém bude muset napsat ještě spoustu dalších věcí, docela určitě. Protože taková věc nemůže mít příhodnějšího jména. Jinak by ji lidé špatně zařadili, a možná si jí taky vůbec nikdy nepřečtou, ale co naplat? Napíše ještě spoustu věcí, které si přečte spousta lidí, a to rozhodnutí jej učinilo tak šťastným, že když přicházeli po cestě k domovu, vůbec ho netrápilo, že kombajny už dávno zmizely, ani že všechno kolem už vypadá zase docela jinak než dřív.