Kavárna

Anotace: Můj nový večer v kavárně. Povídka na citát Borise Pasternaka - " … svědci, všichni tu byli spolu, všichni se tady sešli, a jedni se nepoznali, druzí se nikdy neznali, a jedno zůstalo utajené navždy, jiné zas čekalo na odhalení."

Karolína tenhle podnik milovala. Vypadl z oka zapomenutému rázu Ameriky z dob, kdy vládl jazz a hra na trumpetu a kdy byla v kabaretu tma a kouř doutníků doplňoval vůni kafe.
V Praze si podobně podmanivou náladu uchovaly kluby zřídkakdy. Výjimkou byla skromná kavárna na rohu dvou ulic, kam Karolína s Annou dorazily dlouho po poledni.

Stoly uvnitř obsluhovala mladá kudrnatá dívka. Zatím nebrala na nikoho ohled a listovala za pultem v telefonním seznamu.
Karolína si nemohla vzpomenout, jak ji kamarádi oslovili posledně, co tu byli, ale znala ji velmi dobře od pohledu. Byla milá.

Anna si pomalu osladila čaj a mluvila s kamarádkou o klidném semestru na škole. Karolína nezměnila téma, jedním uchem přitom ale poslouchala muziku. Připomínala jí, jak matka doma hrála na klavír.
Pak upila kapku latte a zapojila se do hovoru. Zajímalo ji, kolik zatím Anna nahromadila skript i kolik za ní na minulém tahu dopila Chardonnay.
Sama zmínila bratrův byt, jak ho spolu malovali a nepozapomněla ani na školní a zájmové charitativní spolky.

V osm hodin Anna vylovila kytaru.
„Jenom ji naladím,“ oznámila.
Odhrnula stranou pár vlnitých vlasů a patou klepala o podlahu, jako by už hrála. Když doladila, začla drobnými prsty brnkat na struny. Malinko přitom pootevřela rty a hlubokýma temnýma očima pozorovala krk kytary.
Od toho momentu mezi nimi zbortila pomyslnou hranici. Karolína soustředěně koukala, jak Annu na prsou hladí úlomky korálu. Dobrou půl minutu pak "kamarádku" zkoumala od shora dolů - od blond pramínků po žabky na nohou.

Scéna připomínala romantickou komedii. Hodiny v kavárně by zpomalily, Anna se na Karolínu dlouze zahleděla a v tom by si najednou uvědomila, kolik pro ni znamená.
Oproti hrdinům a hrdinkám nového slaďáku zamířily holky očima jinam. Snahu o hloupou romantiku pak úplně pohřbil Annin mobil. Volal jí bratr, aby se domluvil, zdali má nakoupit.

Jakmile mu položila, poprosila Anna kudrnatou obsluhu, zdali by tu mohla před skromným publikem zahrát.
„Ano, malou minutku,“ kývla servírka a vykročila znovu k baru.
Tam pozdravila chlapa s brašnou na laptop v podpaždí. Znala ho dobře. Doma jim s manželkou bourali koupelnu - z toho důvodu chodil do kavárny, aby v klidu ukončil kapitolu a mohl ji poslat nakladateli.

Kudrnatá Klára mu prozradila, jak ji doma prozměnu zlobí voda u dřezu. Od rána už obvolavala prodejny odtud po Prahu západ. A marně.
Pak vzdychla, zalila hrnek panu bourákovi s kravatou a mohutnými hodinkami a následně vystoupala na pódium, jež bylo lampiony zabarveno doruda.
Potřebovala by vyrůst, aby mohla mluvit do mikrofonu na vysokém stojanu, ale neupravila ho. Jenom lidi pozdravila a poprosila o pozornost. Kavárna opravdu utichla, dokud k mikrofonu nepřistoupila Anna.

„Zdravim, jak je?“ připravila si kytaru, „Zahraju vám Sladkou Caroline.“
Klára už byla v tu dobu na baru. Za doprovodu akordů populární skladby si kolem prstu obmotala pramen vlasů.
„Tu mám ráda,“ uznala.
Muž naproti beze slova zapl notebook. Vylovil z bundy krabku Marlbora, jedním prstem ji pak otevřel, vzal si poslední ubalenou kamarádku a zahodil prázdný obal na pult.

Zbohatlíka s hodinkami Anna na pódiu neupoutala a sotva si jí všiml.
„Promiňte,“ oslovil Karolínu.
Jezdil s ní metrem. Stoupla si vždy do rohu vozu, hrál jí iPod, on byl vpředu s novinami.
Asi proto ji tu nepoznal. Ani ona jeho. Jedině Karolínin zajímavý komplet a hromada barevných a dřevěných doplňků v něm vzbuzovala nejasný pocit, že ji možná zná.
„Mohl bych?“
Studentka nepochopila, o čem mluví. Když poprosil znovu a namířil prstem na obyčejnou tužku, Karolína mu ji ihned podala.

Pro ni to byl den jako kterýkoli jiný. Snila tu a milovala, Anna pochybovala. Pro kudrnatou obsluhu bylo pár hodin v podniku prozměnu pouhou povinností.
Muž v obleku kavárnu vnímal úplně jinak. Jako harmonii, vůni různých čajů a nikotinu a jako dům, kde hodiny tikají a lidé mluví.
Už znovu u stolu naklonil hlavu na jednu stranu a chvilku si maloval.
Obloha venku potemněla, a tak zapli lampy. To miloval. Tak jako podzim za okny.
Vybavil si, kolik toho prožil, kdykoli z korun stromů padal list za listem. Tolik vzpomínek a jen z mládí. Kam ty roky zmizly? A ty plány. Nahradily je firemní telefony. Pravda, i sportovní bavorák a známosti na dva tři dny.

Když ji spatřil, obava z mysli odplula. Pomalu obohatil papír o upřímný výraz a vlídné oči. Žádný Rembrandt, ale i tak byla holka na obrázku sladká. Jako víla - víla má ráda toulky po přírodě, přivoní si k hluchavkám a padne do slámy. Víla nemá starosti s nesmysly, penězmi nebo alkoholem, víla rozumí životu.

Jakmile muž upil, uvědomil si, že je káva na dně nepříjemně hořká. Mizerně ji zamíchali. Přeci jen ale hrnek vyprázdnil a sklonil se nad papír. Ten den už naposled.

Jak uplynula hodina, kavárnu opustil ruch, ale kouzlo ne. Anna na pódiu už dávno dohrála a pár hostů podnik opustilo.
Chlap s notebookem byl jediný, koho zajímalo, kolik je. Zrovna mluvil s Klárou o tom, jak hrdinka románu, hororu, unikne z parku. Bylo to velmi komplikované, unikala snad už poosmé v řadě a jemu pozvolna docházely nápady.

Klára mu naznačila, aby si pro knihu vybral jiný žánr, pokud mu současný nevyhovuje.
„Třeba?“
„Třeba,“ už i ona si zapálila, „zkus popsat, jak chlap chodí do kavárny. Den po dni. A jak tam poznal lidi, jak hráli muziku, jak byli zamilovaní, jak zmatkovali, jak se jedni znali a smáli a jiní jenom nepoznali.“
„Možná. A mohli by mít problémy jako my,“ uvažoval.
„Jasně. Jako by snad hrdinům v románu nemohl prasknout vodovod! Anebo nemohli mít problémy s prací. Tohle lidi znají, proč nemluvit o tom?“ radila.

Muž na baru si v mysli opakoval, co mu navrhovala. Mohl by vzpomínat na mládí, na rande, na fotbal s klukama, na svoji starou motorku.
I v kavárně konec konců rozpoznal příběhy. Kytaristka - litovala dne, kdy jako obor zvolila pro ni nudnou ekonomii na úkor snů o tour s kutálkou. Kamarádka z hnutí na ochranu velryb nebo podobných zvířat ji taky nijak nebrala - ano, všiml si toho.
No, a o chlapovi s kravatou ani nemluvě! Jeho osud by se psal sám.

„Ne,“ rozhodl se.
Klára si podepřela hlavu.
„Ne?“
„Ne, kdo by to četl!“
Pak jí přímo z popraskaných rtů ukradl Marlborku.
„Skonči, je to hnus,“ a pomalu z ní potáhl.

Anna s Karolínou už pijí vlažnou kávu. Muž v rohu zkontroluje hodinky a odloží blok. Pohledem hledá kudrnatou ženu. Mračí se, snad kvůli tomu na baru.
Z bloku vytrhne stránku. Papír dá na stůl a srovná pod ním ubrus. Popadne kufřík, ve tváři výraz lva.
„Poznávam ji, máte talent,“ chválila ho Karolína.
Ani si nevšiml, že se k němu přikradla, a už mu koukala přes rameno na papír, na roztomile načrtnutou Kláru.
„Malujete?“ optal se jen mimochodem, aby nevypadal nezdvořile.
„Tancuju.“
Muž byl už hlavou na ranní poradě, „Tak díky.“
Dal jí tužku a vzal za kliku.
„Znáte její jméno?" ohlédl se ve dveřích.
„Klára, myslím.“
Přikývl. Víla.

WordPad v notebooku zaplňovalo drama. Vrcholilo. Servírka ale na spisovatele ani nekoukla a šla k prázdnému stolu pro zbylý hrnek. Přímo před ním se povalovala bankovka a obrázek. Klára se z papíru smála sama na sebe.
Pozdvihla list, prohlížela si ho a pak rychle zvedla hlavu. Muž nebyl k nalezení.
„Budu si tu moct někdy znovu zahrát?“ přistoupila k ní Anna a na pomalovaný papír vůbec nedbala.
„Kdykoli,“ ujistila ji Klára.
Mladá blondýnka pevně uchopila svoje pouzdro na kytaru, rozloučila se a vykročila do tmy a chladu.
„Zeptal se na tvoje jméno,“ prozradila kudrnaté dívce Karolína, „Klára, je to tak?“
„Ano.“
„Jo. Uvidíme se.“
Pak s pozdravem zaklapla dveře.
„Dobrou.“

Hodiny pořád tikaly, v suchém vzduchu plulo aroma. A tak končil den. Zdál se všední, ale nebyl. To nebyl žádný.

„Asi jsem dopsal,“ ozval se muž na baru.