Zpověď americké anorektičky

Anotace: nad touhle povídkou jsem přemýšlela hodně dlouho, dala mi docela zabrat. možná jsem to na konci moc utnula, ale už jsem nevěděla, co mám psát dál. doufám, že se vám to bude líbit.

Jsem krásná.
Jsem bohatá.
Jsem úspěšná.
Kdo jsem?
To ti nikdy neprozradím…


Rodiče vlastnili několik domů po celém světě. V New Yorku, v Londýně, na Havaji… A právě tady jsem si uvědomila, co se s nimi děje. Co se děje s námi všemi.
Na Havaji jsme trávili Vánoce. Pokud se ovšem tomu tak dá říkat. Otec je neustále zavalen prací, matka pořádá divoké večírky a já? Já se flákám. V podstatě si můžu dělat co chci.
Občas zatoužím po tom, abychom se chovali jako normální lidé. Aby matka pekla cukroví a otec zápasil se stojánkem na stromeček.
Když se nad tím zamyslím, je to jako scéna z nějakého sci-fi. Matka a perníčky? Ta veganka se živí jenom pšenicí, nic jiného do úst nevezme. A otec? Nezvládne ani nastartovat auto.

Já ale také nejsem bez chybičky. Kdybyste mne a matku postavili vedle sebe, nebudete věřit, že jsme příbuzné. Matka, blondýna s nekonečně dlouhýma nohama a já, tlusté ošklivé káčátko.
Ani se jim nedivím, že se mnou nekomunikují a nechávají mi vzkazy na ledničce. Jsem hnusná.
Začala jsem držet různé diety a prášky na hubnutí jsem se ládovala po hrstích.
A výsledek se brzy dostavil. Za měsíc jsem z šedesáti kilo zhubla na padesát dva.
Byla jsem nadšená a těšila se, jak matku překvapím. Už mi nebude nechávat vzkazy na ledničce. Už nebude dělat, že mě nevidí.

Euforie mi zaplavila mozek a já začala vynechávat obědy a večeře. Ráno jsem snědla pár sušenek a odpoledne pila jen heřmánkový čaj. Byla jsem na sebe pyšná. Nikdy před tím jsem nedodržela žádnou dietu.

Měla jsem tušit, že se to stane. Krásné věci nikdy netrvají moc dlouho.
Ráno jsem jako vždycky sešla dolů do kuchyně. U stolu seděli rodiče. Už jenom to bylo divné. Otec většinu času trávil v kanceláři a matka spala do oběda.
Dívali se na mě a tvářili se vážně.
„Musíme si promluvit“, řekl otec.
„Páni, co se stalo? Mám narozeniny?“
„Ty si asi myslíš, že my nevíme, co se s tebou děje“, ozvala se matka.
„Řekni nám, proč to děláš, kde jsme udělali chybu a pokusíme se to napravit“, řekl otec ještě vážněji než před tím.
„Kde jste udělali chybu? Panebože…“
No nejsou neuvěřitelní?
Vstala jsem od stolu a snažila se odejít do obýváku. Bohužel jsem tam nedošla. Podlomily se mi nohy a já spadla na zem. Neslyšela jsem, jak matka vykřikla, jak otec volá záchranku. Neslyšela jsem,jak matka pláče, když se dozvěděla, že pro mě už nemůžou nic udělat…


Jsem smutná.
Jsem průsvitná.
Vypadám jako smrt.
Jsem v depresi.
Kdo jsem?
Ty.