Muž, který nevěděl...

Anotace: Člověk míní, život mění.

Brzký podvečer, venku se začíná smrákat a uvnitř velkého starobylého domu sedí ve své pracovně muž středního věku. Před sebou má otevřený notebook, do kterého ztrápeně kouká.
Microsoft Word, přečte si na liště ze zoufalství. Zítra večer má svému nakladateli poslat nástin děje jeho nové knihy. Stránka před tím však zeje prázdnotou. Ani čárka, ani jedno cvaknutí do klávesnice.
Ve světě se tomu říká spisovatelský blok. On to nazývá zvolení si špatného povolání.
Jak si kdy vůbec mohl myslet, že může být spisovatel? Po jedné úspěšné knize? Po jednom rukopise, který mu přijalo až deváté nakladatelství? Po pár autogramiádách a obdivných poplácání po zádech?
Slabé zaklepání na dveře.
„Dále,“ odpoví, aniž by zvedl hlavu od monitoru.
Jeho manželka. Přinesla mu kávu. Takhle večer, co je to za nápady? Vždyť nebudu moci spát! Durdí se v duchu. Na druhou stranu mu v hlavě vyvstane myšlenka, jak je to dlouho, co naposledy opravdu spal celou noc? Týden? Čtrnáct dní?
„Jak ti to jde?“ zeptá se ho žena s milým úsměvem zakrývajícím starost, kterou o svého muže má. Jeho dříve snědá kůže za těch několik měsíců, kdy skoro nevylézá z pokoje, až překvapivě zbledla. Kruhy pod očima z nevyspání jeho zjevu příliš nepřidávají. Vypadá nezdravě pohuble. V místnosti není vidět dál, jak na jeden metr před sebe, jak se ve vzduchu drží cigaretový dým. Popelník přetéká nedopalky. A na choťově počítače dál září ta bílá stránka.
„Nedělej se, že tě to zajímá. Byla jsi první, kdo mě zrazoval, abych nedával výpověď ve škole, protože jedna úspěšná kniha nic neznamená. Měla jsi pravdu, nejsem spisovatel. To jsi chtěla slyšet? Proto jsi sem přišla?“ Čím více se blížil datum odevzdání námětu jeho nakladateli, tím více byl muž nervózní a nevrlý. Z věčného přemítání nad neexistujícím příběhem byl psychicky vyčerpaný.
Syndrom vyhoření. Další termín, kterým by svůj momentální stav mohl označit. Ale vyřešilo by se tím něco? Probudilo by to snad jeho kreativitu?
„Tady máš kafe, nechám tě o samotě,“ pronese jen jeho žena namísto reakce na slova, která právě vyřknul. Věděla, že je přepracovaný. Stejně jako věděla, jak absurdně tahle věta zní, když nebyl schopný za několik měsíců napsat ani čárku. Jak jí ten noční cvakot kláves chyběl.
Otočí se, aby pomalým krokem odešla. Po cestě ke dveřím, která je dlouhá sotva dva metry, narazí na tři hrnky od kávy válející se po koberci, na kterém jsou černé fleky od logru, několik zmačkaných krabiček od červených marlborek a pár láhví od piva. Projde kolem toho bez povšimnutí a poslepu, díky tomu smogu kolem, nahmatá kliku, aby mohla vejít na chodbu, kde je konečně trocha čerstvého vzduchu.
Muž dál sedí u svého stolu a přemýšlí. Mám napsat pokračování nebo něco úplně nového? A když budu psát druhý díl své předešlé knihy, o čem to bude? Všechno, co mě s příběhem napadlo, jsem vložil do té první, jak mám teď vymýšlet něco dalšího? Působilo by to příliš strojeně a uměle. Vypadal bych jako komerční autor, který vydává knihy na přání, jen aby se uživil. Je to vážně to, co chci? Přemítá v duchu nad otázkami, které jsou jen zástěrkou, aby nepropadal většímu zoufalství z té temnoty, která se skví v jeho hlavě.
Přiměje své prsty dotknout se tlačítek na klávesnici. Jak krásný je to pocit. Skoro už zapomněl, jak ho ty zlehka oblé hrany kláves dokáží potěšit.
Zmáčkne první písmenko, které ho napadne. Ozve se slabý zvuk.
Jako rajská hudba, pomyslí si.
Stačí tak málo, aby tahle hrací skříňka spustila svou písničku, a přitom stále jen mlčí a bílá stránka jako když se mu vysmívá.
Muž se začíná přehrabovat vzpomínkami ve své hlavě s nadějí, že třeba tam potká nějakou inspiraci. Že by mohl narazit na zajímavou historku, která by si zasloužila ocitnout se na papíře, aby jí mohly stovky lidí prožít znovu s ním.
Dovolená v Itálii. Loučení se svobodou jeho kamaráda, který se před dvěma lety oženil. „Konečně,“ říkali mu tehdy všichni okolo, protože, upřímně, nikdo už nevěřil, že by se kdy mohl oženit.
Prostupuje myšlenkami více do minulosti. Vzpomene si na tátu, jak vždycky po večerech sedával ve své dílně a vyráběl malé modely letadel. Na mámu, která uměla péct ty nejlepší kakaové řezy.
Takové množství vzpomínek, ale ani jedna, o které by stálo za to psát. Nebo o nich jen nechce psát?
Vzpomínky jsou to jediné, co člověk zůstane a nikdo mu je nemůže vzít. Proč by se o ty své měl tedy s někým dělit?
Pokouší se tedy zvolit jinou strategii. Na internetu nalezne hudbu, která by údajně měla podporovat kreativitu. Klikne na trojúhelník a muzika se rozezní.
Opře se pohodlně do židle, zapálí si cigaretu a čeká, až se múza uráčí přijít.
Kéž by to bylo tak jednoduché.
Když takhle sedí dobrou půl druhou hodinu, naštvaně přehrávač vypne.
Je to beznadějné. Já jsem beznadějný, rezignuje.
Měl bych se vrátit zpět do školy a dál vyučovat základy společenských věd jako donedávna, pomyslí si.
Jak se na mě budou asi kolegové dívat? Jako na trosku, která si myslela, že zboří dějiny literatury jednou knihou?
Muž začíná pociťovat znechucení vůči sobě samému. V pokoji už nemůže skoro dýchat, oči ho pálí a svědí, jak jsou vysušené.
Zvedne se ze židle a z věšáku sebere kabát. Pak vejde do předsíně, kde ho překvapí ostré světlo, ačkoli je venku už šero. Uvědomí si, že jeho pracovna připomíná spíše kobku.
„Jdu ven,“ oznámí své ženě.
Ta, šťastná, že se její muž konečně odhodlal vyjít z baráku, vyběhne z kuchyně a obejme ho.
„Připravím ti zatím tvou oblíbenou svíčkovou,“ líčí mu nadšeně.
„Nemám hlad,“ odpoví jí nezúčastněně.
„Uvidíš, že ti přijde k chuti. To víš, po takové procházce člověku vyhládne,“ nenechá se odbít.
„Jak chceš,“ zamumlá jen a vyjde na dvorek a odtud se vydá napříč městem.
Přemýšlí, kam má namířeno. Prochází se a snaží se pozorovat veškeré dění kolem něho. V ruce má připravený notýsek s propiskou, aby si případný nápad mohl ihned zapsat.
Bílý dům. Opuštěná samoobsluha. Rozsvícená lampa. Rozbitá lampa.
Po chvíli se usadí na osamělou lavičku, aby si přečetl své poznámky.
Vytrhne stránku, zmuchlá ji do nevzhledné kuličky a zahodí před sebe.
Vztek na sebe samého sílí. Najednou, jako kdyby přestal vidět ve svém životě smysl.
Pomalu se spolu s nepříjemným skřípáním zvedne z lavičky.
Šero se změnilo v tmu.
Kráčí mlčky, aby nenarušil to ticho kolem.
Jakmile mine náměstí, rozhostí se kolem něho temnota, když už mu na cestu nesvítí pouliční lampy. Nezalekne se jí. Plouží se dál, aniž by si uvědomoval, kam má namířeno. V podvědomí ví však jasně, kam jeho kroky směřují.
Konečně došel k cíli. Kamenný most, pod kterým troubí projíždějící auta nedbajíc na noční klid.
Sedne si na zábradlí a vytáhne notes.
Světla automobilů. Hlasité klaksony. Tma. Betonové zábradlí studí. Dostanu zánět močových cest. Vzduch už je chladný. Je mi zima. Husí kůže.
Zapisuje myšlenka beze smyslu jednoduše tak, jak přicházejí. Ví však, že z nich bestseller nesepíše.
Zábradlí ho začíná opravdu zábst, a tak si stoupne. Auta začínají zpomalovat. Uvědomuje si, žena sebe poutá příliš mnoho pozornosti. Pokud je rozhodnutý, musí to udělat dříve, než někdo stihne zavolat policii.
Pravou nohu posune o pár centimetrů blíže ke kraji, až špička boty přesahuje přes.
Snaží se najít rozumný důvod, proč tu zůstat. V hlavě má prázdno stejně jako, když marně hledá inspiraci. Ze zoufalství se pokouší najít i nerozumný důvod, proč zůstat naživu. Tma.
Levou nohu přisune k pravé. A pak pomalu, centimetr po centimetru, popochází víc a víc ke kraji.
Nakonec skočí.
V tu chvílí se mu hlavou nemíhá jeho dosavadní život. Dostane nápad na skvělou knihu.
Rodina. Žena v domácnosti se třemi dětmi. Manžel u vojenského letectva. Děti nesmírně studijně nadané mající neskromné sny o těch nejlepších univerzitách. Žena v neustálém stresu, zda se její muž vrátí domů. Každý večer obrovské nadšení, když stojí ve dveřích živ a zdráv. Děti vrhající se mu k nohám a žena, kterak ho láskyplně objímá. Jednou se však nevrátí. Matce v tu chvíli přistane na bedrech veškerá tíha světa. Jak se s tím dokáže vypořádat?
Tvrdý dopad na silnici a dál nic. Jen tma a ticho.
Vítr shora odvane vytržený list z mužova notesu. Velkými tiskacími písmeny je na něm napsáno: MUŽ, KTERÝ NEVĚDĚL, JAK DÁL. AUTOR KNIHY „SLADKÁ SMRT“ a pod tím autogram. Nejspíš si chtěl naposledy dopřát pocit, že v životě přeci jen něco dokázal…