Sen

Anotace: Povídka o opakujícím se snu, který nedá mladému muži spát.

Zavřu oči a vidím tě před sebou. Nádherná víla v záplavě kaštanových vlasů, která se svou krásou nikdo nevyrovná. Stojíš přede mnou s červenými tvářemi nejspíš od blízkého ohně. Usmíváš se na mne.
Při bolestné představě, že otevřu oči a ty už nebudeš v mé blízkosti, zvedám svá unavená víčka. Zjišťuji, že těžký a dlouhý den si s mou představivostí pohrává, jako by byla klubíčko v neposedných kočičích tlapkách – kolem mne není černo černá tma, ale vše vyplňuje tvůj vášnivý pohled. Pod dojmem mámivých přeludů natahuji ruky, avšak na místo hladkého průchodu vzduchem, se z ničeho nic dotýkám tvé horké kůže.
Soustředím se. Teplý letní večer a praskající oheň na tobě zanechal jen lehké, světle modré tričko a těsné džíny perfektně zvýrazňující dokonalé nohy bohyně. Hravé světlo plamenů umocňuje každou křivku tvého těla. Ačkoli jsem si vždycky myslel, že nikdo nemůže být krásnější než-li ty, právě jsi to dokázala.
Jedinečnost chvíle je náhle přerušena výbuchem neposedných zlatých mušek. Oba shodně sledujeme jejich poslední let za svobodou až do konce krátkého života v trávě mokré od první večerní rosy.
Přikládám další poleno do ohně a opět se na tebe zadívám. S tvými plnými rty si pohrává lehký úsměv, ze kterého nelze nic vyčíst. Opatrně proplétám své prsty mezi tvé a najednou je tvůj výraz naprosto jasný.
Nakláním se k uchu, které ode mne už slyšelo mnoho něžných slov, a završuji své vyznání. Ačkoli svá slova neslyším, příjemný pocit tvého žádostivého dotyku mě znovu nutí zavřít oči.

Mrtvé ticho čtyř cihlových zdí narušuje jen občasné zažbluňkání starého radiátoru. Přestože vím, že už nejsem uprostřed zeleného koberce letní louky, míhají se mi na vnitřních stranách víček poslední zářivé stužky plamenů.
Můj sen skončil a já se rozhlížím po setmělém pokoji. Pouliční lampa pod mým oknem vyřezává na stropě skrz žaluzie nazelenalé pruhy. Pohled na budík na nočním stolku mě jen ujistí, že je čas vstát.
Někde v dálce projíždí první ranní vlak a já, jako už tolikrát za poslední měsíc, se opatrně zvedám z postele. Nechci totiž probudit nádherného anděla, který leží vedle mě, jen kvůli jednomu velmi zvláštnímu snu, jenž mi nedá spát.

* * *

Můj život se den za dnem stává monotónnějším. Ubíjející práce, která spočívá v pouhém bezmyšlenkovitém přepisování čísel, mě vyčerpává stále víc a víc. Dříve jsem se alespoň těšíval na to, až přijdu domů a ocitnu se v náručí mé Martiny, která byla a naštěstí ještě stále je světlým bodem mého beztvarého života.
Avšak v poslední době se z našeho vztahu vytratila ona pověstná jiskra, kterou jsme jeden u druhého dříve nacházeli. Nynější prázdné dialogy, jež mezi sebou vedeme a polibky prosté jakékoli dychtivosti a touhy, jsou pro mne údery biče na nahá záda. Ze slov a vět se vytratilo jemné pošťuchování a škádlení – zdroj neustálého citového napětí, jeden z mnoha kamínků naší lásky.
Možná právě proto mě několik desítek nocí neustále budí jeden a ten samý sen. Ukazuje mi nádhernou dívku; přesně takovou, jak si ji pamatuji z našich prvních setkání. Spolu však stojíme na místě, jenž jsem v životě nenavštívil, ale které je současně nabito něčím magickým.

* * *

Konec sychravého jara pozvolna přešel do horkého léta a mně se už třetím měsícem zdá pořád jen to jedno.
Jedinou, ačkoli nepříliš pozitivní, změnou je upadnutí naší firmy do konkursního řízení. Když nám to šéf před časem oznámil, nikdo ze zaměstnanců nebyl příliš překvapen. Kvůli nízkým obratům jsme na to všichni čekali už mnohem dřív.
Včera jsem dostal, jakožto i všichni ostatní, neplacené volno na dobu neurčitou. Možná se do této práce nikdy ani nevrátím.
A dnes sedím v jedné z nejhonosnějších síní Karlovy Univerzity. Z nekonečného monologu rektora katedry filosofie je pro mne podstatných jen několik slov:
„…a tímto blahopřeji Martině Radovské…“
Moje malá princeznička po dlouhých pěti letech konečně zakončila své vysokoškolské studium a já ji, spolu s ostatními, téměř se slzami v očích tleskám. Neustálé blahopřání od jejích přátel a nyní už i budoucích kolegů, se postupně mění v naši soukromou večeři v jedné velmi útulné restauraci. Po dlouhé době se na sebe znovu upřímně usmíváme.

* * *

Po dlouhé době se mi nic nezdálo. Držím tě v náručí sleduji tvou pravidelně se zvedající hruď. S každým nádechem a výdechem, který se prodere skrz tvé rty, se blíži ráno, jenž musí nutně následovat po mé probdělé noci. Má mysl se nedokázala podvolit tomu snovému utrpení. Noční můry mají různou podobu a já poznal strašné úskalí věčně se opakujícího snu, přestože ze začátku byl pro mnou duši pohlazením.

* * *

Velkou shodou okolností pro nás prázdniny začaly ve stejný den a Martina toho chce jaksepatří využít. Vydáváme se proto k jejím rodičům na Moravu do malé vesničky Hlubocká Stráň, která se nachází na Česko-Slovenském pomezí. Bude to teprve mé druhé setkání s jejími příbuznými, protože teď spolu žijeme v Praze a Martina své rodiče navštěvovala většinou sama. Jen jednou se jí podařilo přemluvit mě, abych jel s ní, a těžko říct, jaký jsem zanechal první dojem.
To vše se mi dokola honí hlavou a mé myšlenky jsou zahnány do kouta, až když stojíme před vstupními dveřmi. Zazvonění na domovní zvonek rozpoutává celou sérii radostných výkřiků a gratulací. Oprašuji staré vzpomínky a k jednotlivým tvářím přiřazuji náležitá jména a rodinné postavení.
Obrovitý a věčně zachmuřený Martinin otec Josef, jako by byl přesným opakem své manželky. Drobná paní, jejíž tvář zdobí kulaté obroučky, je od pohledu velmi hodná a jméno Marie dokonale vystihuje její osobnost – zaslechnu-li toto jméno, vždy mi vytane na mysl tato bodrá osoba.
Mou přítelkyni pojmenovali podle nejstarší ženy v domě a současně Martininy babičky. A ačkoli se svým věkem řadí ke starším obyvatelům malé vísky, stále si dokáže pořádně užívat života. Je to jasné už jen z pohledu na to, jak se obě jmenovkyně energicky objímají.
Jediné, které z této rodiny znám alespoň trochu víc, jsou oba synové Josefa a Marie – avšak ti už s rodiči nebydlí.

Půldenní oslavy návratu dcery a jejího magisterského titulu přešlo v rychlý letní soumrak. Po dlouhé a vyčerpávající cestě vlakem a ještě delšího odpoledne s rodinou si dáváme společnou koupel. S polibky se přesouváme do nadýchaných peřin, ale únava tohoto vyčerpávajícího dne nás poráží na celé čáře. Aspoň zkusím nabrat síly na zítřejší den. Budu je určitě potřebovat, protože jsme si naplánovali malý výlet.

* * *

Stejný sen jako vždy, avšak tentokrát mě budí zakokrhání kohouta. Hned ráno, po vydatné domácí snídani, jsme se vydali na blízkou zříceninu na kopci Vršatec. Teď sedíme na lavičce na prosluněné stráni a pod námi zurčí čerstvý pramen.
Vydáváme se na další pouť směrem k Půlčínským skalám. Začínáme se čím dál tím víc znovu sbližovat a po úmorném dnu na slunci táboříme v půli cesty k našemu cíli.
Na po páté se mi konečně podaří rozdělat oheň a Martina připravuje skromnou večeři.

Najednou mi vše připadá nezvykle známé. Praskající oheň na pozadí přicházejícího večera ozařuje tvou postavu. Máš na sobě triko a upnuté kalhoty, které bych mohl s trochou dobré vůle považovat i za rifle. Znovu vycházejí z mých úst všechna ta slova, jenž jsem slýchával ve své hlavě den za dnem celé čtyři měsíce.
Naposledy se nakláním k tvému uchu a říkám slova, která jsem nikdy neslyšel:
„Vezmeš si mne?“
Tvůj němý dotek mluví za vše. Beru do svých dlaních tvou něžnou ručku a přemýšlím, čím bych potvrdil mé tajné přání, které mě tak tížilo.
Kovový kroužek, který nosím na krku již od svých sedmnácti let jako talisman pro štěstí, právě nachází ideální zosobnění v zásnubním prstenu.