Když přijel první tank

Anotace: Tahle povídka vznikla podle vyprávění přímého účastníka události, která se stala začátkem dvacátých let 20. století v ČSR.

Byl krásný slunný den a skupina vojáků zvědavě pozorovala k nim pomalu jedoucí nevelký tank, který viděli poprvé v životě na vlastní oči.
„Chtěl bych si ho pořádně prohlídnout i zevnitř,“ řekl Emil Vršecký.
„Nikdo nikam bez mýho souhlasu nepoleze!“ ozval se poručík Ondřej Kratěna. Sotva tank nedaleko nich zastavil, tak všichni vojáci se k němu seběhli.
„Vždyť se v tom musí každej za pár minut udusit,“ mínil Josef Pokorný.
„Víš kulový,“ řekl mu Emil a začal zkoumat pancíř tanku. Současně z vnitřku tanku vylezla dvojice důstojníků, kteří měli očí na vrch hlavy, protože seděli poprvé v tanku. Netrvalo dlouho a tank byl obsypán vojáky.
„Sakra, to se do něj leze tímhle votvorem?“ zeptal se Václav Hanuš.
„Dovnitř se vejdou jen dva lidi! A nikdo nikam nepoleze!“sdělil jim jeden z těch důstojníků, který o tanku diskutoval s ostatními.
„Ježišmarjá, kluci, já se tu nějak zaseknul!“ zvolal pojednou Václav, který chtěl jen otvorem nakouknout. Ale zůstal viset v otevřeném otvoru díky své silnější postavě.
„Hele, abys tam nezapadnul a pak nemohl vylízt ven“ řekl mu Dušan Václavík.
„Kdo vám tam dovolil lízt!?“ vyhrkl na něho ostře poručík.
„Já jsem si chtěl jen prohlídnout vnitřek,“
„Zrovna vy s vaší postavou lízt do tanku! Vytáhněte ho!“ rozkázal jeden z důstojníků. A dva vojáci ho začali tahat z otvoru ven.
„Podívej na ty kola v tom pásu. Kolik tak může jedno kolo vážit? Teda nechtěl bych ho měnit“ pronesl Josef.
„A víš ty vůbec, že tyhle kola nemůžou píchnout. Nemaj přeci pneumatiku“ sdělil mu Emil.
„To je strašný. Tam je vevnitř tak málo místa. Tam se ani člověk nemůže uprdnout! ozval se Jan Kulhánek, který se vynořil v otevřeném poklopu ve věži tanku poté, co byl Václav vyproštěn.
„Okamžitě vylezte ven!“ rozkřikl se na něho jeden z důstojníků a poté, co on vylezl z nitra tanku, vklouzl dovnitř poručík s jedním důstojníkem, zatímco druhý důstojník zůstal stát na pancíři u věže.
„Fakt. Teda nechtěl bych v tom tanku jezdit a ještě bojovat,“ mínil Jan.
„Viděl jsem na fotografii anglickej tank a ten byl obrovskej proti tomuhle,“ řekl Josef.
„Tenhle je ale francouzskej,“ podotkl Emil.
Poté Emil obešel už poněkolikáté tank a nakonec zůstal stát před jeho předkem u kanónu.
„Hele, podívej se, jaký má drážky ten kanón uvnitř,“ sdělil mu Dušan, který stál také před otvorem hlavně.
„To je určitě schválně,“ mínil Emil a zadíval se do ústí kanónu.
„Koukáte do toho jako husy do flašky. Já se chci taky podívat!“ ozval se Josef.
„Neboj. My ti to nevykoukáme,“ řekl mu Emil a trochu poodstoupil. Za chvíli byla u hlavně tlačenice.
„Jé kluci. Támhle jsou třešně!“ zvolal pojednou Václav a namířil si to k nedalekému stromu. Protože Emil dostal chuť na třešně, tak se vymanil z tlačenice. Sotva ušel tři metry ozvala se za ním ohlušující rána. Leknutím sebou škubl a zároveň se vrhl k zemi.
Uběhlo několik vteřin. V první chvíli nechápal co se přesně stalo. Pak díky zalehnutým uším uslyšel tlumeně strašný řev. Zároveň uviděl tank v pozvolna rozplývajícím se oblaku dýmu. Všude kolem něho ležely postavy vojáků. Před tankem třem mužům scházela zcela hlava i část trupu. První vojáci, co se vzpamatovali, začali s křikem prchat všemi směry pryč.
Emilovi se udělalo okamžitě špatně. Žaludek se mu ve vteřině zvedl. Přitom spatřil, jak z tanku důstojníci vytahují mrtvolně bledého poručíka. Pak Emila přepadla zimnice, načež se roztřásl po celém těle. Zároveň si uvědomil, že díky třešním žije.