Přišli na koníčky - došlo na políčky

Anotace: Soudnička, která by se snad dala charakterizovat trochu pozměněným příslovím: "Když se tři perou, čtvrtý se směje..."

Marie se svým manželem Janem vlastnila malou farmu v blízkém okolí našeho města. Jejich prioritou byl chov koní, převážně jezdeckých. Práce u takových zvířat je jistě nemálo. Proto Marie po dohodě s manželem přijala a na farmě ubytovala jako ošetřovatelku koní paní Miladu. A tím vlastně začal celý příběh, který skončil až před přestupkovou komisí.

Jan byl mužem v nejlepších letech. Milada byla o tři roky mladší, štíhlá, pohledná žena, navíc bez závazků. Oba v sobě našli zalíbení, tak říkajíc "na první pohled". A jak už to tak bývá, jednoho podzimního večera se Marie vrátila neočekávaně domů a nevěřila svým očím. Oba milence přistihla "přímo při činu".

"Co teď?" uvažovala. "Nechci úplně zničit dosud dobře fungující manželství...." Najít řešení trvalo jen krátce. Milada byla "na hodinu" propuštěna. Vše se zdálo být v pořádku. Marie svému manželovi velkoryse nevěru odpustila. Zdá se, že na tomto místě by příběh mohl skončit. Ale nestalo se tak.

Na jaře, tak jako každý rok, se v našem městě konala dražba jezdeckých koní. Sem přijela i Marie s manželem Janem a synem Viktorem, pochlubit se svými chovatelskými úspěchy a možná i nějakého koníčka prodat či koupit. "No to snad není možný" zareagovala Marie, když své auto s přívěsem na převoz koní zaparkovala. Nedaleko jejich auta stála bílá škodovka, kterou Marie tak důvěrně znala. Uvnitř neseděl nikdo jiný, než Milada.

Výraz "co tady chceš ty potvoro", byl ten nejslušnější, který v zápětí z otevírajících se dveří bílé škodovky zazněl, protože paní Milada nedokázala udržet své nervy na uzdě. Další výrazy byly nepublikovatelné a úzce se dotýkaly soukromí Marie i jejího manžela. To už Milada došla až k Marii a za neustálého hlasitého křiku ji uchopila za oděv a uštědřila jí několik políčků. Ani Marie si urážky a násilí nechtěla nechat líbit. Chytila Miladu za vlasy a několikráte ji kopla. Pak už bylo slyšet jen hlasitý řev obou žen a syna paní Marie, Viktora, který se je snažil od sebe roztrhnout. Přitom také Miladu několikráte nakopl a hrubými výrazy přitom nešetřil.

Konec rvačce učinili až pořadatelé dražby a přivolaní policisté. Marie s Miladou skončily s drobnými poraněními a četnými modřinami u lékaře a následný postih za přestupek neminul kromě nich ani Viktora.

Jen pan Jan, kvůli němuž se vlastně rvačka strhla, vyvázl bez úhony. Nikdo ani nestačil zaregistrovat, jak se mu podařilo z místa rvačky utéci. Dění pozoroval z povzdálí, s úsměvem na tváři a přivřenýma očima. Těžko říci, co se mu v té době honilo hlavou. Fandil své manželce nebo své bývalé milence? Nebo snad jeho pozornost upoutávaly štíhlé nohy předváděných jezdeckých koní, či nohy nebo jiné partie některé z jejich půvabných ošetřovatelek? Kdo ví. Možná se to dozvíme za rok, při další pořádané dražbě.

Ale to už bude zase zcela jiný příběh...