Chuť zemřít

Anotace: Taky na to myslíte?

Narodil jsem se 13. září 1984. Je mi 20 let. Naučil jsem se chodit, mluvit, chodit na záchod, číst, psát, počítat a onanovat. Ve školách jsem byl lehce nad průměrem. Začal jsem pít a taky jsem se naučil být lhostejný a kašlat na školu. Doposud jsem panic. Snad jen má ruka mě několikrát odpanila, někdy znásilnila a někdy vykouřila.
V poslední době mám problémy. Nebaví mě to už. Kolikrát nad tím přemýšlím. Jdu kolem zdi a na chvíli se zastavím. Zadívám se na tu mocnou a chladnou sílu,co tu drží. Je tak pevná. Tolik let tu stojí a nikdo a nic s ní nedokázalo pohnout. Starší než já a i přes to trvanlivější. Já pominu, ona přetrvá. Stojím před ní a ve svých myšlenkách ji opěvuji a vzdávám hold její monstróznosti. Udělám krok nebo dva směrem k ní. Potom se rozběhnu a běžím proti zdi. Asi metr před ní se nakloním dopředu a nastavím oné mocné síle své čelo. Už jen pár okamžiků a spojím se s ní. Dutý náraz a tupá bolest mě upozorňuje na dotyk oné síly. Má úcta je oprávněná. Zeď se ani nehnula, ba se jí nic nastalo. Jen mé čelo prasklo. Svezu se na zem a svíjím se v bolestech. Z rány mi prýští krev. Stéká mi po nose, oku a tváři do vlasů. Ležím bezvládně na zemi a pozoruji tu zeď. Stále stojí, nic se na ní nezměnilo. Jen tam přibylo trochu mé kůže ,vlasů a krve. Pomalu se mi začínají klížit oči. Přestavuji si jak ji tu před mnoha a mnoha lety stavěli. Vidím starého dělníka, jak tu kámen po kameni staví tuhle zeď. Zajímaly by mne jejich osudy. Už tu velkolepost skoro nevidím. V jednom oku krev a druhé už téměř zavřené.

Tma.

Otevřu oči a stále stojím před tou zdí. Tak rád bych to udělal. Vzpamatuji se a odcházím dál. Ráno si čistím zuby, umyvadlo mám u okna. Dívám se z okna, je tam zima. Ještě není zima. Ještě není sníh. Je tam jen námraza. Sahám na sklo, je studené. Opírám se o něj. Do očí mi svítí ranní slunce. Oslňuje mě. Ten pohled dolů je tak mrazivý. Běhá mi mráz po zádech, možná je to z toho, jak se opírám rukama a tváří o to studené sklo. Je dokonale hladké. Není na něm jediná známka vady. Opírám se o něj celou svou vahou. Proč nechce prasknout. Slyším ten zvuk praskajícího skla. Praská a láme se na malé střepy. Všechno okolo se zpomaluje, adrenalin se mi vlévá do svalů a krve. Škubnu sebou a padám. Dýchám zkratkovitě a letím vstříc matičce Zemi. Navracím se zpět do jejího lůna. Vidím ty střepy, jak mne následují. Nic neslyším, je úplné ticho. Už tak dlouho padám a zatím jsem jen u okna. Trvá to. Vidím několik obrazů zajednou. Vidím jak si sám otvírám matčino lůno, stojím tam a rozvírám ji. Otvírá se přede mnou díra. Kopu do Země díru. Je pro mne, je to můj vlastní hrob. Stojím dole a pozoruji se, jak padám dolů. Usmívám se a zvu se dovnitř. Jsem oslněn, odrazy od střípků mi svítí do očí. Cítím blaženost. To ten adrenalin a ostatní hormony. Letím vstříc svému klidu. Už se blížím, je to čím dál pomalejší. Tělo mě neposlouchá, jen se křečovitě stahují svaly. Postupně se dotýkám Země. Nejprve nohy, svaly se tak náhle mačkají, kosti praskají. Jsem nic, kůže to nevydrží. Praská a kosti s masem poprvé spatřují svět. Potom trup, ruce a hlava. Nebolí to, je to najednou tak rychlé a šok nedovolí bolesti dorazit až do mého mozku. Blaženost mě však postupně opouští. Hormony opouští mé tělo společně s krví, šok už také odeznívá. Ležím jako kus hadru na své matičce. Miluji tě. Už s tebou chci být jedno tělo.

Dívám se na to okno.

Nic necítím, okno tam stále je. Stojím dál u okna a ptám se proč to okno stále drží. Otáčím se a odcházím do pokoje.

Je tu nuda. Nebaví mě psát úkoly. Na stole mi leží nůž. Je velký, lovecký. Čepel je krásně a dokonale ostrá. Nuž je mohutný, vidím jak se na mě směje. Říká si o to. Beru ho do ruky. Je tak dokonalý, rukojeť naprosto přesně padne do dlaně. Lehce si s ním pohrávám v ruce a pozoruji jej, jak je dokonale Božský. Jeho ostrost mne udivuje. Je tak přesný, není na něm jediného zubu. A ta ocel, není nic tvrdšího a houževnatějšího. Vidím v něm svůj vlastní odraz. Jeho ostří mi našeptává, ať si s ním přejedu po kůži. Má na mě chuť, chce mě olíznout. Líže mi levou ruku. Tak rád by mě kousl. Vidím to na něm. Nejsem proti, ale nejprve mě svádí, abych si s ním pohrál. Jezdím si nožem po celém těle, objíždím si špičkou nože svaly na břiše, prsa a ruce. Tahy nožem si zvýrazňují svaly. Rýha, co vzniká po jeho olíznutí nejprve zbělá. To jsou odloupnuté šupinky mrtvé kůže. Po chvíli ale zčervená. Už jsem u žil. Studená ocel se začíná ohřívat o mé tělo. Není to tak těžké, stačí jen mírně přitlačit. A poteče ... vlastně já sám poteču ven. Budu chladnout a tuhnout. Pravou ruku už neovládám já, ovládá ji nůž. Kousl mne. Slyšel jsem jak má kůže nevydržela ten nápor a rozevřela se mu. Lízl si. Ale nic dál nedělá. Chce mne jen tak vzrušit. Zvedám ruku. Z rány se začíná poprvé valit krev. Otáčím prst směrem dolů. Začíná se tvořit pramínek krve. Na konci prstu se tvoří malá kapka krve.Pozoruji ji, jak přibývá na objemu a po chvíli padá. Čekám na další, netrvá to dlouho. Ví jak mě má vzrušit. A znovu mě kousl. Má krev mu chutná. Už mu to nestačí. Znásilňuje mé panenské tělo. Nejprve jen tak lehce. Otírá se o mé tělo, ale s tím jak je víc a víc od krve, roste jeho chtíč. Vniká do mě, už nejsem panna. Znovu a znovu. Surověji a brutálněji plení mé maso. Nedokážu se mu ubránit. Tak lehce do mě klouže. Už bude. Přiráží už rychle a surově. Konec, už je. Úplně unavený si lehá vedle mne.

Je čistý. Nepřitlačil jsem natolik aby do mne vnikl. Pokračuji s úkolem.

Jsem srab, nedokážu to. Chci se zabít. Zatím odolávám.

Dnes se dožívám 86 let, nejsem srab, nezabil jsem se:)