Zemřel...

Anotace: ...není to kdo ví jak úžasná povídka, ale je napsaná od srdíčka... musela jsem se vyzpovídat...

Pokojem zní tóny smutné hudby. Evanescence. Exodus. Tuhle písničku miluji. Po tvářích se mi kutálejí slzy. Pokouším se zapojit do rozhovoru s kamarádem na ICQ, ale nejde to. Pořád musím myslet jen na jednu věc. Na smrt. Smrt blízkého člověka. Dědečka.
Není to tak dávno, co jsem o něm psala jednu povídku na liter.cz, taková vzpomínková povídka na chvíle s ním. Když jsem jí psala, nejspíš tiše ležel v posteli a spal, ale byl živý. A teď když píši tohle? Asi taky tiše spí, nebo se možná na mě dívá. Z nebe. Dědečku, chci tě tady! Proč si člověk uvědomí příliš pozdě, co pro něho ten druhý znamenal? Proč? Proč? Proč? Jak nenávidím život.
V pondělí jsem s otcem byla nakupovat. A náhle volala matka. Otec to zvedl, chvíli poslouchal, potom zbledl. Věděla jsem, že je zle. „Dědeček umírá, máme se jít rozloučit…“ pověděl, sotva dotelefonoval. Ruce se mi rozklepaly, nemohla jsem se ani nadechnout. Umírá… Tak hnusné slovo! Nikdy bych se neponížila k tomu, abych brečela na veřejnosti. Ale já se tam rozplakala. Totálně jsem se složila. Najednou pro mě všechno přestalo existovat.
„Pojď, půjdeme, ať ho ještě vidíš při životě…“ chytl mě za rameno otec. Byl sice bledý, ale jinak vypadal, jako by se ho to ani netýkalo. Věděla jsem, že to v sobě dusí, i když na povrch nedá nic najevo. Dojeli jsme do nemocnice. Bylo to až v nejvrchnějším patře a já se bála, že tam snad ani nedojdu. Točila se mi hlava, špatně se mi dýchalo. Částečně kvůli závrati, ale z větší části kvůli zármutku. Před dveřmi nemocničního pokoje jsem se několikrát zhluboka nadechla. Potom jsme vešli. U postele seděla sklíčeně babička, vrásek měla víc než obvykle. Máma stála nad ní. Vrhla jsem se jí kolem krku a brečely jsme obě dvě. Dědeček tam ležel nehybně, měl zdravou barvu, ale špatně se mu dýchalo. Ani nevnímal okolí, byl omámený morfiem. Druhý den už jen volali z nemocnice, že zemřel. S každým z rodiny to pořádně otřáslo, byl to hodně rychlý konec.

Dneska jsou to dva dny od pohřbu. Kdybych mohla mít aspoň jedno přání, přála bych si, aby se k nám dědeček vrátil. A to v plné síle, zdravý a plný života, jako byl před třemi léty, než měl mozkovou mrtvici. Je to člověk, kterého jsem milovala, a i když není mezi námi, tak pořád miluji. Tento člověk byl velmi chytrý, zajímal se o historii a ve mně zůstalo kousek jeho Já. Jsem mu vděčná za všechno dobré, co se ze mně stalo. Dědečku, vždycky budeme spolu!