V trávě

„Co to děláš?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem dívky, lozící po kolenou ve vysoké trávě.
„Hledám sama sebe,“ odpověděla, aniž by zvedla hlavu, „ale stejně se mi to nedaří.“
„Aha. A nechceš pomoct?“
„Myslím, že s tím mi nepomůže nikdo!“
„Myslíš?“ natáhl k ní sevřenou dlaň.
Vzhlédla a vyděsila se, když zjistila, co jí podává.
„A to mi ho chceš dát jen tak?“
„Proč ne? Je přece moje a můžu ho dát, komu chci. A třeba ti to pomůže v tom tvém hledání…“
Opatrně ho od něj vzala. Chvíli si ho mlčky prohlížela a pak ho bezmyšlenkovitě strčila do kapsy. Namísto něj vytáhla své: „Chceš ty na oplátku to moje?“
„Nechci ho, jestli máš pocit, že mi ho dát musíš.“
„Podívej, jak tluče. Myslím, že chce k tobě.“ Po chvilce ale smutně dodala: „Moc mu ale nerozumím…“
„A nebudeš ho chtít zpátky, až se najdeš?“
„Myslím,“ přimhouřila oči, „že jsem nakonec asi ve skutečnosti hledala něco jiného… Na! Je tvoje!“