SMUTNEJ JAKO ŽELVA

Anotace: NE TAK SNADNO SE ŽELVA PO DNĚ HONÍ..

Cítím se dnes prachbídně. Opravdicky ublíženě. Je mi takřka stejně smutno, jako když jsem (co by malý chlapec na dovolené v Bulharsku) zjistil, že si z mých malých, tichých a pečlivě obhospodařovaných želviček, uvařili hluční Sasové polévku. Ti krvelační NDéRáci měli stan hned vedle toho našeho a ukradli mi je z ohrádky. Pěkně jsem se o ně celých čtrnáct dnů staral, nosil jim zbytky salátu, zásoboval je vodou, stavěl jim přístřeší … a najednou tam nebyly. I jména jsem jim dal. Sek a Zula. To podle postaviček z kresleného seriálu o dvou neandrtálských dětech, co ho psal pan Švandrlík a kreslil Neprakta do Ohníčku. Co já se jich jen nahledal, všech se ptal, nikdo nic nevěděl, všichni jen kroutili hlavami, že neví, kam se mé želvičky poděly. Jen Bulhaři kývali, jako že ví, ale taky nevěděli, protože u nich se hlavami kývá naopak. No a pak jsem zahlédl ty prázdné, vyvařené krunýře u deutschlandů ve stanu.

Krve by se ve mně nedořezal. Konečně jsem sice zjistil, co si mám pod tímto podivným úslovím představit, ale současně jsem se poprvé seznámil s faktem, že život je krutý a lidé krvelačné bestie.

Vzpomínám si, že můj smutek jen slabounce vyvážila odvetná akce, kterou jsem uskutečnil v předvečer našeho odjezdu. Ve chvíli, kdy východoněmečtí soudruzi nebyli příliš obezřetní, neboť se úporně snažili o „freundschaft“ s maďarskými důchodci, jsem nasypal do nádrže jejich trabanta skoro kilo cukru. Syčení upouštěného vzduchu z pneumatik jejich rozzuřeného vysavače bylo naštěstí přehlušeno opilými výkřiky a halasným frázováním německých odrhovaček, které se nesly nejen celým kempem, ale ztrácely se zřejmě až na druhém břehu Černého moře. Vymontované ventilky jsem pak obřadně pohřbil za jejich stanem. A tak jsem se na téhle dovolené „s našima u moře“ poprvé seznámil s pocitem, jaké to je stát se okradenou obětí, ale i poprvé okusil onu sladkou příchuť slova „pomsta“.

Přiznám se Vám, že té doby nemám Němce rád a ani později jsem nikdy neuvěřil vysvětlení naší „soužky“ učitelky, že ti východní Němci jsou naši přátelé, protože za války stříleli do vzduchu. Dosti však o mých národnostních nesnášenlivostech a zpět k tomu, co mě trápí teď.

Dnes jsem znovu zažil ten pocit beznaděje. Ne, že bych od té doby nebyl znovu okraden. To jsem prosím byl a hned několikrát.
Například mi někdo ukradl bicykl. Po kolovýletě jsem svého drahouška s péčí řádného hospodáře umyl a zamknul jej do sklepa našeho panelákového domu a druhý den už tam nebyl. Nevím, jestli jste to někdy zažili. Vejdete do místnosti, o které víte, že tam máte kolo a ono tam není. Chvíli nevěřícně koukáte, pak přemýšlíte, jestli jste ho někomu nepůjčili, pak si vzpomenete že ne, pak si řekne, že si ho asi půjčila manželka, pak si uvědomíte, že dosud žádnou nemáte, znovu nevěřícně koukáte na uvolněné místo, pak si zopakujete, že to není možný, vždyť jste ho sem opravdu, ale opravdu včera dali. Nakonec se několikrát v malém sklepě projdete, nadzvednete meruňkový kompot, jestli není náhodou schováno pod ním a pak vyjdete ze sklepa, pečlivě za sebou zamknete dveře, vyběhnete do třetího patra, prohlédnete celý byt včetně ložnice, zjistíte, že kolo není ani v koupelně a tak sejdete znovu do sklepa a pomalu se začínáte smiřovat s tím, že vám to kolo prostě někdo šlohl.

*

Našmátrám vypínač, chci rožnout světlo a nic. Že by vypnuli elektřinu?
„Veroniko, miláčku, už jsem domaáá," volám do ztichlé tmy. Nic.
„Že by nebyla doma? Kde se zase courá?“ Šourám se potmě do ložnice. Rožnout se mi opět nepodaří a nikde nikdo. „To je divný,“ zabrumlám si polohlasně a směruji se do kuchyně. Kupodivu tady se mi rožnout daří. Tak elektřinu nevypnuli.
„Něco je tu ale jinak,“ napadá mě. Rozhlížím se po kuchyni a pátrám po změnách.
Kde je lednička? A mikrovlnka tu taky není. Otevírám dvířka linky a… sklenice tu taky nejsou. Náhle se dostavuje ten dobře známý želvičkový pocit. V neblahé předtuše rázně otevírám dveře do obýváku a zjišťuji, že se dívám do spoře osvětlených holých stěn.

Vykradli nás!

Ještě než jsem stačím vytočit 158, všímám si bílé obálky ležící na stole.
Odcházím, nepátrej po mně …
Oči mi podivně vlhnou a jsem najednou smutný jako želva. Tedy přesněji..., jsem smutný zhruba stejně jako kdysi. Stejně jako když mi je někdo ukradl a sežral. A jak se zdá, dnes mi někdo ukradl Veroniku s podstatnou částí naší společné domácnosti, včetně bytových svítidel.

Chtělo by to pomstu. Jen kdybych tak věděl, komu mám jít vypustit duši.