Pět korun a cigareta

Anotace: I pouhá ochota může zahřát u srdce...

Byla tichá mlhavá noc, ulici ozařovaly jen dvě vysoké lampy a světla auta, která někdo zapomněl vypnout. Z husté mlhy se pomalu začaly snášet na asfalt drobné sněhové vločky – poletovaly sem a tam a vypadaly, jako by se ani nemohly rozhodnout, kam by vlastně měly dopadnout. Silnice byla mokrá a kluzká, na chodníku se povalovalo dosud neuklizené listí – a nejspíš už ho letos nikdo neuklidí.
Po vedlejší straně ulice šel vysoký muž v béžové zimní bundě. Hlavu měl skloněnou a bradu zabořenou do tmavé šály.Z dálky jsem viděla, jak vytahuje ruku z kapsy a s ní krabičku cigaret, vytáhl zřejmě poslední cigaretu a krabičku odhodil do trávy, zastavil se a z náprsní kapsičky vyndal zapalovač. Plamínek se výrazně zatřepotal a zhasl. Muž se natočil zády ke mně a schoulil se tak, aby mu vítr nemohl překazit druhý pokus. Povedlo se.
Když se znovu obrátil, viděla jsem už jen světýlko žhnoucí cigarety. Jednu ruku strčil zpět do kapsy a mírně přidal do kroku. Minuli jsme se a já se ještě ohlédla, jen tak pro jistotu. Zahlédla jsem kouř, který stoupal od teď už pouze černé mužské siluety. Zastavila jsem se přímo pod lampou, abych si vyndala z kabelky papírový kapesník, ale nenašla jsem ho. Rozhlédla jsem se po ulici, vloček začínalo padat čím dál tím víc a mlha se zdála hustší a hustší.
Stála jsem tam pod lampou a nevěděla, jestli mám jít dál nebo tam jen tak stát a pozorovat noc. Vzpomněla jsem si na muže s cigaretou a znovu jsem zapátrala v kabelce. Když jsem vytahovala svou cigaretu, vyklouzla mi z promrzlých prstů a spadla na zem, zvedla jsem ji, ale byla celá od bláta – odhodila jsem ji ke sloupu za mnou. Další už jsem neměla. Sáhla jsem pod kabát a vytáhla si rukávy svetru až po konečky prstů. Límec jsem přitáhla víc k obličeji a zády se opřela o ten sloup, co jsem k němu hodila tu svou zablácenou cigaretu. Očima jsem po ní pátrala a našla jsem nejen ji, ale taky obal od „kusovky“ a zmačkanou plechovku od coca coly. O pět metrů dál stál oranžový odpadkový koš, téměř prázdný.
Přešlápla jsem z nohy na nohu, chodidla mě bolela od podpatků. Prohlédla jsem si svoje boty, špičky byly okopané, ale jinak vypadaly ještě celkem dobře. Nohavice kalhot byly mokré až po kotníky. Odkopla jsem plechovku na silnici, její dopad doprovázel rámus, který výrazně rozřízl noční ticho. O pár domů dál zaštěkal pes, otočila jsem hlavu tím směrem a zahlédla obrys muže, který se blížil ke mně.
Sklopila jsem oči a čekala až se muž přiblíží.
"Nemáte cigaretu?" zeptala jsem se, když byl jen pár kroků ode mne.
Zpomalil, prohlédl si mě a vytáhl z kapsy pětikorunu: "Za rohem je trafika, zavíraj až za hodinu, kupte si kusovku," usmál se a já na něj jen rozpačitě pohlédla.
"Já nekouřím," dodal, " ale chápu, že v takový zimě to může člověka docela dobře zahřát."
Vsunul mi minci do dlaně a pokračoval v cestě.
"Díky," pípla jsem sotva slyšitelně a stiskla minci v dlani.
Zůstala jsem u sloupu stát dál, po chvilce vyšla z domu za mnou asi osmnáctiletá dívka. Prošla vrátky a zamkla je, klíče hodila do růžové kabelky. Podívala se na mě, ale hned uhnula pohledem.
"„Nemáš cigaretu?" prohodila jsem jakoby mimochodem. Zvedla ke mně hlavu
"Mám, ale poslední."
"Zaplatím ti jí, za rohem je trafika, můžeš si koupit kusovku," odpověděla jsem.
" Kusovky sou hnusný, to vám ji dám radši zadarmo," otevřela růžovou kabelku a vyndala sametové pouzdro, otevřela ho a naklonila ke mně. Vytáhla jsem cigaretu a poděkovala .
Dívka pokývala hlavou, zapnula zip růžové kabelky a vydala se do leva, nešla po chodníku, ale prostředkem silnice. Vítr jí pročechrával vlnité plavé vlasy, vypadala, jako kdyby šla po přehlídkovém molu. Strčila jsem si cigaretu do pusy a rukou hledala v kabelce zapalovač, nahmatala jsem ho a zapálila si . Zapalovač jsem vrátila zpět a vychutnávala si teplo, které mi začalo proudit tělem.
Zvrátila jsem hlavu dozadu a opřela si ji o ten sloup. Zavřela jsem oči a, když jsem je pak znovu otevřela, už nesněžilo, zato mlha několikanásobně zhoustla a nebylo vidět ani tu odkopnutou plechovku.
Vydala jsem se dál, po pár metrech jsem uslyšela, jak se zezadu blíží auto, přidala jsem do kroku. Auto u mne zpomalilo a stáhlo se okénko u spolujezdce.
"Já to tak přece nemyslel," ozvalo se zevnitř. Šla jsem pořád dál, auto jelo vedle mě.
"Vždyť zmrzneš, pojď domů,nastup si."
Zastavila jsem a podívala se do okénka.
"Udělám co budeš chtít, vážně, jenom si nastup," řekl.
"A co kdyby sis ty vystoupil?" vytlačila jsem ze sebe.
Vypnul motor a vystoupil, došel až ke mně.
"Miluju tě, nesmíš mi pořád utíkat, jednou tě už třeba nenajdu. Nesmíš si všechno brát tak osobně, já to tak většinou nemyslim," pošeptal.
"„Tak proč to říkáš?" zeptala jsem se a hlas se mi třásl. "Proč to říkáš, když víš, že to takhle vždycky dopadne?"
Pokrčil rameny, vzal mě za ruku a posadil do auta.
Obešel ho a sedl si za volant. Nastartoval: "Co ty z toho vlastně máš, z toho věčnýho utíkání?"
Podívala jsem se na něj, pousmála se a otevřela dlaň: "Pět korun a cigaretu..." odmlčela jsem se a odvrátila hlavu na druhou stranu, "a neumíš si představit, jak jsem za to ráda."