Stres=běs

Anotace: Jak stres dokáže s člověkem zamávat...

Od jisté doby věřím, že existuje určité propojení mezi naším podvědomím a okolnostmi, které se nám přihodí. Jakoby tam byla přímá úměra – čím víc je člověk vyplašený, podrážděný, nervózní, tím víc se věci kolem nás kazí. Důkazem může být tato povídka…

Úplně obyčejný den. Vlastně ne tak docela, měl jsem sjednanou důležitou obchodní schůzku na 9 hodin ráno. Obvykle vstávám už v 6.30, takže jsem byl rád, že si pospím o něco déle. V 8.00 mi měl jet vlak. Byl jsem tam přesně a v hlavě už jsem si pomalu plánoval strategii oné schůzky. Pak zahlásili deseti minutové zpoždění vlaku, což mě trochu rozhodilo a začal jsem nervózně přešlapovat po nástupišti. Z deseti minut bylo 15. „To stíhám,“ říkal jsem si už značně nervózní.
Po 20 minutách vlak konečně přijel. Utřel jsem si pot z čela, když jsem blaženě usedal do sedačky v kupé. „Upozorňujeme cestující, že mezi stanicemi Frýdlant a Čeladná probíhá traťová výluka,“ byla poslední slova, která jsem slyšel, než jsem upadnul do hysterického šoku. Zoufale jsem začal přepočítávat každou minutu, která scházela do schůzky a zjistil, že i s tou výlukou se to teoreticky dá stihnout. Na chvíli jsem byl opět klidný. Pak vlak zastavil. Vystoupil jsem spolu s ostatními cestujícími a vlezl do náhradní autobusové linky, přistavené za nádražím.
Po dalších 10 minutách jsme dojeli na Čeladnou, kde se mělo opět pokračovat vlakem. Blížil jsem se k soupravě vagónů, ale něco neladilo… Oni ještě nepřistavili lokomotivu! Běžel jsem za vysmátým technikem Českých drah, abych mu dal otevřeně najevo svou nelibost nad pomalým způsobem jejich práce. „Nebojte se, pane, lokomotiva už je na cestě,“ bylo mi pouhou odpovědí. Já se ale bál, a taky jsem měl pořádný důvod. Možná mi uteče životní obchod. Vytáhl jsem proto z tašky telefon, že se omluvím a přijdu o něco později. Chlap měl ale vypnutý mobil. To už ale přijížděla čekaná lokomotiva. Zapojovali ji už nějak dlouho, tak jsem se vyklonil z okénka, čehož jsem hned potom litoval. Viděl jsem klubko chlapů v oranžových vestách, jak zmateně pobíhají s různými druhy klíčů a snaží se utahovat spoj mezi lokomotivou a taženými vagóny. Barva mého obličeje se měnila z jasně oranžové na zelenou. Začalo mě bolet břicho, jak se všechen ten stres hromadil.
Že se souprava pohnula, mi došlo až po chvíli naprostého zoufalství. Rezignovaně jsem sebou plácl na sedačku a všechno mi to začínalo být dost jedno. Vidina dokonalého obchodu mi ovšem opět protáhla dutinu břišní a i když jsem se nikdy nemodlil, teď jsem sepjal ruce a přál si už být v oné restauraci, kde jsme se měli sejít. Zatím co brzdy vlaku skřípaly na znamení zastavení, já už si dávno čistil sako, které jsem si při zoufalém výskoku za jízdy zašpinil. Myslel jsem, že si tak ušetřím čas. Ještě celý od trávy jsem utíkal směr restaurační zařízení asi s 15 minutovým zpožděním. Trochu mě překvapilo, že můj obchodní partner tam ještě nedorazil a tak jsem se usadil a objednal si minerálku. Za chvíli mi číšník spolu s minerálkou donesl i papírek, na kterém stálo: „Dnes naši schůzku nestihnu, ztratil jsem svůj mobil a vlaky tady mají výluku. Domluvíme se na jindy. Ing.Gruber.“ Břicho mě rozbolelo ještě víc. „Doneste mi prosím kýbl vody.“