Trocha tajemna

Anotace: Taky se vám už stalo něco, co jste nikomu neřekli? Měl by vás totiž za blázna? Nejste v tom sami. Tohle se stalo mi a mým přátelům.

Taky se považujete za racionálně uvažujícího tvora, který, když se v den smrti vašeho dědečka zastaví hodiny, řekne : „Holt došly baterky“? Taky se pod fousy usmíváte zaručeným historkám o tom, jak váš přítel zavinil úmrtí babičky, protože když ležela na smrtelné posteli, tak někdo silně bušil na dveře, on běžel otevřít a za dveřmi nikdo…a to pustil Smrt do domu? Taky patříte k těm, kteří ví, že na všechno existuje racionální vysvětlení? Tak nějaké zkuste navrhnout.

Před pár lety zemřela manželova babička. V půl čtvrté ráno. Po dopoledním zařizování formalit kolem pohřbu jsme unaveni zasedli s manželem v kuchyni ke stolu, někdy kolem druhé odpoledne.
Najednou manžel povídá :
„Hele, stojí hodiny. Asi došly baterky (taky racionální člověk). Divím se, že vydržely tak dlouho. Už pár let jsme je neměnili.“
Vstal, našel nové baterky a vyměnil je. Hodiny, které se zastavily na půl osmé, se rozeběhly.
„Jdi se prosím tě podívat do obýváku, kolik je hodin, ať je můžu naštelovat.“
Žádný problém. Snad jen jeden. Hodiny v obýváku, které jsme dostali jako svatební dar, taky stály. A na nich půl osmé.
Znáte ten pocit mrazení a vstávajících chloupků na těle? Oba jsme mlčky šli do komory, kde byly poslední hodiny v našem bytě. Historické, sto let staré, které se do moderního bytu nehodily, ale přechovávali jsme je pro případ, že si jednou pořídíme chalupu. Byly ještě funkční. Ne ovšem teď. Stály. A na nich půl osmé.

Pokoušeli jsme se vymyslet něco logického, ale neuspěli jsme. Nevíme, ani proč se zastavily na půl osmé, když babička zemřela ráno mezi třetí a čtvrtou. Nevíme, jak si logicky vysvětlit, že hodiny, které se v bytě zastaví maximálně jednou za rok, se zastavily najednou troje a ve stejnou dobu. Prostě nevíme.

Moje kamarádka Iva přespávala u babičky. Bylo 8. srpna. Bylo jí tehdy asi osmnáct let a spala v babiččině posteli. Děda Mirek byl už pár let po smrti. Usínala a najednou v nohách postele uviděla dědu.
„Ivuško, kde je prosím tě babička?“
Překvapená Iva řekla:
„Dědo, ona tady není.“
„Jak to, vždyť jsme byli na dnešek domluvení?“
Pak si spolu povídali, děda po nějaké době řekl:
„Tak já už půjdu.“
Foukl vítr, střapce ze závěsu se zavlnily a zmizel. Iva usnula jako nemluvně.
Ráno se probudila s myšlenkou:
„To byl ale bezva sen.“
Cítila se klidná a spokojená. Ale jenom do chvíle, než sešla po schodech do kuchyně. Do oka jí padla babiččinou rukou psaná poznámka v kalendáři :
„6. srpna - Mirek tady byl. Pozítří, na naše výročí, zase přijde.“

Iva vystřelila jako namydlený blesk a pár let se babiččině bytu obloukem vyhýbala. Doteď netuší, co to bylo. I když připustí, že spala, co ta poznámka v kalendáři?

Bydlíme u hřiště, naši sousedé jsou třicátníci s malým dítětem. Starají se o hřiště a mají v nájmu hospodu se sálem. Každé ráno kolem páté hodiny přichází uklidit pan Prokoš. Vytře podlahu sálu po akci, vynese popelníky, ustaví židle a stoly atd.
Stává se, že někdy večer zapomenou vypnout alarm, a ten samozřejmě spustí zrovna v těch pět ráno, když pan Prokoš odemkne dveře. Soused Kamil vždycky vstane z postele a s nadáváním ho jde vypnout.
Asi před měsícem nenadále pan Prokoš zemřel. Druhý den v pět ráno spustil alarm. Kamil v polospánku zanadával, došlo mu, že přišel pan Prokoš uklízet…,ale moment, ten to nemůže být, včera zemřel. Zloději!!!

Kamil vytáhl svou legálně drženou zbraň a vydal se do sálu. Vypnul alarm, rozhlíží se, hledá … a nikde nikdo. Rozespalý po ránu to neřešil. Myslel na to, jak se dostat zpátky do postele. Sotva za sebou zavřel, rozezvonil se alarm znovu. Tak to snad už není možné. Co to blbne? Vypnul ho a opět odcházel do hajan.
Najednou slyší zvuk přijíždějícího auta. Z něj vystoupili dva policisté :
„Kde se tady berete, pánové?“ ptal se překvapený Kamil.
„Počítač na služebně nám hlásí, že tady někdo je. Spustil se alarm.“
Překvapený Kamil opáčil:
„Ten se sice spustil, ale my nejsme napojeni na žádnou policejní stanici. Pojdte se podívat.“
Opravdu nebyli. Volali tedy kolegovi na služebnu, co na počítači vidí. Policisté a Kamil stáli ve dveřích sálu ve kterém nikdo nebyl a kolega jim ze služebny hlásil pohybující se postavu.

Zvláštní. Neexistující člověk spouští alarm a policisté přijíždějí na základě signálu z neexistujícího spojení.

Co říct k tomuhle. Kamilovi se něco takového stalo podruhé. Když před dvěma lety zemřel naprosto nečekaně bývalý správce hřiště, pan Šmíd, který fungoval i jako údržbář, ještě týden potom v noci slyšeli ze sklepů kroky, otvírání a zavírání dveří a klepání do trubek. Až jednou Kamil vstal, došel do sklepa, rozsvítil a oslovil to nic, co měl před sebou :
„Alfréde, my jsme tě měli rádi, ale už musíš jít.“
A byl klid. Od té doby říká, že z duchem se musíš rozloučit. Pak dá pokoj. Směšné? Nevím.

Mé babičce se v noci zdálo, že autobus, kterým pojede ráno do práce, nabourá. Zvesela svůj sen vykládala pro zabití času v autobuse kolegyni, jedoucí taky do práce. A v tom prásk!…Autobus se srazil s osobním autem.

Kamarád Mirek měl v noci sen, že až ráno pojede tramvají do práce, přistoupí jeho známý ze skautu Olda, kterého deset let neviděl. Ano, přistoupil.

Jedno sobotní zářijové odpoledne jsem plela záhon růží a najednou jsem věděla, že za cca pět minut kolem projde Lucka, jedna dívčina z vesnice, kterou jsem tudy nikdy neviděla jít a neměla jsem důvod si myslet, že zrovna teď by se tu měla objevit. Co by tu dělala? Za pět minut opravdu prošla kolem mě.

Jsem racionální člověk, který vždycky hledá rozumné vysvětlení, ale v těchto případech mé IQ selhává. A nakonec, proč ne? Ostatně, ten pocit, že něco mezi nebem a zemí JE, není špatný. Alespoň si nebudeme sami sebou tak sakramentsky jisti. Trocha pokory, jako protiváha přehnanému sebevědomí a aroganci, neuškodí. Někdy si říkám, že každý z lidí, který je náhle opojen svou mocí a penězi, by měl zažít něco, co jej s té samolibosti trochu vykolejí. A nemusí to být zrovna mimosmyslový zážitek.

Proč to tady píšu? Mám svérázného kolegu, který za počítačem během práce sní několik jogurtů s rohlíkem denně. Drobky mu padají na klávesnici a všichni se divíme, že písíčko ještě funguje. Už týden je na dovolené na Krétě. Jeho kancelář je vzorně uklizená a čeká na Petrův návrat.
Včera, v neděli, jsem měla telefonát své kolegyně z práce, která měla víkendovou službu.
„Vladi, někdo se vloupal do Petrovy kanceláře. Dveře jsou vylomené, je tady strašný binec, ale fax i počítač jsou v pořádku na svém místě. Zdá se, že nic nechybí.“
„Parchanti,“ pomyslela jsem si: „Čert ví, kdo to udělal. A hlavně proč, když nic neukradl? A teď ještě lítat na policii“
„Jo, ale divné je,“ pokračovala kolegyně, „že vedle klávesnice je kelímek od dojedeného jogurtu a lžička. Kancelář vypadá, jako by tu byl Petr a pracoval.“

Zatuhla jsem. „Vždyť je na Krétě,“ pomyslela jsem si „Aby se mu tak něco stalo.“
Nikomu jsem nic neřekla, přece jen, nechtěla jsem být za idiota a poslala jsem Petrovi SMS.
„Ahoj Petře. Jsi v pořádku?“
Už čekám na odpověď pět hodin.