Návštěvnost
LA INFELICISSIMA
LA INFELICISSIMA
Stála k němu otočená zády a tiše ho nenáviděla. Temnou jídelnou obloženou mahagonovým dřevem se rozléhalo cinkání lžíce, která až s neuvěřitelnou pravidelností dopadala na dno hlubokého talíře.
Cink, klap, cink, klap, cink, klap...
Polévku si přál vždy servírovat do tohoto konkrétního nádobí. Jídelní souprava, ke které talíř patřil, byla prý velmi stará a vzácná. Po okrajích se klikatily podivně kroucení šupinatí hádci a na jeho spodní části byl zlacený heraldický znak. Kdysi tento jídelní servis dostali svatebním darem od jeho rodičů. Nesnášela ho od prvního okamžiku (ten servis, samozřejmě, svého manžela začala nenávidět až o pár měsíců později).
„Je to znak Winsdorů. Z tohoto servisu jedl král Anglie.“
Memoroval při každé možné příležitosti. Příliš mu to nevěřila, přesto anebo právě proto, že to stále dokola opakoval. Copak by někdo královský servis ozdobil zlatými hady? Stejně tak nevěřila jeho historkám, tisíckrát přemílaným, kde byl on vždy hlavním hrdinou. Znala je všechny nazpaměť. Vždy když je dovyprávěl, okamžitě se jim sám zasmál hrdelním skřehotavým hlasem. Nikdy však nesebrala dostatek odvahy, aby mu řekla, ať je zticha, …že to slyší po tisícáté první. Stejně tak v sobě nedokázala nikdy najít sílu vmést mu do tváře, … že z tohoto talíře žádný král Anglie nejedl. Věděla to! Dávno si vyhledala informace v knihách a zjistila, že znak Winsdorů je zcela jiný než to, co zdobí dno talířů. Aby si byla stoprocentně jistá, propašovala jednou tu keramickou nádheru z domu a zašla k starožitnému odhadci, který bez jakýchkoliv pochybností potvrdil její zjištění.
Polévku mu musela nalévat velmi horkou, muselo se z ní kouřit. Na vše, co se odehrávalo v jejich domácnosti podle něho, si již dávno přivykla. Podřídila se jeho rozkazům krátce po svatbě. Tedy přesněji… hned po prvním výprasku. Dnes už ani nevnímala to stálé dodržování zvyků, ani ty zavedené pravidelnosti.
Jediným nesouladem v dodržování jeho staromilských tradic byl výběr lžíce. Nepoužíval tu originální patřící k servisu, ta prý byla prý příliš mělká a na krajích příliš ostrá, mohl by se pořezat v koutcích. Srkal horkou polévku velkou, obstarožně zašedlou alpakovou lžící.
Stála k němu otočená zády, chystala na plotně druhý chod a její nenávist narůstala přímo úměrně s hlasitým srkáním, které se jí zabodávalo do mozku stále větší silou.
*
V noci měla šílený sen. Dívala se jeho ústy do talíře, na jehož okrajích se mrskali a syčeli zlatí hádci a pak s hrůzou, neschopna jakéhokoliv pohybu sledovala, jak se k ústní dutině přibližuje obrovská alpaková lžíce plná vařící zeleninové polévky. Uvědomila si, že ještě dříve, než bude opařena a utopí se v jeho ústech, uslyší znovu ten jeho šílený, hluboký, hrdelně chraplavý nádech. „Ne, nechci!“ křičela ze všech sil jeho hlasivkami. Ještě než se probudila z této noční můry, uviděla jak se v jeho temně krvavých ústech rozvibrovaly sliny na mandlích a pak vychrstly na masitý jazyk.
Vzbudilo ji chrápání. Ležel na zádech a z koutku úst mu vytékala slina. Otřásla se hnusem. V tom okamžiku pochopila, že je jen jedna cesta.
Zůstala nad svým rozhodnutím sedět v úžasu na posteli. Přitiskla si drobná kolena k tělu a po dlouhé době se pousmála. Je až s podivem, jakou radost způsobí člověku nález něčeho, o čem ani netuší, že vlastní. Jak je to jednoduché rozhodnout se. Vědět co udělat.
*
„Polévka byla dobrá, …taková teplá,“ řekl, když odložil lžíci a hned se chraptivě zasmál svému vtipu.
„To jsem ráda, že ti chutnalo.“
Stihla mu odpovědět ještě dřív, než uslyšela, jak se jeho bezvládné tělo sesunulo k zemi. Neotočila se, jen lehce poklesla v kolenou, opřela se lokty o kuchyňskou komodu, otočila talíř, který celou dobu pevně svírala v rukou rubem vzhůru a upřeně se zahleděla na znak Borgiů.
Cink, klap, cink, klap, cink, klap...
Polévku si přál vždy servírovat do tohoto konkrétního nádobí. Jídelní souprava, ke které talíř patřil, byla prý velmi stará a vzácná. Po okrajích se klikatily podivně kroucení šupinatí hádci a na jeho spodní části byl zlacený heraldický znak. Kdysi tento jídelní servis dostali svatebním darem od jeho rodičů. Nesnášela ho od prvního okamžiku (ten servis, samozřejmě, svého manžela začala nenávidět až o pár měsíců později).
„Je to znak Winsdorů. Z tohoto servisu jedl král Anglie.“
Memoroval při každé možné příležitosti. Příliš mu to nevěřila, přesto anebo právě proto, že to stále dokola opakoval. Copak by někdo královský servis ozdobil zlatými hady? Stejně tak nevěřila jeho historkám, tisíckrát přemílaným, kde byl on vždy hlavním hrdinou. Znala je všechny nazpaměť. Vždy když je dovyprávěl, okamžitě se jim sám zasmál hrdelním skřehotavým hlasem. Nikdy však nesebrala dostatek odvahy, aby mu řekla, ať je zticha, …že to slyší po tisícáté první. Stejně tak v sobě nedokázala nikdy najít sílu vmést mu do tváře, … že z tohoto talíře žádný král Anglie nejedl. Věděla to! Dávno si vyhledala informace v knihách a zjistila, že znak Winsdorů je zcela jiný než to, co zdobí dno talířů. Aby si byla stoprocentně jistá, propašovala jednou tu keramickou nádheru z domu a zašla k starožitnému odhadci, který bez jakýchkoliv pochybností potvrdil její zjištění.
Polévku mu musela nalévat velmi horkou, muselo se z ní kouřit. Na vše, co se odehrávalo v jejich domácnosti podle něho, si již dávno přivykla. Podřídila se jeho rozkazům krátce po svatbě. Tedy přesněji… hned po prvním výprasku. Dnes už ani nevnímala to stálé dodržování zvyků, ani ty zavedené pravidelnosti.
Jediným nesouladem v dodržování jeho staromilských tradic byl výběr lžíce. Nepoužíval tu originální patřící k servisu, ta prý byla prý příliš mělká a na krajích příliš ostrá, mohl by se pořezat v koutcích. Srkal horkou polévku velkou, obstarožně zašedlou alpakovou lžící.
Stála k němu otočená zády, chystala na plotně druhý chod a její nenávist narůstala přímo úměrně s hlasitým srkáním, které se jí zabodávalo do mozku stále větší silou.
*
V noci měla šílený sen. Dívala se jeho ústy do talíře, na jehož okrajích se mrskali a syčeli zlatí hádci a pak s hrůzou, neschopna jakéhokoliv pohybu sledovala, jak se k ústní dutině přibližuje obrovská alpaková lžíce plná vařící zeleninové polévky. Uvědomila si, že ještě dříve, než bude opařena a utopí se v jeho ústech, uslyší znovu ten jeho šílený, hluboký, hrdelně chraplavý nádech. „Ne, nechci!“ křičela ze všech sil jeho hlasivkami. Ještě než se probudila z této noční můry, uviděla jak se v jeho temně krvavých ústech rozvibrovaly sliny na mandlích a pak vychrstly na masitý jazyk.
Vzbudilo ji chrápání. Ležel na zádech a z koutku úst mu vytékala slina. Otřásla se hnusem. V tom okamžiku pochopila, že je jen jedna cesta.
Zůstala nad svým rozhodnutím sedět v úžasu na posteli. Přitiskla si drobná kolena k tělu a po dlouhé době se pousmála. Je až s podivem, jakou radost způsobí člověku nález něčeho, o čem ani netuší, že vlastní. Jak je to jednoduché rozhodnout se. Vědět co udělat.
*
„Polévka byla dobrá, …taková teplá,“ řekl, když odložil lžíci a hned se chraptivě zasmál svému vtipu.
„To jsem ráda, že ti chutnalo.“
Stihla mu odpovědět ještě dřív, než uslyšela, jak se jeho bezvládné tělo sesunulo k zemi. Neotočila se, jen lehce poklesla v kolenou, opřela se lokty o kuchyňskou komodu, otočila talíř, který celou dobu pevně svírala v rukou rubem vzhůru a upřeně se zahleděla na znak Borgiů.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk