Na návštěvě v psím útulku.

Anotace: To jsem jednou chtěla udělat bráchovi radost, aby se necítil tak sám... Teď, po letech se tomu už směje :o)))

„Ségro, on mi utekl!“
Ozval se zoufalý hlas, když jsem zvedla zvonící telefon. Patřil mému bratrovi. Ne, neopustil ho milenec, jak by se mohlo zdát. S přítelkyní Katkou se před časem rozešli (Předpokládám, že na maximálně tři týdny, jako vždy). Mluvil o toulavém pejskovi, kterého si před pár dny vzal k sobě.
„Já sem si na něj už zvykl. Byl strašně roztomilý. Večer, když sem se koukal na televizi, lehl si ke mně a zahříval mi záda.“

„To je mi brácho fakt líto.“ Tak vida, já tady přemýšlím, co mu pořídím k pětadvacetinám…No jasně, žije v bytě sám, večer ho nikdo nečeká, chce to živého tvora. Němá tvář je ideální. Do ničeho vám nekafrá, nechce peníze na džíny, nevyžaduje pochvalu za připálenou svíčkovou a nevykládá vám celý večer o tom, že šéfová je frigidní kráva, když vy zrovna chcete koukat na fotbal. Radostně vás vítá, oddaně k vám vzhlíží, naslouchá vašim steskům, když Sparta podá mizerný výkon a věrně vás miluje. Proč se chlapi vůbec žení? Asi mají občas chuť na tu…svíčkovou.

Ideální bude navštívit blízký útulek. Zabiju dvě mouchy jednou ranou – pořídím dárek a zároveň jednomu odloženému štěněti najdu láskyplný domov.
„Mami, můžu jít s tebou?“ ptala se má tehdy devítiletá dcera Lucka.
„To víš, že jo, koťátko, aspoň mi poradíš. Víc hlav víc ví.“

Útulek byl pro mě silným zážitkem. Lidi, proč si ty psy pořizujete, když se pak o ně nestaráte? Asi 50 smutných čekajících párů očí a my můžeme vysvobodit jen jedny. Malí jezevčíci, vzteklí foxteriéři, tupě se tvářící bígli, spousta oříšků všech barev a otců a mezi nima…ne, to není možné…hyena. Ne, nevymýšlím si. Něco malého, hnědobéžovo žíhaného a bezkonkurenčně nejošklivějšího široko daleko. Bylo zjevné, že u početí, kromě hyeny, byl ještě vlčák (čumák) a jezevčík (křivé nožky). Další otce si netroufám odhadnout. Latimérie podivná je proti tomuto zvířeti Miss Universe.

Pejsek vytrvale skákal na klec, smál se, štěkal a dožadoval se naší pozornosti. S tichou předtuchou jsem pozorovala svou dceru, jak se s tím stvořením z panoptika dává do řeči.
Ne, to ne. Tenhle ne. Bože, tenhle ne.
Ale ano.
„Mami, tenhle je roztomilý. Pojď, koupíme tohohle.“ A bylo to venku
„Luci, ale tenhle pejsek je trochu…ošklivý.“ Už když jsem to říkala, věděla jsem, že mi to neprojde.
„Ale mami, vždycky říkáš, že nezáleží jak kdo vypadá, ale jaký je. A tenhle má dobrou povahu.“
A mám to. Nemůžete nevzít pejska jenom proto, že nevypadá jako psí George Clooney, pokud chcete, aby dítě ještě někdy vzalo vaše názory vážně. Že já husa chtěla, ať má holka charakter. Jak říkají cimrmani. Bylo to vítězství Pyrhy – dříve pyrhovo vítězství.

„Tak jo,“ rezignovala jsem. Zaplatila příslušný obnos za provedená očkování a opouštěla útulek se zmítající se chlupatou koulí na vodítku. Ošetřovatelky mě upřeně sledovaly nevěřícími pohledy. Bodejť ne. Musely si myslet, že jsem se pomátla. Když jsem před půl hodinou přišla, tvrdila jsem, že chci roztomilého hezkého bytového pejska a teď jsem odcházela s energií překypujícím tvorem z Hvězdných válek. Co jsem to provedla? Brácha mě zabije.

Na vzhledu prý nezáleží
Říkají nám moudří
Proč pak ale oškliváci
Nejsou nám dost dobří?

Cestou k domovu jsem měla Šakala ( jak jsem ho pracovně pojmenovala) na vodítku. Jelikož na něm šel poprvé v životě, nechápal zákonitosti dvoumetrové šňůry. Pořád mě obíhal, skákal samou radostí na mé úpletové kalhoty, které po příchodu domů byly tak obsypány vytahanými nitěmi, že vypadaly jako angorský svetr. Několikrát jsem spadla, omotána šňůrou. Šakal mě radostně olizovat, vyskakoval mi do náruče a smál se štěstím, že je s tak báječnýma lidma. Dcerka si pochvalovala, jak dobře vybrala a já se děsila odpoledne, kdy budu muset ono „báječné překvapení“ z encyklopedie bájných příšer předat bráchovi.

Nedalo se to odsunout. Nezapomenu nikdy na zděšený výraz v očích mého sourozence.
„Tak všechno nejlepší a tady jsme ti pořídili…aby ti nebylo smutno…víš, jak ti bylo líto, že si přišel o toho pejska?“
Mlčel a zíral. To bylo horší, než jsem čekala. V životě už se mnou nepromluví. Teď se dá na pití nebo drogy a bude to moje vina. Statečně si však vzal Šakala domů.

Nevolal. První den, druhý ani třetí. Nevolal. Pátý den telefon. O půlnoci! Proboha, kdo umřel?! (Když zvoní telefon mezi půlnocí a šestou ráno, můžete si být jisti, že si váš technicky nadšený, ale extrémně senilní děda hraje s mobilem nebo někdo z rodiny to má za sebou. Nikdy však váš příšerný tchán.)

Do ucha mi zazněl vyčerpaný a zlomený hlas. Pamatujete, když vašemu dítku rostly zoubky a vy jste pět nocí v kuse nespali? Ploužíte se po bytě s miminem na rukou a pytli pod očima, jediná vaše touha je dvě hodiny v kuse spát a nenávidíte všechny, kteří ponocujou, protože prostě chtějí „jen tak zapařit.“ Tak tenhle hlas mi zazněl do ucha.

„Ségro, ten pes tu nemůže zůstat. Právě se mi popáté vydělal na koberec. Vždycky ho jdu vyvenčit, on půl hodiny obíhá krtince já čekám, až se vytento a on nic. Pak jdem domů a on celou nálož vyklopí v obýváku na koberec.“(To jsou ty zvyky z útulku. Tam to taky dělal v kleci).
„Musí pryč.“ Znělo to nekompromisně. Nedělal si srandu.
„OK, brácho. Přinejhorším ho vrátím.“

Nevíte jak bezděčně
dojít svému krachu?
Poradím vám bezpečně
Jak přijít o bráchu

No nazdar. Bylo jasné, že nebudu mít to srdce, cpát toho šťastného bezelstného osvobozeného tvora zpátky do útulku. Šakal nešakal, koberec nekoberec.
Moment. Naši přece mají tak pěknou zahradu. A jistě duševně trpí citovou prázdnotou poté, co jim děti vyletěly z hnízda. S tím bychom měli něco dělat. Však víme, jak tyhle případy končívají, že. Chlap si najde mladici a ženská skončí na práškách. Bože, tomu musíme zabránit!

Stalo se. A jak to vypadá dnes? Šakal se dnes směje celým tělem, radost z něj přímo vyzařuje. Má svou oblíbenou hračku, plyšového méďu, kterou zásadně nepouští z ruky…tedy z tlamy. Chodí denně na pivo do místní hospůdky, otec ho doprovází. Má své křesílko, svou žužlací deku a matku budí každé ráno skokem pod teplou peřinu. Téma „Copak zase udělal náš pejsek“ je námětem hovoru všech návštěv, takže funkci třetího dítěte splnil dokonale a rozhodně prokázal, že má, jak odhadla má dcera, „dobrou povahu“.

Jen na procházkách se rodiče tváří, že neslyší užaslý šepot kolemjdoucích pejskařů
„Viděls? Nebyla to hyena ?!“