Jak se v Anglii vytratit po anglicku!4Všechno hezké jednou končí

Anotace: Poslední den v Londýně, návrat do vlasti a celkové shrnutí fajn výletu! závěrečná část mého příběhu - přeji pěkné počtení!

Jo jo, je to tady. Od rána nemyslím na nic jiného než jakou pěknou větu říci Mrs. Smiths, ve které bych vyjádřila své díky za celý pobyt, skvělé ubytování a občas i fajn pokec. No nakonec jsem nevymyslela nic a se smutným výrazem jsem hned po snídani a dání kufrů do auta řekla: ,,Thanks!" strohé, leč výstižné. Potom jsem naposledy pohladila Maxe a koukla jsem se na hezký baráček v Owenite street, kam jsem před čtyřmi dny přijížděla. Na parkovišti jsme se rozloučili slovem - nashledanou a s úsměvem jsme zamávali.
Charlie má dnes dobrou náladu, asi je rád, že tohle všechno zvládl a že nás zítra vysadí doma. Snaží se být vtipný a dokonce nám dá na půl hodinky pokoj. Dneska musíme opět být bez autobusu, a proto jsme zvolili proslavené londýnské metro - Underground. Přes celý den je jeho kapacita přeplněna, všichni jsou na sobě namačkáni a když chcete vystoupit - porazíte desítky lidí kolem vás. Přesto všechno je to vážně zážitek. Uvnitř jsou stovky reklam na snad úplně všechno. Taky mě překvapila holka s kytarou v ruce, která vážně moc hezky zpívala. Do klobouku jí většina lidí dávala libry. Podle tabule z krabice - má peníze na studování. Metrem jsme toho projeli vážně dost - první zastávka byla u Buckinghamského paláce, kde sídlí královna. Zrovna jsme chytli dny, kdy se připravuje oslava jejích narozenin a Garden párty je v plném proudu. Proplétali jsme se davy staříků a dam s klobouky - nikdy by nás nenapadlo, že jsou to vzácní lidé - připomínaly nám to jen jezdící limuzíny. Samozřejmě, že i tady jsem fotila. Nakonec se mi poštěstilo a viděla jsem stráž na koních. Jeden klučina z autobusu spadl do kašny - chudák byl pak celej mokrej. Potom jsme metrem zajeli k Bakers street 221, kde sídlil legendární Sherlock Holmes. Koukli jsme se do jeho domku a měli jsme možnost koupit si lupu, fajfku, nebo čepici. Dále jsme se zašli podívat na známé černé taxíky, červené double duckery a hlavně proslavené červené telefonní budky. Další zastávka byla na Londýnské burze, kde se nachází největší zlatá cihla. Měla jsem tu možnost vidět vývoj peněz od pradávna - do nynější podoby. Kdyby nebylo spěchajícího Charlieho, ráda bych tu pobyla déle. A jako poslední budovu, kterou jsme navštívili, bylo museum Winstona Churchila, což byl britský politik, básník, spisovatel (měl Nobelovu cenu za literaturu) a také velitel námořnictva. Zkrátka to byl člověk se spousty tváří. I jeho museum bylo rozsáhlé. S několika desítkami místností. Skupině jsem se ztratily s Verčou hned na začátku, ale co bylo horší, já pak ztratila i Verču. No prostě já, člověk bez absolutní orientace, jsem se zapletla do stovek chodeb a nevěděla jsem jak ven. Asi bych se někoho i zeptala, jenže to bych musela nejdříve někoho potkat. Když už jsem se nakonec dostala mezi lidi - přešla mě panika. Sice si z celého musea pamatuji jen strach, který jsem měla, přesto všechno to bylo krásný.
Nasednu do autobusu, který nás odváží domů - do naší rodné země. V Doveru si dáme párky, které nám řidič uvaří. No žádná sláva - kečup ostrej, chleba tvrdej a párky nedodělaný. Ale nechtělo se mi myslet negativně, proto jsem to automaticky sežvýkala. Na trajekt jsem nastoupila o dost smutnější, než když jsem na něj nastupovala poprvé, přesto jsem byla o dost bohatší. Potom nastalo přejetí hranic - stejně jako při příjezdu. No všechno šlo rychle - jediné co mě rozespalou celkem vyosilo, byly německé záchody, které se samy splachují a prkýnko se samo čistí, tím že se točí. To jsem nemohla pochopit dost dlouho. Nechala jsem Verču vyspat a přenechala jsem jí mojí sedačku. Já jsem si sedla ke Kubovi a celou noc jsme prokecali se sluchátky v uších. K ránu jsem usla - probudila jsem se kolem desáte - už na uzemí České republiky. Všichni byli vysmátí a já pravý důvod pochopila, až když ke mně došla fotka. Bára přilepená na skle s otevřenou pusou. Prý jsem strašně chrápala - no naštěstí jsem nemluvila ze spaní. Když Charlie naposledy pustil naši společnou hymnu, chtělo se mi brečet.
Doma ze mě měli všichni hroznou radost. Předala jsem jim dárky a povyprávěla jsem jim u fotek celé dění. Jenže pak jsem si nostalgicky sedla - v ruce jsem měla pohled, na kterém byly podpisy všech s různými vzkazy. Výlet byl fajn - super parta, kupodivu milí učitelé, doktor a jeho Simča, řidič, kterej nás přivezl v pořádku, pohodlný autobus a Charlie, který nám lezl na nervy, Charlie, kvůli kterému si pamatuji tolik informací a Charlie a jeho hlášky - na tuhle zelenou se nechodí, protože se čeká na další, lets go děcka a spousty dalších. Bylo to super - nejsem nevděčná, v České republice jsem se narodila, přesto mi tu teď všechno příjde malé. Byla jsem nespokojená a všechno mi tu přišlo nic moc. Většině jsem tím lezla na nervy - tímto se omlouvám, ale snad už chápete proč?
A nakonec jsem měla mít vážný referát v angličtině před celou třídou. Jenže jak ho dám v angličtině, když jsem se nic nového nenaučila a vážně? to nemůžete myslet vážně, protože celý ten pobyt v Londýně byl jedna velká sranda.
Všem co se chystají, nebo se rozhodují o tom, zda jet do Londýna - já říkám jednoznačné ANO!!, protože v anglické vlajce by neměl být červený kříž, nýbrž srdce, za které vás tohle město vážně chytne.