Blíž než dál

Anotace: částečně možná i záblesky vlastního života

Zírá do zdi nad postelí. Hlavou jí plují myšlenky všeho typu. Ale mezi vším, co ji tíží, prosvítá bolest ze ztráty.. odešel člověk, který k ní choval hluboký cit... uvědomila si pozdě, že všechny rozdíly, které mezi nimi byly, znamenaly příslib krásné budoucnosti a nikoliv problémy a utrpení, jak se Ela domnívala... Slzy jí nepomohly odplavit smutek- pouze tím přivolávala soucit a pozornost okolí o kterou nestála...

Patrik si zničil život kvůli ní... neunesl pohled na její úsměvy a rozzářené oči... Spadl do všeho po ...hlavě proto asi vypadaly jejich rozhovory prapodivně...
"Nazdar Paty. Jak se máš?" toužila s ním mluvit o všem, vždyť se byli tak blízcí...
"Hmm, ujde to." Tradičně, nic jiného nečekala.
"A co včera, učil ses na dnešní test z občanky?" neví o čem má mluvit...
"Ne."
Neschopnej člověk, nebere vážně už nic...
"Zase na všechno se*eš?!" občas Ele ujely nervy, ale nikdo se nemůže divit.

Nad jejich vztahem zůstával rozum stát... vlastně se to, co se mezi nimi odehrávalo, nedalo považovat za vztah
v pravém slova smyslu. Zajisté cítili pouto, silnější než ke všem povinnostem a lidem, které doposud potkali... Ale nemohli, nesměli nebo nechtěli vystupovat před ostatními jako pár... Nedokázali spolu mluvit a postavit se svým problémům čelem. Vyměňovali si krásně smutný smsky... ale Ela nikdy neslyšela nic z toho, co četla...

Všem připadala jejich souhra přinejmenším zvláštní... Věděli navzájem, o čem ten druhý přemýšlí, jak se cítí, po čem touží a co potřebuje... Ela si ze všeho, co jí kdy poslal, vzpomíná na útržky... živě si však vybavuje Patrikovy zoufalé pohledy, když věděl, že přichází konec a ona netuší zhola nic... Možná měla zachytit jeho divný chování a přehnanou mlčenlivost. Jenže samozřejmě, jako milionkrát předtím hodlala být Ela uražená a naštvaná, kvůli nějaké blbosti a malichernosti... ztěžovali si navzájem vše, co mohli... Ona vlastně dodneška netuší, zda-li a jak moc ho miluje...

Nalhává ostatním a především sama sobě, že všechno kolem Patrika je pasé a cítí k němu jenom lítost a prázdnotu... Ovšem stačí slyšet pouhou zmínku nebo vidět stejnej úsměv, pohled, gesto jako míval on a oči se jí lesknou pod tíhou slz. Občas si tajně přeje, aby se ukázal mezi dveřmi a řekl svým sametovým hlasem "Elinko, muselo to tak být a ničeho nelituj. Oba víme, že je to takhle nejlepší a jediný, jak na sebe můžeme zapomenout je odloučení------ napořád!"

,,NE!!! Kříčím a mlátím pěstmi kolem sebe... Tohle nechci! Toužím slyšet naprostej opak nebo se aspoň rozloučit a vypovídat se člověku, kterej mi nejvíce ublížil a zároveň nejvíce pomohl... Najít samu sebe a cítit klid a lásku... Jenže i kdyby Patrik mohl, neukáže se. Možná se mě bojí... nebo spíš toho co by bylo, kdyby konečně všechno slyšel live a z očí do očí... Poslední věty, které od Patrika Ela slýchává ,je obligátní věta jeho mobilního operátora :
"Volaný účastník je dočasně nedostupný..."