Konec jako začátek

Anotace: Smrt jako začátek nečeho nového. snb=snowboard

....Sedím na lavici a směju se, teda je to taková parodie na úsměv. Já nenávidím smích, cízí, ale nejvíc, nejvíc ten svůj. Mám pocit, že si nezasloužím smát, jenže bojím se být zase jiná, hrozně se bojím. Už to nechci prožít znova! Ale něco ve mně z toho všeho zůstalo. Zábrany, nedůvěra, ale hlavně nulové sebevědomí.

Se snb pod paží se škrábu do kopce, který je součástí lesa. Miluju, když sjíždím za tmy kopce v lese, vyhýbám se stromům, mám naprostou svobodu a jsem sama sebou. Dnes potřebuju pořádnou jízdu, musím z hlav vyhnat ty hnusný myšlenky. Poslední dobou nemyslím na nic jinýho než na smrt, jak asi bolí, když si řežeš zápěstí, jak by vypadal "můj“ svět, kdybych neexistovala, komu bych chyběla, kdybych si vzala život. Všechno se točilo kolem smrti. Taky jsem si poslední dobou často sama ubližovala, zkoušela jsem, jakou bolest snesu.
Jízdou tyto myšlenky zaženu. Bohužel jen na chvíli. Pak se zase vynoří, ještě silnější, tísnivější, že jsem na chvíli fakt chtěla skočit. Ne, nemám na to..
Cestou zpátky jdu liduprázdnou krajinou. Už je tma. Někdo se najednou objevil vedle mě. Šíleně jsem se lekla a upustila snb. Vrhl se za ním a když s ním přišel, začal se omlouvat. Byl velmi sympatický. Povídali jsme si dlouho…

Sakra! Zima už končí a začíná mnou nenáviděná část roku. Radek mi ale slíbil ukázat něco, co budu milovat stejně jako snb(!!!) a dá se to dělat v létě. Jsem teda zvědavá!!
Když mi ukazoval capueiru(!!) zírala jsem.. Vypadá to moc krásně. Zasvětil mě do jejích tajů. Zjistila jsem, že musím mooc máknout, abych něco dokázala. Pak mě také zasvětil do tajů La parcoure (to je freestyle skákaní ze střechy na střechu a tak). Následující dny měly stejný scénář: ráno v 5 vstávat, zaběhat si, půl hodinky cvičit, jít do školy, okamžitě ze školy domů převlíknout se a ve 2:30 být u Radka, abychom vyrazili cvičit. Řeknu Vám docela makačka, ale v přírodě to je mnohem lepší než v tělce. Začínám mít jaro i ráda. Po západu slunce, kdy si dáváme meditaci, rychle domů udělat úkoly a naučit se. Hrozný fofr, ale jsem šťastná, Radek měl pravdu, baví mě to možná víc než snb(!!). Vykašlala jsem se na „kamarády“ ze třídy a žiju jen pro Radka a capueiru. Postupně se učím i s katanou (dlouhý a šíleně ostrý meč). Je mi už jedno, co si o mně ve třídě myslí, každou přestávku mizím na záchod v nejvyšším patře, kam nikdo nechodí a procvičuji, co už umím. Asi si všichni myslí, že chodím brečet. Tak ať, já jim to nevyvracím.
Pak ke mně Radek jednou přišel s tím, jestli nechci s ním vystupovat. Prý za měsíc u nás v tělce. No tě pic aby všichni věděli, co dělám! Pak mi ale Radek vysvětlil, že se nikdo nemusí dozvědět, kdo to cvičí, to jako že si dáme přezdívky. Tak jo! Jdu do toho!

Už je to tady. Jsem šíleně nervózní, je tam celá škola. Ještě že je se mnou Radek. Drží mě za ruku a přenáší na mě jeho klid. S úderem typické hudby ze mě nervozita opadá a já se soustředím jen na capueiru.. nic jiného než hudbu nevnímám. Hudba vede moje pohyby.. hudba umlkla a ozval se ohlušující aplaus! V to jsem ani nedoufala. Dokonce někdo tleská ve stoje!
Teď nás ještě čeká něco jako diskuse. Nemám strach, že by mě někdo poznal podle vzhledu, protože mám na sobě typické oblečení, spíš, že mě poznají po hlase a podle vyjadřování. No co tak mě poznají.

Všechno proběhlo hladce a nás čekají ještě 2 vystoupení. Má to obrovský úspěch, všude jsou vyvěšený plakáty a v tělce je narváno. Dokonce si nás pozvala i okolní města a školy. Jen mám obavu, jak tu absenci vysvětlím doma (rodiče nemají ani páru, že ňákou capueiru dělám!) Šla jsem teda za ředitelem mu to nějak vysvětlit, jestli by mě pouštěl. Vešla sem jako nějaký trestanec, ale vyšla úplně šťastná! Prý že mu to nevadí, když se nezhorším v známkách a dokonce to nebude počítat jako absenci, ale jako účast na školní akci! Byla jsem hrozně šťastná. Absolvovali jsme ještě pár vystoupení, až se stal osudový zlom, který mě definitivně změnil.

Když jsme skončili další vystoupení, bylo kolem 9té večer. Radek měl ještě nějaké vyřizování, a tak že pojede na motorce a já že pojedu busem.

Druhý den mi v 8:20 zvoní mobil. Jdu teda jako na záchod a už na chodbě ho zvedám. Ne! To není pravda! Radek je v nemocnici. Prý jeho a motorku srazil kaminon nebo co! Je na tom moc zle! Rozpláču se. Nevím, jak dlouho jsem tam brečela, ale pak pro mě učitelka poslala, co tam prý tak dlouho dělám. Lucka mě odvedla do třídy. “Aneto, co se stalo??“ „On, on mi umírá,“ další vlna vzlyků. “Ale kdo??“ Mám to říct nebo ne, ale jo.. “Můj společník v capueiře,“ třídou to zašumí. „Je na tom zle?“ „Hrozně moc.“ „Tak jeď za ním do nemocnice, tady by jsi stejně nic nevykoumala.“ JÁ tu třídní miluju, “tak utíkej, já to s ředitelem nějak vyřídím,“ víc mě pobízet nemusela a já utíkala a ještě jsem chytla bus.

Je na tom vážně zle. Má asi jen 20% šanci, že přežije. Ale ona tu je!!

Pomalu se začíná uzdravovat! Ještě pár vystoupení musím absolvovat sama a pak už budu zase s ním. V pátek mě ale čeká ledová sprcha. A ještě k tomu pátek 13. Já na tohle nevěřím, ale asi začnu…….

…Z vystoupení letím do nemocnice. Tam mě odchytne hned doktor a říká, že u Radka nastaly komplikace a ráno ho převezli jinam ale že nic víc mi říct nemůže a je možné že transport nepřežije! Co to ten chlap blábolí?? To nemůže být pravda! Když mě znovu přesvědčí o tom, že je, seknu sebou a poroučím se k zemi.

Následující týden byl nejhorší v mým životě. Všechno mi ho připomínalo. Za měsíc jsme měli mít další vystoupení! Hrozně jsem zhubla, jsem bledá a nesoustředěná, začala jsem si zase ubližovat (jo s tím jsem fakt na rok sekla), zhoršila jsem se úplně ve všem. Byla jsem rozhodnutá, že tohle všechno skončím jednou pro vždy, že víc toho neunesu. Prohlížela jsem si naposledy naše fotky a uvědomila jsem si, že on by to takhle nechtěl, že on by bojoval. Vyhodila jsem je. Začala jsem zase makat, ještě víc než předtím a stala se ze mě jedničkářka. Vystoupení jsem absolvovala sama ale i ta měla úspěch. Konečně nejsem na nikom závislá, jsem samostatná, všechno si dělám sama!

Myslím na Radka často. Je zajímavé, že největší tragédie mě postavila na nohy a už se nebojím být jiná! A ostatní mě respektují a váží si mě. Jen mě hrozně mrzí, že jsem Radkovi nestihla do očí říct, jak moc jsem si ho vážila, jak moc jsem ho měla ráda a co všechno pro mě znamenal.
RADKU ODPUSŤ MI PROSÍM VŠECHNO!!! VÁŽILA JSEM TĚ VÍC NEŽ SAMA SEBE! BYLA JSEM SRAB A NEŘEKLA TI TO! ODPUSŤ