Pevná vůle v pevných rukou

Anotace: Když jsem toto dílo psala, přepadával mě smutek. Přečtěte a pochopíte, proč ... Díky. Byla bych ráda za vaše komentáře. Pomůže mi to.

Už od svých pěti let se věnoval hokeji. Stejně jako jeho otec. Byl mu vzorem a syn chtěl jít v jeho stopách. Jeho sen byl stát se profesionálním hokejistou a hrát v nejslavnější lize světa – NHL. Věřil, že se mu to jednou podaří.
Dělal vše pro to, aby byl lepší a vždy o krok vepředu, než ostatní. Nevynechal jediný trénink, pokud to nebylo nutné. Dřel jako kůň, aby si splnil životní sen. A trenéři si toho byli dobře vědomi, byli si vědomi jeho cílevědomosti, píle, snahy, chtivosti a plně ho ve všem podporovali. Považovali ho za nejlepšího z jeho vrstevníků.
Hrál na pozici útočníka. Pravé křídlo s přesnou trefou. Jednoduše talent. U soupeřů si vydobyl respekt. Málokterý obránce jej dokázal zastavit. Když už se tak stalo, byla to výjimka. Sbíral pět bodů za zápas. To už stačilo za zmínku v místních novinách. Brzy se o jeho talentu dozvěděla i věhlasnější média a nová naděje českého hokeje byla na světě! Senzace!
V osmnácti letech poprvé nastoupil do reprezentace dospělých. Byly to sice jen přátelské zápasy, ale i to se počítá. Nebylo překvapením, že v zápasech zářil. Nastupoval ve druhé formaci, aby podpořil sílu ofenzivy. A úkol plnil výtečně. Získal si okamžitě srdce mnoha fanoušků a fanynek. Rázem se stal hvězdou ledního hokeje.
Mimo ledovou plochu to byl velice sympatický mladý muž. Sláva mu naštěstí nestoupla do hlavy. Měl mnoho přátel, ale s postupujícím úspěchem jich čím dál víc ubývalo. Podepisovala se na nich pouhá závist z úspěchu. Sám to nedokázal pochopit. Velice ho to mrzelo, ale nic s tím dělat nemohl. Není nic horšího, než to, že se na něj vykašlali jeho nejbližší známí.
Jeho největší sen ho neustále popoháněl kupředu. Jeho otci se takto nikdy nepodařilo prosadit. Syn ho chtěl předčít. A ve všech směrech se mu to dařilo. Přecházel od jednoho úspěchu k druhému. Měl z toho nádherný pocit a cítil, že jeho největší sen je na dosah ruky. Mohl se jej dotknout, kdyby nebylo toho dne.
Toho dne. Toho dne, v hluboké noci uprostřed silnice. Jeden okamžik změnil celý jeho život. Život budoucí velkolepé hvězdy, jemuž největší hokejoví odborníci předpovídali velkou budoucnost. Okamžik, jenž jako mávnutím proutku proměnil vše v ten nejstrašlivější sen. Ale byla to skutečnost. Bohužel.
Vracel se autem domů pozdě v noci, provázen skvělou náladou. Počasí nepřálo, nepříjemně pršelo. Doslova lilo. Rychlost jeho jízdy se pohybovala kolem 50 km/h. Pomalu přijížděl ke koloně aut, jež se před ním protivně rýsovala. Nic netušící pomalu natahoval ruku k rádiu pro zpříjemnění toho následujícího čekání. A pak …
… plnou rychlostí kdosi do něj zezadu narazil. Ozvalo se kvílení brzd, pak prudký náraz a nakonec tříštění skla. Ohlušující rachot. Náraz byl tak prudký, že naražené auto sunul pár metrů před sebou. Způsobil tak hromadnou dopravní nehodu. Příčina byla v chybě řidiče. Na kluzké vozovce nedokázal ubrzdit své vozidlo. Bohužel nekorigoval ani svou rychlost. Špatně odhadl vzdálenost mezi stojícími auty.
Řidič, který nehodu zavinil, byl na místě mrtev. Ze zmačkaného auta nárazem vyprostili záchranáři další tělo. Byl to náš hokejista. Rychlá záchranka jej okamžitě převezla do nemocnice a bojovali o jeho život. Zachránili jej. Ovšem diagnóza byla strašná. Upadl do komatu a není jisté, zda-li bude někdy chodit. Ba co víc, kdy se z komatu probudí…
I ten největší optimista ztrácel naději. Teď už nešlo o slávu velkého hokeje, nešlo o největší talent. Šlo o život.
Dva měsíce se z komatu neprobudil. Vedlejší stinnou stránkou bylo, že si jej opět všimli jeho ztracení známí, kteří jej přestali znát díky jeho úspěchu. On to ale nevěděl. Nevěděl nic, co se děje v okolním světě. Možná jen hluboko v duši si uvědomoval svou situaci. Byla jistá jedna jediná věc. Zda se probudí, už nikdy víc nebude hrát hokej. Zda se probudí, bude rád, že může chodit. Krutý osud!
Okolí s ním soucítilo. Nejvíce rodina, samozřejmě. Nikdo netušil, co bude dál. Báli se nejhoršího, co se neopovážili ani nahlas, ani v duchu vyslovit. Mohli jen doufat v to nejlepší. Prosím, jen ať se probudí a bude žít!

Psal se přesně den 22 let poté, co k hrozné události došlo. Největší hokejový talent sedí na střídačce a pozoruje hru svých svěřenců. Ruce má sevřené v pěst a zatíná zuby při pohledu na ledovou plochu. Běželo posledních pět minut semifinálového zápasu mezi New York Rangers a Torontem Maple Leafs. Vítěz postoupí do finále. Rangers hájí těsný náskok vedení 1:0. Hrají pod neuvěřitelným tlakem soupeře.
Odpočítávají se poslední sekundy zápasu. Konec! Rangers vyhráli. Naše hokejová hvězda chytne obličej do dlaní a derou se mu slzy do očí. Ne, on není trenérem Toronta. On je trenérem Rangers! A jeho tým – vyhrál. Díky němu.
Pak mu náhle vyskočí ruce radostí do vzduchu a má chuť vyskočit a skákat radostí. Ovšem ochrnuté nohy mu to nedovolí. Nutí ho sedět na vozíčku a radovat se pouze horní částí těla. V samém opojení štěstí si uvědomí, že svůj sen si splnil, i když si ho představoval podstatně jinak. Dostal se do NHL, avšak ne jako velký hráč, ale jako velký trenér.
Přesně na den on nehody, která mu změnila celý život, se svým týmem postoupil do finále Stanleyova poháru. Ironie osudu.
Hráči k němu radostně přibíhali a objímali ho a zároveň děkovali. Tento šťastný okamžik si plně vychutnával. Dal svým hráčům vše, co se jako mladý sám naučil. Říkával tomu zaručená cesta k úspěchu. A výsledky se dostavily.
Dva měsíce po nehodě se probudil z komatu. Lékaři tenkrát už přesně věděli, že již nikdy nebude chodit. Propadl zoufalství. Chtěl přece hrát a být velký hokejista. Nic z toho mu ale už nebylo umožněno. On se ale i přesto nevzdal. Nevzdal se své lásky k hokeji, i když mu osud přidělil dál žít na vozíčku. Smířil se s tímto osudem a šel znovu za svým cílem. Dostat se do velkolepé NHL. Věděl, že jako hráč už se nikdy neprosadí. Přesto měl naději uspět jako trenér. A to se podařilo.
Stal se velkým trenérem. Pro každého hráče byla čest, když pro něj mohl hrát. Ať už v domácích klubech, nebo později v NHL – v jeho největším snu.
I přes nepřízeň osudu a svůj handicap se dokázal vzchopit. Byla to silná osobnost. Místy dokonce obdivoval i sám sebe. Dokázal jít za svým snem, jenž si splnil. A úspěchy se opět jen hrnuly.
Teď tam seděl, obklopen svými věrnými hráči a zároveň obdivovateli a radoval se. Byl si jistý, že teď už ho nic nesrazí na kolena. Svého snu dosáhl a byl rozhodnutý v něm i nadále pokračovat. Hokejový svět ho potřebuje.