Hledáme svou rodinnou ulitu

Anotace: Další z Povídek od domácího krbu... Nemá to mladé manželství lehké, když chce bydlet...:o)))

„Jak, stěhovat?! Zase?! Ty ses zbláznila, ne?“
Zazněl dotaz mého šokovaného muže, když jsem s pozitivním těhotenským testem v ruce sdělovala, že do tohohle jedna plus jedna bez ústředního topení a tekoucí vody v kuchyni, druhé, stejně aktivní dítě, nenatlačíme. (A pokud ano, odnesu to duševním zdravím.)

Hned po svatbě jsme strávili asi rok v mém dětském pokoji s naší malou a hyperaktivní Ivankou. Nejen, že nepochopila, že noc je na spaní, ale záněty středního ucha se u ní pravidelně střídaly s laryngitidami. To bychom ještě zvládli, vždyť je přece naše sladké koťátko, ale společný život čtyř generací v jednom domku byl nad naše síly.

„Snad jí nechceš dávat čepičku? Vždyť se ti zapotí a vyhodí se jí potničky!“ děla má matka.
„Snad nejdeš s tím dítětem ven bez čepičky? Je tam vítr, zase bude mít zánět středního ucha,“ nechápala mou tupost babička.
„Můžu mít tady klid na učení?!“ vytáčel se můj pubertou procházející bratr Jirka.
(Nikdy jsem se ho učit neviděla, jen tak mezi námi.)
„To neslyšíte, že to dítě už půl hodiny pláče?!“ rozčiloval se můj téměř hluchý děda, když jsme se po několika neprospaných nocích rozhodli, že ji ve tři ráno necháme prostě vyřvat. (Když víte, že je dítě přebalené, nakrmené a prokazatelně je nic nebolí, uchýlíte se i k tomuto zoufalému prostředku. Obzvlášť, když jste už tak daleko, že polovinu noci projezdíte v pokoji s miminem uloženým v kočárku a deskou na zemi, přes kterou drkotáte. Jedině tak totiž usne. Normální houpání není dost.)

Dítě křičí, děda vříská
Copak jsi to za matku!
Je ti těžko ve dvě ráno
přečíst dítku pohádku?

A poté, co v neděli ráno, uprostřed naší intimní chvilky, vešla bez zaklepání do pokoje moje babička a s větou:
„Mě si nevšímejte,“ začala po topení rozvěšovat vyprané pleny, číše tak říkajíc, přetekla.

O byt jsme měli zažádáno už pár let, ale nevím, jaké máte zkušenosti vy, před dvaceti lety byl problém dostat i králíkárnu. Takže tudy cesta nevedla.

Nakonec jsme si sehnali podnájem ve stodole. Ne, nepřepsala jsem se. Zhruba sto padesát let starý domek se stodolou, v něm jeden pokoj a kuchyň. (Vedle pronajímatelé chovali nutrie.) Malý byteček, bez ústředního topení, bez WC, bez teplé vody, ale hlavně…bez příbuzenstva! Stěhování neproběhlo v přílišném poklidu, díky mé matce, které se chovala, jako bychom jí rvali dítě od prsu. (To víte, první vnouče a miminko v rodině po třinácti letech.) Mí rodiče zahajovali každou návštěvu tím, že otec provokativně položil na podlahu teploměr, aby nám ukázal, v jak zoufalých tepelných podmínkách to nebohé, po čtyřech se pohybující, dítě žije. (Ano, pravda, při zemi bylo osmnáct stupňů. Nějak si ale neuvědomil, že on, jako dítě, takhle vyrůstal taky, bez ústředního topení a u peter, a jak se panečku vyvinul!)

Plni nadšení jsme začali renovovat. Přesněji řečeno, já jsem navrhovala a manžel kopal žumpu, instaloval WC a natíral okna a dveře. Topili jsme černým uhlím v petrách, na kterých jsem i vařila a nádobí jsem myla v umyvadle.

V tomto, zhruba ročním, období jsem učinila několik zásadních životních zkušeností.

Za prvé - Přehlédnutá mikroskopická červená dětská ponožka hravě obarví všechny manželovy bílé košile a pláště. („ Ta košile je růžová!“ „Není. To je jen odlesk západu slunce.“)

Za druhé - Zamrazená šťáva z vepřových výpečků od minula učiní ze sojového masa vepřového vrabce. Tento systém lze aplikovat též na guláš. Doporučuji pro „vysoké datum“.

Za třetí - Pokud v kuchyni topíte uhlím, stane se toto minimálně třicetiprocentním podílem ve stravě vašeho batolete. Dobrá zpráva je, že díky tomu nemá nikdy průjem.

Za čtvrté - Pokud chcete vybělit pleny hydroxidem sodným, je více než žádoucí tyto granule nejprve rozpustit ve vaně s vodou a teprve POTÉ přidat plínky! Pokud postup nedodržíte, promění vám granule dopadající na namočené plínky ve vaně, tyto v nepoužitelnou seškvařenou hmotu. Pak už vám bude jedno, jakou mají barvu. Pozitivní ovšem je, že vana je opět běloskvoucí, jako v den jejího pořízení.

Za páté - Pro nákup v samoobsluze potřebujete čtyři ruce. Na první držíte dítě, ve druhé ruce nákupní košík, třetí rukou dáváte zboží do košíku a čtvrtou bráníte dítěti ve snaze shazovat na zem všechno, co má v dosahu. (Což je v malé sámošce všechno. Pokud čtyři ruce nevlastníte, nechoďte do obchodu! Na zahradě vám roste mrkev a šťovík. Dělejte rodině saláty.)

Za šesté - Pračka, zapnutá na vyvářku, u které se během praní pokazí termostat, hravě rozpustí plastovou násypku na prášek, zatímco vy se tři hodiny procházíte s dítětem v lese. Taktéž vyprodukuje takové množství horké páry, že pak musíte nejen vymalovat, ale nejdříve znovu nahodit omítky.

Za sedmé - Roční dítě, pobíhající po zahradě, ze kterého na vteřinu spustíte zrak, ochutná cokoliv. Například kuřinec.

Za osmé - Doma vyrobené a zavařené dětské přesnídávky mohou vybuchovat. Velmi špatně se pak seškrabují se stropu.

Za deváté – Do těsta na vánoční perníčky nezapomeňte VŽDY přidal lžičku jedné sody pro zkypření. Pokud to neuděláte, tak poté co si manžel vylomí zub a upuštěným perníčkem urazí roh dřevěného stolu, máte krásné trvanlivé vánoční baňky, které stačí už jen pokreslil vánočními motivy.

Za desáté - Dítě v kočárku v desetistupňovém mraze, umístěné do fusáku z ovčí kožešiny a pečlivě zabalené do deky, potřebuje na vykopání nožiček na kryt kočárku maximálně dvě minuty. Pokusíte-li se jej znovu zabalit, bude sto decibelovým řevem informovat okolí v okruhu jednoho kilometru, že je vraždíte.

Toto vše se nazývá mateřská DOVOLENÁ. Zcela jistě tento zavádějící název nevymyslela žádná matka. Tipovala bych to na nějakého pediatra, či porodníka – muže. Jednoho z těch nadšených dobráků, co nám, nastávajícím maminkám, namluvili něco o svatém poslání a vlastní výjimečnosti. Věřte, je to k nám nezodpovědné, protože ztráta iluzí bolí. Tohoto naivního názoru nás brzy zbaví lidé v autobuse, nevidící naše sedmiměsíční bříško, lékař v porodnici, který po dvanáctihodinových bolestech znechuceně poznamená něco o hysterkách, pánové, nevidící kočárek, se kterým byste potřebovala pomoc do tramvaje a mateřská, kterou obracíme v ruce a přemýšlíme, zda koupit šest plen nebo jen pět, aby zbylo na smotky do oušek. (Nedej bože, že byste si v tu chvíli uvědomila, jaká finanční rozhodnutí asi tak dělá třeba…ligový fotbalista - „Mám si koupit Porsche nebo Lamborgini?“ Z čehož jasně vyplývá, že kopat do balonu je mnohem záslužnější a společensky více ceněná činnost než rození a vychovávání dětí.) Řeknu vám, ještě že výsledek toho všeho je, že máte skvělé dítě, které vás miluje a potřebuje. Prostě, každá sranda něco stojí, viďte.

Být rodičem nejhodnějším
Není vždycky idylka
Naštěstí nás ukonejší
Plná dětská postýlka

A tak jsme si v klidu žili až do onoho památného těhotenského testu, který nás postavil před skutečnost, že druhé dítě, se kterým jsme počítali za pár let, bude už podstatně dřív. (Jak jsem nastínila v dílku „Plánované rodičovství? Nenechte se vysmát!“) Poté, co jsem se vzpamatovala ze šoku, že všechny noční výjezdy na pohotovost, spánkový deficit a čtyřiadvacetihodinové „Vždy ve střehu!“ budu mít dvakrát, došlo mi, že v tomto prostůrku a sama, (manžel celý den v práci) si to asi brzo hodím. A tak jsme se po roce stěhovali zpátky k našim. Přece jen…barák je barák a pomocná ruka se při dvou špuntech hodí.

Ano, já vám rozumím. Není nám pomoci. Kdo chce kam…až se ucho utrhne!
O trhání ucha a dalším přesunu zase někdy příště.