Večer 2

Anotace: houšť

Večer 2

V bludišti neutříděných myšlenek, snů a fantazií vlastního zmateného podvědomí jsem se ocitl během jednoho typicky stráveného večera před pár lety. Byla sobota, to vím jistě, protože máma obvykle v pátek opouští byt a tráví víkend na baráku. Já díky tomu zůstávám doma a starám se o domácnost. Ten den jsem byl klidný z toho, že si ještě nemusím lámat hlavu s pravidelným nedělním úklidem před návratem mámy. Proto ta jistota. Vysvětlovat rodinné okolnosti a význam baráku je s přihlédnutím k následující příhodě poněkud zbytečné.
Jelikož jsem už odjakživa byl velmi společensky založen, nevyhnuly se mi první zkušenosti s drogami. Rád bych podotknul, že s tzv. lehkými. No jde o to, že jsem často trávil dny a večery se svými přáteli a s přibývajícím věkem jsme se snažili využívat narůstajících možností života. Díky rašícím fouskům a někdy až strašidelně urychlenému růstu těl některých mých vrstevníků, jsme byli vnímáni jako zletilí, a proto jsme začali pravidelně častovat místní hospody. Pivo se stávalo týdenním chlebem a v případě některých mých kamarádů cigarety jeho solí.
Jednoho sobotního večera mi byla nabídnuta droga, to ale není všechno. Stalo se to cestou ze záchodu v pokročilejší fázi přátelské pitky na chodbě vedle výherních automatů. Po neúspěšném pokusu o splnění „Velkého Bobra“ (10 piv bez odskočení) jsem na chodbě potkal podivně vzhlížejícího chlápka. Do hospody chodila nejrůznější individua, ale tenhle mě svým vzhledem a především sebejistým výrazem velmi znepokojil. A to bych rád podotknul, že patřím mezi ty, kdo po několika pivech ztrácejí nejen pozornost, soudnost a zábrany, ale i strach. O tom vlastně přímo svědčí jiná příhoda, ale kvůli té tu nejsme, že?
„Týpek“ v krátké kožené bundě si mě několika pohledy změřil a usoudil, že bych mohl být potenciální kupec. Nutno specifikovat – kupec z rodu zelenáčů, tedy velmi snadná oběť. Podíval se mi do očí, usmál se a potom sklopil zrak na své blyštivé černé mokasíny. Procházel jsem s mírným pobavením kolem něj, v myšlenkách ztracen v nějakých bizarních představách a zrovna jsem letmým pohledem zavadil o jeho nažehlené puky, když mě rychlým pohybem pravé ruky chytil pod krkem a přimáčkl na zeď. Vyděšeně jsem zasípal a kulil oči na jeho obličej postrádající veškeré emoce. „Smích?“ zeptal se a mírně povolil stisk ruky obepínající můj pomalu rudnoucí krk. Mlčel jsem a nechápal, co po mně vlastně chce, a už vůbec jsem nevěděl, jak se mám tedy zachovat. V takových situacích se ale vždycky snažím uchovat si chladnou hlavu a raději než se ukvapit, být v klidu a počkat, až nahromaděný adrenalin trochu ustoupí a vrátí slovo zdravé úvaze, vštěpované kvalitní výchovou a rodičovskými radami.
„Ne,“ odpověděl jsem. „A chtěl bys?“ vyhrkl a na jeho tváři se vyloudil zákeřný úsměv. V tento moment už ruku z mého krku pomalu spouštěl a neustále mě probodával svým tíživým pohledem. „Cože?“ pravil jsem a ucítil, jak ze mě pomalu vyprchává veselá podnapilost a její místo střídá zmatenost a z dálky pomalu kráčející vztek. „Koule, papíry, háčko... co?“ naléhal. „Předtim než na někoho budeš šahat,“ začal jsem pomalu a ukázal k našemu stolu, kde se bavilo asi osm lidí, „tak si uvědom, s kým sedí u stolu a kolik jich je.“ Trhnul jsem rukávem, za který mě slabě možná nevědomky držel a vydal se mezi přátele. Bylo neuvěřitelné, v jak krátkém čase se scéna odehrála a jak málo bylo během rozhovoru řečeno.
U stolu jsem se svěřil se svým zážitkem a podle očekávání jsem se také setkal s horlivou odezvou čítající vesměs návrhy případné pomsty. Většinou samozřejmě postrádaly veškerou invenci a nápadně často se v nich objevovala slovní spojení typu „rozmlátit držku“, „nakopat koule“ nebo „natrhnout prdel“. Mávl jsem rukou, načež jsem ho uviděl urychleně odcházet. Ani pohledem o mě nezavadil. Potom jsem nahlas vyjádřil své pochybnosti o jeho zdravém rozumu, párkrát si promnul krk a dál se věnoval nerušené zábavě.
Po následujících dvou pivech vypitých během slabší půlhodinky jsem pocítil slabou závrať a znovu, již po několikáté, se vydal na malou stranu. Potácel jsem se chodbou a slabé nárazy do stěn jsem přičítal přehnanému množství dvanáctek, jež mne měly dostat do každotýdenní bratrské nálady. Otevřel jsem dveře, přistoupil k labuti a vychutnával si tu kouzelnou chvilku, kterou všichni, kdož nemáme zdravotní potíže, pociťujeme v nebývalých přívalech odrážejících naši pijáckou aktivitu.
Po tolikrát ten večer absolvované cestě zpátky ke stolu, jsem usedl a s vyhlídkou zdárného zakončení večera jsem usnul s hlavou prostřenou na stolním ubruse. Vzhledem k tomu, že alkohol udělal své na celé skupině mých kolegů, tak se jednotliví členové celý večer pospolu sedíc rozhostili po celém lokále, někteří prý navštívili i sousední klub (jak jsem se dozvěděl druhý den z vyprávění) a já zůstal u stolu sám.
Ze svých snů si nepamatuji nic určitého, ale pamatuji si neskutečně živý prožitek. Pociťoval jsem naléhavou tíseň způsobenou změtí agresivních barev shlukujících se v intenzivní tlak hrozící výbuchem přímo uvnitř mé hlavy. Agónie. Připadala mi věčná. Zemřel jsem.
Probudil jsem se tak prudce, že se mi nějakým zvláštním způsobem podařilo zlomit si malíček pravé ruky o roh stolu. Vyděšenost, otupělost a doznívající opilost vystřídala prudká bolest. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že v celém lokále sedím skoro sám, až na pár osamocených duší klimbajících před zvětralým půllitrem. Poškrábal jsem se levou rukou za uchem a nahmatal nějaký stroupek. Něco jako rybí šupina přilepená za mým uchem. Opatrně jsem předmět sloupl a uvědomil si, že je to malý papírek ve tvaru čtverečku. Vůbec nebyl tvrdý jako šupina, byl jemnější než dvouvrstvý toaletní papír. Bedlivě jsem ho chvíli pozoroval, ignorujíce čerstvou zlomeninu. Vtom vypukl frenetický brainstorming a já pochopil celou svoji situaci.
Ten upravený chlápek mě nechtěl vystrašit, ani mi prodat drogy, musel počítat s tím, že odmítnu. To, že mě chytil kolem krku, nebylo jen tak. Byl v tom od počátku jasný úmysl. Na ukazováku měl přichystaný malý papírek ve tvaru čtverečku, který mi po pečlivě natrénovaném pohybu přilepil za ucho na tu malou plošku, kde lidem vlasy nerostou. Tím, že pak pomalu stisk povoloval, dosáhl toho, že tam papírek zůstal nalepen. Po zdárném provedení svého plánu opustil hospodu a nechal papírek působit. Byl to samozřejmě trip, malý papírek napuštěný látkou LSD, který si uživatelé zpravidla strkají pod jazyk, kde droga začne vzápětí působit.
To, že jsem ho měl na ne tolik citlivém místě, způsobilo pomalejší nástup drogy, z čehož v kombinaci s nadmírou alkoholu vyplynula moje pozdější únava a následný spánek. Únava utlumila drogový efekt a já druhý den děkoval za to, že jsem se tak opil a díky tomu odolal účinku jinak velmi silné drogy.
Otázkou zůstává: Co to mělo všechno sakra znamenat?