Lorein

Anotace: Příběh kobylky, která měla skončit na jatkách a ženy, která ztratila svůj životní sen. I když zpočátku nevěděly jak se k sobě chovat a jedna druhé se bála, čas změnil jejich smutek v radost a vzájemné porozumění...

Lorein. Existovaly doby, kdy by mi nic nechybělo, pokud by toto jméno zmizelo ze světa. Ale dnes už je to jinak. Dnes pro mě má Tvoje jméno větší význam, než sluneční svit a hvězdné nebe. A až jednou odcváláš po nebeských pastvinách, už navěky mi bude znít v uších to jediné jméno. Lorein... 

  

Všechno začalo pěkného letního dne, který jsme si s kamarádkou chtěly osvěžit návštěvou ranče. Nikoliv kvůli koním, ale kvůli jeho majiteli, který byl nastávajícím kamarádčiny dcery. Já se koní vlastně vždycky bála.
Nikdy jsem na žádném neseděla a ta představa mě značně děsila.
Byla jsem přesvědčená, že každé z těch velkých zvířat by mě při mé šikovnosti nedopatřením zašláplo. Jenomže osud si z nás dělá poměrně rád legraci. 

Ten mladý muž nás provedl stájí, asi aby se neřeklo, povinně jsme vyslechly ono „tohle je letošní šampion, tady máme tři hříbátka – jedno z nich stálo tisíce dolarů a je přímo z USA, tahle krasavice je na prodej, tuhleta bude mít brzo rodinu a tam na pastvině jsou koně rekreační. Jo a tady to je hřebec, kterýho mi dal darem můj otec, bude z něj hvězda všech závodů...“, a tak dále.
Když jsme se otočili k odchodu, zasvítilo mi do očí sluníčko a já, ve snaze zbavit se nepříjemného oslnění, jsem odvrátila hlavu. A v tom jsem Tě spatřila. Stála jsi v jednom z boxů, hlavu skloněnou, ale když sis mě všimla, pozvedla jsi ji.
A já se slyšela, jak se ptám: „A támhleten kůň je kdo?“
Nevím, proč jsem se zeptala, když ani rozkošná hříbátka, ani šampion hřebec mě nezaujali.
„To? Ale, to je kobyla co čeká na utracení, navečer si pro ni přijedou.“
„Kdo?“ Ozval se někdo, pak mi došlo, že jsem to byla já.
„No, odvezou si ji na jatka. Ale neboj, usmrtí ji rychle.“ Byla jsem v šoku. Co asi musí tomu koni být? Ale ukázalo se, že je to trochu jinak.
„Je vážně nemocná?“ Zeptala jsem se tiše a taktně.
„Ale ne, ono jí vlastně nic není. Jenomže jí je patnáct, nikdy se neobsedla, všechny jezdce shazuje a je neplodná. Co s kobylou, která nerodí, na sebe si nevydělá a koupit ji pochopitelně nikdo nechce. Tak aspoň uvolní místo jinýmu koni.“
Šok se znásobil a moje srdce zaplavil vztek a hnus. Nesnáším lidi, kteří takhle uvažují!
Je to prostě odporné.
„To nemyslíte vážně?!“ Zasyčela jsem a z posledních sil se držela, abych na místě nenafackovala tomu muži. Pokrčil rameny a už už mě prohlásil za hysterku, když jsem – a neptej se mě, jak k tomu došlo – řekla tu osudnou větu, která můj život změnila jednou pro vždy. „Já ji koupím.“ 
Nechtěl mi Tě prodat, ale nakonec ustoupil, protože viděl, že jsem paličatá.
„Když se ti chce ji živit,“ řekl a podepsali jsme smlouvu. Ještě tři dny jsi zůstala tam, já zatím zlanařila svoje kamarády a v rekordním čase jsme ohradili většinu mé, naštěstí prostorné, zahrady obstojným dřevěným hrazením a starou kůlnu předělali na malou otevřenou stájku... A pak přijelo auto s přívěsem, cizí holka Tě vyvedla do ohrady, odepla ti vodítko... A najednou jsme zůstaly jen my dvě, Ty a já.
Seděla jsem na ohradě, koukala nejspíš pořádně vyděšeně a přemýšlela, co budu proboha dělat. Ty jsi stála kus ode mě a dívala ses taky s dávkou strachu. Stala jsem se majitelkou zatraceně velkého rezavého koně s velkou bílou lysinou. V tu chvíli mi došlo, že jsem úplně pitomá. Zachránila jsem Ti život, to je fajn, jenže nemám o koních ani potuchy! Přes noc jsem se snažila načíst něco málo, ale... A jak já se Tě bála... Srdce mi bilo o sto šest. Tak jo, řekla jsem si a seskočila z hrazení dovnitř. Ty ses lekla a poskočila jsi. Div jsem nepřeskočila tu ohradu zpátky.
„Uklidni se prokrista, ta kobylka je nervózní, nechce tě zabít!“ Řekla jsem si potichu přísně. „Ahoj, malá...“ Pozdravila jsem Tě.
„Ty jsi Lorein, hodná, hodná... Neboj se malá...“ Chlácholila jsem Tě a přitom se sama klepala. Měla jsi vytřeštěné oči, a když jsem přišla na dva metry, uši jsi přitiskla k hlavě. Dnes bych poznala okamžitě, že jsi naštvaná, ale tehdy ještě ne.
Takže jsem pokračovala, ty ses velmi rychle otočila a nakopla jsi mě. Jen tak málo, myslím, že jsi mi nechtěla ublížit, ale i tak to zabolelo, byť jsi naštěstí nemířila výš než na nohy. Odklusala jsi pryč a mě se chtělo brečet – a taky jsem se rozbrečela. Cítila jsem se naprosto neschopná. Seděla jsem na trávě tam, kde ještě před pár dny byla moje zahrada a teď už to tu patřilo Tobě, polykala horké slzy a v hlavě mi tepala krev. Jak se o Tebe postarám? Jak jsem tam tak štkala a litovala se, najednou mi kdosi zafuněl za krk. Ztuhla jsem. Neodvažovala jsem se ani pohnout. A Tys mě dál očichávala, šťouchala jsi do mě čumákem a frkala.
„Lorein, malá...“ Konejšivě jsem promluvila. Věděla jsem, že pokud se splašíš, můžeš mě i zabít. Přesto jsem se pomalu otočila. Před očima jsem měla Tvůj nos a z výšky na mě zíraly dvě vykulené oči barvy hořké čokolády. Drcla jsi mě do tváře, zafrkala a třikrát mrkla. Pomaličku, jako v nějakém divném snu, jsem zvedla ruku. Poprvé v životě jsem pohladila hebký koňský nos. Utekla jsi.
Další týden ses ke mně odmítala přiblížit, pokud jsem neseděla na zemi. Nevěděla jsem ani, jestli Tě dobře krmím, nebo jestli máš v pořádku nohy, které jsou, jak jsem pochopila, u koní klíčové. Takže jsem musela pozvat jednu svou známou, která je vášnivá koňařka, aby se na Tebe podívala. 

„Pěkná kobylka.“ Usmála se uznale, když přišla a uviděla Tě v ohradě se pást. Pak vešla dovnitř a sebejistě si to namířila k Tobě. Neklidně jsi zvedla hlavu.
„Ale no tak, neboj se Lorein, já ti nejdu nic udělat.“ Mluvila klidně a zněl v tom smích...
A Ty jsi šla rovnou k ní. Pohladila Tě, popleskala lehce po pleci a vzala Tě za ohlávku. „Máš vodítko?“ Zavolala na mě.
„Je ve stáji.“ Zamumlala jsem. 

Pozorovala jsem, jak Tě uvázala, jak Ti prohlíží všechna kopyta, čistí je háčkem, kartáčuje Tvou srst a probírá se zacuchanými žíněmi hřívy a ocasu.
„Tak, ukaž mi, jak se hýbe.“ Požádala mě potom a já ztuhla.
„Nemá mě ráda.“ Špitla jsem.
„Je to tvoje kobyla.“ Opáčila ona „Tak šup.“ 
Co mi zbývalo. Byla jsem si jistá, že mě kopneš, nebo kousneš a pak utečeš. Pohnula ses a já uskočila.
„Lorein, malá...“ Chvěl se mi hlas. Klopila jsi uši a sotva jsem přišla blíž, začala ses vzpírat. „Vidíš, nemá mě ráda.“ Vzdychla jsem.
„Tím to není,“ řekla kamarádka, chytila Tě a uklidnila. „Ty se jí bojíš. Je zmatená, neví, co si myslet. Když se jí bojíš, taky se tě bojí, viď, kobylo?“ 

Chtěla jsem, abychom se spřátelily, opravdu, ale děsily jsme jedna druhou. Nedařilo se mi přestat se Tě bát. A tak jsem na internet dala inzeráty. Věděla jsem, že Ti bude lépe někde, kde Ti budou rozumět... No a pak...
Jednou jsem přišla k výběhu, abych Ti navezla seno do stáje a když ses dala do pohybu směrem ode mě, všimla jsem si, že na levou zadní nohu kulháš. A kulhala jsi opravdu hodně. Co teď? Kamarádka koňařka byla zrovna se svým ořem v zahraničí na závodech, nikoho jiného jsem neznala a volat veterináře, když nevím, co Ti je, to mi přišlo hloupé. Bylo ale vidět, že ta noha musí bolet... A tak jsem si řekla, že musím jednat. Vzala jsem ohlávku, vodítko a rázným krokem vykročila k Tobě.
„Ahoj maličká, tak pojď, mrknem se na to.“ Usmívala jsem se.
Nechtěla jsem Tě poplašit, to by noze jistě neprospělo. Takže jsem k Tobě došla, nasadila Ti ohlávku a uvázala Tě k hrazení. Byla jsi z toho tak mimo, že jsi ani ty ušiska nesklopila. A pak začalo rodeo. Jak jsem to viděla dělat kamarádku, pohladila jsem Tě po hřbetě, rukou sjela po noze a čekala, že mi ji dáš... Marně. Zopakováno pětkrát, pak už jsem Ti nohu od země rvala násilím. Nespokojeně jsi švihala ocasem a já se tak soustředila, že jsem ani nevnímala vzdálenost Tvých kopyt od mé hlavy, v tu dobu cca 20 centimetrů. Konečně jsi nohu zvedla. Neměla jsi podkovy, díky Bohu, takže jsem jenom zkoumala povrch kopyta. Vykopla jsi, jen tak trošku.
„No no, já vím, bolí to.“ Pokárala jsem Tě, znovu odtáhla tu zlobivou nohu od země a z kapsy vyndala kopytní háček. Prvně v mém životě jsem držela koňskou nohu, čistila ji od hlíny a kamínků, až jsem konečně narazila na potíž. Mezi kopytní stěnou a plochou chodidla se nachází tenká linie, kde není kopyto zrohovatělé. Bílá čára se to jmenuje.
A přesně tam jsi na vnitřní straně měla zabodnutý střep. Muselo Tě to velmi bolet. Jakmile jsem se dotkla toho místa, začala jsi tancovat, vyhazovat a vykopávat, chvílema jsem snad ani nestála nohama na zemi, ale tvoje kopyto jsem nepustila. Na strach nebyl čas, muselo to pryč, bylo to jako kdybych si já zabodnula něco pod nehet a ta představa mě značně posílila v mém úsilí.
Háčkem jsem se znovu a znovu pokoušela dostat střep ven, protože jsi nestála v klidu, způsobovalo Ti to ještě větší bolest, ale nedalo se nic dělat... Po nekonečných minutách boje se háček konečně zasekl. Střep byl venku, z kopyta Ti tekla krev, ale už to nebolelo, takže ses uklidnila.
„Počkej tady.“ Přikázala jsem Ti vážně a běžela domů pro desinfekci a jablíčko. Pak jsem Ti znovu zvedla zraněnou nohu, řádně vyčistila ránu a pro jistotu vybrala špínu i z dalších třech. Už jsi stála klidně.
„Hodná holka, moc hodná.“ Objala jsem Tě kolem krku a dala Ti jablíčko.
Koukala jsi na mě klidně a spokojeně a já, i když špinavá od hlíny až za ušima a zpocená, jsem byla šťastnější, než kdy dříve. Ale kde se tam vzal ten střep? Po chvíli pátrání jsem objevila rozbité okénko u stáje. Ten zatracený kluk od sousedů! Krev mi vzkypěla a hned co jsem odstranila všechno nebezpečí a pustila Tě, jsem už zvonila u nich. Seřvala jsem ho na tři doby, o okno mi nešlo, ale měl mi to říct. Vždyť ses zranila kvůli tomu! 

Nevím sice, jak mi pomohly kopyta létající těsně kolem mé hlavy, ale od toho incidentu se střepem jsem se Tě přestala bát a začaly jsme se pomalu, ale jistě, kamarádit. Inzeráty jsem stáhla. Sedávala jsem na ohradě a Ty sis za mnou chodila pro mrkvičku.
Je krásné sedět a dívat se na Tebe, jak se Ti rezavá srst leskne na sluníčku a jak se pokojně popásáš. Když Ti vyměňuju podestýlku ve stáji, chodíš za mnou a šťoucháš do mě. Už se nebojíš... Následuješ mě jako pes, dokonce jsem se naučila hrát si s Tebou na honěnou... Vypadá to, že Ti nic neschází. Ani hříbátko...
Víš, proč jsem Ti zachránila život, malá?
Protože já taky nikdy nebudu mít děti. 

Zhroutil se mi svět, když mi to před lety řekli. Chtěla jsem děti, vždycky. Už když jsem byla malá holčička, měla jsem sen o rodině, kterou jednou budu mít. Ten sen mi vzali... Měla jsem muže, víš? Teď ho už nemám, ale měla jsem, byla jsem vdaná paní.
Brzo po svatbě jsme se začali o dítě snažit. Nikdy předtím mě ani nenapadlo, že bych mohla mít problém otěhotnět. Teď se moje tělo vzpouzelo, dělalo si, co chtělo... Nemohla jsem přijít do toho požehnaného stavu, ať jsme dělali cokoliv.
Rok jsem se trápila sama. Ty to Lorein nikdy nepoznáš, ale ženu když nemůže mít dítě a přitom po něm tak touží sevře ohromná úzkost a bezmoc... Tušila jsem, že se mnou není něco v pořádku, ale nechtěla jsem si to přiznat. Měla jsem strašný strach a hodně jsem se styděla. Kolem mě snad všichni měli děti... V krátké době jsem musela obdivovat tolik bříšek, tolik miminek... Bylo to hrozné, moc těžké. Dívala jsem se na ty drobečky v kočárcích a říkala si: „Proč ne já? Proč ke mně takové sladké děťátko nechce přijít?“
Že bych mohla zůstat bezdětná jsem si nepřipouštěla, ale...
V noci jsem nespala a myslela jsem na to, co když... Co když je se mnou všechno špatně? Co když si dítě nezasloužím?
Muž se někdy budil taky a potom mě držel v náručí a utěšoval, že to spolu zvládneme. Když vidím Tebe, jak se vznášíš v hrdém cvalu po pastvině, přála bych si být jako Ty a nemuset se nikdy trápit tak, jak jsem se trápila...
K doktorovi jsem se dlouho bála. Člověk před tím utíká, když ví, že se dozví špatnou zprávu... Nejhorší je, že když už jsme začali chodit po odbornících, dlouho, strašně dlouho, nám nepomohli. Nikdo nenašel žádný důvod, proč nemůžu otěhotnět, testy neukazovaly nic zlého, v centru asistované reprodukce nám radili, co máme dělat, my dodržovali všechno... A nic.
To byly měsíce měření teplot a úpěnlivé snahy počít všechno krásné, co tvoří vztah, zmizelo a zůstala jen hořká a čím dál silnější touha po dítěti. Bylo těžké se mnou vydržet, na nic jiného jsem nemyslela... Byla tu možnost umělého oplodnění a my ji nakonec podstoupili... Musela jsem začít s hormonální léčbou, bylo mi pořád zle, přibrala jsem, ale všechno bych to snesla, kvůli miminku... Z šesti embryí, co do mě uložili, se uchytilo jen jedno jediné. To se moc nestává, šance se nám snížila, ale pořád tu byla...
A pak, když už jsem uvěřila, že konečně čekáme rodinu, jsem o to dítě přišla a svět se mi zhroutil. Jsem silná, prý, neměla jsem léky, ani psychologa, nic... Hodně jsem plakala, ta bolest se nedala zlomit, přejít, vyspat se z ní, byla pořád stejně silná. Jediné co pomůže je čas, věděla jsem to, ale bylo mi tak zle...
Manžela, který se mnou už trpělivost neměl a navíc sám prožíval jen o málo menší žal než já, jsem k sobě ani nepustila, dost jsem se uzavřela do sebe. Dávala jsem si za vinu, že to malé, nikdy ani nezjistím, zda dcera nebo syn, zemřelo. Když jsem se po několika měsících dala trošku dohromady, navštívili jsme jiné centrum. Bývala bych to byla ochotná podstoupit znova. Byla jsem na to připravená, věděla jsem, že to normální cestou nejde...
Jenže v tom centru mi udělali další vyšetření a na základě těch výsledků mi jednoho dne řekli nejhorší a definitivní výsledek. Moje tělo není prostě schopno těhotenství. Určité abnormality znemožňují, aby mi v bříšku vyklíčil nový život, nemá jednoduše šanci se tam udržet. Hormonální léčba je k ničemu. Operace není možná, pak by zase jizvy případné těhotenství nevydržely, protože by to byl komplikovaný zákrok. Sice mám vajíčka schopná oplození, ale nikdy mít dítě nebudu. Konec. Tečka. Zaplaťte za vyšetření a jděte. 

Zpětně jsem zjistila, že i v tom prvním centru tohle zjistili. Nic nám neřekli, asi aby dostali víc peněz.
Podat žalobu jsem neměla sílu.
Vyšla jsem ven z ordinace a šla. Šla jsem přes město, přes louky, pole, daleko od lidí a jejich úšklebků. K čemu je dobrá samice, co nerodí? Viděla jsem se stejně, jako Tebe ten mizera, co Tě chtěl poslat na jatka. Že jsem k ničemu, neužitečná a můj život nemá cenu. Myslela jsem si, že mě tak vidí i ostatní. Utíkala jsem. Jako ve snu, ve zlé noční můře, pořád jsem se ptala proč, co se stalo..? Proč zrovna já?
Byla jsem hnusná, přibrala jsem asi 15 kilo, neměla jsem se už vůbec ráda a to všechno kvůli miminku, které mi navždycky odepřeli. Měla jsem vztek na sebe, na doktory, na přírodu... Chvíli jsem uvažovala, že skočím z mostu. Zcela reálně... Stála jsem tam, koukala se dolů a říkala si: „Proč já tu jsem? Co má ještě smysl? Někde tam, za hranicí našeho světa na mě čeká moje dítě... Bylo by lepší skočit, nechat všechnu tíhu tady...
A mít už konečně pokoj.“
Po ničem jiném než po klidu jsem netoužila. Kéž by někdo mohl všechno vzít a dát pryč, kéž bych mohla už jenom spát a na nic nemyslet...
I ve snech se mi to pořád objevovalo. Zdálo se mi o dětech, tisíce snů s jediným koncem – já, ubrečená, ošklivá a strašně osamělá koukám na dítě, které je za zrcadlem. Nemůže ke mně a vzdaluje se čím dál víc, je to moje dítě, moje, křičím, ale nic nepomáhá až nakonec zmizí ve tmě... A moje srdce se roztříští. 

Chtěli jsme si pořídit štěně, kotě, nebo jakékoliv zvíře, ale nemělo by to smysl. Můj manžel už měl dost toho, s jakou troskou žije. Já se upnula na adopci, nebo pěstounskou péči a on na to odmítl přistoupit. Že nebude vychovávat cizí. Za to jsem ho nesnášela, pořád jsem mu opakovala, že já potřebuju dítě, že jinak nikdy nebudu šťastná...
Až mi jednou řekl, že už mě nemiluje, protože nemám nic společného se ženou, kterou si bral. Že jsem šílená a on už takto nemůže dál. Že ho mrzí náš neúspěch, ale miminko není všechno a že bych se měla léčit a něco se sebou dělat, v rámci mého vlastního štěstí. Ale on že při tom už nebude, protože naše životy se stejně dávno rozcházejí.
Po klidném rozhovoru a vcelku přátelském rozloučení jsme se dohodli na rozvodu. Tak se i stalo. Necítila jsem k němu nenávist, že mě opustil. I já sama jsem se měla dost.
Ale samozřejmě se mi stýskalo... Každý to bere trochu jinak, když se rozchází a rozvádí. Pro mě bylo manželství jakousi jistotou v chaotickém světě kolem. A domov byl přístavem. Jenže domov, ve kterém bydlím sama... 
Chyběl mi, věci mi ho připomínaly, vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsme bývali šťastní, na naše plány, na oporu, kterou jsem v něm měla kdysi... Racionálně jsem věděla, že už to nešlo udržet, že je to takhle lepší... Ale srdce to nebralo.
Doma jsem si připadala divně, nejistě a osamoceně. Dívala jsem se do zrcadla, co se to se mnou stalo. Nemohla jsem spát, jíst a moc ani myslet. Chodila jsem do práce a to bylo jediné rozptýlení. Život se mi stal stereotypem, z práce domů, pak zas do práce... Ale postupem času to začalo být lepší...
Bolest a neštěstí kvůli dětem pomalu slábla. Nikdy nezmizí, je to teď otupělé, ale je to pořád ve mně... A stesk po manželovi mizel taky. Ta nabraná kila šla zase dolů, protože jsem moc nejedla, tak jsem se dostala pod svou původní váhu... Naučila jsem se znovu fungovat a žít... A znovu milovat. Jenže žádný další vztah mi už nikdy nevyšel. Bylo jich jen pár... Jeden mě opustil když zjistil, že nemůžu mít děti, to bolelo... Další měl paralelně ještě další vztah... A jinej už po měsíci žárlil tak, že jsem se nevyhnula scénám. Nakonec jsem zjistila, že nemít chlapa není zlé. Škoda, že jsem na to nepřišla dřív, ušetřila bych si nervy, smutek a slzy. No a za nějaký čas, díky náhodě, dá se říct, jsem potom přišla k Tobě. 

Tohle všechno jsem Ti vyprávěla. Povídala jsem si s Tebou při čištění, krmení, uklízení, a nebo jen tak. Sedávala jsem u Tebe ve stáji na slámě a dívala se, jak jíš.
Čím víc času jsem s Tebou trávila, tím bližší vztah jsme měly. Mohla jsem se o Tebe opírat. Vždycky, když mi bylo smutno, přišla jsem za Tebou, objala Tě kolem krku, opřela se a zabořila tvář do Tvé hřívy, nebo do hebké srsti na Tvých plecích. Stála jsi klidně, očichávala mě, funěla jsi mi do vlasů a nechala jsi mě u sebe jakkoliv dlouho. Nikdy jsem netušila, že kůň umí utěšovat... Ale když jsme tam tak stály a já cítila Tvůj nos ve svých vlasech, věděla jsem, že mě máš ráda a že mi nikdy neublížíš.
Občas mi bylo těžko, když jsem zase viděla další maminky a budoucí maminky, vždycky mi znova docházelo, že já nikdy... Jednou jsem Ti ve stáji brečela. Ty jsi ležela a odpočívala. Nevím, co mě to napadlo, ale lehla jsem si k Tobě, opřela se o Tebe... Stalo se, že jsem usnula taky. Probudila jsem se asi za dvě hodiny. Ty jsi byla vzhůru, ale stále jsi ležela, koukala na mě těma Tvýma hlubokýma očima, klidně a laskavě, jako bys mi říkala, že bude všechno v pořádku...
Teprve až když jsem se zvedla já, vstala jsi taky. Myslím, že jsi mi nechtěla nedopatřením nějak ublížit, dokonce ani vzbudit jsi mě nechtěla. Jsi neobyčejně ohleduplná kobylka.
Kamarádka koňařka do mě pořád šila, ať se naučím jezdit, když mám koně, že se takhle jen flákáš. Říkala, že dobře víš, že jsem Ti zachránila život a že mi to proto budeš vždy oplácet vstřícností. Netoužila jsem po tom, sednout si na Tvůj hřbet. Ale když mi k narozeninám dala poukázku na spoustu lekcí... Absolvovala jsem jich pár a zjistila jsem, že se mi nelíbí, jak si lidé podrobili koně. Nutí je dělat nebezpečné věci. Zařekla jsem se, že to nikdy neudělám. 

Přece jsem si na Tebe sedla. Jednou jsem seděla na ohradě, Ty jsi stála u mě a nechala se hladit. Často jsi tak stála, hlavu opřenou o mě, když jsem seděla níž, pokládala jsi mi ji na rameno, a já se probírala Tvou srstí. Tak jsem to tedy zkusila. Vylezla jsem na Tebe, jen s vodítkem, které jsem Ti dala kolem krku, v životě nikdy jsem neřídila nic jako je kůň a na Tobě se vlastně nikdy nejezdilo...
Chodila jsi klidně po pastvině sem tam, se mnou na zádech, jako bys věděla, že nic neumím, bylas opatrná. A pak zaznělo tříštění skla a Ty ses příšerně lekla. Vzepjala ses na zadní a vyrazila. Držela jsem se Tě jako klíště a prosila, ať zastavíš, ale byla jsi příliš vyděšená, vůbec jsi mě nevnímala. Lítala jsi sem tam a řehtala, cítila jsem, že se už dlouho neudržím a pak se ozvala další rána, Ty jsi vyskočila... 
Probrala jsem se v nemocnici, kam mě nějaký dobrodinec odvezl. Nic moc mi nebylo, jen otřes mozku, ale nechali si mě tam asi čtyři dny. Naštěstí mi Tě kamarádka krmila.
Když jsem se vrátila, informovala mě, že u Tebe před dvěma dny našla nějakého černého koně, zřejmě uprchlíka. Pak si pro něj prý přišli. A že máš od něj obtisk zubů na zadku. Nic to nebylo, jen povrchová odřenina a navíc Ti to vzorně ošetřila. Přišla jsem na pastvinu. Stála jsi tam, hlavu svěšenou.
„Lorein... Malá... Copak je?“ Mluvila jsem na Tebe.
Zařehtala jsi, když jsi mě viděla, ale pořád jsi stála. Vypadala jsi smutně... Provinile. Váhavě jsi mi vyšla vstříc. Pevně jsem Tě objala, dojatá tím, jak mě máš ráda.
„Nic se neděje, kobylko moje... Všechno je dobré. Já vím, že jsi za to nemohla.“ Šeptala jsem Ti, poslouchala jsi mě, ouška natočená... Až mě to rozplakalo.
„Miluju Tě, Lorein...“ 

Spadla jsem z Tebe ještě mockrát. Protože mi došlo, že ohrada je Ti malá, začala jsem na Tobě jezdit. Bez sedla, jen s ohlávkou a vodítkem jsem se já učila a i Ty ses učila. Nejprve jen ve výběhu, ale brzo už venku, celé hodiny jsme se toulaly přírodou.
Tvoje teplo, přítomnost důvěry, lásky, přátelství, ten klid a ticho, přerušované jen Tvým dechem a frkáním, to bylo dosud nepoznané štěstí.
Když jsi později cválala, svobodná a volná, se mnou na hřbetě ne proto, že jsem Tě pokořila, ale proto, že jsi mi to dovolila Ty sama, přes louky, lesními cestami, alejemi stromů, cítila jsem se volná i já. Daleko od všeho, jen s Tebou.
Tvá radost z pohybu je úžasná a já bych naše společné chvíle nikdy za nic nevyměnila. Když je mi smutno, nebo slabo, sednu si na Tebe a spolu utečeme od všeho zlého tam, kde existuje jenom naše pouto.
Ve Tvých očích jsou jiskry, Tvá kopyta odrážející se od země zpívají píseň porozumění, hříva a ohon vlají... Já a můj kůň. A pak si ve stáji čteme pohádku, pomazlíme se, dívám se na Tebe... Jsem šťastná. 

I když jsme začaly trochu protahovat Tvé svaly na vyjížďkách, krmivo – kupuju Ti to nejlepší, co můžu – Ti šlo pěkně k duhu. Jak jsi spásala travičku ve výběhu a s radostí se cpala senem, nejprve se Tvé původně vystouplé kosti, jako žebra a kyčle, pěkně pokryly svaly, a pak ses začala tak trošku kulatit. Máš jídlo moc ráda a to víš, že Ti vždy ráda přilepším mrkvičkou, jablíčkem a tak. Ne, že bych Tě překrmovala, ale zkrátka chuť k jídlu jsi měla velkou. Já bych si toho moc ani nevšimla, připadala jsi mi dokonalá, ale kamarádka se na Tebe po pár měsících, kdy jsme už jezdily ven, a byly jako jedna duše ve dvou tělech podívala a řekla: „Je tlustá.“ 
„Nene.... Jenom už není tak vyhublá..!“ Bránila jsem Tě já.
Ale ona zavrtěla hlavou, posunula si kovbojský klobouk víc dozadu a zamlaskala. Přišla jsi zvědavě blíž a očichala mi ruce, zda neskrývám nějakou dobrotu. Pohladila jsem Tvůj heboučký nos, zatímco kamarádka už byla v ohradě a prohlížela si Tě. 
„Nemůže být březí?“ 
„Jistě, že ne... Měla jít na jatka proto, že je neplodná. Mám její záznamy, vyšetření od tří různých veterinářů...“ 
„Mně se to nějak nezdá. Mohl by to být taky nádor nebo něco, protože tuk to není.“ 
Tu noc jsem téměř nespala. Strašně jsem se bála. Mohl by to být taky nádor, znělo mi v hlavě. Kdybych Tě ztratila... Tebe, to nejlepší co mě kdy potkalo... Brečela jsem i ráno, když jsem šla k Tobě do stáje. 
„Lorein, holčičko moje...“ Vzlykala jsem jako malá holka. Ty jsi stála klidně a dívala se na mě se zvláštním výrazem v očích. Sálala z Tebe pohoda.
Veterinář dorazil v deset dopoledne. Na jednom konci vodítka velká rezavá kobylka, naprosto klidná, na druhém já, klepající se jako blázen. Musel to být zajímavý pohled. Chvíli Tě vyšetřoval a pak se otočil na mě. Tvářil se vážně... 
„Nemohl se k ní dostat hřebec?“ Zeptal se potom. 
„Ne... A navíc je neplodná...“ Ukázala jsem mu záznamy, četl je a vrtěl hlavou... 
„Hřebce tady ani nemáme, nikde jsem s ní nebyla... Měla jít na jatka, protože není plodná...“ Mlela jsem a v hlavě mi hučela krev. Doktor mě chytil za ruce a podíval se mi do očí. 
„Nevím, co se stalo a vzhledem k těm vyšetřením se jedná o zázrak, ale mohu vám říct naprosto jistě, co s ní je, na sto procent jsem si jistý. Ta klisna čeká hříbě.“ 

Stála jsem tam a stála, i když doktor už dávno odjel. Stála jsem jako solný sloup a v hlavě jsem měla prázdno. Zatím, co Ty jsi spokojeně jedla ranní dávku granulí... Potom jsi přišla ke mně, drcla do mě, něco jako: „Netrap se a pojď mě drbat...“ 
A já se o Tebe opřela a začala brečet. Hladila jsem Tvé bříško a myslela na nový život tam uvnitř. Ale Tys přece měla být neplodná...
Brečela jsem, protože jsem se bála, jak ve svém věku porodíš první hříbě, protože mi bylo úzko a smutno, protože já mít děťátko nikdy nebudu a Ty ano, protože jsem byla úplně pitomá...
Tys v klidu stála a nechala mě se vybrečet. Když jsem byla zase schopná mluvit a myslet, šla jsem zjišťovat informace o tom černém hřebci, kterého u Tebe tehdy našli. Tedy, teď mi bylo jasné, že to byl hřebec a ne jen tak nějaký, byl to otec Tvého hříběte. Hned jak jsem objevila, odkud byl, zajela jsem tam.
Nijak je nezajímalo, co se stalo. Říkali, že mám štěstí, že Tě obskočil zdarma, protože se za to jinak platí. A když jsem řekla, že jsem ale chovat koně nechtěla a nevím, jak hříbě asi uživím, řekli mi, že ho můžu přece nechat utratit.
Odjela jsem beze slova.
A doma brečela, jak jsou lidi zlí. Zabít Tvé hříbě? Když i Tobě hrozilo, že nikdy mít mládě nebudeš? Stejně, jako mě?
Uvědomila jsem si, že tahle šance je přesně stejná... Já o to své tenkrát přišla. Náhle jsem věděla, že udělám cokoliv na světě, aby Tebe nepotkalo totéž. Tvoje hříbě bude žít. Miluju Tě, miluju vás oba a nedovolím, aby se něco stalo... Protože já tu šanci ztratila, ale Ty ji máš právě teď. Každá chce být matkou, každá samice na světě dříve nebo později chce, některá celý život, některá jen v jednu chvíli pár minut, některá má dětí hodně a nestará se o ně, jiná touží, ale to štěstí ji nikdy nepotká... A když budeš mít miminko Ty, třeba bude tak trochu i mé... 

Od té chvíle jsem Ti kupovala vitamíny, na vyjížďkách ubývalo cvalu a Ty jsi byla den ze dne kulatější. Dovolila jsi mi hladit Ti bříško, cítila jsem to malé tam...
A když už se Tvůj pupek přeléval, jak se mrně hýbalo, blížila se Tvá chvíle a já byla u toho. Nikdy jsi mě neodháněla. Ale u porodu jsem svou přítomnost nepředpokládala. Kobyly rodí samy, byla jsem poučena.
Jenže Ty jsi zvláštní kobylka a to jsme opomněli. Tak mě jednu noc vzbudilo úpěnlivé řehtání z Tvé stáje. Hrozně jsem se lekla a utíkala za Tebou. Stála jsi tam zpocená, a jakmile jsem přišla, přestala jsi řehtat.
„Lorein, copak je?“ Hladila jsem Tě. Došlo mi to.
Volala jsi mě, chtěla jsi, abych tam byla s Tebou. A tak jsem byla. Celé hodiny jsem tam seděla a mluvila s Tebou, vyprávěla jsem Ti tolik věcí... Nikdo na světě mě nezná jako Ty, má milovaná kobylko... 
Měla jsi stahy dlouho, ale asi slabé... Litovala jsem, že nevím, jaké to je a nemůžu se do Tebe vcítit. V pět ráno sis lehla na bok. Břicho se Ti vlnilo, bylo poznat, že tlačíš, ale hříbátko se ne a ne objevit... Seděla jsem u Tebe na bobku, povzbuzovala, modlila se... Pak se konečně objevila nožka, ale jenom jedna. Začala jsem panikařit a volala veterináři.
„Jen jedna? Hned jsem u vás, ale zatím se prosím vás pokuste sáhnout dovnitř a narovnat mu druhou nohu, jestli je to přední. Jde o minuty, může se v kobyle udusit.“ 
Bylo to hrozné, malému šlo o život a já měla asistovat u porodu! 
„Lorein, teď buď hlavně v klidu ano? Já Ti chci pomoct.“ Řekla jsem, abych uklidnila sebe a přemístila jsem se k Tvému zadku. Jak doktor řekl, tak jsem udělala. V životě jsem u porodu nebyla, nikdy. Bála jsem se, že Ti ublížím...
Ale i tak jsem si dodala odvahy a sáhla dovnitř. Nahmatala jsem spoustu kluzké tkáně, a když jsem se tím trochu probojovala, tak hříběcí ucho. Zajásala jsem, jde hlavou napřed. Jednu nožku mám a ta druhá... Honem, ať je v pořádku, nic jiného nechci...
Ani nebudu říkat jak hluboko jsem musela ruku strčit, abych našla druhou nožičku, zkroucenou pod tělo. Co teď? Tlačila jsem hříbě zpátky dovnitř, Ty jsi celkem znepokojeně řehtala... Nešlo to... A pak přece... Pevně jsem sevřela nožku a táhla ji dopředu, vedle té správně položené. Hlava mimina spočívala na nich. A pak to najednou bylo, Tys asi třikrát zatlačila a mimi bylo na světě. 
Ihned jsem mu sundala z hlavičky plodové obaly. Dýchá?! Dýchalo.
Zafrkalo a otevřelo oči. Ty jsi ještě ležela a odpočívala, další stahy pokračovaly, neboť bylo ještě třeba vypudit ven placentu... V tu chvíli vešel doktor. Spolu jsme hříbě osušili slámou, on odstřihl pupečník a ošetřil pahýlek po něm, taky dal prckovi hned injekci, za což jsem schytala svůj první hříběcí kopanec. Ty ses přetočila na břicho a pak jsi namáhavě vstala. Hned potom jsi porodila to lůžko, doktor Tě prohlédl a opustil nás. 
Očichávala jsi svoje děťátko a zmateně sis ho prohlížela. 
„Máš hříbátko, Lorein... Máš krásného syna.“
Byl to hřebeček černý jako uhel, s velkou hvězdičkou na čele. Sedla jsem si opodál na slámu, zpocená, mokrá a špinavá od krve a přesto nadšená z toho zážitku.
Tvůj chlapeček se už snažil postavit. Vím, že mi tekly slzy, bylo to tak nádherné, když konečně vstal a na pavoučích nožkách se potácel, až našel vemínko a poprvé se napil. Byla jsi tak pyšná a já taky, na vás oba. A vlastně i na sebe, protože jsem Tě nijak neporanila, když jsem pomáhala hříbátku uvnitř Tebe... 
Malý dopil. Upřel na mě zvědavá očička, a místo aby si lehl a odpočíval, na těch maličkých kopýtkách se, celý roztřesený, motal ke mně. Čekala jsem napjatě, co udělá. Maličký čumáček se dotkl mé tváře, zkoumal mě a pak se stalo něco neuvěřitelného – ten malinký koníček si lehl na mě. Chovala jsem na klíně hříbě!
Hladila jsem ho, Tebe krmila mrkví a nevěřila, co zažívám. Položila jsem miminko opatrně na slámu, aby si odpočinulo a objala jsem Tě. 
„Jsem na Tebe tak pyšná, kobylko moje...“
Zašeptala jsem do sametového koňského ucha. Když jsem odcházela, lehla sis vedle svého syna a společně jste se uložili ke spánku. Já už ne. Slavila jsem sama, ale slavila, příchod toho malého drobka na svět. Přemýšlela jsem o jméně.
Ale brzy jsem měla jasno. Tvůj syn, Tvé vytoužené a nečekané hříbě, se bude jmenovat Zázrak. 

Mít koníčka od jeho narození je úžasné. Pomáhala jsem mu na svět, viděla jeho první krůčky, pozorovala, jak na pastvině běhá. A že je na rozdíl od Tebe opravdu dost temperamentní. Ty jsi klidná a hodná kobylka, on je jako malá nálož dynamitu.
Jako nespočítám, kolikrát jsem sletěla, než jsem se naučila na Tobě sedět, tak nespočítám, kolikrát jsem utržila nějaké to hříběcí kopnutí či štípnutí.
Samozřejmě, že za to malého výtržníka plácnu, ale zdá se, že si z toho nic nedělá. Je to prostě malé dítě... 

Na třech měsících Zázraka jsem přišla domů z práce, mrkla na pastvinu a uviděla zmatené a vylekané hříbě pobíhat sem tam. Bez mámy.
Udělalo se mi špatně. Běžela jsem, srdce v krku, volala na Tebe, ale neozývala ses... Našla jsem Tě ve stáji, ležela jsi na zemi a nehýbala ses. Tvůj dech byl mělký a trhavý, oči kalné. Ihned jsem volala doktora. 
„Lorein, miláčku, musíš být silná... To bude dobré, jsem s Tebou... Zázrak Tě potřebuje a já Tě taky potřebuju, dýchej...“ Povídala jsem Ti.
Když veterinář přiběhl, pokoušela ses zvednout, ale padla jsi na zem zpátky. 
„Je neuvěřitelné, jak se kvůli vám snaží. Hodně vás miluje.“ Řekl. Odebíral Ti krev, zjišťoval tělesné funkce, telefonoval, píchal Ti injekci... 
„Sliznice jí modrají a srdce vynechává. Asi se něčím otrávila. Musí do nemocnice a hříbě raději taky.“ 
Zvedali Tě čtyři chlapi, aby Tě vytáhli před stáj a jeřábem přemístili do přepravníku. Zázraka jsme nahnali za Tebou a pak mi vás odvezli. Pátrala jsem všude, co se mohlo stát... Nic jsem nenašla a byla jsem zoufalá. 
Jela jsem za vámi do koňské nemocnice. Malý nesměl od Tebe pít, byl v jiném boxu a naříkal, Tys ležela a měla zavedenou infuzi. Bylo s Tebou zle.
Řekli mi, že první noc bude kritická, že ji možná nepřežiješ. Seděla jsem u Tebe a do ucha Ti šeptala, jak strašně moc Tě mám ráda. Že Ti děkuju za každou minutu s Tebou a přeju si, abys byla v pořádku, že udělám všechno, abych Ti pomohla... Že nikoho na světě nemám radši a nikoho nepotřebuju víc, než Tebe...
Že jsi mé největší štěstí.
Hříbátko uklidnit nešlo, ale i přes to, jak panikařilo, jsem u něj chvíli pobyla. Pak jsem se rozloučila a s těžkým, přetěžkým srdcem odjela domů. 
Bylo mi hrozně. Ta noc byla nejdelší v mém životě, stejně dlouhé byly jen dvě další – ta po ztrátě dítěte a ta po zjištění, že už nikdy mít dítě nebudu. Každou minutu jsem myslela na Tebe a na malého. Ráno jsem našla u výběhu plechovku od barvy. Tím svinstvem ses mi otrávila...
Nevím, a nezjistila jsem to nikdy, který neskutečný idiot to tam pohodil. Ale přijít mi pod ruku, zabila bych ho. Měla jsem takový vztek... 
Volala jsem do zvířecí nemocnice se strachem, obrovským. Řekli mi, že jsi bojovnice. Přežila jsi noc. Prý máš ohromnou vůli se s tím porvat a nejspíš to děláš kvůli mně...
A já věděla, že budeš žít. 

Běžela jsem k Tobě. Po třech dnech jsi vstala, nejistě a pomalu, třásla ses, ale v očích už jsi zase měla lesk. Objímala jsem Tě a líbala a bylo mi jedno, jak kdo na mě kouká. Já si přijela pro svou holčičku, pro můj poklad, mou nejlepší přítelkyni...
Dostala ses z toho. Byl to další zázrak.
Dokázala jsi to proto, že jsi hrozně chtěla žít, žít pro svého syna, pro mě, pro další vyjížďky a další společné chvíle...
Bylo Ti pak ještě nějakou dobu špatně, chodila jsi za mnou, chtěla jsi mi být nablízku. Vím, že to není běžné, nikdo z lidí, které od koní znám, nic podobného nezažil...
Pár nocí jsem spala u vás ve stáji, abych byla u Tebe... Zázrak nesměl pít Tvé mléko ještě týden, takže jsem ho krmila náhražkou já.
Kupodivu jsi o mléko nepřišla... 
Dnes je vše v pořádku. Zázrak roste v mladého bujného hřebce, a zatím nepadlo rozhodnutí, zda zůstane doma nebo ne. Ráda bych, byla jsem u jeho zrození, ale na druhou stranu na jeho zvládnutí asi nemám a bude pro něj lepší jít. 
Tebe se nikdy nevzdám. Když jsi málem umřela, ptala jsem se, proč já nemůžu nikdy nic získat lehce. Teď vím, že si víc vážíme toho, o co musíme bojovat.
O Tvůj život jsme bojovaly, ne jen lékaři, ale já a Ty jsme vedly tu rozhodující bitvu. Tvá vůle, odhodlání a Tvá láska ke mně, kterou si snad ani nezasloužím, díky tomu jsi přežila. 
Podala jsem si žádost o pěstounskou péči. Je mi 42 let a podle některých jsem stará na to, mít dítě. No a co? Od chvíle, kdy jsi porodila Zázraka, ne, vlastně od chvíle, kdy jsem zjistila, že budeš mít hříbátko, jsem se rozhodla znova bojovat.
Třeba budu mít štěstí, jako Ty. Ale i kdyby ne... Dnes jsem šťastná, protože jsem majitelkou velké rezavé kobyly s velkou lysinkou a srdcem, v němž je tolik lásky a laskavosti, kolik mi nikdy nikdo jiný nemůže dát. Miluju Tě a budu milovat do konce svého života. 

Tvoje přítelkyně a majitelka