Dětská lyžovačka

Anotace: Rozhodla jsem se, že pojedu s dcerou na hory od mého podniku, tehdy jí bylo 5 let, aby se naučila trochu lyžovat.

Já moc neuměla, zvládala jsem bez problémů jenom mírné kopečky a tak jsem chtěla, aby Heda lyžovat uměla. Myslela jsem si bláhově, že když je to pro děti, tak že to také zvládnu levou zadní.

První den jsem jí dala do lyžařské školky, navlékla na sebe novou lyžařskou soupravu, nové botky a přicvakla je do nových super lyží.

"Přeci, když ten kopec zvládnou děcka, tak to pro mě musí být hračka, no né?", utěšovala jsem se a dodávala si tím odvahu. To jsem ho ovšem ještě neviděla.

Pod strmým, obrovským krpálem jsem s pár mrňaty kolem 10ti let vyčkávala na sedačku, abych se vyvezla nahoru a snažila se strachy neomdlít.
Pokukovala jsem po nich po očku, zda nemá náhodou někdo hrůzu jako já, ale nic takového. Byli v naprosté pohodě.

Na sedačku jsem hupla lehce, jako starý mazák a nechala se unášet k nebi. Cesta tedy ubíhala nějak pomalu a nekonečně, což se mi přestávalo po chvíli líbit. Kopec byl ještě hrůznější, než vypadal ze zdola:(

"Ježíši, kam mě to až vezou!?", mumlala jsem si pro sebe, už docela zdrceně a modlila se k andělíčkovi, aby nade mnou držel ochrannou ruku.

Konečně jsme byli nahoře - jupíííí, zajásala jsem naoko šťastně a seskočila ladně ze sedačky. Jenže ouha, sníh byl ulajzaný, mě se rozjely nohy a můj ladný pohyb skončil rozplácnutím na zledovatělém povrchu.

"No nazdar", pomyslela jsem si s hanbou a nenápadně se rozhlédla, jestli se mi děti nesmějí.
Jenže ty už vesele sjížděli kopeček dolů.

Co kopeček, jo kopeček, neskutečný krpál to byl!!!!!!
Teď mě tedy polila skutečná hrůza.

"Tohle přeci nemůžu v životě sjet?!", málem jsem se rozbrečela.

"No, zkusím tedy alespoň kousínek, přeci se nenechám tak zahanbit, sakra fix!", přemlouvala jsem se odhodlaně.

Opatrně jsem se postavila bokem k tomu děsnému krpálu a zkusila přes jeho šířku lehce přejet lyžema.

"Jo, jo a co myslíte, že se stalo!?"

Lyže se nemilosrdně začaly bokem sesouvat z kopce a já samozřejmě s nimi. Nějaké hranění nebylo nic platné. Krpál byl prostě děsivě příkrý, alespoň tedy ten můj.

"Tak takhle to nepůjde", vzdychla jsem odevzdaně.
"To bych se asi spíše zabila a moje dítě by bylo sirotek, musím mu zachovat matku", rozhodla jsem se tedy zodpovědně, jako správná matka.

Zula jsem lyže, vzala je do rukou a chvilku po zadku, chvilku po břiše se řítila ze sjezdovky dolů.

Dole jsem se pečlivě oprášila, trapně se chechtajícím lyžařům sdělila, že se mi rozsekalo vázání, a že holt jsem nahoře uklouzla a zmizela odtamtud, co nejrychleji, jak to šlo. Pryč od nebezpečného místa, usilícího o můj život!

Z lyžařské školky jsem vyzvedla Hedulku, která už za tu hoďku zvládala víc, než já a vrátila se do chaty.

Když jsme šly k večeři, s trpitelským výrazem v obličeji jsem silně kulhala, aby mě náhodou někdo druhý den nechtěl lákat na ten blbej kopec znovu!