Ještě jeden čundr

Anotace: Víte, že jsem se zařekla - již nikdy na čundr se Standou a Jirkou?

"Kluci, bude tam děsná sranda, sejde se tam plno čundráků, ukecej Vandu", zaslechla jsem šepot od stolu, kde seděli Ríša se Standou a Jirkou.
Jirka horlivě přikyvoval hlavou.
"Cože? Kde bude sranda?", ptala jsem se zvědavě kluků a přisedla k nim. Standa na mě vesele vycenil své tesáky:
"Vandi, víš, měli bychom se asi jet podívat na sraz čundráků do ..(zapoměla jsem jméno té železniční stanice).
Bude to paráda - plno lidí, sranda, kytary", mrkl okem.
Už jsem se nadechla, abych jim naštvaně připoměla poslední "výlet" do lůna přírody, když v tom Standa rychle dodal:
"Bude se tam hrát mariáš!"
Slova výčitek mi uvízla na jazyku a já nadšeně vyhrkla jediné, pro mě magické slůvko - "MARIÁŠ!!!!!!".
"Kde to je, kdy pojedeme, kde se bude spát, kolik lidí tam bude", pálila jsem otázky kulometnou palbou.
"Spát se bude ve staré kovárně, jedeme příští sobotu, je to v........ a budou tam mraky lidí.
Je to potlach, víš?", sypal ze sebe Standa, s Jirkovým horlivým přikyvováním.
"A fakt se tam bude hrát MARIÁŠ?", ujasňovala jsem si dychtivě.
"No jasně, že jo!", culil se Standa.
V sobotu jsme se vydali na nádraží. Sluníčko svítilo, no příslib nádherného víkendu.
Na místo jsme dorazili asi za hoďku. U stanice nás vítala nádražní hospoda a kolem dokola samé lesy.
Když mi kluci svatosvatě slíbili, že si dají JENOM jedno pivo, dovolila jsem jim překročit práh onoho "svatostánku".
Pečlivě jsem si je ohlídala a po jednom pivku z hospody je rychle vystrkala.
"Tak a jdeme se juknout, kde se bude spát!", rozhodla jsem s přísným pohledem, aby si třeba nemysleli, že mě třeba ukecají na další pivko. Kovárna byla jen malý kousek cesty lesem.
Byla to menší stavba, rozlohou asi tak 30 metrů čtverečních. Bez oken, betonová podlaha, no nic moc.
Budu se muset hodně nabalit, abych se nenastydla, pomyslela jsem si trochu nespokojeně.
Vybrali jsme si jeden roh místnosti a naskládali tam naše bágly.
Ríša měl tentokrát svůj spacák, protože jsem mu jasně řekla, že do mého tedy už nikdy nepoleze.
Sice vypadal komicky, ale přezdívku "fešák" dodržel.
Nové, vyžehlené, černé džíny, nový roláček, na něm novou, fešnou bundičku, no jako by vylezl ze "salónu".
Měl jen starost, že usárna mu s oblečením ladit nebude a tak si vzal raději džínovou tašku přes rameno. Nechtělo se mu jí položit na holou zem, neboť měl strach, aby se neušpinila. Tak jí umístil na naše bágly. "A a co teď?", zeptala jsem se kluků.
"Kde máte ty "mraky" lidí?", dodala jsem ironicky.
"Neboj Vandi", ujišťoval mě Standa, "těch přijede, to budeš zírat." Natahali jsme k ohništi uprostřed kovárny dřevo z lesa a přisedli k ohni. Po chvíli začal být Standa s Jirkou nervózní, ošívali se a brblali, že mají žízeň.
Dělala jsem hluchou a kochala se pohledem na les. Nádhera, něco takového u nás na sídlišti nemáme.
..riáš, zaslechla jsem.
"Co, mariáš, kde?" probrala jsem se rázem z obdivování přírody.
"No přeci v hospodě, né", odpověděl líně Standa.
"Kde si myslíš, že by se tak asi hrál?".
Nadšeně jsem vyskočila.
"No tak klucí, co tu dřepíte?, jde se!".
V hospodě už bylo docela rušno, začali se scházet čundráci.
Sotva jsme urvali čtyři místa. Ale urvali a já netrpělivě čekala, až kluci hodí na stůl mé milované "čertovy obrázky".
Holt něco za něco, pomyslela jsem si s lehkým ironickým úsměškem.
Oni si dají to hnusné hořké pivo a já si konečně zahraji mariášek.
Byla jsem v sedmém nebi.
Jak tak kluci víc a víc popíjeli, začala jsem víc vyhrávat a nakonec se jejich korunky přestěhovali na mou kupičku.
Kolem jedné jsem přemluvila kluky, že půjdeme spát.
Jelikož chlapci korunky na pivečko už neměli a ze mě se jim je vyškemrat nepodařilo, nezbylo jim, než poslechnout a jít.
V kovárně jsme "rozbili" lůžka a usnuli jak špalci.
Probudila mě jakási neznámá a legračně "lechtivá" písnička o cirkusu. Otevřela jsem oči a málem mi vypadly z ďůlků!"
Kovárna byla narvaná "mumiemi" do posledního místečka. Odhadem jsem to spočítala kolem 40ti lidí. Spacáky natěsnané tesně vedle sebe po celé kovárně.
"Ahoj, ahoj", zdravili jsme se navzájem trochu rozpačitě.
Kosa byla příšerná a nikomu se nechtělo vylézt ze spacáku, aby rozdělal oheň.
Nakonec se jeden kluk obětoval a za chvíli se kolem nás linulo teplíčko. Nálada byla super, pomalu jsme vylézali ze svých kutlochů a kecali o všem možném i nemožném. Do toho, již zmíněný kytarista, stále hrál písničku o cirkusu. Sloky byly nekonečné.
Bylo nám fajn. Poznala jsem tam spousty dobrých lidí a po vzájemném ujišťování, že si dáme vědět a určitě se zase sejdeme, jsme se pomalu rozcházeli.
Všem nám bylo jasné, že už se pravděpodobně neuvidíme, ale to bylo fuk. V tu chvíli jsme se měli všichni rádi a byli kamarády až za hrob.