Důvod proč jsem sama

Anotace: Někdy to prostě už jinak nejde. Dětem nepřístupno.

Přišla jsem domů po náročném dnu stráveném v práci s totálníma idiotama a on tam jen tak seděl v křesle a četl si noviny. Hrozně mě to vytočilo, ale neměla jsem už žádnou sílu na to, abych mu něco řekla.

Tiše, se zatlými zuby, jsem kolem něj prošla do kuchyně a začala vybalovat tašku s jídlem. Mňam, sýr, pomyslela jsem si a představila si ten čerstvý chleba s máslem a se sýrem. Těšila jsem se na něj, když v tu přišel do kuchyně on a za mými zády se ozvalo:"Jé, ty jsi nakoupila?" Né ty blbečku, donesla mi to donášková služba, pomyslela jsem si. Na jeho dotaz jsem však nahlas nereagovala. Samozřejmě to první, po čem sáhl, byl onen sýr, který minulý týden nežral, protože mu jeho "bio" maminka řekla, že je sytý a nezdravý. Hajzl.

"Vypadáš hrozně, stalo se ti něco?", zeptal se mě hned poté, co jsem umyla podlahu v kuchyni, vysála v ložnici a obýváku, vyžehlila jeho košili a vynesla smetí. "Ano. Upadla jsem na schodech."

Jeho odpověď mě vůbec nepřekvapila:"Hm, tak potom tomu rozumím. Dnes večer tedy půjdu ven sám. Nemohu si dovolit, abys mne takto reprezentovala, vypadáš fakt hrozně."

Kývla jsem hlavou na souhlas a v duchu si říkala, jak toho kreténa děsně nenávidím.

Půl hodiny poté odešel. Zabouchl dvěře a já otevřela veškerá okna v bytě, abych se zbavila té jeho děsné voňavky!

Pak jsem si otevřela víno a začala jsem z kuchyně vyklízet jeho věci. Byla tam vlastně jen jedna věc. Láhev piva. Vzala jsem ji a strčila do tašky. Igelitové. Teplé pivo v igelitové tašce, to se k němu hodí, pomyslela jsem si a vrhla jsem se na další pokoje.

Přešla jsem do obýváku. Nejdříve jsem zvedla ze země jeho ponožky a strčila je k pivu. Pak jsem vzala do rukou fotku jeho maminky. Krásná to žena, nicméně šla do igelitky k pivu a ponožkám. V koupelně jsem pak sbalila jeho kosmetiku. Bylo jí fakt hodně. Dvoje žiletky, kartáček a zubní pasta, ručník a nějakej sprej. Chudáček i šampón užíval můj.

K posledku následovala ložnice. Jeho dvoje trenky, jedna čerstvě vyžehlená košile a dva svetry se ještě díky bohu vešly do již zmiňované igelitky. Kdyby toho měl chudáček více, musela bych si nejspíš koupit další igelitku v obchodě o tři patra a ulici níže. A pomyšlení na to, že do něj budu muset ještě investovat jednu korunu, bylo pro mne naprosto neúnosné.

Hotovo.

Držela jsem tu igelitku v ruce a váhala, plivnout do ní, nebo ne? Hodit do ní něco smradlavýho? Vyhodit ji z balkónu? Z okna? Nebo do kontejneru? Dát ji bezdomovcovi? Nebo ji dát jen před dveře? Ale před které dveře? Naše? Cizí? Do prdele, tak kam???

No, nakonec jsem ji dala před vchodové dveře. Poté jsem si sedla na balkón a popíjela vínko, které mi koupil ON, můj již v té době žaludečních vředů šampión. Hvězdičky tehdy svítily na nebi, foukal letní větřík, hrála mi z obýváku má oblíbená hudba z 80tých let a já měla konečně pocit volna a klidu a míru. Byla jsem prostě po celých čtyřech letech konečně šťastná.

To své štěstí a klid jsem si užívala až do dvou do rána. V tu dobu jsem ulehala do postýlky. Sama. Usnula jsem celkem rychle a probudila se až ráno. A světe, fakt SAMA!

Asi po hodině a půl, prostě poté, co jsem se v klidu nasnídala, jsem si zapla mobil. Přišly mi čtyři zprávy:
"Leni, nepasuje mi klíč do zámku. Otevři. Zvoním, ale neotvíráš." (No ty vogo, já fakt nic neslyšela...) :)

"Zvedni ten telefon!" (Myslíš, ten vypnutý telefon???)

"Děvko!" (Pleteš si čísla, drahý můj bývalý?)

"Chcípni!" (Och, helemese, je tu 28 zmeškaných volání od někoho neznámého....) :)

Děcka, od té doby jsem sama.

Mám klid. Jsem šťastná. Byt mám zase jen a jen pro sebe. Dělám si co chci. Dělám si to, kdy chci, a to nejdůležitější, užívám si a žiju! Konečně žiju. :)