Posledni šance

Anotace: Příběh z časů kdy se nepospíchalo

Poslední šance

Ovanul mně známý pach koní a štiplavého čpavku. Dva mohutní tahouni pomalu otočili a hlavy a zvědavě si mne prohlíželi. Hnědák, na pravé straně hlasitě zafrkal a zabušil mohutnými údery pravé přední do dřevěných trámů podlahy. Předváděl mně skrytou energii osmi metráků svalnatého těla. Míša, jak mne informovala cedulka o jeho jménu nad stáním, vycenil zuby jakmile jsem se přiblížil. Zlobně koulel očima, sršela znich vzdorovitost. Projít okolo mohutného zadku až k hlavě jsem se neodvážil.

Dával jasně najevo, co si o lidech myslí. Raději jsem přešel k jeho partnerovi. Miška, tak se jmenoval druhý fešák, byl o troch světlejší a nohy mu zdobily bílé podkolenky. Ohon, hříva i ofina, připomínaly mizerně obarvanou blondýnu. Tenhle obr přijímal mé laskání radostně, opatrně bral hebkými pysky nabízenou mrkev, kterou jsem šlohl z bedny před kuchyní hotelu. Proklouzl jsem pod jeho krkem. Mrkev kterou jsem Míšovi také nabídl mi z ruky neurvale vyškubl. Přitom mi ovšem vyšel starý trik. Podařilo se mi ho volnou rukou chytit za ohlávku. Švihl hlavou a snažil se mě setřepat. Nozdrami jak trumpety zuřivě frkal. Věděl jsem, že má strach.

Trvalo dlouho, než trochu uklidnil. Konejšivě jsem na něj mluvil, hladil ho, ale napjaté svalstvo na mohutném krku napovídalo, že ke skutečnému klidu má daleko. Hmm...prolétly mi hlavou předchozí informace. Tak tohle je ten problém.
Vešel jsem do kanceláře ředitelky hotelu. Uvítala mně příjemná vůně parfému a já pro změnu přinesl vůni sena a koní. Ředitelku jsem znal. Hrál jsem jednu sezonu s třemi muzikanty v restauraci Vyhlídka, kde ona tehdy šéfovala.
„Vezmeš tu práci?„ podívala se na mně s prosbou v očích, které přes silná skla brýlí, byly dvojnásob veliké. Kývl jsem, viditelně se jí ulevilo: „Během dvou sezon se vystřídali tři kočí,“ řekla. „Ten mezulán je k nezvládnutí. Kouše, kope- kočí se ho bojí, a tak ho zas na oplátku mydlí vším co jim přijde do ruky. Minulý týden tomu poslednímu téměř ukousl palec. Co se potom dělo ve stáji, slyšely servírky až v restauraci. Ředitel rozhodl nekompromisně: Pokud to takhle půjde dál – utratit! Jsi poslední šance toho krásného koně. Vím, že máš zkušenosti a jsem ráda, že jsi se rozhodl do toho jít.“ “Tak na tu poslední šanci!“ pozvedl jsem nabídnutou skleničku a mé srdce tajně jásalo radostí nad návratem zpět do mé milované horské vsi – do Pece, kterou jsem na rok s pracovních důvodů opustil.
Před sedmi lety jsem v malém horském nádraží vystoupil z vlaku. Podíval jsem se k horám a mím tělem se pozvolna rozléval radostný pocit, který mne ubezpečil o správném rozhodnutí. Nechal jsem za sebou čas, kdy o tom co bude, či nebude, rozhodovali jiní. Tedˇ je to jen na mně. Sebevědomně jsem pohodil batohem na zádech a vykročil po uzoučké silničce lemované strmými svahy a ukusoval nesmlouvavé kilometry. Čím blíže k cíli, tím větší nadšení. Moje pout´končila v malebném údolí s chaloupkami roztroušenými po loukách. Ty lemovaly lesy a kamenné zídky vytvořené rukama pracovitých horalů. Byl jsem si jist, že jsem našel to nejkrásnější místo.
První noc jsem spal v penzionu vdovy Kudláčkové. Malovaná postel a prachvá peřina! Po dvou letech vojny těžko popsatelný zážitek. Druhý den jsem se již oháněl sekerou v lese a vdechoval opojnou vůni pryskyřice. Následovalo sedum stejně provoněných let: Lidé přijížděli do hor za odpočinkem a s radostným očekáváním zábavy. Problémi a špatnou náladu většinou nechávli doma. Všude se tančilo, zpívalo, politika nikoho nezajímala a ženy zřídkakdy říkaly ne. Po setmění okénka roubených chaloupek svými světly stydlivě konkurovala milionům hvězd, atmosféra pohody okouzlovala. Byl jsem štastný. Mohl jsem se dívat do upřimných, přátelských tváří, naslouchat neuvěřitelným příběhům, tulit do náruče hezké ženy a těšit se, že jednou právě tady třeba potkám Ji.
Po týdnu jsem vstoupil do stáje v doprovodu urostlého šuhaje, který mi měl koně předat: „Toto je strašná sviňa”, ukázal varovně na Míšu. „Pozry sa, čo mi ta beštia zrobyla! Teho už len zakalit´
do boha! Už ma z něho jebe! Ja som Jano“, představil se a rozepnul košili. Štípanec na prsou hrála všemi barvami.
Nikdo se nenarodí zlý, pomyslel jsem si. Ani koně. A kývl jsem hlavou směrem k postrojům.
„Kdy jsi s nimi byl naposledy venku“?
„Něni čo robyť, je medzisezona, odpověděl vyhýbavě.
A kruci! Zaklel jsem pro sebe. To nebyli venku nemín týden! „Jdeme zapřahat!“ zavelel jsem.
Jano nejevil příliš velké nadšení.
Jen jsme sáhli na postroje, koně viditelně ožili. Ochotně brali udidla, bez trucování si nechali navléknout uzdy i chomouty. Míša snad dokonce ze samé radosti nad vycházkou i zapoměl být zlý.
Venku ovšem byla jiná! Uličníci divoce kouleli očima, z nozder jim vystřelovala pára jak z lokomotivy. Míša i při své mohutnosti, klusal jako úspěšný absolvent vídeňské španělské školy. Přední nohy zdvihal tak vysoko, že se div neuhodil koleny do brady. Miška, prý rozený flegmatik a i jinak nesmírně hodný kůň, několikrát vyhodil zadkem k nebesům a poskakoval jak kůzle. Jano ze sebe chrlil plejádu nadávek přerušovanou jen okamžiky, kdy, smýkán ze strany na stranu, lapal po dechu. Pochopil jsem, že zapřáhnout ty janky do vozu je zatím vyloučené, a tak jsme se nedobrovolně nechávali vláčet po louce u hotelu dokud se troch nezklidnili. Podezíral jsem Jana že nevzal koně ven úmyslně, jen at´ si nový kočí pěkně užije.
„Zapřaháme!“
Zapnout pobočnice do rozporky nejde jinak, něž si stoupnout koni za zadek. Jano zaujal místo u hlav a dal tím najevo, že tuhle práci ochotně přenechává mně. Zapnul jsem postroje rychle, ale v zádech mě mrazilo. „A je to!“ řekl jsem s opovržlivým nadhledem a vyhoupl se na kozlík. Jenže jsem si nestačil ani sednout. Míša se vzepnul a vytrhl uzdu Janovi z rukou. Z pod ocasu se ozval zvuk, jako by někdo plnou silou zatroubil na basbombardon. Míša vyrazil vpřed, Miška se ochotně přidal. Vyhazovali zadky a kopyty mi šermovali skoro pod nosem. Než jsem stačil pobrat otěže pevněji do rukou, už se hnali plnou párou po hrbolaté cestě kamsi do mlhy.
Scéna jako z westernu: koně pádí tryskem, muž zapřen do otěží, tvář zkřivenou námahou a strachem, vůz bláznivě poskakuje po nerovné cestě a za zády ječící pronásledující indiani. Bohužel, to nebyla scéna s filmu, ale syrová skutečnost. Koně odmítli poslušnost! měl jsem vážné obavy, že divoká jízda nemusí mít štastný konec. Brzdy! Brzdy! Prolétlo mi hlavou. Pobral jsem otěže do levačky, a pravou, jak mně jen poskakování vozu dovolilo, jsem točil klikou. Brzdy zabraly, ale ti dva mezuláni pádili dál jako by táhli necky. Miško prrr...! vsadil jsem kartu na „hodného“. Prrr...!! křičím a ze všech sil které mi ještě zbyly se opírám do opratí.
A hle! Miška, ten zlatý hodný kluk, zpomalil splašený úprk do mírného cvalu, přibrzdil Míšu a po sto metrech již jen klusali. Věděl jsem že mám vyhráno, ale pot mi stékal po zádech proudem a dech se skoro ani polapit nedal. Šestnáct metráků přede mnou na tom nebylo jinak. Kouřilo se znich jak s prádelních hrnců, krky i slabiny jim pokrývala pěna. Povolil jsem brzdy, neboť se kouřilo i z pneumatik. Zůstali jsme venku ještě hodinu, než jsme zamířili zpět k hotelu a do stáje. Koně jsem odstrojil z postrojů již sám. Víchem jsem vytřel ty dva zpocené uličníky dosucha, vlhkou houbou otřel oči a nozdry. Míša se kroutil, snažil se mne alespon štípnout zuby, ve slabinách i pod břichem byl lechtivý. Pohladil jsem ho po krku a sjel pomalu rukou k přední noze. Zdvihl jí bez problémů. Vyčistil jsem mu kopyto a s uspokojením jsem zjistil, že u kováře byl nedávno. Požádat neznámého koně, aby si nechal prohlédnout a vyčistit kopyto zadní nohy, zvlášť, má-li špatnou pověst a jste sním ve stáji sám, vyžaduje zkušenost a kus odvahy. Kůň okamžitě pozná strach a nerozhodnost. Přejel jsem koni rukou po hřbetě, popleskal jsem ho po mohutném zadku: Míšo nohu! Velím a je ve mně malá dušička.
Poslechl. Položil jsem si kopyto velikosti talíře na koleno. Vyčistil jsem ho a prohlédl střelku.
Potěšilo mě, že při této práci potíže nebudou.
„Poslouchej, ty,“ začal jsem Míšovi kartáčem pročesávat hřívu. Víš že já mám dokonce glejt na to, jak se starat o koníčky? Taky jsem jezdil dostihy, abys věděl!
Vyhrál jsem sice jen jeden, ale nechal jsem za prdelí patnáct koní i se všemi favority. Někdy ti o tom povím.“ Míša zaklapal pysky naprázdno, stáhl jimi s žebřin seno a zatvářil se spokojeně. Mé vytahování ho viditelně zaujalo.
Zpráva o tom, že se koně splašili a utekli se mnou neznámo kam, se rozšířila rychlostí blesku.
Po návratu jsem byl vítán jako hrdina z války, nebo nějaký laureát. Šéfová mě dojatě objala a byla samá starost. Dokonce ani půvabnou pokojskou Marcelku jsem nemusel k obětí přemlouvat. Ženy totiž milují hrdiny...

Sníh poletoval již od poloviny listopadu, větší nadílka ale přišla až začátkem prosince. Každé ráno jsem otevřel široká vrata chodby vedoucí ke stáji a dnes...S potěšením se dívám na špičky smrků obtěžkané nočním sněžením a do růžova zbarvené ranním sluncem. Chalupy v údolí se ještě skrývají v namodrale mrazivém šeru, ale okna hotelu již zachytila první paprsky slunce a září do okolí diamantovým leskem.
„Půjdete ven, klucí!“ oznamuji. „A já to tady po vás dám zatím do pořádku.
Radostně vyrazili na zasněženou louku. Míša štípnul provokativně Mišku do krku, aby ho vylákal k dovádění. Miška se vzepnul, zahrabal předními do vzduchu, sotva se postavil na všechny čtyři vyhodil zadkem a rozcválal se bílou nádherou. Míša ho násladoval. Radovali se ze sněhu jako děti a já je v úžasu chvíli pozoroval.
S úklidem stáje jsem nebyl ještě hotov, když tu mne jakási intuice donutila vyjít ven, abych se přesvědčil, že je vše OK. Slunce již osvítilo zasněžené smrky lemující louku naplno. Miška, nos zabořený do sněhu, jej nozdrami rozfoukával. Došel jsem k němu a pohladil po hřbetě. Zahrabal přední nohou, opatrně poklekl, překulil se na bok a počal se ve třpitivém sněhu válet.
„Kde máš parťáka?“ povídám víc pro sebe než k němu a rozhlížím se po okolí. Míša nebyl v dohledu a na zavolání nepřišel. Vykročil jsem podél okraje lesa v jeho stopách. Po několika krocích, jsem uvidělve sněhu nenápadné červené tečky, ale dál už se klikatila souvislá čára. Krev!
Spousta krve! Rozběhl jsem se, co mi hluboký sníh dovoloval. Po sto metrech stopy odbočily z volného prostoru do lesa. Tady jsem ho našel.
Stál, hlavu svěšenou, přední nohy široce rozkročené, třásl se na celém těle. Po spodním pysku mu stékal do sněhu silný pramen krve. Sníh v okolí byl zbarven do ruda. Pohlen byl šokující. Trvalo mnoho dlouhých vteřin, než jsem byl schopen rozumného rozhodování. Konečně jsem se vzpamatoval a našel příčinu krvácení. Míša mněl tržnou ránu pod žuchvou, způsobenou šroubem podkovy. Při skotačení ho nejspíš Miška kopl.
Přitiskl jsem na ránu kapesník, vzal koně za ohlávku a vedl ho zvolna ke stáji. Šli jsme pomalu, velice pomalu. Míša vrávoral, často se zastavoval. Po loktu mi stékala krev.
„Pojď, chlapče, pojď, musíme dojít! Je to již jen kousek!“ Přemlouval jsem ho a očima doslova přitahoval vrata do stáje. Několik metrů před cílem se Míša zastavil. Byl se silami v koncích. Přední nohy mu podklesly, nozdry zabořil do země a zadýchán rozfoukával gejzíry sněhu. Poklekl jsem také, vlezl pod jeho mohutný krk a ze všech sil jsem se ho pokoušel zdvihnout. Pochopil. Konečně jsme se oba postavili a nejistě vrávorali do stáje.V té chvíli jsem zahlédl pokojskou Marcelku a vychrlil na ni:
„Obvazy! Vatu! Ale hodně!“
Míšovi se na stání podlomily nohy a se žuchnutím se skácel. Děkoval jsem Pánubohu.
Představa, že by nedošel a skácel se někde uprostřed mrazivé zasněžené louky, byla hrůzná.
Marcelka vyřídila moji obědnávku bleskově. Přihnala se s balíkem dámských vložek, několika rolemi fáčů a personálem hotelu jako diváky.
Míšovu natrženou cévu jsem ošetřil a houbou namáčenou ve vodě jsem dlouho skrápěl jazyk.
Nebyl schopen se sám napít. Přikryl jsem ho dekou a šel telefonovat veterináři.
„Hodně pít, držet v teple, první noc hlídat a nejméně týden doma,“přikázal.
Do večera jsem Míšu pravidelně každou půlhodinu navštěvoval, na noc jsem si ustlal v načechraném seně. Nebyla to má první noc strávená hlídáním koní. Spát ve stáji je krásný zážitek.
Intimní osvětlení slabou žárovkou, vůně sena a Miškovo chroupání stébel dodaly večeru půvab. Míša na boku pravidelně oddechoval S rukama za hlavou, dívaje se do klenby cihlového stropu, jsem se zatoulal do učednických let.

S Karouzem jsme měli noční službu na porodnici. My, prvoročáci zemědělské školy pro chovatele koní. Našim úkolem bylo dávat pozor na klisnu, která se měla v noc ohřebit. Karouz si přinesl rodokaps, sedl si pod nejsilnější světlo a odcestoval do Texasu. S tímhle klukem jsem měl nerad cokoli společného. Dokázal strávit čtením o rychlích střelcích celou službu a práce vždycky zbyla na mne.
Dnes to mělo být jednoduché: jeden spí, druhý hlídá. Změna po dvou hodinách. Spalo se ve speciální posteli, spíš bedně. Karouz si zvolil první hlídku. Já se tedy zavřel do bedny a chráněn tak před obtěžujícími mouchami spokojeně usnul.
Zdál se mi nádherný sen. Kráčel jsem úzkou cestou lemovanou jabloněmi, jejichž koruny tvořily kvetoucí tunel. Po mém boku jsem si vedl krásnou dívku. Šli jsme mlčky, až náhodný dotyk spojil naše ruce. Tělem mi prolétl slastný šíp. Dívka se zastavila. Pomalu jsme se k sobě otočili, bezeslov zahleděni jeden do druhého. S bušícím srdcem, které chce k jejímu, jsem poprvé lehounce přitiskl své rty na její...
„Vstávej! Vstávej, ty vole! Vona porodila“! Řval Karouza a bouchal na bednu jako pominutý.
„Jsme v průseru! Porodila dvojčata“!
Mžouraje, vylezl jsem z bedny. Karouz měl oči na vrch hlavy a rukama mával směrem k boxu, kde se na vratkých nohách potácela dvě hříbata.
Ten vůl usnul! Napadlo mě okamžitě. V přítomnosti tohoto blbce, se nemůže stát nic jiněho než malér! Nadával jsem pro sebe a vyběhl do noci k domku pana Kubaly, jež byl porodní bábou koní.
Po delším bouchání na dveře se rozsvítilo. Udýchán jsem zalhal, že kobyla je neklidná, a že to bude již každou chvíli. Až pan Kubala uvidí, že již jsou na světě, řekneme, že si holt kobyla pospíšila. Jednoduchý, jak facka!
Vy lemoumi,“ pustil se do nás starý dědek. „Ty hříbata jsou nejmíň hodinu na světě!“křičel a vlepil každému pohlavek. „Dvojčata se u koní nerodí často, a mohly tedy při porodu vzniknout vážné komplikace,“ vysvětloval, když rutině ošetřoval klisnu i krásného hřebečka s neméně krásnou sestřičkou, kteří již čile poslakovali. Klisna ty své dva zázraky starostlivě olizovala a hříbata, když konečně oběvila dobrotu v podobě cecíků, hladově lila. Pak pobíhala na dlouhých vratkých nohách okolo mámi a radovala se, že jsou.
Pozorovali jsme ten zázrak přírody a ospalí jsme náhle nebyli. Dostali jsme tedy za úkol ty dva krasavečky zvážit. Byli jsme z toho celí umordovaní, neboť sourozencům se od mámi na váhu vůbec nechtělo. Za naší poctivou snahu náročný úkol splnit nám pan Kubala slíbil, že naší nedbalost nenahlásí, pokud se něco podobného už nikdy nestane a my budeme službu u koní vykonávat zodpovědně. Horlivě jsme kývali.

Míšu jsem hlídal ještě jednu noc. Při večeři jsem lákal pokojskou Marcelku k společné hlídce.
Přesto že jsem barvitě líčil přednosti spaní v seně, odmítla s argumentem, že v seně je spousta myší.
Míša se zotavoval rychle. Již následující den se postavil na nohy a týden po úrazu jsem ho již vyvedl ze stáje na krátkou procházku. Netrvalo dlouho a šlapal s Miškou v saních, jako by se nic nestalo.
Celý prosinec vydatně sněžilo. Sněhová nadílka nám dávala zabrat. Zapřahal jsem do saní někdy i třikrát denně. Připnul jsem těžkou traverzu, a protahoval cestu. Nebyli jsme sami. Kočí z jiných bud dělali totéž. Některé ráno sníh sahal koním až po prsa, cestu jsem hledal jen podle tyčí, které ji lemovaly.Večer jsem chodil do stáje doplnit vodu a na pár minut jsem si obvykle sedl na bednu s ovsem, pozoroval, jak spokojeně křoupají seno. Míšovo chování ke mně, se od úrazu změnilo. Vítal mne hlubokým zařechtáním, někdy mi i dovolil malé pomazlení. Mírný odstup si ovšem udržoval stále.

Štědrý večer jseme oslavili v malém kruhu personálu hotelu. Po tradiční večeři jsem spěchal do stáje, abych svým miláčkům donesl dárky. Jablka, mrkev a pár kostek cukru. Byl jsem na měko. Z rozjímání mne vyrušilo tiché volání. Marcelka. Cítila se také osamělá, a tak mne pozvala k sobě...
Po vánocích ovšem začal mumraj. Personál nastoupil v plné sestavě. Pozdě odpoledne přijel první autobus s hosty. Již za tmy, se saněmi naloženými kufry a lyžemi k prasknutí, jsem se s konmi
probijel k hotelu. Podávali jsm úctyhodný výkon, jenže vítr stále sílil. Ledové vločky cestovaly vodorovně snad stokilometrovou rychlostí a neúprosně bičovaly. Cestu jsem hledal instinktem, nebylo vidět od jedné tyče značící cestu k druhé. Aby nebylo všeho málo, když jsem již viděl matnou záři hotelu, tak se na jedné vysoké závěji saně převrátily. Po úmorné námaze jsme nakonec ale prece jen dorazili před hotel. Ze všeho nejvíc jsme připomínali sousoší ze sněho a ledu...Nedočkaví hosté na nás v úžasu zírali a naštěstí místo připomínek o spoždění, se vrhli k saním a pomohli náklad vyložit.
Každé ráno, jsme sjížděli pro drobné nákupy do Pece, cesta byla pěkně z kopce. Pod sanice jsem spustil řetězy – a hyjéé...! Dolů jsem se těšil. Před hospodou Hvězda stálo vždy několik párů koní. Čekali jsme, až přivezou rohlíky, čekali jsme až přivezou mléko, čekali jsme... na to či ono, a nikdo nepospíchal.
Z bezpečnostních důvodů, jsem připínal Míšovi na chomout červenou varovnou cedulku: „Pozor, kouše, kope!“ A na ohlávce měl pod levým i pravým uchem červené kolečko, s fáborky stejné barvy. Byl vyfešákovaný, jak do svatebního kočáru.
„Parkoval,“ jsem vždy tak, že Míša stál u zdi a Miška jej z levé strany kryl. Tím jsem znesnadnil jeho pokusy nic netušícím turistům utrhnout rukáv, nebo alespoň kapsu.Vždy jsem koně přikryl dekou, neboť čekání se většinou protáhlo, a vykročil k restauraci. Veškeré informace o situaci v zásobování, co je nového ve světě a na které boudě je pěkná servírka či rekreantka, jsem se nejlépe dozvěděl uvnitř.
Stůl pro štamgasty byl plně obsazen. Mé oči pomalu přivykaly přítmí, ale nasládlá vůně tabáku Amfora prozradila přítomnost hajného Skrbka. Po hlase jsem poznal místního „donchuana“ Fanču a vysoký ostrý hlas bezesporu patřil doktoru Johnovi. Uvítací ceremonie, košilaté poznámky jen pršely. Přešel jsem to mlčením, půjčil jsem si od jiného stolu židly a vklínil se mezi ně v právý čas:
„Já jsem, doktore, prodělal dnes ráno děsný šok.“ Povídá hajnej Skrbek a zabafal s fajfky.
„To já prodělávám každý den, když se potkám ráno s manželkou v koupelně. Z toho si nic nedělej,“ culil se doktor a plácl ho po rameni.
„Já neměl šok s manželky, na to jsem již zvyklej, ale s králíka.“
„S králíka?“ ozvalo se současně několik překvapených hlasů.
„Jo s králíka!” vypustil mezi fousy oblaka kouře a pomalu opřel ruku i s fajfkou stůl: „Večer mi Jarča povídá: Zítra bude králík, tak to ráno zařid!“ ukázal pravou rukou krátké seknutí. „Králíka jsem zavěsil do rozporky, naříznul běhy a začal stahovat. S kožkou jsem byl asi v polovině když se z ničeho nic ozvalo strašný zaječení. Já se tak leknul, že jsem mu ten kožich rychle oblík zpátky.“ Všichni se rozesmáli a doktor poznamenal: „Tak jsi ho jen omráčil a on se probral, ne? To se může stát.“
„Prdlačku! Tohle mne v první chvíli taky napadlo. Když jsem se ale vzpamatoval, zjistil jsem, že jsem šlápnul našemu kocourovi, co se mi motal pod nohama, na ocas. Mohl jsem z toho mít smrt.“ „Nalej nám všem po malým rumu,“ požádal Fanča výčepního Mirka. „Na to, že nám hajnej úlekem nenatáh bačkory se musíme napít!“
Večer v hospodách nebylo k hnutí. Rozesmáté tváře lyžařů, nadšené vítání nově příchozích, dobrá nálada, hezké tváře žen. Tma přicházela brzy. Na zasněžených stráních se rozsvěcela okna chaloupek, a když měsíc v úplňku osvítil stříbrnými paprsky celou to bílou nádheru širokého údolí a všecko dostalo jakési tajemné stíny, okouzlený člověk neměl pro popsání takové krásy slov...

V něděli se měnily turnusy, a tak bylo hodně práce. Dvakrát jseme jeli se zavazdali hostů našeho hotelu- a za slušnou provizi jsme vozili kufry i na jiné chalupy. Šéfová hotelu mi pravidelně předávala velice slušnou částku peněz za dopravu, a já, jako by mně ty peníze pálily v ruce, jsem večer zval personál hotelu na Zvoničku, půvabnou miniaturní roubenou chaloupku, populární vinárnu. Míša s Miškou tajně dostali odměnu v naturáliích, jablka a mrkev. O peníze nestáli.
Míša, první polovinu ledna byl vzorný. V druhé půli, se ovšem jednoho rána rozlétly dveře do lokálu Hvězdy. Drobný moravák, kočí z Prvosenky se rozčileně rozhlédl lokálem a rázně vykročil rovnou k pípě: „Kurva Mirku, nalej deci! Ja su tak nasraty, ten s kurvy syn Miša s Kolinsky mi rozjebal kamizolu, podivaj sa kurva, ta je po tatovi! A chcel som ho len zacuvat,“ a ukazoval díru v kožíšku uprostřed prsou. Líčil pak, jak byl vyzdvižen do výše a odhozen. Oči přítomných se soustředili na mne.
„Pánové, já kvůli Bohouškovi, snad budu muset varování, „Kouše kope“ napsat i v řeči moravské!“ Uculil jsem se a požádal výčepního Mirka, aby Bohouškovo dnešní „úlekovou“konzumaci vína, napsal na můj účet.
Několik dní po této události, jsem vycházel s obchodu, s plným košem vonícího chleba.
Kontrolní pohled ke koním mi na několik vteřin sevřel krk jak oprátka. Před Míšou stála drobounká dívenka, hlavu v záklonu, zdvižená ručka s vytrčeným ukazováčkem se téměř dotýkala Míšova čumáku. „Mami,! mami, koníček!“ volal kamsi do davu lidí.
Třeba jsem nevěřící, má prosba letěla k Bohu. Upustil jsem koš: „Míšo!“ křikl jsem varovně, abych odpoutal jeho pozornost od dívenky, kterou si zvědavě prohlíže. Pouhých deset kroků se mi zdálo být věčností. Když jsem Míšu konečně uchopil za ohlávku, nikdy předtím jsem nepocítil tak silný pocit úlevy. Maminka se v zápětí objevila, pleskla dívenku párkrát přes zadek a já se dozvědě:
„Kdepak, Zuzanku by neuhlídalo ani deset policajtů!

Dny se prodlužovali, slunce rychle opalovalo tváře doruda. Přišel čas navštívit kováře. Ráno jsem si přivstal, neboť nás čekala hodina cesty. Míšu jsem osedlal a nasedl. Při projíždění vrat jsem sklonil hlavu ke krku, protože místa pro jezce mnoho nezbývalo. Miška kterého jsem držel na delším vodítku za sebou se náhle bezdůvodně zastavil. Já, s hlavou již venku, jsem se v sedle troch vzpřímil a vtom se to stalo: Zachytil jsem zády o horní trám, obrovský tlak mne přimáčkl do sedla.
Víc si nepamatuji. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem dva konské čumáky, Míša s Miškou mne očichávali jak husara padlého v boji. Ležel jsem na sněhu, záda v jednom ohni. Podařilo se mi vstát. Všechny údy pracovali, a tak jsem se zaradoval že se vlastně dohromady nic nestalo – a po krátké rozcvičce opět nasedl na koně.
Okovat dva koně je pořádná facha, jak pro kováře, tak pro pomocníka. Vraceli jsme se pozdě odpoledne-záda už pekelně bolela. Po večeři, unaven náročným dnem, jsem se konečně odebral na lože-a ráno se, ke svému překvapení, sotva posadil. Marcelka mi-i přes mé důrazné protesty-pomohla s oblékáním a doktor John, mně po prohlídce uštěpačně informoval: „Chlapče, musím ti sdělit, že si tak měsíc nezašukáš. Natržený zádový svaly chtějí čas.“ Doktor byl prostě takový. Z ničeho nedělal extra záležitost. Mněl na starost v sezoně snad dvacet tisíc lidí- a byl se starým džípem na vše sám.
Na tomto místě musím podotknout, že jeho prognoza byla pravdivá. Dva týdny jsem nedokázal odsunout ani židli od stolu. Nesměl jsem dokonce kýchat! Pokud jsem si takový luxus dopřál, skončil jsem v kotrnelcích na podlaze. Kdepak šukat!
Po dobu mé neschopnosti mi pomáhal domovník hotelu. Drobný chlapík neurčitého věku, snad padesátník. Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný podle amerických pastevců krav. Hotelový kuchař mně tajně informoval, že Honzík je trochu na hlavu, ale jinak fajn kluk. Vyprávěl, jak na podzim byla na hotelu škola v přírodě. Jeden večer děti měli táborák a opékali buřty. Honzík se oběvil ve svém stetsonu a nabídl, že předvede mistra Jana Husa. Děti radostně souhlasili.
Honzík se za krátkou chvíli přiřítil. Byl oblečen jak dobyvatel severního pólu. Prošívané vatové kalhoty i kabát, rukavice, kulich, přes něj kapucu a na nohou velikánské válenky. Prošel mezi dětmi a vstoupil doprostřed ohně, jako by vstupoval do sprchy. Nastalo absolutní ticho rušené jen praskání ohně. Děti i učitelky strnuly v úžasu. Plameny Honzíka s chutí olizovaly a on hořel a hořel. Stál vzpřímen, hlavu zakloněnou, ruce v mohutných rukavicích měl přitisknuté k obličeji. Vypadal, jako by plakal nad lidskou hříšností, a byl rozhodnut skutečně zahynout, když tu jedna z učitelek počala vyplašeně běhat okolo ohně: „Soudruhu dost, už dost, to již stačí soudruhu!“
Ale Honzík stál, hořel ale kdepak by vyslyšel její prosby! V okamžiku, kdy již všichni přítomní byli přesvědčeni, že jsou svědky v sebevraždy upálením, vykročil Honzík zvolna z ohně. S oblečení se kouřilo, ale ten kluk v klidu setřepal válenky a hbitě se zbavil vrchního oblečení. Děti i učitelky, ho v absolutním tichu, s otevřenými pusami sledovaly. Postavil se, dlaň levé ruky přiložil na břicho a hluboce se po svém představení všem uklonil.


V polovině dubna lyžařská sezona končila. Honzík, který svou mzdu stačil lehce propít, se na tento čas těšil. Každý den brzy ráno chodil na sjezdovku hledat peníze. Jak roztával sníh, oběvovali se na jeho povrchu nejen mince, ale i nejrůznější poztrácené předměty. Bylo až k nevíře, kolik toho tvrdé pády z lyžařů dokázaly vytřepat. Na mou zvědavou otázku, „kolik jsi dnes Honzíku, našel,“ odpovídal se štastným uculením: „Dnes třicet piv!“
Po sezoně prostory Kolínské boudy stichly, personál se rozjel odpočívat do svých domovů. Marcelka mne před autobusem objala a na můj dotaz, kdy se vrátí, jen pokrčila rameny. Ulice posmutněla, po sněhu zůstala na loukách i v mé duši jen polehlá šedivá tráva. Také světla chalup, rozsetých po strání, potemněla, jen tu či tam blikalo zapomenuté okénko, které ještě zesilovalo samotu.
Každý večer jsem seběhl do hospody Na Peci, nebo do Hvězdy, poseděl jsem hodinku, či dvě s místními horaly. Někdy se sezení protáhlo i přes zavírací dobu. Zproštěn tak samoty jsem si potom vykračoval spokojeně zpět.

Míša od úrazu přestal ke komunikaci se mnou používat zuby. Při čištění kopyt, či kartáčování pod břichem se jen pokoušel vytáhnout mi košili z kalhot. Jedno květnové odpoledne jsem natíral postroje tukem, venku mrholilo a hustá mlha by se dala krájet. Celý týden nepřešel okolo hotelu jediný turista. Míša s Miškou po mně pokukovali a řechtáním připomínali, že by rádi ven.
„Dobře, já vás tedy pustím, ale jestli zase něco provedete, tak to bylo naposled!“ varoval jsem je.
Venku již rašila tráva, a tak se na ni, místo obvyklého skotačení s chutí vrhli. S úlevou jsem pokračoval v práci. Teď dají pokoj!
Vyčistil jsem stání, a když tlačím kolečko plné hnoje za budovu, srdce mně zastavil výkřik!
„Hilféé...hilféé,“ letěl mlhou zoufalý ženský hlas, přecházející do fistule. Popadl jsem vidle a běžel, skrz zuby cedil zuřivé nadávky.
Jen mlha dokáže takhle čarovat. Náhle předemnou vykouzlila ženu se dvěma dětmi. Jedno držela v podpaží, druhé za ruku a zděšeně se ohlížela. Sotva popadajíc dech, spustila vodopád německých slov, mně nic neříkajících. Zakýval jsem hlavou a znovu se rozběhl. Docela blízko slyším slabé frknutí a už Míšu vidím v celé jeho nádheře. Okamžitě mně poznal, uší vztekle položené dozadu se přátelsky postavily. Pyšně dával najevo: Dobře hlídám, co? Před ním, na zemi ležel chlap.
„Míšo, ty gaunere! Já tě zabiju!“ řval jsem a hnal se po něm, rozhodnut přerazit o něj násadu od vidlí. Koukal překvapeně, vzápětí ale můj úmysl vytušil. Nozdrami vyfouk z plic všechen vzduch, zatřásl rozhořčeně hlavou a odklusal do mlhy.
S mou pomocí se chlapík postavil na nohy a místo oprávněných nadávek jen opakoval: „Danke, danke schen, danke.“ Ostatně to bylo také všecko, čemu jsem z jeho líčeného setkání se zlým koněm rozuměl. Zjištěním, že nemá utržené žádné části těla dokonce ani oděvu se mně ulevilo. Setkání rodiny bylo dojemné. Žena svého muže dlouho objímala, děti se k němu tulily a já-obdivovaný hrdina a zároveň viník-jsem celou scenu pozoroval se smýšenými pocity.
Co se skutečně odehrálo, nevím. Možná chtěli Míšu pohladit, a malér byl tu. Pokud si ho totiž kolemjdoucí nevšímali, ani on si nevšímal jich. Ale ten, který i s jakýmkoliv úmyslem vykročil směrem k němu, špatně pochodil. Míša sklopil uši, krk s hlavou natáhl, vycenil zuby, a drobnými rychlými kroky se hnal po vetřelci. Pokud se osoba dala na útěk, nepronásledoval jí. Běda ale tomu, kdo v hrůze ztratil schopnost uprchnout. Ten sklidil od Míši pěkný štípanec.
Z těchto důvodů jsem Míšu nesměl volně pouštět ven. Zákaz jsem ovšem občas porušil, zvlášť,
když byly hory od turistů „jako vymetené.“ Při odpoledním čištění jsem Míšovi zdělil, že dnes měl velice blízko k tomu, aby skončil v koňském salámu. Míša rozuměl německým turistům stejně málo jako já, ale mne chápal dokonale. Zaklapal omluvně pysky, jako že se vlastně tolik nestalo, stáhl z žebřin seno a souhlasně zakýval hlavou: Už se to nebude opakovat!
Neuplynul ani týden od Míšova incidentu s turisty. Seděl jsem ve stáji na nízké stoličce s lokty na kolenou, bradu v dlaních, a řešil problém: Nabízela se mi možnost, pracovat v kiosku u Obří boudy, druhého nejvýše položeného občerstvení v Čechách. Možnost začít něco jiného, získat zkušenosti, a v budoucnu si troufnout i na větší podnik. Měl jsem středoškolské vzdělání a ředitel hotelů souhlasil s mým přeřazením jedině za podmínky, že ke koním najdu solidního náhradníka. Jenže kde ho vzít?

První kdo přicházel v úvahu, byl kovboj Honzík. Práci kočího po dobu mé rekonvalescence a
pod mím dohledem, sice zvládnul úspěšně, tedy v úvahu by to připadalo, koně miloval...Byl zde ale jiný problém.
Když jsem přednesl v kanceláři svůj návrh, šéfová přes brýle, připomínajíc dna od jogurtů, vytřeštila oči: „Zbláznil ses? Copak nevíš jak chlastá? Dovedeš si představit, co bude, když v sezoně vydělá čtyřikrát víc než je jeho plat domovníka? A těm vejlupkům ve skladu při přejímce zboží podepíše úplně všecko? Kromně toho je Honzík strašně nezodpovědný! Víš, za co ho na Luční bez pardonu vyhodili, ne?
Nevěděl jsem to.
„Honzíku, ty jsi musel mít na Luční pěkný malér, když jsi na hodinu letěl!?“ spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl vedle mne na vůz.
„Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice zručně si ubalil cigáro.
„Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z kuchyně zbytky a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal pyšnej! Chudinky! Za celej svůj život neviděli slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše, nějakýho Jindru. Jednou přinesl dolů k prasatům flašku vodky, že jí jako dostal darem. Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýho, povídá: Tak je na chviličku pustíme ven. Alespoň před smrtí, která je v brzku čeká, uviděj, jak je venku krásně!
Nadšeně jsem souhlasil, ale on povídá: Počkej mám takovej nápad! Vrátil se za chvíli, v jedný ruce kýbl, v druhý tlustej štětec. Za ním stál Tonda Tuček, ten dělal v truhlárně, ale jinak je bejvalej pražskej kasař. Culil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou barvou napsali jméno někoho z nadřízenejch. Měli jsme z toho pořádnou prdel. Největší prase neslo jméno Boháčka, to byl šéf boudy.
Další se jmenovalo Bumba to byl provozní. Pak Duchoslav- šéfkuchař. Takhle jsme pojmenovali všech deset prasat. Já jim říkám: Chlapi, to bude průser! Voni že bude, a tak jsme tehdy ty moje prasátka vypustili ven. Nejdřív jen mžourali očima, protože tolik světla v životě neviděly. Přímo se bály vykročit
do těch rozkvetlejch luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopily, že mají vycházku. Když jim to konečně došlo, radostně se rozběhly na všechny strany. Některý se šly napít k pramenům Labe a to největší- Boháček, se dokonce v tom labským potůčku rochnilo. Ostatní se pásly na louce plný modrejch Hořců, moc jim to tam slušelo. Tonda Tuček utek do dílny a my flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak už si nic nepamatuju.
Jo, vyprávěli mi, že prej druhej den, přijeli papaláši s Krkonošskýho národního parku a vyváděli jako pominutý. Prasata se rozprchly po okolí, a nechtěly se nechat chytit. Já se jim nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerýho personálu je pochytali. Já jen litoval, že ty prasata neutekly přes hranice do Polska. Tam by je nikdo bez povolení vlády z Varšavy chytat nesměl.
Honzík přerušil vyprávění, ubalil si bravůrně další cigaretu a mne se zdálo, že je z té vzpomínky
naměko.
„Jsi spravnej chlap a dobře si udělal. Alespoň ty prasata měly až do smrti o čem snít,“ předal jsem mu opratě, a seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu.
„Sejdeme se u krámu a nezapomeň brzdit, ať ty chudáci nemají chomouty až za ušima,“ plácnul jsem Míšu po mohutném zadku a rozběhl se po louce, nejbližší cestou k Žižkově boudě, kde jsem celý minulý večer, protančil.
Alenka, má tanečnice, dnes tančila po kuchyni s vařečkou, tu a tam, zakvedlala v nějakém hrnci, kterých bylo na rozpálené plotně mnoho. Lovila dlouhé šišky knedlíků, tanečními úkroky je přenášela na veliký dřevěný stůl, kde do nich dlouhým dvojitým bodcem píchala, až mne zamrazilo. Pozoroval jsem s úžasem s jakou rychlostí krájí obrovským nožem hromadu cibule. Když mne spatřila, přitančila k pootevřeným dveřím, a se slzami v očích, mi dala pusu.
„Přijď v sedum,“ špitla a byla pryč.

Vyšel jsem před Žižkovu boudu: vítr dnes zaspal, sluníčko příjemně hřálo, a průzračný vzduch nabízel nádherný výhled. Očima jsem pomalu vykročil na procházku obrovským půlkruhem hor. Od Liščí hory k Výrovce, k oblým vrcholům Luční a Studniční, kde na jejím svahu, okraje posledního sněhu vytvořily dokonalý obrys mapy mého domova - Čech. V mělkém sedle, se oči na chvilku zastavili pozorujíc třpitivá okna Obří boudy, která jakoby stála na okraji propasti. Odtud mne zrak bez zadýchání vznesl strmou stezkou na vrchol Sněžky a po tenkých nitkách lanovky dolů k Růžové hoře.
Když jsem se do sytosti vynadíval, vykročil jsem vstříc dalšímu dějství svého života.