Jana

Anotace: Za tuhle jsem dostala čestné uznání České komise pro UNESCO na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy v Praze, na téma Žijeme na jedné zemi.

 

   V malém pokoji rodinného domku seděla za stolem dívka. Dlaní si podpírala bradu a své mandlové oči, orámované hustými řasami, upírala kamsi do prázdna. Rovné vlasy, černé jako havraní peří, jí padaly na ramena a lemovaly její tvář, snědou jako uschlé listí dubu v zimě. Pod drobným nosem byly posazeny jemně modelované rty. Na ruce se jí třpytil stříbrný náramek.

   Oknem prosvítaly poklidně skomírající sluneční paprsky a do pokoje doléhal zpěv ptáků, nočních strážců oblohy. Avšak nic z toho dívku nevyrušilo v jejím rozjímání. Zítra měla jít poprvé do nové školy, ale bála se, že to bude stejné jako na té staré. Ostatní spolužáci se s ní nechtěli bavit, navíc se jí posmívali a nadávali jí. Neměla mnoho kamarádů jen proto, že měla o něco tmavší pleť než ostatní. A proto teď seděla u sebe v pokoji a hlavou se jí honily myšlenky. To je opravdu tak jiná než ostatní, že na ni syčí samé nadávky?

   Dala hlavu do dlaní, když si představila, že vejde do třídy a všichni na ni budou hledět. Jako by snad měla nějakou strašlivou chorobu, kterou by se ostatní mohli nakazit. V té samé chvíli se otevřely dveře a vyrušily dívku z přemýšlení.

   „Je všechno v pořádku, Jano? Já jenom, že jsi tak potichu.“ Jana ze sebe vynutila chabý úsměv.

   „Všechno je v pořádku, mami. Jenom přemýšlím o zítřku.“

   Matka se na ni usmála: „Uvidíš, že to zvládneš. Tak já už půjdu do práce. Nezapomeň zamknout. Uvidíme se odpoledne, až se vrátíš.“

   Jana kývla hlavou.

   „Neboj se, zamknu. To je hloupé, že musíš na noční. Tak ahoj odpoledne.“

   Když Janina matka odešla, slyšela, jak startuje auto a odjíždí pryč. Jedna její kolegyně z práce byla nemocná, a tak za ni musela vzít směnu. Jana ještě chvíli přemýšlela o tom, co ji zítra čeká, ale jakmile se začalo stmívat, ulehla ke spánku a zanedlouho usnula.

   Ráno ji probudil budík. Rychle se oblékla, nasnídala se, ale do školy šla velmi pomalu. Ruce měla schované v kapsách a stále se dívala na zem. Ve škole ji její nová učitelka zavedla přímo do třídy. Jana nejistě vstoupila.

   „Dobrý den, žáci, tohle je vaše nová spolužačka, jmenuje se Jana. Posaď se někam, kde je volné místo, Jano,“ řekla učitelka s úsměvem. Všichni po Janě házeli udivené pohledy a někdo se ani nenamáhal zavřít pusu. Dvě dívky ve druhé lavici si začaly něco šuškat a Jana kolem nich prošla celá nesvá. Až v poslední lavici uviděla volné místo. Hned vedle dívky s dlouhými vlasy v barvě matně zlaté, které jí lemovaly kulatý obličej.

 

   A já jsem na tu novou dívku radši ani nepohlédla. Upřeně jsem hleděla do sešitu a snad z nejistoty, kterou ve mně vzbudil její cizokrajný vzhled, jsem nechtěla, aby si mě všimla. Najednou na mne dopadl její stín, jak se zastavila u mojí lavice, a já vzhlédla v úžasu, když jsem uslyšela její přívětivý hlas.

   „Mohla bych si vedle tebe sednout?“ zeptala se nejistě. Byla velmi příjemného vzhledu a její sympatická tvář ve mně vzbudila úsměv.

   „Je tu volno, posaď se.“

   Sedla si vedle mě a rozhlédla se po třídě. Stále z ní ostatní nespouštěli oči.

   „Já jsem Lenka,“ řekla jsem. A tak jak se to dělává, jsem jí podala ruku.  

   Ona ji vděčně stiskla.

   „Jmenuji se Jana.“

   První týdny jsme se poznávaly a já jsem jí pomohla seznámit se, se zvyklostmi ve škole.

   Pomalu ale jistě se z nás stávaly kamarádky a já zahodila za hlavu všechny předsudky, které jsem vůči ní měla. Naučila jsem se jí brát takovou, jaká byla, a barva její kůže pro mě nehrála žádnou roli. Ostatní však, zejména kluci, si neodpustili hloupé poznámky a posměšky.

   A proto jsem „vypadla“ z jejich kolektivu, když jsem se držela více s Janou. Ale Jana byla prima kamarádka, a tak jsem spíš více získala, než ztratila. Říkala jsem Janě, ať si jejich poznámek nevšímá, že je to přece jednou přestane bavit. To jsem ovšem netušila, že budou pokračovat.

   Byla zrovna přestávka a já s Janou jsme se loudaly po chodbě a probíraly nejnovější klepy. Ale když jsme se, se zvoněním vrátily do třídy, zůstaly, jsme stát jako opařené. Janina aktovka spolu s pouzdrem se válely na zemi a věci z nich byly poházeny všude po podlaze.

   „Kdo to udělal?“ zeptala se Jana rozhořčeně, ale nikdo se nepřiznal. A tak byla nucena si věci posbírat sama, jen s mou pomocí. Obě jsme byly znechucené klučičím chováním a já nechápala, proč se nemohou k Janě chovat normálně. Ten den jsem jela autobusem k Janě domů. Seděly jsme u ní v pokoji a povídaly si. Janina matka nám připravila čaj a já okamžitě pocítila, jak je přívětivá. Měla velký smysl pro humor a vzhledově jako by jí Jana z oka vypadla. Navíc právě ona a její mamka měly mezi sebou úžasný vztah. Spíše jako by byly sestry či kamarádky než matka s dcerou.

   Jana se mi svěřila, že ji chování třídy vůči ní velice trápí. Snažila jsem se ji povzbudit, i když mne to také velice trápilo a věděla jsem, že s tím budeme muset něco udělat, pokud to bude pokračovat. Ale stalo se to tak rychle, že jsme se nestačily divit.

   Do třídy přibyl nový spolužák. Byl vysoký, měl blond vlasy a tmavě modré oči. Janě se zpočátku líbil, ale potom se začal chovat stejně hloupě jako ostatní. Jakmile se ve třídě pořádně rozkoukal, samozřejmě si Jany nemohl nevšimnout. Jmenoval se Filip. Za pár dní si jako lusknutím prstu podmanil celou třídu. Holky mu doslova ležely u nohou a pro kluky představoval vysněného vůdce. A protože měl tak velký vliv, začal si s Janou pohrávat.

   Vždy když kolem něj procházela, vrazil do ní, až málem upadla, a potom se na ni rozkřikl, že má příště uhnout.

   Jana šla vždy sklesle do třídy. Dalším takovým „žertem“ bylo, že Filip rád shazoval Janino pouzdro na zem. Jindy zase přišel, vzal její aktovku a kluci s ní hráli přehazovanou. A aby toho nebylo málo, tak i v hodině ji zahrnovali nejrůznějšími nadávkami, urážkami a posměšky. Dokonce do ní vrazili, když šla na autobus, vzali jí aktovku a věci z ní vysypali na podlahu. A to už byla poslední kapka z přetékajícího poháru mé trpělivosti.

   Jana byla v nitru jemná a křehká dívka, a tohle už na ni bylo opravdu moc. Její obavy se naplnily, a tak noc co noc ulehala a myslela na zítřek. Děsila se ho. Děsila se školy, do které musela, a nevěděla, co jí utlačitel Filip a jeho tlupa zase udělají. Domlouvala jsem jí, ať jde za třídní učitelkou a řekne jí o tom, ale ona tuhle možnost odmítala s tím, že to potom bude ještě horší, až se dozví, že to řekla ona sama. Jednou se mě na chodbě Filip zeptal: „Řekni, proč se s takovou holkou bavíš?“ Já jenom odpověděla protiotázkou: „S jakou takovou?“

   A on pronesl s úsměškem: „No s takovou tmavou?“ Nato jsem se prudce otočila a celá rozezlená jsem si šla sednout. Jenže jsem netušila, že to Jana slyšela. Do konce přestávky se neobjevila a já nevěděla, kde je. Proto jsem nedbala, že začíná hodina, a vydala jsem se ji hledat. Co když se jí něco stalo? Nakonec jsem ji našla. Byla zamčená na toaletách a plakala. „Jano, co se stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

   „Jdi pryč!“ utrhla se na mě. Nechápala jsem, oč jde. „Co se stalo? Proč jsi na mě taková? Vždyť jsem tvoje kamarádka.“

   „Kamarádka?!“ vykřikla. „Když jsi taková kamarádka, proč ses bavila s Filipem? A zrovna o mně! Já vás slyšela!“ vzlykala hlasitě. V tu chvíli mi všechno došlo.

   „Ale Jano, Janičko. Vždyť dobře víš, že Filipa nesnáším. Já se s ním o tobě nechtěla bavit, šla jsem do třídy.“ A pevně jsem dodala: „Jsem jediná, kdo se s tebou baví, a i kdyby se měli posmívat i mně, tak se s tebou bavit budu.“

   Jana přestala vzlykat. „Opravdu?“ Usmála jsem se a odpověděla: „Opravdu.“

   Jana vyšla a utřela si slzy.

   „Promiň, já už si myslela, že jsi už i ty jako oni.“ Podívala se mi přímo do očí.

   „Vím, jak se cítíš. Neboj se, spolu to zvládneme. Pamatuj si, že navždy budu tvoje kamarádka. Osuš si oči a pojď, nebo se učitelka bude zlobit.“

   Od chvíle, kdy jsme vyšly ze dveří, jsme si slíbily, že budeme držet spolu a s Filipem i jeho bandou si poradíme.

   Jakmile se hoši zase do Jany pustili, zaběhla jsem pro třídní a ona chvíli stála ve dveřích. Kluci si jí naštěstí nevšimli, a tak byla svědkem toho, jak Janě nadávají a berou jí věci. Až po chvíli si jeden hoch všiml třídní učitelky, která stála ve dveřích, a upozornil na ni ostatní. Paní učitelka si je všechny zavolala do kabinetu. Každý z nich odešel s patřičnou poznámkou a dopisem pro rodiče. A celou dobu, až do konce vyučování byli pěkně skleslí.

   My s Janou jsme byly spokojené a ona už nebyla smutná. Ostatní holky si nakonec uvědomily, jak hloupě se chovaly, a začaly se s Janou bavit. Když zjistily, že Jana je prima kamarádka, začaly jsme my holky všechny držet pohromadě. Kluci se zanedlouho taky polepšili, a tak jsme byly obě šťastné.

   Na konci školního roku se pak Jana musela odstěhovat, protože její maminka našla mnohem lepší práci. To jsem jí přála, i když to znamenalo, že se s Janou neuvidíme.

   Ode dne, kdy jsme se rozloučily a ona odjela, jsem Janu už nikdy neviděla, ale přesto doufám, že se ještě někdy v životě setkáme…