Sny plné růží

Anotace: Jen tak...

Dívka nedočkavě stojí na nádraží a neustále upírá svůj zrak na tabuli hlásící příjezdy vlaků. Okolo prochází skupinka asi dvaceti mladých lidí a něco zapáleně řeší. Ona jen pozná, že mluví německy a jediné slovíčko, co v tom humbuku zachytí, je Kneipe. Jak jinak, pomyslí si a znovu pohlédne nad sebe. Do příjezdu kamarádčina vlaku zbývá ještě čtvrthodina a ona začíná být víc a víc nervózní, tak alespoň zesílí hudbu ve sluchátkách naplno a šouravým krokem zamíří na místo, kam by měl vlak dojet. Nástupiště tři, kolej druhá. Snad je na správném místě. Tak pět metrů daleko je jediná prázdná lavička, tak na ni usedne a jen napnutě čeká. Díky hlasité hudbě nemá šanci slyšet, že se jí za zády někdo plíží.
„Baf!“ vykřikne potvůrka za ní a pověsí se kamarádce na krk. Dívka sebou leknutím cukne a s vytřeštěnýma očima koukne na Carol.
„Co tu děláš?“ vyhrkne udiveně.
„Kdybys dávala pozor, viděla bys, že už to přijelo.“ řekne se smíchem kamarádka a ukazuje před sebe na stojící vlak.
„Aha.. Promiň. Tak půjdeme do města. Jaká byla cesta?“ zeptá se Veru.
„No, docela dobré, mamka mě hodila na nádraží, ve vlaku byl jeden kluk, co vypadal jako fanoušek anime, nemluvila jsem s ním. Ty jsi vše zvládala? Máš hlad? Můžeme teda někam zajít, konečně tady, jsem ráda…“ chrlí rychle Carol proudy slov a snad se přitom ani nenadechne. Blázínek, pomyslí si Veru a jen se usmívá.
Kamarádky celé odpoledne stráví hlavně povídáním. Zamíří nejdřív do obchodu s oblečením, poté k Mc donaldovi, obejdou si náměstí, posedí v parku a stále mají o čem mluvit, že někdy i přeřvávají jedna druhou, protože obě chtějí svému protějšku něco sdělit a nechtějí čekat ani půl minuty.
„Pojď, postav se sem.“ Řekne Veru a začne vytahovat mobil.
„Ty jdeš fotit? Néé.!!“ Zapiští Carol zděšeně a zakrývá si obličej. Nakonec následuje několik podobných fotek, které v závěru vypadají pořádně ulítle, ale najde se mezi nimi i pár hezkých kousků, kde se obě dívky dívají do objektivu a nevinně se culí. Nakonec jsou rády, že vůbec stihnou poslední autobus směr Olšany. Na řadě je seznámení s vesničkou, kde Veru žije a také představení její rodině.
Ukazování Olšan se protáhne až skoro do půlnoci, a když se dívky došourají domů, jen pustí pár oblíbených písniček a zalezou do postelí, které předtím chytře nachystaly hned vedle sebe. Chvíli jen tiše leží a pak se ozve Carol:“Pamatuješ, co jsi mi kdysi slíbila, že mě naučíš?“ zeptá se tiše a nevinně koukne.
„Jistě, že pamatuju.“ Odpoví Veru a zamrká. „Nemůžeme ale celý program vyplýtvat hned první den.“ zašeptá něžně, vlepí kamarádce pusu na tvář a usměje se. „Dobrou noc, princezno.“ řekne ještě a zavře oči.
„Dobrou.. A hezky voníš. Co je to?“ zeptá se Carol.
„Růže.“ odpoví již v polospánku dívka.
„Myslela jsem si to.“ zabručí spíše pro sebe spokojeně kamarádka a hlavou se jí začnou honit obrázky, jak se bude vyvíjet další den. S úsměvem na rtech usíná. Dneska se jí budou nejspíš zdát divoké sny plné růží…