Polemika nad tabutem

Anotace: Polemika nad tabutem je nespecifikovaná – ale velmi autobiografická - studie vývoje vztahu; studie psychiky mladé dívky, která se poprvé zamiluje.

Polemika nad tabutem je nespecifikovaná – ale velmi autobiografická - studie vývoje vztahu; studie psychiky mladé dívky, která se poprvé zamiluje. Jde jen o střípky, jež čtenáře neprovedou celým dějem, ale ukážou mu to nejpodstatnější. Jde o práci s fantazií, bez které by nešlo číst a která se s věkem tak rychle ztrácí. Jde o pokus o zachycení autentického okamžiku, citového prožitku; cosi jako vytrhnutí a ledabylé rozházení stránek z pubertálního deníčku.

Bára se chvíli dívala na text, který pracně tvořila celou velkou přestávku a velmi nespokojeně sešit zavřela. Bylo velmi pošetilé nazývat její „práci“ (či spíše snahu) uměním. Ona si na umělce hrála přesně tak, jak si hraje malé dítě, jež buduje věž z kostek nikoliv pro samotné postavení věže, ale pro hrdý pocit, že právě ono to svede. Bára si také hrála prostřednictvím psaní prózy... Jako malá si vymýšlela fantastické příběhy, které pak rozehrávala částečně s hračkami a částečně ve své fantazii. A nyní dělá stejnou věc. Jenom hračky zastoupily abstraktní postavy a děj se stal propracovanější. Ale nic než hra to nebylo.

…

            Idolem se může stát kdokoliv. Většinou pravému  „idolství“  člověk nepodlehne hned, nýbrž se v něm vytváří jaksi postupně – klíčí a zaléváno pozitivními zážitky či jenom historkami z doslechu – pomaloučku s nezměrnou trpělivostí roste. Nikdy byste neměli chtít své idoly ve skutečnosti poznat. Tyto základní myšlenky se toho večera Báře honily hlavou, uštěpačné a racionální. V jednom smyslu vlastně Bára sebe samou nenáviděla za bláhovost, se kterou se žene za těmito zážitky. Nenáviděla se pro nedostatek kontroly. Nevěřila tomu naivnímu a bláhovému vědomí malé holčičky, jakou se občas stávala. Mohla útočit, a to i jedovatě či ironicky, taktéž se však – podmíněnými reflexy řízena – dokázala stáhnout, kdykoliv jí situace připadala nějakým způsobem nebezpečná.

Přijala pozvání Idola. Ach ano, kdyby se nerozhodla tak vehementně se proti racionalitě bouřit, musela by se sama sobě hořce smát. Netušila, co se stane, nechtěla vlastně, aby se něco stalo. Idol pro ni byl inspirací, jako další před ním. Tohoto Idola však mohla poznat blíže. Čeho se Bára bála? Ztráty té krásné iluze. Potřebovala jej pro svou tvorbu stejně jako Fantom potřeboval Christinu.  A kdyby byla tvrdě vyvedena z omylu, pravděpodobně by její psaní zaznamenalo tuto hlubokou ránu. Celý večer jen v duchu citovala pana Mansona:  „nezlom mé růžové brýle“, neznič ten tu pózu, do které jsem si tě stylizovala. Doufala, že neuhne z kolejí – vlak řítící se vpřed; nelze jej stavět. Pil a Bára, usrkávajíc po troškách víno, přihlížela. Potřebovala si pořádně vrýt do paměti jeho rysy chování. Hltala je a zároveň mu tak podléhala... Možná by udělala opravdu cokoliv, požádal-li by ji o to. Osten provinilosti s přibývajícím alkoholem v krvi otupoval. Její Idol byl opilý. „Challenge“ – řečeno slangem jejích spolužáků. Trochu se toužila schovat. Vytušila, že by se mohlo stát něco zlého.

            Alkohol probouzí odvahu. Bára často říkala, že jí pod jeho vlivem připadají absurdní věci jako docela dobrý nápad. Dosáhli  bodu nejvyšší  nervozity, podle Báry. Stál ve dveřích pokoje, držel se o rám dveří a vypadal, že se chystá něco říct.

            „Takže....“ odmlčel se však a jaksi bezradně rozhodil rukama. Gesto znepokojivé, jistě, ale Bára se vůbec nebála. Chtěla vědět, co udělá. Její Idol by se zachoval ve všech případech „gentlemansky“. Jistě, na tohle může holčička dosti ošklivě doplatit.

            „Tady... Tak asi půjdem spát. Tady...“ dodal ještě a ukázal na deku ledabyle pohozenou na posteli pro hosty.

            „Ano,“ řekla Bára vyrovnaně. Cítila se vyrovnaněji. Chvíli tam jen tak postával, pak se několikrát uklonil, pokoušeje se přitom vypadat elegantně (a Bára mu ta drobná „zaškobrtnutí“ laskavě odpouštěla) a zavřel za sebou. Ještě chvíli se za ním dívala. Teď má, co chtěla. Takový materiál!  Přesto jí však mnohem spíše, než spory hlavní hrdinky s narcistickým Mac Blackem, přicházely na mysl myšlenky, jaká to je jen škoda, že mu neřekla, co chtěla. Ale jak by to vlastně formulovala? Jak někomu říct něco takhle absurdního (i když, Bára na svém záměru neviděla pranic absurdního )? Jak začít... Chtěla mu vzdát kompliment, mohl by se jí však vysmát. Pobaveně se ušklíbnout.

…

Lidi jsou blázni.

Kolikrát vůbec netuším, jak si to přebrat.

Zasraný tabu a eufemismy!

Nasrat, nasrat a atd.

Tabu, náznaky, šifry...

-          Vše nejasné!

Hra na morálku či hra obecně?

Hra lovce a oběti, nic než to.

Učím se, vzhlížím k filozofovi!

A... nic než to?

Lidi jsou blázni.

…

            Rád četl knihy. S oblibou se také rád předváděl, jak jen knihám rozumí. Harryho Pottera přelouskal s klidem v mladším školním věku a od šesté třídy se jeho zájem přesouval dál. Postupně začal knihy rozčleňovat na „dobré“ a „nedobré“, a ještě později, když se stal poněkud kuriózním žákem gymnázia, začal některými knihami pohrdat. Jako méněcenné mu přišly všechny, jejichž myšlenka byla zřejmá již po prvním přečtení věty. Považoval takové knihy za přízemní, neboť on sám rád přemítal o hlubším smyslu textu. Pokud shledal, že spisovatel volí jazykové prostředky poněkud nedbale a příliš čitelně, odsoudil i samého autora za neuměleckého a tím i nezajímavého. Říkali mi Filozof.

            Hrdina F. rád dlouho do noci přelouskával jednou Kafku, jednou Nietzscheho; jednou Junga, jednou Fromma. F. však ještě radši a ještě déle o knihách rozmlouval. Svým koníčkem, jak to tak bývá, začal rovněž být viditelně poznamenán. Z počátku pouze tématy hovoru, poté přecházel k úvahám a ke konci začal mluvit zcela nesmyslně. Snažil se každou svou větu zaobalit do metafory a povzneseného jazyka. Byl obdivován. Byl také obáván. A nejvíce byl nechápán.

            Ve věku alkoholických akcí a bohémství pozdních gymnaziálních let nikdy nezkazil žádnou „kalbu“. Ale ani ve chvílích nejvyššího vlivu nespadl k hloupým narážkám, infantilnímu humoru a oplzlostem. Když nad ním přebíral démon moc, většinou dával jeho mysli svobodu ještě vzletnějších úvah a on se cítil jako král. Napsat jediné slovo a za něj skrýt význam celého sdělení nejen šetřilo peníze a místo v SMS, ale dodávalo jeho počínání jiný rozměr.

…

            „Tak jsme tady opět jenom my dva, svázáni nerozrušitelným poutem, dvojčata – paradoxně – pořád rozhádaná. Staří manželé a milenci zároveň,“ mluvil ke mně Posměváček takto a na rtech mu hrál škodolibý, nicméně vyzývavý úsměv. Úpěla jsem v duchu. Nechtěla jsem se si s ním povídat, ale ani za vynaložení maximálního soustředění jsem toho skřítka nedokázala umlčet. Čím více jsem se o to snažila, tím se zdál spokojenější.

            „Ó, ano! Vidím, jak převelice tě naše vzájemné hovory těší! Báro, nadhoď téma, ty nešťastnice jedna sentimentální!“ zněl mi v uších jeho skřípavý hlas. Nesnášela jsem jej, to však bylo také jediné, co jsem mohla činit. Věděla jsem stejně dobře jako on, že pokud nezaměstnám svůj mozek něčím smysluplným, budou jej zaměstnávat zcela iracionální hovory s Posměváčkem.

            „Kdybys mohl chvilku mlčet, byla bych ti nesmírně vděčná!“ zavrčela jsem a zbytečně zavírala oči.

            „Přišel jsem ti jenom říct, že všechna tvá snažení mi připadají velice hloupá a naivní. Znám tě již nějaký ten rok, ale s potěšením mohu konstatovat, že právě jsi trhla ve své nekonečné hlouposti rekord.“

            „Děkuji, opět jsi mi spravil den,“ zamračila jsem se. Rozhodla jsem se ho ignorovat a sáhla jsem po mobilu, odhodlaná poslat panu F. nějakou velmi chytrou smsku.  Zarazil mě však v pohybu. Doslova „klešťovitě sevřel“ mé zápěstí a já musela se zkřivenými rty pustit. Uspokojilo ho to.

            „Ne, Báro! Proč zapomínáš, co ti radím? Respektive! Proč mě neposloucháš?“

            „Nech mě napsat tu zprávu – nech mi alespoň tu radost!“

            „Ó, ne, ne, má milá. Nemám žaludek přihlížet těm růžovým zamilovaným sračkám, co hodláš právě do toho mobilu naťukat. Copak jsi úplně zapomněla, co jsem tě kdy učil? A nebo to udělej, ty zbědovanej, ztracenej případe! Připoj se k něm, kterými sama pohrdáš. Pryč s pláštíkem inteligentní spisovatelky. Klesni – padej na dno! Pro mě za mě!“

            „A ty to nepřeháněj s patosem, drahý příteli,“ pokusila jsem se ho trochu „setřít“.

Viděla jsem, jak pokrčil rameny a nesouhlasně se tvářící odkráčel.

…

Nechápu. Netuším. Nevím.

…

Pokud by si Bára svou situaci plně připustila, její hrdost a psychika vůbec by to absolutně nebyla schopná snést. Ležela na gauči pana F., nebyla schopná nejmenšího pohybu, i s řečí měla problém. Zatímco on – Filozof – si hověl v pohodlném křesle s pózou zamyšleného dekadenta; popíjel víno.  Měl neuvěřitelně „navrch“ a ona měla nepříjemný pocit, že si tento fakt stejně dobře uvědomuje a dělá mu dobře.

            Dopitá láhev stála na stole a Báře se trochu mlžil zrak. Pociťovala nutkavou touhu jít spát a dávno už neřešila dilema se společnou postelí, kterou gauč byl. Konverzace jaksi vázla. Po několika minutách toho tísnivého ticha pronesla:

            „Řekni něco, tohle ticho mě ničí...“

Pan F. se trochu tajemně, trochu vyzývavě usmál.

            „Půjdeme spát?“

Kývla. Tu jí její „idol“ nabídl ruku v neklamném gestu. Její omámené smysly ihned zbystřily. Její drahé sebeovládání! Opět byla sama sebou. Čekal, že přijme. Tak tohle ne! Usmála se na něj poněkud vzpurně a jenom poznamenala:

            „Co si o tom mám myslet?“

Neodpověděl, jenom jí nabídl ruku, a to ještě důrazněji. Díval se jí zpříma do očí. Byl to souboj Bářiny hrdosti a jeho trpělivosti. Věděla, že podlehne. Ten alkohol udělal své. Podala mu ruku. Sevřel ji do obou dlaní, chvíli ji hladil a pak ji políbil. Byla zaskočená.

            „Pojď,“ hlesnul a velmi jemně ji vedl k „jejich“ loži. Tisíckrát sebe mohla Bára proklínat. Vnitřní hlásek se zdál tak nepodstatný, Posměváčka měla za přílišného moralistu. Tušila, že dělá chybu, ale nesešlo jí na tom. Lehnul si a ona si lehla k němu.

…

Byl to den ve všech ohledech významný. V mučivém šílenství se Báře podařilo opít se zeleným čajem, což považovala za naprosto nemožné. Po celodenním trýznění nudou, sebeobviňování, hovorech s Posměváčkem nalezla vytoužený klid – nalezla jej sotva pár minut před koncem tohoto dne. A jelikož den posuzujeme právě podle jeho konce, považovala Bára tento den za úspěšný.

Mnohý by se mohl podivit. Nakonec se zlomilo vše, co Bára s hořkostí a sveřepostí budovala/snažila se budovat. Chtěla vytrvat ve svém hrdém odhodlání panu F. už nenapsat. Omlouvala to samozřejmě tím, že mu tak dokáže, že na něm není tolik závislá, jako ve skutečnosti je. Mnohem spíše to však byla snaha o ještě větší sebeklam. Jestliže už z jedné hýčkané iluze byla drsně vyvedena, chtěla samu sebe ukonejšit, že na tom není tak hrozně,  jak si myslela. Báru vždy děsilo, že by se mohla stát podobnou těm naivním, hysterickým slečinkám – a hle! Nikdy se neposmívejte naivním a citem zaslepeným...

Přes tohle všechno Bára panu F. pár minut před půlnocí skutečně napsala. Nechtěla nic sentimentálního, Posměváček ji krotil, ale látky v čaji zřejmě uvolnily několik kamínků v hradbě a Bára tak byla schopná produkovat poněkud „odvážnější“ SMS, tedy mám na mysli SMS poněkud jasnější: „Sice jsem si říkala, že už tě těmito zprávami obtěžovat nebudu, ale musím ti hrdě oznámit, že jsem se ožrala! Jsem na to hrdá! A kam se poděla má pravá hrdost? Seru na hrdost a slavné sebeovládání! Ber to jako své skromné vítězství, třeba. Já to ráno budu brát jako fail.“ Pousmála se nad tou SMS. Vyznívala trochu zoufale, chtěla to? Dobře! Jestliže má působit jako naivka (jestliže působí jako naivka), ať tedy v plné síle! Chviličku ještě zaváhala, chviličku ještě pročítala a pak mávla rukou. Odeslala. Odeslala SMS a usnula spánkem vyrovnaným, sama se sebou smířena.

Pravá vyrovnanost se dostavila ráno. Opět obdržela „milosrdné rozhřešení“ ve snu. Tentokráte k ní pan F. mluvil vcelku klidně a mírně. A co více! Mluvil racionálně! Báry mysl sice nikdy nedávala panu F. do úst „sentimentální sračky“, přesto však jeho řeč byla nyní až s podivem logická. Viděla jej, jak leží v posteli, omotán obvazy, nicméně s nadneseným bohémským úsměvem a jak klidně hledí. V tom snu ovšem nemohla k němu a viděla jej zastřeně, za sklem (za hradbou, kterou sama buduje, jistě...). Přišla jí SMS z neznámého čísla. I ve snu ji napadlo, zda neztratil mobil – což byla momentálně myšlenka zcela nepodstatná, ale – jak už jste si možná všimli – Bára se zabývala velmi často  myšlenkami nepodstatnými. Vyjadřoval se v něm k tomu, že má spoustu času, ale že poněkud neví, jak by jí to celé vysvětlil. Jestli má sílu. Ve snu Bára mohla podnikat věci, které by normálně nemohla, šlo-li by však o sen lucidní. Než stačila cokoliv odpovědět, probrala se. S hořkostí jí došlo, že se jednalo jenom o sen.

„A ten sen byl přínosný! Alespoň ve snu vnímáš trochu, co ti říkám. I když... Ty pravděpodobně ani tak moc nestojíš o pochopení podstaty věci, než o to, že se – ty ztracený případe – kocháš jeho přítomností alespoň ve spánku,“ zamračil se na mě Posměváček.

„Máš pravdu, no ne?“ ušklíbla jsem se spokojená.

„Potom nechápu, proč jsi jenom nezůstala u představ a snů, jak tomu je vždycky, když propadneš kouzlu některého muže a přestaneš mě poslouchat. Je ti doufám jasné, že teď jsi všechny své domnělé šance zcela zlikvidovala? Teď se konečně můžeš k představám vrátit, nešťastnice. Ale nepřej si mě, budeš-li tu za pár hodin skuhrat, proč jsem ti jen nezabránil v odeslání té zpropadené zprávy!“

„To se neboj! Já už jsem rozumná,“ opáčila jsem hrdě.

Posměváček se pouze rozesmál a odkráčel. Zřejmě už nemá náladu se dohadovat. Jaká to škoda...

            Už to bylo tak. Bára již netoužila po ničem tak moc,  jako po studené sprše, aby zklidnila ten žár; výheň, která se v ní usídlila. Čím chladnější SMS by pan F. napsal, tím rychleji horko zmizí... Milosrdné, no ne? I za cenu počátečního šoku. Přestávala věřit, že se odpovědi kdy dočká. A... Dočkala se.

…

Na má slova… Nedávej.

…

Opět stála. Její poněkud směšný pád na betonový chodník, při němž utrpěla lehkou odřeninu pravého kolene, vyvolal úšklebky na tvářích mnoha přihlížejících. Smáli se, když Bára ležela na zemi a ona tiše tu potupu musela snést. Co jiného také mohla? Ohradit se? To by bylo ještě potupnější – ještě trapnější. Sbírala se dlouho ze země, nechtělo se jí příliš vstát. Ale nyní stála. Nasadila opět svůj pohrdavě nadnesený výraz, jímž se snad snažila ostatním naznačit, kde jí celá tato šaškárna je. Bára se konečně cítila sebejistě a byl to krásný pocit. Konečně vyrovnanost, konečně mají opět věci svůj řád. Posměváček, její duševní průvodce, se pousmál a kynul jí, aby ho následovala. Opět mohla kráčet s hlavou nahoře ulicí a v hlavě číst Posměváčkovu prózu. Její neviditelný přítel konečně napsal nadpis celé té podivné příhodě posledních týdnů: „Umění stojí nad životem.“