Přátelé

Anotace: Děkuji, za ty lidi, kteří ví jaká jsem a přesto stojí za mnou..

Rozesmála jsem se a položila ruku na bedra od kamarádky. Umí mě rozesmát, ne protože musím, ale protože když jsem s ní, tak je úsměv a smích jednoduchý.
„Toto jsem naučila děcka o prázdninách,“ rozchechtaly jsme se, když jsem se vydaly zajímavou chůzí proudem lidí mířících za znějící hudbou.
„Bereš na vědomí, že se na nás všichni dívají a myslí si, že jsme opilé,“ podotkla jsem, ale pořád jsem kladla jednu nohu za druhou v naší chůzi. Podívaly jsme se na sebe a začaly se smát.
„Tak ať!“ Řekly jsme zároveň a rozesmály jsme se ještě více. Jenom s pár človíčky nemusím pít, abych se smála. Začaly jsme si povídat, a byť jsme byly obklopené davem, na tu malou chvíli jsme byly jenom my dvě a náš svět.
„Děkuju,“ špitla jsem a doufala, že se zachová jako vždycky. Rozesmála se a dloubla do mě.
„Až se příště budeš snažit někomu pomoct, tak pomož mě! Já tě nikdy k šípku nepošlu a ještě ti poděkuju! Nikdo jiný to neudělá a zase si to budeš vyčítat!“ Řekla mi na oplátku a já si uvědomila, že lidi, kteří za něco stojí, budou vždycky u mě. Ať udělám sebevětší blbost. Mám své chyby, ale kdo je nemá. A lidi, kteří mě v tu chvíli obklopovali, to byli ti praví přátelé, kteří mi pomůžou. Dále jsem se v uvažování nedostala, protože jsem zaslechla první tóny hudby a rozzářila jsem se ještě více.
„Víš co to je?“ Musela jsem trochu zvýšit hlas, abychom se slyšely. Kamarádka jenom zakroutila hlavou. „Toto mě naučil poslouchat na střední,“ dál jsem se nedostala, protože jsem viděla, jak pochopila, chytila mě za ruku a táhla co nejblíže k pódiu, ale i přesto abychom měly dost místa okolo sebe.
„Vím, poslouchalas to na střední v jednom kuse! Do zblbnutí!“ Zasmála se a já s ní. Musela si se mnou taky dost vychutnat, když jsme jezdívaly autobusem a nechtělo se nám mluvit, tak jsem zapnula přehrávač a tak byl jenom tento žánr. Začaly jsme blbnout a já byla opět ta mladá blbá holka, přesvědčená, že jenom já mám pravdu. Vrátila jsem se do dob, kdy jsem začala poslouchat tuto hudbu, a vybavoval se mi jeden okamžik za druhým. Když jsem uslyšela tóny známé písničky, tak jsem se začala smát ještě více. Zavřela jsem oči a opět jsem byla v malém bytečku a poslouchala jsem, jak má tehdejší láska hraje právě tu písničku na kytaru a já si to užívala, ale neodpustila jsem si pár poznámek. Byli jsme mladí, tak moc mladí a rozdílní na to, aby to vydrželo, ale vzpomínky zůstaly.
„Vzpomínáš že?“ Zeptala se mě kamarádka a já se usmála. Někteří lidi mě znají jako své boty.
„Jop, vzpomínám. Jsem zase na střední a neřeším nic. Mým největším problémem je, že se bojím, že neudělám maturu a že se ten můj zase zřídí a bude mi posílat zamilované smsky,“ zasmála jsem se a opravdu jsem si tak na chvíli připadala. Jako ta mladá, co se odpoutala od všech problémů a užívá si života.
„Hned bych se tam vrátila. Ne pro ty lidi, ale pro ten pocit!“ Zakřičela jsem a z mých úst dokonce utekly i slova písničky, která právě hrála. Kamarádka mě objala a já byla šťastná. Šťastná, že jí mám po svém boku. Usmála jsem se na ní a začaly jsme se pohybovat do rytmu hudby ještě více než do teď.