Jeden den člena Protidětské ligy

Anotace: O ženě, co děti prostě nechce

S trhnutím se probudím. Pane Bože, teprve půl šesté. Nepřijde mi u mě normální, že se vzbudím tak brzo sama, když mě někdy těžko probudí i budík. I ve třiceti prostě vstávat neumím. Pak zaslechnu zakňourání za zdí. A další. A pak se rozječí siréna. Potlačím chuť pořádně třísknout do zdi. To sousedovic děcko řve prostě furt. Moje citlivé uši trpí už několik měsíců. Fakt neuvěřitelně uřvaný dítě. Přemýšlím, jestli má cenu ještě jít spát. Když řve tak brzo, tak to bude trvat tak do sedmi. Což normálně vstávám. No nic. Udělám si tedy kafe a přečtu si aspoň noviny.
Ne. Vážně nepatřím k těm, kteří děti milují za hrob. Já se jim velmi cíleně vyhýbám. Kupodivu, nejlíp se s tím smířila moje mamka, že vnoučátka prostě nebudou. Hůř to snáší babičky. Velmi rádi říkají, že přijde můj čas a já jsem už velmi unavená, když pokaždé říkám, že to opravdu nehrozí. Nejsem tu, abych byla matkou.
Naštěstí takových je nás ve společnosti spousta. Jen málokdo se tím prezentuje, protože dětní a dětimilující velmi rádi vysvětlují, že to je blbost a žena je automaticky matka, blabla.
Obouvám si boty a snažím se na čelo si dát imaginární nálepku – „Jsem Herodes a ohrožení pro všechny děti.“ Vyrazím na zastávku MHD.
Sakra, tak dneska to vážně nepomohlo. V půlce cesty mi jedna matka řekne o pomoc s kočárem. Přemýšlím, proč nepožádá některého z mužů, co kolem ní stojí a hlavou mi běhá, na co se vymluvit.
A pak se napřímím a řeknu: „Promiňte, ale já nemám ráda děti, kdybychom tady byly samy, samozřejmě pomůžu, ale takto, řekněte někomu jinému.“
Okamžitě se stávám středem zájmu a samozřejmě jsem hned ta nejhorší. I když pouštím sednout důchodce, těhotné, postižené. I když jsem to řekla slušně a poukázala na to, že tam má spoustu jiných kolem sebe. Kdepak, asertivita, to se dneska vyloženě vyplatí.
Za brblání celého autobusu vystupuju. Byla jsem odsouzena jako špatná žena. Tedy, všemi těmi generacemi, co jsme spolu strávili těch pár chvil v busu.
V práci to uběhne jako voda. Jak jsem ráda v tomto světe bez lidí. Ale všechno hezké jednou končí, musím ještě zajít k mojí mamce. Umývání oken, to je slast.
Když dorazím, uvědomím si změnu. No nazdar, teta Lída!
Povinně se s ní přivítám a místo gruntování sesedneme s mamkou a tetou k čaji. Očekávám první výstřel. A taky přijde.
Teta na mě jako vždy zamrká a zeptá se:
„Tak co, už s Peťou taky čekáte? Bára má termín za měsíc.“
„Ne, my děti nechceme, to přece víš.“
„Ale, vždyť to je proti přirozenosti!“
„Ne, není.“
„Heleď, já se o tom bavila s ženskýma, ty taky říkaly, že to není normální. Byla jsi u doktora?“
Normálně tento rozhovor utínám v zárodku, ale dneska jsem rozhozená ránem a začíná mi tepat spánek. Nesnáším tyhle řeči.
„Teto, my prostě děti mít nebudeme. Petr zuří, jen když je dítě v okruhu třiceti metrů a mně malé dítě, kromě jiného, připomíná larvu. Prostě do mě někdo nenamontoval mateřský cit. Navíc je planeta stejně přelidněná“
Teta se zjevně urazí, protože sama má čtyři děti a ty plodí dál. Mamka mě pod stolem kope do kotníku. Já vím. Mám radši mlčet, někteří lidé uznávají jen svou pravdu. Teta, ačkoliv je jindy fajn, také.
Teď se zamyslí a vyhrkne vítězně:
„A co když otěhotníš náhodou?! Ha?“
„Tak půjdu na potrat.“ Odpovím už vlastně klidně a jako vždycky.
„Potrat je vražda, víš to?“
„A těhotenství by zabilo mě. Viděla jsi film Vetřelec?“
A takových argumentů vyslechnu za návštěvu několik. Pak se teta konečně zvedne, opusinkuje nás a s heslem – na každého jednou dojde – odejde. Maminka se mi omlouvá, že to byla přepadovka. A dodává:
„Toto slýcháš asi pořád, že?“
„Jo, mami, furt.“

Jedu domů a přemýšlím. Tetka přece jen zasela semínko. Třeba je ve mně přece jen něco špatně. Ale co ty ostatní holky, se kterýma se znám a se kterými máme náš klub – Antimatky?
Ty přece poslouchají to samé. Píšou to na stránky.
Ne, já jsem možná divná, ale horší jsou ti, co se nám motají do života. Takže se namáčknu dál od kočáru, protože dítě v něm začíná brečet a rychle si strkám do uší sluchátka.
Mateřský cit nenastoupil, ať už jsem si ze zdvořilosti musela pochovat nového příbuzného nebo ne. Spíš se to zhoršuje úměrně s věkem.
Potrat vražda je. To vím.
Proto jsem se taky nechala před měsícem sterilizovat, ale vím to jen já a Petr.
Radši...