Zpackaný den, aneb když se daří tak se daří, nebo se opravdu daří?

Anotace: možná pobaví, možná ne.....komentáře jsou vítány :)

Sakra, první den a rovnou přijdu pozdě, pomyslím si, když mrknu na budík a zjistím, že není 7:30, jak jsem předpokládala, ale 8:50. Což je tedy problém. První pracovní směna mi začínala 8:15. V rychlosti vyskočím z postele, málem se přerazím o svého psa, načež se zaklením vběhnu do šatny a kvapně začnu hledat oblečení nachystané na dnešní den. Jako naschvál nemůžu nic najít. Ani čerstvě vypranou a nažehlenou sukni, ani sáčko. „Rafe! Že tys mi zase někam odnesl oblečení?“ houknu na svého milého bulteriéra, který trpí pocitem, že všecko mé oblečení patří k němu do pelíšku. Jakmile uslyší svoje jméno, sklopí ocas i uši a dělá, že nic. Samozřejmě! Vyběhnu z šatny a vrhnu se směrem do obýváku, kde Raf přebývá. Svoje oblečení u něj samozřejmě najdu. Vytáhnu čistě vypranou sukni, která se ovšem koupe v kalužce slin a na sáčku je slušné množství bílých a hnědých chlupů. Prekérní situace. Uvažuji, co s tím. Nakonec se málem rozbrečím a musím si natáhnout kostýmek, který mi byl dobrý možná tak pět let zpátky, ale je jediný, který je vhodný na slušné příležitosti. Zip při oblékání zapraští, knoflíky se vzdouvají, ale co naplat. Ať chci nebo ne, musím už vyjít, ať mám na sobě, co mám.
„To snad né!“ křiknu hlasitě, když dosupím na vysokých podpatcích na zastávku a tramvaj mi ujede doslova před nosem. Lidé na zastávce se na mě nesouhlasně otáčejí, takže jsem okamžitě podobná rudým pivoňkám a raději předstírám, že si zarytě čtu plakát nalepený na budce. Podle hodinek zjistím, že moje zpoždění je čím dál tím hvězdnější a silně uvažuji o tom, že prostě nepřijdu a vzdám se šance na skvělé pracovní místo v agentuře zprostředkující korektury. Bijí se ve mně dvě identity, ale nakonec vyhraje ta, která mi radí to vzdát. Zhluboka vzdychnu a pomalým loudavým krokem se vydám domů.
„Tak co Káčo? Jak dopadl první pracovní den?“ ptá se nadšeně sestra Pavla, která mi volá něco po čtvrté hodině. „Nijak Pájo, nedošla jsem tam.“ zahuhňám do telefonu a doufám, že Pavla nebude chtít zevrubné vysvětlení situace. „Jak nedošla? Krucipísek Kateřino!“ zaúpí drahá sestřička, takže je mi jasné, že nevysvětlit jí situaci by byl nebetyčný hřích. „Nezazvonil mi budík, Raf mi zničil čisté oblečení a ujela mi tramvaj. Na jeden den až moc pohrom.“ vysvětlím v rychlosti a uvažuji, jak se vyhnout další debatě. „Pane bože! Máš ty trochu ctižádosti, drahá sestřičko? Houby s octem, viď? No nic, mám zrovna za minutku jednání, večer se stavím a vyřešíme co s tím, ano?“ řekne Pavla tónem, který nesnese odpor, takže jen souhlasně zabručím a telefon položím. Ach jo, nevím, jestli má vůbec cenu volat do agentury, omlouvat se za absenci a chtít přijít zítra. Z přemýšlení mě vytrhne Raf, který mě tvrdě upozorní na to, že by se chtěl jít vyvenčit. „No jo, no jo.“ odšťouchnu ho z klína a natáhnu se po teplácích. Co je mi do sousedských názorů, že?!
„Slečno Kadlíčková, právě s Vámi chci mluvit!“ odchytí mě domovnice, jakmile vystrčím nos z bytu. „A co potřebujete paní Srncová?“ ptám se při pomalé chůzi ze schodů, se kterou Raf očividně nesouhlasí. „Ještě mi od Vás nedošla platba za nájemné za minulý měsíc.“ sdělí mi udiveně ta dobrá duše. „Bodejť by došla, když jsem Vám ji dávala do rukou paní Srncová.“ opáčím té dobré ženě, která ovšem má problémy s pamětí, které dokáží člověku pěkně ztrpčit život. „Panenko skákavá! Že bych opomněla?“ udiví se upřímně. „Zřejmě, musím se rozloučit, paní Srncová, Raf už nutně potřebuje na trávník.“ rozloučím se kvapně a konečně pustím Rafa ze dveří. Jakmile je ten chudáček na trávníku, mám pocit, že vyčurá hektolitry vody. Když je hotov, rozhodnu se, že bychom mohli zajít na menší okruh po okolí. Tepláky, netepláky, vydám se směrem k náměstí našeho města, neměsta. Courám se, co noha nohu mine. Raf bez vodítka, ale s náhubkem pobíhá v klidu okolo, Slunce svítí, na obloze ani mráček.
Když dojdu zhruba po dvou hodinách pomalé chůze na mýtinku, na kterou jsem si v minulosti vodila své známosti, zaplaví mě vlna krásných vzpomínek na první pusu, prvního kluka, prostě všecko první. Rozhodnu se, že se na chvíli natáhnu, je už sice víc než pět hodin, ale to mě nezastaví. Rafovi nakážu nehnout se ode mě na krok a natáhnu se na krásně zelený mech. Hledím do nebe, pozoruji mraky, občas se vyskytnuvší na jinak blankytné obloze. Uvažuji i tom, zda se dnešek povedl nebo nepovedl. Nakonec usoudím, že nepovedl, ale co naplat. Práci snad najdu i jinou, i když určitě né v tak prestižní agentuře.
„Slečno! Slečno, no tak, vstávejte!“ zatřese se mnou někdo a já procitnu jako Alice v říši divů. „Co se děje? Kde to jsem?“ breptám překotně a třu si ospalé oči. „No, v lese slečno. Pravděpodobně jste zde usnula.“ vysvětlí mi muž, zhruba třicetiletý, v teplákové soupravě, očividně sportovec. Modré oči, vypracovaná postava, dokonalý muž! „Bože!“ heknu upřímně, rozhlédnu se okolo sebe a zjistím, že jsem na mýtině během přemýšlení slušně vytuhla. „Jen klid! Neumrzla byste, maximálně prochladla.“ uklidňuje mě ta dobrá duše a pomůže mi vstát. Až teď zjistím, že Raf spí v klidu kousek ode mě a hlasitě chrápe. „To mě sice těší, ale propásla bych sestřinu návštěvu.“ vysvětlím muži a dloubnu do svého spícího psa. Při pohledu na mě se lehce zděsí, ale když si uvědomí, kdo ho budil, hlasitě si zívne a neochotně vstane. Kdoví, jak dlouho tady spíme. Při pohledu na hodinky se o mě pokouší mrákoty. Je devět pryč. Slunce v tahu, začíná se stmívat a na telefonu jistě zmeškané hovory. „Já jsem Karel!“ představí se najednou ten muž, který stál celou dobu vedle mě. „Ježiš, pardon! Já jsem Kateřina Kadlíčková.“ podám mu automaticky ruku. „Korektantka?“ udiví se pan Karel. „No, ano? Proč?“ přitakám a pomalu se vydám i s Rafem, tentokrát na vodítku, směr domov. „Já jsem Karel Klasík! Dnes jste měla být přijata do mé firmy.“ osvětlí mi situaci a o mě se pokouší mdloby. Tak já si tady vyspávám v teplákách před budoucím, nebo spíš bývalým šéfem. „To ne!“ hlesnu s knedlíkem v krku a uvažuji, kudy nejrychleji utéct. „No ano. Dnes jsem Vám chtěl volat, že jedu na obchodní schůzku do Prahy a že se nemusíte dostavovat, bohužel jsem ztratil Vaše číslo, doufám, že Vám to na recepci vysvětlili.“ spustí Karel doslova rajskou hudbu pro moje uši. „No, ano, samozřejmě. Paní recepční byla velice milá.“ zalžu okamžitě a děkuji bohu za ty dary. „Zvláštní, my máme recepčního.“ oznámí mi pan Klasík suše a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. „Opravdu? Tedy, samozřejmě, ano. Já, jaksi…“ začnu zběsile koktat, ale nakonec to vzdám a jdu s pravdou ven. Karel je naštěstí formát, zasmějeme se spolu, absenci mi odpustí a ještě mě pozve na kávu.
„No takže to nakonec nebyl tak smolný den ne? Dobře, že si tam nejela, zbytečně bys vážila cestu tak daleko!“ zhodnotí situaci Pavla, která nakonec místo návštěvy kolem půlnoci pouze telefonuje. „Máš pravdu! Když se daří, tak se daří!“ zavýsknu do telefonu vesele a zrovna věším znovu vyprané čisté oblečení vysoko do skříně, abych zítřejší nový první den mohla zvládnout bez karambolů.