Dávat je lehčí než brát

Anotace: ..

„Nech už toho sebeobětování!“ Četla jsem a ruce se mi mimoděk rozklepaly.
„To není sebeobětování. To je fakt. Radši já než oni,“ zněla má odpověď a já se děsila dalšího textu objeveného na monitoru.
Diskutovat s lidma, kteří Vás znají jako své boty je na jednu stranu fajn, ale na druhou se dočkáte mnohdy bolestné pravdy.
„Dáváš toho více, než bereš zpět,“ ano, toto bylo jako facka. Ne protože by to nebyla pravda, ale právě že to byla pravda až moc. Aspoň u některých.
„Například?“ Zeptala jsem se a sama jsem si uvědomovala, že jsem připravená hájit svůj názor.
„Ty mi řekni příklad. O všechny se staráš, ale nenecháš ostatní se postarat o tebe,“ Další pravda, ale jenom napůl. Nechala bych některé lidi, aby se o mě starali, ale všichni odešli.
„Beru si více, než můžu žádat,“ odpověděla jsem a ruce se mi povážlivě rozklepaly.
„Ano? A kdy?“ Tohle byla podpásovka. Ruce se mi klepaly pořád víc a víc v touze napsat všechno co cítím. Rozběhnout se po klávesnici a vyznat se z toho, že mě přátelé zachraňovali z deprese. Že museli koukat na to, jak se hroutím. Zrovna já, která byla vždycky jejich opora a která ustála všechno. To, že na mě křičeli, že to co dělám je naprostá blbost a já si přesto dělala to stejné. To, že se za mě postavili, i když měly jiný názor. To, že tady pro mě byli, když tady nebyl nikdo jiný. To, že dokážou jediným pohledem poznat, jak se cítím a pak mi náladu poupravit podle potřeby. To, že když jsem ve stavu, kdy se hodlám umořit ve své posteli, přijdou s něčím, co mě dokáže dobrovolně z té postele dostat a ještě si to pak užívat.
„Dokážou mi zvednout náladu, když jsem mimo. Dokážou mi dělat svědomí a řvou na mě, když si myslí, že dělám špatně,“ napsala jsem částečnou pravdu.
„Ale ty toho dáváš víc, než přijímáš,“ jednoduchá odpověď. Neměla jsem na ní co odpovědět.
„Někdy je jednodušší dávat, než brát,“ napsala jsem rozklepanýma rukama a ucítila pár slz, jak se mi kutálí po tváři.
„Ano, někdy je to jednodušší, ale musíš se naučit i brát,“ hezká rada, ale k ničemu.
„Chtěla jsem brát, ale bylo mi to odepřeno,“ pomyslela jsem si hořce a podívala se na hodiny.
„No, letím spát, je už moc hodin a zítra vstávám. Dobrou,“ nadatlovala jsem odpověď a potom vypnula komunikátor.
Přijímat pravdu je horší než přijímat lež, ale přesto to je krásnější. Je krásnější dávat než brát. A já radši dávám, protože když přijde na odměňování mě, nejsem v řadě.