Představa

„Neplakej, maličký“, pověděla mu ta cizí paní a pohladila ho ve vlasech.
„Když já jsem se ztratil a nevím, kde to jsem,“ smutnil chlapec. „Chodím pořád dokola a bloudím“
Usmála se na něho a její úsměv mu říkal, že to bude dobré.
Uvěřil jí. Byla tak sebevědomá, dávala mu pocit, který si pamatoval z dětství. Kdysi dávno, snad od matky.

„Pověz mi kluku, jak se jmenuješ a odkud jsi? Kde jsi doma?“
„Nevím, zavzlykal. “ A snad opravdu nevěděl.
„Víš! Musíš vědět! Všichni máme svoje jméno a všichni máme někde doma.“
„Jmenuju se Honza. Ale doma? Doma neznám.“
„Na, napij se a slibuji ti, že se uklidníš, bude ti lépe.“
Podala mu sklenici vody a chlapec se napil.

„Teď jsi klidný, svoje jméno už znáš a to není málo. Až se probudíš, vzpomeneš si, kde je tvoje doma.
Když to budeš nejvíc potřebovat, najdeš mě zase tady, ve spánku. Jmenuji se Představa a budu už napořád tvým prokletím i záchranou. Ve spánku, ve snech i v blouzněních! Pořád budu s tebou.
Nesnaž se mě zatratit, nepodaří se ti to.“