Sen

Anotace: Za celý můj život se mi zdála spousta snů. Veselé, smutné, strašidelné, pravdivé… Některé sny jsem zapomněla dávno předtím, než jsem se vzbudila, jiné si pamatuji už spoustu let. Vím však jistě, že jeden sen si budu pamatovat až do smrti…

Není tomu ani rok, co jsem se seznámila s člověkem, který miluje nadpřirozené věci, zajímá se o léčitelství a spoustu pro normálního člověka nepochopitelných věcí. V té době jsem řešila pár problémů, které ačkoliv nebyly nijak velké, rušily mi můj život. Tápala jsem, jak je všechny správně vyřešit, abych nikomu neublížila. Ani sama sobě. A právě onen člověk, který se stal náhodně mým přítelem, mi řekl jednu větu. „Brzy se něco stane…“ Nevěděla jsem, jestli to bude něco špatného či dobrého.
Jednoho dne jsem šla spát. Klidně jako každý den. Avšak poměrně rychle jsem usnula. Ocitla jsem se ve velkém městě s pár spolužáky a nejlepší kamarádkou Andreou. Vešli jsme do staré nemocnice v centru města a hledali naši nemocnou spolužačku. Jenomže po chvilce jsme se všichni někam rozprchli a jen málo z nás našlo pokoj, kde ležela. Já a Andrea jsme mezi ně nepatřily, a tak jsme vyšly před nemocnici, kde jsme potkaly našeho společného kamaráda Zdeňka. Pozval nás na zmrzlinu. Procházeli jsme se ulicemi a hledali stánek se zmrzlinou. A konečně jsme na ni narazili u jednoho temného podchodu. Zatímco Andrea a Zdeněk vybírali chladivé barevné kopečky do kornoutků, ke mně se přiblížila starší žena v podivných dlouhých šatech. Kousek přede mnou zakopla. Hlavou mi probleskly myšlenky: „Nechat ji ležet, nebo jí pomoct?“ Přeci jenom to byla nejspíš špinavá bezdomovkyně. Natáhla jsem k ní ruce, abych jí pomohla. Ona se s mou pomocí zvedla. Ruce mi však nepustila. Jednu mi obrátila dlaní vzhůru k nebi a druhou dlaní k zemi. „Podívej, tahle obrácená k nebi je štěstí, ta druhá je neštěstí. Odvrátíš-li dlaň od země, vyřešíš-li neštěstí, nabude tvé štěstí dvojnásob.“ Zahleděla se na mě tajemnýma očima. Sen se rozplynul…

Když jsem se vzbudila, všechno bylo stejné, a přitom jsem se cítila úplně jinak. Tak nějak posílená. Pustila jsem se do řešení problému a ono to šlo! Byl to snad osud? Měl můj kamarád pravdu? „Brzy se něco stane…“ Nevěděla jsem, jestli to byla shoda náhod. Moc jsem nevěřila tomu, že se dějí zázraky. Nevěřila jsem tomu do dne…
Byla jsem šťastná, nic mě netížilo a každý problém jsem hravě zvládala. A pak se mi zdál krátký sen. Byla jsem na neznámém dvoře. Co jsem tam dělala, nevím, prostě jsem se tam ocitla z ničeho nic. Stála jsem u dřevěného rozbitého plotu, když tu proti mně vyběhl obrovský dobrman. Skočil na mě a chtěl mě zakousnout. Podívala jsem se mu do očí. Ty oči jsem odněkud znala! Pes se proměnil v osobu, kterou jsem viděla jen matně… Můj sen skončil. Probudila jsem se celá zpocená. Prohledala jsem knihovničku a našla starý babiččin snář. Pes… Pes, který se promění v člověka ve chvíli, kdy chce kousnout… Stala se událost, která člověka posunula o krok vpřed a tím ho posunula o etapu v jeho životě dál…
Nevím, možná to všechno byla jen prapodivná náhoda, lidé, kterým jsem tohle vyprávěla, mi nevěřili. Ale já věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí, něco, co nejsme schopni popsat. Kdo nezažil, nepochopí…