Má to smysl?

Anotace: Dva lidé, každý pravým opakem toho druhého, avšak spojuje je vzájemný cit. To je vše. Má to smysl?

Nádech, výdech, nejedu za ním přeci poprvé. Musela jsem se usmát. Nikdy jsem nebývala ten nervózní typ, kterému se stáhne žaludek strachy nebo nemůže dospat. Teď to ale bylo jiné. Po sté jsem se podívala na displej mobilu a poté zpět z okna autobusu. Venku byla mlha a nepříjemný chlad. Co bych také čekala, že bude v listopadu svítit sluníčko a mouchy budou padat vedrem? Ušklíbla jsem se na svůj odraz.

Nejela jsem za ním poprvé, přesto pro mě bylo každé další setkání jako to první. Těšila jsem se snad každým dnem více. Zavřela jsem oči a představovala si, jaké to bude, až vystoupím. Projedu očima okolí, opatrně se vymotám z toho epicentra davu a pak ho uvidím. Určitě se usměje, ale pak předvede nějaký svůj škleb. Dojde ke mně a za další sekundu už se budu hřát v jeho náruči. Malinko zakloním hlavu a konečně přijde ta vytoužená chvíle a on přitiskne své rty na mé.

Zaplaším myšlenky. Od kdy jsem takový snílek? Není to má první láska, přesto je to jiné. Kolikrát jsem nad tím už přemýšlela? My dva jsme jasným příkladem hesla: protiklady se přitahují. Opravdu si nevybavím jediný společný zájem. Má ten vztah smysl? Vždy jsem měla za to, že by měli mít společné koníčky. Pobaveně zakroutím hlavou. Já miluju běhání, on je líný i chodit. Filmy, muzika, styl, zábava… Ve všem se míjíme. Přesto jsme spolu. Jediné co mě napadá, jsou naše city. Žárlíme, máme se rádi, důvěřujeme si a v neposlední řadě si jeden druhého vážíme. To je možná lepší, než abychom oba rádi okopávali plevel.

Kdyby mi někdo řekl, že chodí s někým, s nímž nemá společné zájmy, zeptala bych se, co celé dny dělají? Vždyť si nemají ani o čem povídat. To je však velká chyba. Musím podotknout, že se spolu nenudíme. Většinou si povídáme a končí to výbuchy smíchu, kdy ani jeden nemůžeme popadnout dech. Pak jsou chvíle, kdy ležíme k sobě přitisknutí, on mě hladí po vlasech, já jeho po hrudi. Mlčíme, není potřeba slov. V tu chvíli oba víme jak to je.

Ačkoli si to kolikrát neuvědomujeme, měníme nenásilně jeden druhého. On krotí můj temperament, učí mě dívat se na určitou situaci i jeho pohledem a já jeho učím dávat najevo své city. Myslím, že by si to nepřipustil, ale je to tak. I když je neskutečný cynik a občas bezcitný, začíná si uvědomovat, čím může ublížit a snaží se tomu vyvarovat. Jde už vidět, že mu na mně záleží.

Nechováme se jak zamilované páry ve filmech. Nevoláme si, nepíšeme každých pět minut, co ten druhý dělá. Prostě když už myšlenky utíkají sprintem k němu, jednoduše mu napíšu. A za hodinku zase. Nevyznáváme si nehynoucí lásku a věčně si nešpitáme ta sladká slovíčka. Nezakazujeme jeden druhému kamarády, chození ven a neděláme žárlivé scény. Je to vztah založený na důvěře, kde si nejsme koulemi na noze a neděláme si násilí. Nebudu lhát, že kolikrát nežárlím, ale útěchou mi může být, že v tom nejsem sama.

On se hodně snaží být nad věcí a jeho oblíbenou větou je: „ Dělej si, co chceš,“ ale jde vidět, že některé skutečnosti jsou mu proti srsti. Třeba se časem naučí i tohle říct. Vztah s ním rozhodně není nejjednodušší. Má svoji hlavu, která je dost paličatá. Snažíme se dělat kompromisy, ale oba se stále učíme. To co mě opravdu těší je, jak občas mluví. Jsou to sice jen chvilky, ale dokážou prozářit den. Když třeba mluví teoreticky o naší budoucnosti, tiše mlčím. Což se mi nestává často. To jsou ty příjemné chvíle, ale občas nastane i pravý opak.

Co se stane? Začne to nevinným pošťuchováním, končí hádkou. Většinou to dopadne stejně. Já naštvaná do běla a on? On si klidně odejde s tím, že se mám uklidnit. V tu chvíli jsem opravdu ráda za samotu. Po pár hodinách se ozve a v pohodě se bavíme dál.

Podívám se opět z okna. Mrholí, ale já se usmívám. Jsem skoro na místě. Obléknu si bundu, upravím kalhoty a nedočkavě se zvedám. Můj úsměv se změní na rozněžnělý.

Stojí tam…