Trrrm (2)

Anotace: =))

Ráno pomalu otvírám oči a užívám si hřejivých slunečních paprsků. Když se rozkoukám natolik, abych rozpoznala čas mrknu na hodiny a zjistím, že je skoro poledne. Projedu pohledem po pokoji, ale nikde nikdo. Na chvilku se zaposlouchám. Ticho. Ani známka toho, že by tam se mnou někdo byl.
„Jaku?“ Promluvím a naivně doufám, že se někde ozve. Ještě chvilku čekám, pak vyskočím z gauče a v rychlosti proletím malý domek. Když se dostanu do kuchyně narazím na lísteček s nápisem: Musel jsem odletět už ráno, miluju tě…Jake. Stojím tam jak přikovaná, sama tomu nevěřím. Znovu projdu domek a pořád doufám, že někde na něco narazím. Nic, prázdno. Ani nejmenší kufřík tu nenechal. Seberu klíče ze stolu, rychle si pobalím věci a vypadnu tak rychle, že jsem ani nevěděla že to tak jde. Naštvaně praštím dveřmi a naštvaně pootočím klíčem v zámku. Ještě nějakou dobu tam stojím, zhluboka dýchám a snažím se zaplašit slzy, které se mi bezmocí tvoří v očích.
Když se doploužím k domu a chytnu za kliku zjistím, že ještě nikdo není doma. Vezmu mobil a volám mamče, kdy se uráčí vrátit, protože má být dneska doma, jelikož má každý druhý den volna. Zjistím ale jenom to, že je s Markem, to je ten její nová náhražka táty a tak jí to típnu a vydám se za tátou s tím, že už tam nejspíš budu muset zůstat do zítřka na tu oslavu, protože když tam příjdu teď, tak už se z toho nevykroutím. Cestou se ještě zastavím u Effy, abych se aspoň pokusila zlepšit náš vztah, ale ani mi neotevře. Trochu přídám do kroku, když mi začne kručet v břiše, ale hned jakmile zaslechnu Johna zase zpomalím. Možná jsem to včera trochu přehnala. Měla bych se mu omluvit. Nebo ne? Ne! Nepřipadá v úvahu. Otevřu branku a dám si záležet na tom, aby moje Ahoj bylo víc mířený k Johnovi, než k tátovi, ale ani to nepomůže tomu, aby mi pozdrav vrátil. Protočím opatrně panenky tak, aby si toho ani jeden nevšiml a obejmu taťku.
„Mamka ještě není doma, můžu tu zůstat,“ kouknu na něj a zamrkám, protože vím, že ať udělá John cokoliv, tak tohle zabere.
„To víš že můžeš, můžete se společně připravit na ten zítřek,“ usměje se, ale když vidí že se nesměju zabodne radši pohled do země, „a co vůbec Jake? Jakto že nejsi u něj?“
„No… on…dneska nemůže,“ zalžu mu, protože si sama nechci připustit, že mě tak narychlo opustil. Opustil bez jakýhokoliv rozloučení.
Zbytek dne probíhal až na pár nedorozumění s panem dokonalým docela dobře, ale večer, kdy jsem všichni zasedli k televizi jsem vážně váhala, jestli ještě nemám odejít. Když jsem se rozhodla to aspoň zkusit, vykoupala se, převlíkla a vrátila se zpátky na gauč nestačila jsem se divit. Táta už dávno odpochodoval na kutě, ale John nevypadal na to, že by chtěl odejít. Stojím jsem tam jak zmražená a přemýšlím, jestli ho vykopnout, jelikož na tom gauči mám spát já, nebo se usmířit. ..Usmířit…pche!
Když už tam nervózně přešlapuju docela dlouho znechuceně se otočí přes rameno a vyzve mě, ať si sednu k němu. Chvíli váhám, ale pak uznám že by bylo nevhodný to nepřijmout. Koukáme spolu na nudnej fotbal a já sebou cuknu když přes celej barák zaječí, když do brány padne další gól.
„Asi tě to moc nebaví co?“ Nemám to přepnout?“ Hodí po mě pohledem a nuceně se usměje.
„Né, to je dobrý, stejně nic nedávaj,“ špitnu. To že nic nedávaj moc pravda nebyla, vzhledem k tomu, že byl pátek večer byl program dost bohatý, ale nechtěla jsem kazit tu chvíli, kdy po sobě neházíme vražedný pohledy.
Zazívá, unaveně po mě koukne a odebere se do koupelny. Já si mezitím rozložím gauč, donesu si od táty peřiny a znovu zuřím, když zjistím, že ještě nespí.
„Nechal jsi nás tam schválně!! Zaječím tak, že to muselo bejt slyšet až dolu.
„Ale zlato to bych přece neudělal,“ zamžourá na mě unaveně a otočí se ke mně zády. Naštvaně prásknu s dveřmi, rozložím si dole deky, ještě chvilku počkám, než John opustí koupelnu a pokusím se usnout. Jenže po dnešku to prostě nejde. Pokaždé, když si vzpomenu, že jsem ještě včera usínala po jeho boku mi vletí slzy do očí. Nechci aby byl tak daleko ode mě. Chci ho mít u sebe a vědět že je v pořádku. Už se ani nesnažím stírat slzy z očí, nebo jim bránit aby tekly, protože to stejně nemá smysl. Pevně obejmu polštář a bezmocí spustím další proud slz u kterého už jsem ale neudržela to co k pláči patří. Netrvá dlouho a vejde do pokoje rozespalý John. Starostlivě se na mě podívá, ale naznačím mu, že jsem v pohodě, ať odejde, i když to je to poslední, co teď chci. Dala bych cokoliv za jakékoli objetí. On ale ani nezaváhá a zase se otočí. Snažím se trošku utlumit svůj řev, protože se začínám bát, že ho uslyší i táta a ten už by ho jen tak nenechal. Snažím se zavřít oči a usnout, ale nejde to. Pořád se mi chce brečet a slzy se derou přes zavřená víčka. Zabořím hlavu do polštáře a zkouším to rozdýchat. Konečně docela úspěšně.
Leknutím sebou cuknu, když se mnou někdo zatřese.
„Hej…Cass, Cass! Jsi v pohodě?“ Stojí přede mnou někdo, kdo mě ještě včera nazýval čubkou. Nechápavě na mě kouká, pod očima se mu začínají rýsovat kruhy.
„Já, já nevím,“ kouknu se na svoje ruce, které se klepou a nejde to zastavit. Slzy mi tečou proudem a po čele mi opět stéká pot.
„Křičela si ze spaní… seš si jistá že je s Jakem všechno v pohodě?“ Změří si mě pohledem jakoby čekal, že se mě vypadne něco velkolepého. Chvilku na něj tupě zírám a zhluboka dýchám.
„Proboha! Jake! Je mrtvej! Sakra dělej něco! Určitě se mu něco stalo!!!“ Začnu hrabat na pohovce mobil a když ho konečně najdu, tak mi stejně vypadne z ruku, protože se mi klepou tak, že ho nedokážu pořádně chytit.
„Co? Uklidni se…to bude dobrý, jen se ti něco zdálo, podívej se na mě,“ chytne mě za ramena, ještě jednou se mnou zaklepe a klidně se na mě podívá.
„Ne…určitě to nebyl jenom sen, musím mu zavolat! Co když cestou boural!“ Nenechám se, vím že je něco špatně…
„Cestou kam?“ Podívá se na mě nechápavě.
Chvilku se koukám na pohovku, pak pomalu zvednu oči a převyprávím mu všechno, co se za posledních pár dní s Jakem stalo. Jak se z ničeho nic sebral a odjel…
Jen na mě nevěřícně kouká. Nedokáže pochopit proč jsem to tátovi neřekla, ale nakonec uzná, že by z toho udělal ještě většího velblouda.
„Mrzí mě to Cass,“ podívá se na mě tak upřímě, jak to za celé tří měsíce, co se známe ještě neudělal. Nevydžím to. Padnu mu kolem krku a rozbrečím se. Jen mě opatrně obejme…