Deset měsíců života

Anotace: Skutečný příběh nevinného dítěte z jeho pohledu...

Ještě před desíti měsíci jsem byla v bříšku mojí milované mamiky. Bylo mi tu příjemně, teploučko, měla jsem všechno, co jsem potřebovala. Věděla jsem, že za chvíli přijdu na svět za ní a mojí rodinou. Ještě jsem svou rodinu neznala, ale mou matku ano. Přece jsem s ní žila děvět krásných měsíců. Pak nastal ten den, kdy jsem se poprvé nedachla. Byla kolem mě spousta lidí v bílích pláštích, kteří mě vzali od maminky. Slyšela jsem doktory říkat, že jsem strašně maličká a lehká. Nevěděla jsem, co to znamená, ale po pár dnech jsem si uvědomila, že moje velikost a váha, mě odloučila od mé maminky. Konečně přišel ten krásný okamžik, kdy mě lékař dal do maminčine náruče. V ten den byla opravdu šťastná, cítila jsem to. "Nechám vás o samotě," řekl doktor a odešel pryč. Z ničeho nic jsem na svých maličkých rukou cítila horké slzy mé mámy. Vzlykala a povídala mi: "Škoda, že tady s námi nemůže být táta, ale neboj Terezko, už brzo přijede a budeme všichni spolu." Táta? Co se stalo tátovi, že tady nemůže být s námi?

Po několika dnech mě máma konečně přivezla domů. Pozanala jsem moji babičku, dědečka, tetu a strýčka. Cítila jsem se krásně. Všichni mi věnovali pozornost, usmívali se na mě, povídali si se mnou... Netrvalo to dlouho a všechno se změnilo. Nikdo si mě nevšímal, nepovídali si se mnou, nechali mě plakat, když jsem měla hlad. V pokoji, ve kterém jsem byla byl podivný zápach a šedý kouř. Máma nebyla doma a babička přišla k postýlce s láhví v ruce. Zprvu jsem si myslela, že mi jde dát mléčko, ale začala to pít a měla takový nestabilní krok. Potom přišla maminka a začala na babičku křičet. Strašně jsem se rozplakala. Když to slyšel můj děda, přišel do pokoje a řval na mámu a babičku. "Ať to děcko přestane řvát!" To mě rozplakalo ještě víc. Máma mě vzala do náruče a začala mě uklidňovat. Dala mi najíst, přebalila mě a uložila mě zpátky do postýlky. Každý den to bylo stejné, celé dny všichni křičeli a hádali se.

Za tři měsíce přijel táta a máma byla zase konečně šťastná! I já jsem byla šťastná, že poprvé vidím tátu. Všechno začalo být lepší, nikdo se nehádal a já jsem se cítila bezpečně. Venku svítilo slunce, máma mě převlékla a šli jsme s tátou na procházku. Byl takový čerstvý vzduch, jako tenkrát když jsme s mámou vyšly z nemocnice. Mířili jsme do jednoho domu, kde bydelala moje druhá babička. Tehdy jsem poprvé poznala svojí o rok a půl starší sestřičku Verunku. Nevěděla jsem proč s námi nežije, proč žije s babičkou... Když jsme se vráceli zpátky domů, táta řekl: "Zajdeme pro flašku, aby jsme oslavivli naši Terezku a můj návrat z vězení!" Vězení, co je to vězení? Párkrát jsem to slovo slyšela když se o tom maminka bavila s babičkou, ale nevěděla jsem, co to znamená..

Přišli jsme domů a já jsem doufala, že to bude jiné, když je táta tady, ale bylo to úplně stejné. Smály se, povídali si, ale mě si zase nikdo nevšímal. Děda poslal tátu s mámou pro další láhev a zase to začalo být stejné. Všichni byli rozzuření a hádali se.

Byla chladná noc a já jsem se cítila zle. Bylo mi strašné teplo a stále jsem plakala. Máma za mnou přišla, sáhla mi na čelo a zase odešla. Myslela jsem si, že mi pomůže, že se mnou půjde k lékaři, ale ona prostě odešla pryč. Ráno za mnou zase přišla, chtěla mě nakrmit, ale já jsem nechtěla. Nakonec mě přinutil hlad, a tak jsem se najedla. Celý den mi bylo špatně. Ztěžka se mi dýchalo. Chvíli mi bylo teplo a chvíli zima. Máma mě přišla asi dvakrát zkontrolovat, ale asi se jí všechno zdálo být v pořádku. Konečně se mi podařilo usnout, ale vysoká teplota a bolesti břicha mě brzy ráno probudili. Potřebovala jsem mámu, potřebovala jsem pomoc! Potom se mi udělalo strašně nevolno a začala jsem zvracet... Nikdo vedle mě nebyl, nikdo nebyl poblíž, aby mi pomohl. Cítila jsem, že se mi jídlo, které jsem chtěla vydávit, vrací zpátky. Pomalu mi to teklo zpátky do krku. V duchu jsem volala maminku a pomoc, ale nepřišla. Ve velkých bolestech, bezmocná a vyčerpaná jsem naposledy vydechla.