Trrrm (13)

Anotace: =)

Řítí se do nepřehledné zatáčky, oba se náramně baví. Autem se ozývá tak hlasitá hudba, až skoro nejde zaznamenat text. Brzdy zaskřípějí, když John zaregistruje osobu uprostřed silnice. Náraz rozezvoní celou mojí hlavu jako kdyby byla zvonek. Nesedím v autě s nimi, jen na to vše koukám z dálky, jako na film. Lusasovi stéká po tváři potůček krve. Ani sebou nehne, když s ním začne John třepat a mluvit na něj. Snaží se odepnout pásy, ale ruce ho neposlouchají. I reprobedny po náraze utichli, není slyšet nic, všude kolem se nese ticho. Ještě jednou se pokusí pás odepnout, znovu bez úspěchu, chce se otočit po muži na silnici, chce zavolat o pomoc, ale na tom místě už dávno nikdo není. Muž stojí těsně vedle něj, natáhne ruku a zmáčkne spoušť. Cítím jak se mi svírá hrdlo, nemůžu se nadechnout, už se na to nechci koukat.
„Pusť jí, vždyť jí zabiješ!“
„Drž sakra hubu! Vím co dělám!“Rozduní se najednou všude kolem ze všech stran a já přestávám mít přehled o tom, co se děje. Koukám kolem sebe, hledám kohokoli živého, ale nikdo už tu není. I muž s pistolí dočista zmizel.
„Seš blázen, co to do tebe vjelo, uškrtíš jí!“ nikdo už mu neodpovídá, točím se kolem a snažím se najít směr, odkud to přichází. Začínám ztrácet vědomí, tlak na krku je větší a větší. Když konečně povolí reaguje moje tělo neutišitelným kašlem, snažím se nadechnout co nejvíc, ale znovu se sevře.
„Sakra pusť jí ty magore!“ Ozve se tak blízko, jako by stál někdo těsně vedle mě. Škubnu sebou, nejednou to ustane.
Vidím rozmlženě, snažím se zaostřit aspoň jednu z dvou osob v mém pokoji. Jedna sedí vedle mě na posteli a druhá stojí těsně vedle ní. Dojde mi co jsou zač dřív, než je oba opravdu uvidím.
„Cass,“ podívá se mi do očí a chytne mi klepající se ruce. Lucas stojí u skříně a všemu přihlíží, má rozšířené zorničky, jen na mě nechápavě civí.
„Hej,“ zatřepe se mnou a čeká, až promluvím. Vím že bych ze sebe nevydala ani hlásku, obejmu ho, zavírám a otevírám oči co nejrychleji za sebou. Jsem zpátky, vnímám všechno kolem naprosto přesně ale pořád se toho pocitu nedokážu zbavit.
„Ty, ty … ty jsi mě škrtil?“ Vykoktám ze sebe tiše. Jen vyděšeně přikývne.
„Nechtěl jsem tě uškrtit, já…já už nevěděl co s tebou,“ klesne.
„Měl si jí prostě nechat normálně spát!“ Vloží se do toho Lukas.
„Jenže ona NORMÁLNĚ nespala!“ Vyjede po něm aniž by se mi přestal dívat do očí. „Jdi odtud prosím,“ prohlásí klidněji. Jen po mě střelí pohledem a beze slova opustí pokoj.
„Díky,“ špitnu a vymaním ruce ze spárů těch jeho, abych mu dokázala, že jsem v pohodě.
„Mám o tebe strach,“ uhne pohledem. Chytnu ho očima zpátky a pokusím se o úsměv. „Vážně, přestane to, vím to,“ zadívám se na něj s nadějí.
„Jak to můžeš vědět?“ Sklopí oči na postel.
„Prostě musí, běž si lehnout hm?“
„To tě tu mám nechat? Takhle?“ Chytne mi ruce zpátky.
„Už je to dobrý, já dál spát nepotřebuju, nemusíš se bát,“ pokusím se o další, tentokrát už upřímnější úsměv.
„Vážně chceš abych šel?“ Jen přikývnu. Zvedne se jak hromádka neštěstí a odpochoduje do protějšího pokoje.
Nechápu proč mi trvalo tak dlouho se probudit, šla jsem kvůli Lukasovi spát bez prášků. Udělala jsem to jen proto, abych se tomuhle vyhnula. Když po pár minutách znovu ovládne dům ticho, doploužím se do koupelny a pustím si na hlavu ledovou sprchu. Potřebuju se ujistit, že dneska už opravdu neusnu. Otočím kohoutek zpátky, až když mám pocit že bolest, kterou působí ledová voda už další vteřinu nevydržím. Vezmu ručník, pomalu s ním utírám vodu odkapávající z konečku vlasů. Koukám při tom do zrcadla a snažím se najít důvod toho všeho. Proč to začalo až teď, když jsem si konečně přestala připadat jako pubertální smrad, kterej má všechno na co si vzpomene? Proč teď když se mi konečně (když nepočítám Jaka) začínalo dařit? Moje přemýšlení přeruší Lucasova přítomnost.
„Proč nespíš?“ Zeptám se aniž bych mu věnovala jediný pohled.
„Můžu ti pomoct,“ přistoupí blíž.
„Tak to asi dost těžko,“ položím ručník na vanu a hodím po něm otrávený pohled. Jen se ušklíbne a vytáhne z kapsy krabičku s vitamíny.
„Idiote,“ zabručím, vrazím do něj a chystám se opustit koupelnu.
„Není v tom to, co si myslíš.“ usměje se.
„Co v tom je?“
„Taky jsem měl problémy se spaním, nemusíš si to brát jestli nechceš, ale vsadil bych se, že to zabere,“ zamrkají na mě dvě blankytný oči.
„Co to je?!“ Trvám si na svém.
„Nepomatuju si název, je hrozně složitej, já to vždycky akorát vezmu a přesypu to do týhle krabičky, abych nevypadal jako takovej blázen, když to beru někde na veřejnosti. Tak co, chceš to zkusit?“ Natáhne ke mně ruku s krabičkou. Chvilku váhám, ale pak po ní pomalu chmátnu.
„Díky,“ Otevřu krabičku a chci si jednu vzít.
„To bych nedělal,“ přeruší mě, „s člověkem to ze začátku dost zacloumá, vezmi si to až budeš ležet a hlavně si neber víc jak jednu denně,“ naposledy se usměje a odejde z koupelny. Slyším jen dole klapnout vchodové dveře.
Pomalu dojdu do pokoje, zalehnu do postele a zkoumám pod světlem bílou tobolku. Chvilku se zastavím na vypínačem od lampičky, spolknu prášek a pak se jen nechám unášet tmou…