Hemeroidy do každé rodiny

Anotace: Má je každý druhý, ale ne každý o nich ví a ona potupná poloha kočičky, když vám je vytahují je opravdu zajímavá :-)

Tak se mně stalo jednoho krásného dne, že jsem něco ne úplně dietního a čerstvého zkonzumoval a na další den přišla potopa. A to doslova a jenom voda to nebyla. No prostě jak se tomu říká střevní chřipka. Normálně bych tomu nevěnoval pozornost, ale když už to bylo třetí den, zdálo se mi to docela divné a tak jsem prostě navštívil doktorku. Udělali se nějaké testy krve, výtěry z krku a taky tam. Když jsem byl ne v úplně pohodlné poloze s kalhotami na půl žerdi a sestra prováděla výtěr, zvolala:“Paní doktorko, pojďte se podívat, on má hemeroidy“. „No jo, má, tak to ho pošleme na malou kosmetickou úpravu za panem doktorem“ odpověděla doktorka poté, co přišla zkontrolovat, jak mi to sluší zezadu a bez kalhot. Musím říct, že tahle poloha ve stoje v předklonu se mi zdála opravdu potupná, ale oproti těm, co jsem zažil u pana doktora specialisty byla ještě hodně „hrdá“.

Jen pro doplnění sdělím, že jsem měl nějakou bakterii a ta ovlivňovala ony vodopády v mém těla, ale naštěstí zmizela a byl klid.

Tak jsem se jednoho krásného dne vypravil za panem doktorem specialistou. Vůbec jsem nevěděl, co mám čekat od návštěvy někoho, komu říkají proktolog. Pan doktor byl ale velice milý a pozorný a atmosféra byla velmi uvolněná. Tedy do té doby, než mi bylo sděleno, ať si vylezu na lehátko na kolena, opřu se o lokty a vyšpulím pozadí. Ano, je to přesně ta poloha, kterou máme všichni v hlavě pod názvem „kočička“ anebo „kočičí hřbet“ akorát, že ne na dlaních, ale na loktech, aby byla lepší stabilita. Představoval jsem si pohled, který absolvuje doktor při pohledu na krásně vyšpulený konečník doplněný o hopající si obnažená varlata přímo před jeho zraky. Poloha je to opravdu na pocit potupná, zvlášť když vás někdo takhle sleduje, ale na druhou stranu jsem se uklidňoval tím, že nejsem první ani poslední a takových jako já jsou tam denně desítky a ve vši skromnosti snad i mnoho z nich s horším pozadím.

Pan doktor si nasadil rukavice a evidentně pěkně nalubrikoval, neboť gumové prsty jeho pravé ruky krásně zajely tam, kam měly, resp. jeden prst tam zajel. Ještě předtím ale říká„No, tady je to jasný, kožní oddenek, ten musíme ufiknout“, ten oddenek ještě nazval nějak odborně a pak mi povykládal, že jsem musel mít někdy dřív nějaké silné zácpy nebo průjmy, že se tam někde uvolní kus kůže a pak to trochu může vylézat ven. Takže tenhle krasavec prostě půjde pod kudlu a bude hotovo. V momentě, kdy se pohyboval prsty tam, kde měl, pravil, že tam mám pár pěkných kousků hemeroidů a že nejsou úplně nejmenší. Pak vzal nějaký nástroj kovového typu na kterém zřejmě byla kamera a začal počítat, kolik tam těch kamarádů mám…6 bylo výsledné číslo, které překvapilo ale asi jenom mě, protože pan doktor byl na takové věci evidentně zvyklý.

Takže mi byla určena diagnóza a způsob řešení, kterým tedy byla Baronova ligace, což je velmi vznešený název pro „gumičkování“, tedy způsob zbavování se hemeroidů, což natáhnutí hemeroidu do trubičky ve stylu vysavače a následné zagumičkování kořene hemeroidu tak, aby neměl výživu a sám odumřel. Doktor se mně ptal, jestli máme hemeroidy v rodině, ale na to jsem mu opravdu neuměl odpovědět, protože jsem s nikým o tom nemluvil, takže nevím. On mi pověděl, že ženské to mívají často po porodu, ale nerady o tom mluví, protože je to skoro jako sprosté slovo, ale fakticky se jedná o křečové žíly, které vím, že moje máma má.

„Takže provedeme 6 krát Baronovu ligaci a uprostřed si uděláme pauzu na vyříznutí té kožní nádhery“ povídá pan doktor. Dal mi nějaké brožury ke studiu a k podpisu ohledně souhlasu a seznámení se s procedurou a už mě objednával na prvního barona. „No jo no, dřív se to všechno řezalo a to se pak člověk měsíc skoro pořádně neposadil a bolelo to jako čert, teď už je o pohoda, ale zase se rychleji hemeroidy vrací. Tenkrát byl konečník rozmasakrovaný, ale vydrželo to třeba 20 let“ povídá doktor a k tomu dodává: „ Nic si z toho nedělejte, že je máte, jsou to sice 2. Stupně, ale jinak hemeroidy má každý druhý, jen málokdo o tom ví“

Má první návštěva spojená s baronovou ligací byla plná očekávání, nikterak přehnaně pozitivních. S kočičkou, která samozřejmě přišla jsem už počítal, i když v momentě ve kterém jsem se v této poloze ocitl, jsem se cítil stejně potupen jako předtím. Vlastně cítil jsem se potupně už ve chvíli, když sem pochodoval z jednoho konce ordinace na druhy jen v ponožkách a tričku, bez spodní části oděvu. Nejprve nastala prohlídka, pak se nastartoval jakýsi kompresor, z jehož zjevu jsem měl mírné obavy a tak jsem se raději ani neotáčel. Kovovou, relativně tenkou trubičku mi pan doktor strčil tam, kam byl potřeba, chvíli to něco nasávalo a pak za doprovodu zvuku jakoby odsátí trubičku vyndal a dal do nějaké dezinfekční mikrovlnné trouby. „Tak hotovo, můžete se obléct, tady se utřete a to si dejte do spodního prádla, kdyby to náhodou trochu krvácelo, ať si nepošpiníte oděv…do zítra žádné prudké pohyby“. A bylo to, odcházel jsem s pocitem odzátkování, ale permanentně s nutkáním, že se mně chce na záchod. Na záchod jsem samozřejmě po nějaké době šel a možná i onen první hemeroid vyloučil, ale pocit, že se mi stále chce, i když se mi nechtělo jsem měl celý den až do večera.

Když jsem měl za sebou vytažené tři kousky, přišlo na řadu řezání, tedy trochu závažnější zákrok, při kterém mi byl lokálně umrtven vchod a doktor se tam chvilku s něčím řezal. Cítit to nebylo, tak jsem to bral, jako v pohodě. Tentokrát jsem ležel na boku, ale zadek byl opět krásně vyšpulen, aby měl doktor dobrý přístup. Navečer po tomto zákroku to začalo bole a po doporučení doktora co nejdéle vydržet nechodit na velkou stranu a ideálně nepoužívat toaletní papír, jsem se o to snažil, ale samozřejmě jsem ještě ten den šel a bolest to teda byla taková, že jsem myslel, že se roztrhnu jak pytel brambor. Neroztrhl, jenom se mi hůř sedělo, ale i to za pár dní přešlo.

Když jsem po měsíci přišel k doktorovi na prohlídku, tak při kočičce zvolá: „Sestři, pojďte se na to podívat, no to se zahojilo, no to je úplně jiný konečník, než ten, který jsme tu měli před půl rokem“. Nevím, co na to říkala sestřička, ale myslím, že uznale pokynula nad uměleckou prací pana doktora, který se následně pustil do dalšího barona, tentokrát už čtvrtého a nezapomněl pochválit můj konečník a jeho nádheru oproti stavu, kdy jsem k němu přišel. Já osobně jsem se jako vítěz necítil, ale kdyby náhodou se vyhlašovali soutěže v této disciplíně ve stylu Před a Po, tak by mě asi pan doktor přihlásil, nebo to aspoň tak vypadalo. Po nějaké době jsem ale jeho radost kvitoval, a když jsem měl následně odstraněno všech 6 kousků vždy po měsíci, tak byl na půl roku klid. Pomalu se blíží onen půl rok a sám jsem zvědavý, jakého zvolání se dočkám a opravdu se nemůžu dočkat kočičkovité polohy, která mi ta přirostla k srdci.