Jak jsme si ve starých Nuslích hezky hráli

Když se psal rok sedmdesát, počítače u nás ještě nebyly, a tak jsme s klukama byli pořád venku.Nikdy jsme se nenudili, a vždy jsme něco zajímavého vymysleli.
Tak například takové čoudivky.Čoudivky se, ale musely nejdříve vyrobit,
a tak se vzal alobal, a další "ingredience", a šlo se na věc.
Návod neposkytuji, jelikož jsem již rozumný chlap:-), a nechci míti na svědomí vyhořelý dům.
Pouze tedy popíši, jak taková čoudivka vypadala.

Z alobalu se tedy udělal takový deseti, patnácti centimetrový válec,
který se na jedné straně uzavřel jakoby špicí, a dutý otvor se pak napěchoval materiálem, který nechám raději v utajení.
Pak se do druhé strany válce, teď už skoro rakety, strčila tužka,
která se alobalem obtočila.Následně se tužka vytáhla,
a tryska byla hotová.
No, a pak jsme už jen chodíli po ulicích, a vzpomínali, která pak to babka na nás při koledě volala esembáky, tedy policajty, a nadávala nám při tom do žebroty, a chuligánů.
V Nuslích žilo takových babiček hodně, a tak jsme si vždy rychle vzpoměli:-).Potichounku jsme pak vešli do chodby domu, až před samotné dveře babky udavačky, a nastražili uši.Chodili jsme většinou ve třech, já, Vašek, a Dušan.
Dušan Žemlička, přiblblé jméno, že?Když jsme ho chtěli naštvat, tak jsme mu říkali rohlíčku:).No, abych neodbočoval.

Zkrátka jsme nastražili uši, hlavně pro to, abychom zjistili,
jestli babka nemá psa.Pokud jsme žádného neslišeli, tak se šlo na věc,
aby bylo pořádně veselo:-).
Do kapesníku se uchopila raketka, někdy i dvě:-), a to za špičku.
Pak se pod ní zapálila jedna, dvě, sirky, aby se palivo zahřálo,
a za cirka deset vteřin začal z trysky utnikat světle šedý čoud, a proto tedy ten název čoudivky.

Měli jsme to již dobře odzkoušené, a tak jsme věděli přesně, kdy raketa vzlítne, a bude nekontrolovaně lítat, sem a tam.
Nejlepší na tom všem bylo to, že tento malý vynález vytvořil nevídanou kouřovou clonu, a nevídanej štiplavej smrat:-).
No, a pak už jsme jenom zazvonili na zvonek babky, většinou i u sousedů:-),
a s ohromným vítězoslavným řevem jsme brali schody po třech.
Vždycky jsme ještě utíkali raději o kus dále, už jen proto, co kdyby měla babka udavačka pejska, a to se nám už také stalo, ale to zas až příště:-)