Zářící hvězdy za bílé noci

Anotace: Příběh muže, který je možná ve vězení,možná v psychiatrické léčebně, možná mrtvý, možná sní, volba je jenom na vás.

Zářící hvězdy za bílé noci

1
Najdu takhle moji manželku s mým nejlepším přítelem. Nejdříve střelím ji a pak se otáčím na něj. Chyba. Stočí zbraň mým směrem.
Výstřel. A víte co ten vůl udělá než umřu ? Ne ? HA HA HA.
Vezme ji do ruky !
Ponaučení z téhle bajky ( lidé jsou konec konců taky zasraný zvířata ) zní : BŮH JE DEBIL, ALE MÁ SMYSL PRO HUMOR !

2
Vidím mříže. Takže jsem nejspíš neumřel. Cítím se jako po opici ……. teda aspoň si to myslim, nikdy jsem se neopil. Na cele jsem sám. Naproti vidím další mříže …… další cela. Někdo v ní je. Super, mám souseda. Jelikož jsem v sousedství nový čekám dárkový koš.
…
NIC
Asi marně.
Možná si mě soused nevšiml.
„Ahoj“ zavolám na něj.
Soused se otočí přibližně mým směrem. Vykulí oči.
„Vypadá docela normálně“ říkám si.
A vykřikne „ZABIJTE Ježíše !“
„Už se stalo“ odpovím.
Tváří se poněkud zklamaně.
Už si ho dál nevšímám.
Jelikož slyším kroky, nejspíš dozorce. Kroky se blíží. Od naproti se ozve „ZABIJTE Ježíše !“
Bachař je už o nás „Sklapni Jidáši, kolikrát ti má říkat, že už se stalo“ řekne bach……. není to bachař. Na tváři se mi objevuje překvapený výraz. Sv. Pete mezitím odemyká celu.
Chystám se promluvit, ale zarazím se, něco mi podává. Papírový kalíšek, kapsle na dně.
„Copak chystáte se mě vzít do Matrixu ?“ Odpovědi se nedočkám.
Sv. Pete je na odchodu. Cela zavřená. Hajzl. Tak do sebe kapsle kopnu. Když si říkám že jsem nakonec asi umřel, začnu ztrácet vědomí. „ZABIJTE Ježíše !“ spouští oponu.

3
Jsem v zoo. Probudím se zrovna, když opičák odemyká palmu.
Za ním nervózně pobíhá zebra. Něco křičí. Zní to jako „ZALEJTE Hroznýše !“ Opičák mi něco podává.
Aaaah, datle.
HAM.

4
Znáte tenhle ? Jde takhle pedofil a potká papeže. „Víte kdo je největší fanda černého humoru ?“ zeptá se ho pedofil.
Papež mu odpoví „Ano, je to Bůh.“
No jo, taky jsem se dřív nesmál.
Mickey Mouse odemyká Disneyland. Kačer Donald křičí „ROZBIJTE Hmoždíře !“
„Já vím, Guffy je hajzl .“ děkuju mu.
Dostávám Bon-Bonieru.
MŇAM.


5
Dobrý den. My se vlastně ještě moc neznáme, jmenuju se ……. Srdce odemyká hrudní koš. Plíce mlčí. Dostávám ledvinový kámen.
Moc se mi do něj nechce. Ale máma vždycky říkala „ Srdce je neradno zlobit. “ Tak, šup tam s nim.
…
NIC
Nic se neděje.
Srdci se to nelíbí.
Cítím to.
Odvedli mě k Mozku.
Začnu zdvořile „Zdravím pane Mozku.“
„Pane doktore“ opraví mě Mozek.
„Pán je nóbl“ říkám si.
„Povězte mi všechno“ pokračuje Dr. Mozek.
Tak jsem mu řekl všechno. Řekl jsem mu o mé ženě a mém nejlepším příteli. Řekl jsem mu o sv. Petem a Jidášovi. Řekl jsem mu o opičákovi a zebře. Řekl jsem mu ten o pedofilovi s papežem. Nesmál se. Řekl jsem mu o Mickym a Donaldovi. Řekl jsem mu jak mě k němu přivedlo Srdce a to není radno zlobit. A Dr. Mozek mi rozuměl.

6
„Ty vole, to není žádná sranda! Muži v černém, UFO, telefonovaní na benzince, menopauza, je to jedna velká habaďura! Jsem z toho fakt nasranej.“
„Samozřejmě pane Lincolne, Abe, můžu vám říkat Abe, že ?“
„Jen si posluž.“
„Jen chci říct, že na problém globálního oteplování nemůž………byste neměl takto nahlížet. To je vše.“
„Víš co?“
„Ano, pane prezide ….. Abe?“
„Jdi do Prdele.“

7
To že někdo kejve hlavou neznamená, že vám rozumí.
Další cenná rada do života.
Dr. Mozek se mnou jak folklórně říkajíc – vyjebal.
Víte jak jsem se musel cítit? Já mu povím všechno a on mě nic?! (Řečnická otázka – netřeba odpovídat) Jsem zpátky v čokoládovně, Willy Wonka mě vykrmuje. Umpalumpa mlčí.

8
Domov důchodců, horší než krchov. Bábi Olga se do mě snaží dostat další porci sušenek, je na nich příliš ořechů.
„To bude mít na triku nejspíš kolega Parkins“ neřeknu, ale myslím si to. Od babči je s úsměvem převezmu a hodím ji je na hlavu.
Strýček Tidolf mlčí, protože je pryč. Babička se zlobí. A odvede mě za dědečkem Standou.
„Aaaaah, dědo!“ zajásám.
„Radši pane doktore“ promluví Alzheimer.
„Řekněte mi všechno“ pokračuje.
Je mi jasné, (Divím se, že je mu ne.) že po minulém výstupu mu neřeknu všechno, ale nic. Slova musí nahradit činy. Chytnu ho za kšandy, pořádně je natáhnu a pustím.
PLESK!

Děda spadne na záda.
HA HA HA, BŽUNDA.
Ale tím moje série taškařic zdaleka nekončí, dámy a pánové.
Vytáhnu z dědovy náprsní kapsy tužku. Sednu mu na jeho pivní pupek a začnu mu psát na obličej. Tužka píše červeně. Krásnými tlustými červenými tahy mu na obličej napíšu VŠECHNO NEBO NIC !
Ale ne! Dědův se začal roztejkat. Škoda mého díla.
Bábi Olga se na mě ale už žene ze zadu, vcelku mrštná na svůj věk.
Ale na mě nestačí. Vyhnu se jí rychlostí blesku a utíkám pryč.
Pryč z domova důchodců.
Vybíhám ze dveří.
Už tam na mě čekají.
Mí zachránci, rytíři v zářivé zbroji na bílých koních. Něco na mě křičí.
„Už běžím“ křičím já.
Do obličeje mě zasáhne prudké světlo.
Pád.
Přede mnou se rozprostře noční obloha.
Hvězdy září, zvláštní že za bílého dne.
Bůh je debil, ale má smysl pro humor.