Návštěvnost
Jeden krásný okamžik
Jeden krásný okamžik
„Kde jsou ti nejbližší, když je teď potřebuji?“
Ptal se sám sebe. Seděl na lavičce a sledoval dění okolo sebe.
Maminka, která kárá své dítě, staří lidé procházející se kolem a nahlas se smějící či mladý pár držící se za ruku a při každém okamžiku si dávají polibek. To vše mu připadalo krásné, protože nic takového nezažil. Žádná radost, žádná láska, pouze strach a opovržení.
Nebyl krásný zvnějšku. To věděli všichni a také mu to dávali hlasitě najevo. Nikdo nevěděl, co se skrývá v nitru toho chlapce a co umí dokázat.
Věděli to pouze dva lidé – jeho rodiče. Ti mu sice dávali lásku a bezpečí, ale on se mezi ostatními dětmi a dospělými necítil dobře.
Byla ovšem jedna věc, ve které vynikal. Piáno.
Jednoho dne se konalo velké slavnostní představení ve škole. Vystoupili zde amatérští básníci, ochotníci, písničkáři a mnoho dalších talentů. Když uvádějící ohlásil další jméno, celá školní hala ztichla.
V tu chvíli vystoupil po schodech na pódium a mířil k piánu. Jeho uši slyšely, jak se ostatní posmívají a jeho zrak radši nesledoval jejich výrazy.
„Neposlouchej je“ říkal si pro sebe. „Oni neumí to, co ty, sami by neměli takovou odvahu jako ty.“ Říkalo mu jeho svědomí. Usedl k piánu a přemítal v hlavě svojí oblíbenou melodii, kterou skládal.
Když se jeho prsty dotkly piána, rozezněla se nádherná, ale poněkud smutná melodie. On udával hloubku melodie. On vkládal své pocity, co v tu chvíli cítil, do hraní. Cítil tak obrovskou bolest od ostatních, že se mu smějí, když ho spatří,opovrhují mu ba se ho i štítí a to vše se odrazilo v jeho melodii. Každý v sále teď naslouchal. U některých se v očích objevily slzy.
Dozněl poslední akord.
Ticho.
„Bravo!“ Ozval se ohromný potlesk, že by málem strhl celou halu k zemi. Každý, kdo se mu smál, teď stál a tleskal. Jemu. On si to zasloužil!
Když se podíval do publika, zahlédl v hledišti ty nejdůležitější. Mámu a tátu. Mávali mu, posílali vzdušný polibek, máma plakala a táta jí hrdě držel kolem ramen a v jeho výrazu bylo možno přečíst tato slova. „Jsme na tebe hrdí.“
Při odchodu z pódia na něj každý kýval hlavou. „Jsi borec!“ Ozývalo se.
A závěrem? Jak se píše v jedné knize.
„Nikdy nepodceňujme takové, kteří se nám nelíbí – nevíme, čím nás mohou překvapit a jakou radost nám do našich životů mohou dát.“
Ptal se sám sebe. Seděl na lavičce a sledoval dění okolo sebe.
Maminka, která kárá své dítě, staří lidé procházející se kolem a nahlas se smějící či mladý pár držící se za ruku a při každém okamžiku si dávají polibek. To vše mu připadalo krásné, protože nic takového nezažil. Žádná radost, žádná láska, pouze strach a opovržení.
Nebyl krásný zvnějšku. To věděli všichni a také mu to dávali hlasitě najevo. Nikdo nevěděl, co se skrývá v nitru toho chlapce a co umí dokázat.
Věděli to pouze dva lidé – jeho rodiče. Ti mu sice dávali lásku a bezpečí, ale on se mezi ostatními dětmi a dospělými necítil dobře.
Byla ovšem jedna věc, ve které vynikal. Piáno.
Jednoho dne se konalo velké slavnostní představení ve škole. Vystoupili zde amatérští básníci, ochotníci, písničkáři a mnoho dalších talentů. Když uvádějící ohlásil další jméno, celá školní hala ztichla.
V tu chvíli vystoupil po schodech na pódium a mířil k piánu. Jeho uši slyšely, jak se ostatní posmívají a jeho zrak radši nesledoval jejich výrazy.
„Neposlouchej je“ říkal si pro sebe. „Oni neumí to, co ty, sami by neměli takovou odvahu jako ty.“ Říkalo mu jeho svědomí. Usedl k piánu a přemítal v hlavě svojí oblíbenou melodii, kterou skládal.
Když se jeho prsty dotkly piána, rozezněla se nádherná, ale poněkud smutná melodie. On udával hloubku melodie. On vkládal své pocity, co v tu chvíli cítil, do hraní. Cítil tak obrovskou bolest od ostatních, že se mu smějí, když ho spatří,opovrhují mu ba se ho i štítí a to vše se odrazilo v jeho melodii. Každý v sále teď naslouchal. U některých se v očích objevily slzy.
Dozněl poslední akord.
Ticho.
„Bravo!“ Ozval se ohromný potlesk, že by málem strhl celou halu k zemi. Každý, kdo se mu smál, teď stál a tleskal. Jemu. On si to zasloužil!
Když se podíval do publika, zahlédl v hledišti ty nejdůležitější. Mámu a tátu. Mávali mu, posílali vzdušný polibek, máma plakala a táta jí hrdě držel kolem ramen a v jeho výrazu bylo možno přečíst tato slova. „Jsme na tebe hrdí.“
Při odchodu z pódia na něj každý kýval hlavou. „Jsi borec!“ Ozývalo se.
A závěrem? Jak se píše v jedné knize.
„Nikdy nepodceňujme takové, kteří se nám nelíbí – nevíme, čím nás mohou překvapit a jakou radost nám do našich životů mohou dát.“
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.