Green Star - Kdo jsi ty, kdo jsem já?

Green Star - Kdo jsi ty, kdo jsem já?

Anotace: Prolog a první kapitola.

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

 

Prolog

„Je to dcera.“ Oznámila žena, která právě porodila, do telefonu svému muži a nejbohatšímu člověku ve městě.
„Hm. Jak vypadá?“
„Má světlé vlasy, modré oči. Krásné dítě.“
„Dobře. Bude to princezna tohohle města.“
„Mám ji obléct ten růžový overal od Diora, nebo ten bílý Chanel?“
„Růžový. A ať ji všichni vidí. Pošlu pro vás limuzínu.“

Zavěsil a ona se podívala na malý uzlík ve své náruči. Na maličký okamžik jako by pocítila záblesk čehosi, co by se dalo nazvat láskou.
Co jsem ti to provedla, ty maličká... Proběhlo jí hlavou. Ale zmizelo to.
„Nemůžu a nechci tě milovat.“ Řekla tentokrát nahlas. Pak zakřičela, až se dívenka probudila a začala vyděšeně plakat.
„Herietto! Vezmi si to dítě a odnes ho!“
Chůva, přítomna i v porodnici, aby se o mimino nemusela starat paní, přiběhla a odnesla novorozeně. Matka si oddechla. Porodila ji, víc po ní nikdo nemohl chtít. Ať si ji vychová chůva, kterou za to platí.

Tak začal život malé Viktorie.

 

 

 

 

1.

„Tak ji prodej! Prodej ji, když jsem tak nemožná a ona tak cenná! Já už to nechci poslouchat! Už nechci!“
Tori vyběhla z kanceláře svého otce, za jeho výhružného volání „Viktorie! Okamžitě se vrať!“ a na schodech se skoro srazila se svou matkou. Aniž by jí cokoliv vysvětlovala, proklouzla kolem ní, pak přeběhla velkou vstupní halu jejich rodinného sídla a teprve když za ní zaklaply vchodové dveře, vydechla a dala průchod slzám.
Šla do stáje. Ta patřila jejímu otci, stejně jako dům, mnoho přilehlých pozemků, akcie, dvě velké firmy a spoustu dalších věcí. Jako třeba tituly a prestiž jeho jména.
Tori byla prostřední ze tří dětí a jediná dcera. Už když se narodila, bylo jasné, že ona bude vyjímečná – nebo to alespoň její rodiče vždy tvrdili. Když byla malá, tak jí říkali, že je lepší než ostatní a oni ji mají nejradši na světě... Ale jakmile trochu vyrostla, tak se ta věta změnila. Zněla teď: „Ty musíš být lepší než ostatní a když budeš, tak tě budeme mít rádi.“. Ona být vyjímečná musela a měla to sama chtít, vždyť přece byla Priceová... Viktorie Laureen Priceová, něco jako princezna v tomhle městě. Nesnášela to.
Jejího koně, kobylku jménem Golden Bar, jí koupil otec přes šesti lety, jako odstávče. To bylo Tori čtrnáct. Chtěla ji, milovala ji už od chvíle, kdy viděla malé žluté hříbě s krásnou hvězdičkou, jak škádlí o něco většího rezavého hřebečka a pak mu vždycky uteče do bezpečí k mámě.
Byla to nádherná, ušlechtilá klisna QH s nejlepším rodokmenem široko daleko (jak jinak),
s nejlepšími předpoklady do sportu, na výstavy i do chovu. Tori jí říkala Bára. Nejradši s ní jezdila na vyjížďky do hor, které obklopovaly jejich městečko, tam nemusela přemýšlet o tom, zda na další soutěži získá první místo a otec ji pochválí, nebo nezíská a dostane přednášku o tom, že MUSÍ vyhrávat. Nesnášela soutěže, nesnášela sáhodlouhá kázání od rodičů a nejvíc ze všeho nesnášela tu podmínku. A neustálou hrozbu, že když se nebude opravdu snažit, půjde Golden Bar z domu,
k někomu, kdo si ji na rozdíl od ní zaslouží.
Naštvaně nakopla sloupek ohrady. Snažila se! Kdyby to tak chtěl někdo vidět...
„Zase rodiče?“ Stoupl si vedle ní jeden ze stájových pracovníků. Byl pro ni kamarád, jeden z mála.
„Řekla jsem mu, ať ji prodá...“
„Cože? Ale Tori... Ty bys přece bez Báry nemohla být. Patříte k sobě.“
„Já vím, Chrisi, ale proboha, zkus si to chvíli snášet! Otec mě pořád vydírá, už nevím, co mám ještě dělat! Mám Bar ráda, nechci aby odešla... Na druhou stranu, až tu nebude, tak už mě tu taky nebude nic držet...“
„Tori...?!“
„Vezmu ji ven. Už tu dneska nechci vůbec být.“
„Tori... Já...“ Její kamarád se zatvářil velmi omluvně. „Je mi to moc líto, ale tvůj táta... Zakázal nám, abychom tě pouštěli pryč. Prý... Prý máš trénovat na ten šampionát...“
Stála, mlčela a dívala se na něj. Jeho slova jí vzala vítr z plachet. Kolikrát už ji takhle viděl... Smutnou a zničenou... Ty její oči bez radosti, bez naděje...
„Mrzí mě to...“ Řekl tiše.
„Tebe nemusí. Co zmůžeš... Nemůžu tu být. Kdyby se na mne otec ptal, nic mu neříkej.“
Odešla do hor sama, když nesměla s kobylkou.
Díval se za ní. Měla pravdu, co on mohl dělat? Rád by jí pomohl. Ale jak? Copak mohl něco říct jejímu tátovi, copak mohl vynadat její mámě, že se za svou dceru nikdy nepostaví? Domluvit jejím bratrům, kteří byli sami rádi, že nějak bojují...? Ne, nemohl udělat nic. Přesto, že to věděl, zamrzelo ho to pokaždé znovu, když se tohle dělo...

 

Šla rychle, bez přestávek a bylo jí jedno, kam jde. Na hory byla zvyklá, žila tu od narození a utíkala sem tak často, že možná znala ten pro mnohé náročný terén lépe, než podlahu v jejich domě.
Šla dlouho, možná by se nezastavila vůbec – chtěla utéct a už se nevrátit – kdyby prakticky nenarazila do dřevěné, červenou barvou natřené ohrady pro koně.
To ji vytrhlo ze zamyšlení. Přemýšlela o tom, co bude dělat se svým životem, až její otec prodá její kobylku, o tom, jak dlouho už žije v tom luxusním vězení, o tom, co by chtěla a nesmí chtít...
Teď se ovšem zarazila, překvapeně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.
Ani nevěděla, kde přesně je, ale každopádně došla až k vedlejšímu ranči. Neznala ho, jen matně tušila, že krom stáje jejího otce v okolí ještě jsou nějaké další – přátelství s cizími koňáky měla přísně zakázané a na soutěžích stíhala registrovat pouze rodiče, kteří jí nedali na chvíli pokoj.
Bylo to zvláštní místo. Ranč uprostřed hor?
Stáj Priceových ležela na planině pod kopci, ne přímo v horách a pokud Tori věděla, všechny stáje to tak měly. Patrně až na tuto. Byla tu sice malá rovina, kde stál dům a stáj, ale výběhy už byly v kopcích a koně, kteří se hned vydali podívat na neznámou návštěvnici, měli spíše životní podmínky kamzíků...
Krom několika krásných zvířat k ní zamířil ještě někdo. Chlapec nejspíš jen o málo starší, než ona sama – všiml si jí už když přicházela, ale ona o něm zatím nevěděla.
„Hej, děvče! Copak tu...?“ Ztichl v půlce věty, když se k němu neznámá otočila a on uviděl její tvář. Rázem jeho oči ztvrdly. „Proboha, co ty tady děláš? Co tu chceš?“
„Já... Já jsem jenom... Vlastně nevím, jak jsem se sem dostala... Nechtěla jsem nic provést...“
Měla už zase na krajíčku. Nevěděla totiž, co se děje, jako by něco šlo mimo ni. Zřejmě tu nebyla vítána., chlapec ji poznal, musel tu být tedy i důvod...
„Jsi Viktorie, že jo?“ Zjemněl trochu jeho hlas – přece jen, když ji tak viděl, byla to jen vyplašená holka, žádný nepřítel. „Viktorie Priceová?“
„Mám radši, když mi lidi říkají Tori...“ Odpověděla nejistě.
„Hele, ty Tori, a tobě nepřijde nic zvláštního na tom, že tu teď jsi a mluvíš se mnou?“ Usmál se pobaveně chlapec.
Zavrtěla hlavou a upřela na něj velké modré oči. Ty měla jediné po otci, jinak velmi připomínala svou matku.
„Jsi přece Priceová... Ježíši holka, ty vůbec o ničem nevíš??“
„Asi ne... Nevím...“ Rozpačitě sklonila hlavu. Připadala si jako štěně, které někdo za něco plísní.
Bylo mu jí líto. Vypadala ztraceně, nejistě a křehce. Asi ji chovali doma v bavlnce. Co hledala tady, na mnohem krásnějším, ale také drsnějším místě, než byla přepychová vila v údolí?
„Tori, jak ses sem vlastně dostala?“ Zeptal se. „A jinak, já se jmenuju Joe. Měl jsem se představit hned na začátku, vždyť jsi přece dáma. Kolik ti je vůbec let? Jak to, že teď nejsi dole v tom vašem sídle s rodiči?“ Už nezněl nijak drsně a otázky, ačkoliv byly přímé, Tori nijak nezraňovaly. Neptal se, aby ublížil. Jen chtěl vědět.
„Dvacet... Je mi dvacet... Prostě jsem chtěla pryč, už to tam nemůžu vydržet... Nesnáším to, být já. Chtěla bych prostě zmizet.“
„Máš dobrýho koně.“
„Ona vlastně patří otci. Asi ji prodá. Pak už mi nezbude vůbec nic.“
„Viděl jsem tě s ní minulý měsíc na závodech. Byla jsi hrozně nervózní. Ta kobyla chodí sama, ale ty jsi na ní seděla jako prkno. Proč do toho nedáš víc citu? Bylo na tobě vidět, že talent máš, ale něco ti brání...“
„Hm... Golden Bar je vyjímečná kobylka, ale já nejsem vyjímečná. Musím být. Právě proto o ni asi přijdu, nejsem dobrá, nezasloužím si ji. Táta do mne pořád valí co všechno musím dokázat a ono mi to nejde.“
„Počkej, neřekl jsem, že bylo vidět, že talent máš? Jestli ti rozumím, tak to asi nemáš doma jednoduchý.“ Odmlčel se a pak váhavě pokračoval: „Tori, tady bys vůbec neměla být. Moje rodina na tebe nebude milá. Víš, kdysi nám patřily taky pozemky v údolí, náš ranč tam byl dlouhé roky... Než přišla tvoje rodina. Všechno nám tehdy vzali...
Museli jsme se odstěhovat sem do hor a tady je život mnohem těžší. Můj táta byl ještě kluk, když se to stalo a potom se musel dívat, jak se tu jeho táta udřel k smrti.
Když před několika lety potřeboval s něčím pomoci, obrátil se na tvého otce, myslel si, že uzavře smír, když mu řekne, co se tehdy stalo. Ale tvůj otec se mu vysmál a nepomohl nám. Vím, že není fér soudit tebe podle činů tvých rodičů. Ale tady to tak bude.“
„Nikdy mi o tom neřekli. Je mi moc líto, co způsobila moje rodina té tvojí... Oni se tak zle chovají ke všem. I ke mně, protože já bych měla být něco, co nejsem. Kdybych si mohla vybrat, Joe, kdybych dostala možnost si vybrat, nikdy bych se nenarodila jako Priceová. Znám tě teprve pár okamžiků a už teď ti závidím tvůj život a vyměnila bych si ho s tebou...“
Podíval se jí do očí a ona neuhnula. Zvláštní byla rozhodně.

„Budeš muset přesvědčit mou rodinu, že nejsi jako tvůj otec.“ Řekl po chvíli ticha. „Já ti to věřím. Jestli chceš jít touhle cestou, ukážu ti stáje a svůj domov. Třeba tu najdeš to, co hledáš. Jestli je to pro tebe příliš těžké, vrať se do údolí. A pak už se sem nikdy nevracej zpátky.“
„Nic nemůže být o moc horší než to, co žiju teď.“
„V tom případě... Vítej na ranči Green Star, princezno. Nemáme toho moc, ale na to, co máme, jsme o to víc hrdí. Tohle je můj kůň,“ Ukázal na velkého, statného hnědáka s úzkou, velice pravidelnou lysinou. „jmenuje se Happy Monday. Narodil se v pondělí, kdy se otci podařilo zastřelit pumu, která nás ten rok připravila o dvě hříbata, tak proto.
Ta rezavá koule vedle, to je Sharia, brzy se jí má narodit hříbě. Ta druhá ryzka, s tou hvězdou, se jmenuje Conny Bonanza, nejšikovnější a nejhodnější kůň, co znám.
Tohle trio je nejzvědavější. Když se podíváš dál, uvidíš ještě čtyři kobyly s hříbaty, támhle pod stromama. Je tam Happyho matka Moonlike, red roan, letos s hnědým hřebečkem. Pak ty dvě plavky, ta víc zlatá, to je Golden Hanna, myslím, že je nějak příbuzná s tvou kobylou. Letos má zrzavou klisničku. Druhá se jmenuje April, má palomino hřebečka. A ta poslední kobyla blue roan, to je Black Magic, má stejně barevného hřebečka a patří mojí sestře. Ale nejsou to všichni naši koně. V té ohradě tady napravo jsou mladí, ročci, dvouletci a tříletci, těch je tu asi deset. Vzadu za domem jsou ještě dvě ohrady pro klisny a valachy, a v jedné máme dva hřebce. No, a ve stáji taky není prázdno...“
„Je to tady krásné, Joe. Můj otec má sice koní kolem stovky, ale žádného nemá rád.“
„Ty máš ale svou kobylku ráda.“
„Nikoho nemám radši než ji. Jsem s ní hrozně ráda, protože s ní můžu být jaká chci a je to
v pořádku. A nemusím myslet na všechny ty věci. Jenže třeba teď mi otec zakázal jenom tak s ní být. Stojí doma ve stáji a já jsem tady bez ní, protože s ní prý smím jen efektivně pracovat – jinými slovy, když mě bude trenér drilovat v hale, tak je to využitý čas. Jinak ne.“
„Zvláštní...“ Zdálo se, že chce Joe ještě něco dodat, ale pak jako by si to rozmyslel. „Tak pojď.“ Postrčil Tori před sebe a vydali se dolů ke stáji.

Měla trochu strach. Bylo to zvláštní místo, kde vůbec nebyla vítána a kde se nejspíš dočká jen nenávisti... A přesto teď šla za chlapcem, kterého znala ani ne hodinu, do cizí stáje, k cizím koním, když doma na ni čekala Bára... Jenže s ní stejně nemohla být. Při představě, že teď není tady, ale
v hale, byť se svou zlatou láskou, se jí udělalo mírně zle. Měla dva trenéry a otce a všichni tři se vyžívali v neustálém drilování a předhazování chyb. Mohla se snažit jak chtěla, nikdy to nebylo dost. Nesnášela to. Ovšem když její otec byl i schopen jednoho trenéra vyhodit, protože se mu zdálo, že je na ni moc mírný... Co mohla čekat.
„Pojď, princezno. Ukážu ti osazenstvo stáje. Nelly, nesmíš!“ Okřikl Joe trojbarevnou fenku, která se vyřítila s hlídacími úmysly a otevřel vrata do stáje dokořán.
Byla to celkem malá, ale pěkná stáj, s čistými boxy, vzdušná a světlá, útulná, na rozdíl od obrovského, fabriku připomínajícího komplexu jejího otce, kde ani smítko prachu nemělo na zemi místo. Tady stálo uprostřed uličky kolečko s hnojem, čekající na vyvezení, u jednoho z boxů leželo na zemi sedlo a přes něj přehozená uzdečka, v rohu byl povalený kýbl a v něm spala černá kočka, nebylo zameteno... A jí se tu okamžitě zalíbilo.
„Je tu deset boxů a doma máme čtyři koně, Tori.“ Vyrušil ji opět z myšlenek a ukázal k boxům.
V tom, před kterým se válela výstroj, stála hezká strakatá kobylka.
„Je to paint, chestnut tobiano a jmenuje se Jean Henn O'Lena. Patří bráchovi, jsou jí teprv čtyři roky. Mladá, ale hodně šikovná. Tady vedle je Wild West Hero, tátův valach. Je z našich koní nejcennější, protože s ním táta závodil.“ Ukázal na koně černého jako noc, bez jediného světlého chlupu, s bohatou hřívou a přátelskýma očima.
„Ten je ale nádherný...“
„To je – a taky to o sobě moc dobře ví. No a tady to je poník naší nejmladší sestry, kobyla, říká jí Choco.“ Pohladil zvědavou hnědou poničku, která už loudila pamlsky. „Říkám, že ji pěkně rozmazluje. Ale umí s ní už hodně věcí. Nakonec, její koník, její práce.“

Zatím, co Joe se ještě bavil s malou zvědavou hnědkou, Tori přešla kolem prázdných boxů a v tom posledním, hned u dveří ven, uviděla stát posledního koně.
Stála a nemohla se přestat dívat na tu kobylku, která se šklebila způsobem naznačujícím „přibliž se ještě kousek a je po tobě“, uši dozadu, zuby vyceněné, oči vzteklé a nepřátelské.
„Nechoď k ní, děvče. Ublížila by ti.“ Ozval se klidný, rozvážný hlas. Takový, který nemůže patřit zlému člověku. Otočila se. Ve dveřích stál Joeho táta, rančer. Opíral se o rám dveří, na sobě džíny a kostkovanou košili, samozřejmě klobouk, boty od bláta, ale ve tváři mír a úsměv.
Nepřestal se usmívat ani pak, když uviděl její tvář. Poznal ji, jistě, každý v tom kraji by ji podle obličeje poznal.
„Ty jsi dcera Theodora Price.“ Nezněl překvapeně, ani rozzlobeně, prostě to jen konstatoval.
„Ano, pane. Jmenuji se Tori... Tedy vlastně Viktorie, ale to zní hrozně vznešeně...“
Nevěděla pořádně co říká, jak byla nervózní.
Starý rančer střihl očima ke svému synovi.
„Ona o ničem neví.“ Řekl Joe.
„Omlouvám se za všechno, co vám můj otec způsobil...“ Řekla Tori.
Rančer se usmál, udělal dva kroky a podal dívce ruku.
„Ty se nemusíš omlouvat, nebyla jsi ještě ani na světě, když se to stalo a je mi jasné, že s takovým člověkem, jako je tvůj otec, doma ustláno na růžích nemáš. Není pro mne překvapení vidět tě v naší stáji. Hledáš místo, kde tvoje srdce nalezne klid?“
„Asi... Já nevím. Zabloudila jsem sem. Nechci se vracet domů. Nejsem to, co znáte ze všech těch závodů.“
„No, Tori,“ Usmál se laskavě rančer. „Já na těch závodech vídal dost nešťastný děvče a hodně dobrýho koně. A myslím si, že tak to taky je. Tvůj táta tě předpokládám nutí závodit a hlavně vyhrávat, abys dostála svýmu jménu, že?“
Tori jen sklopila oči.
„Tady se toho nedočkáš, Viktorie. Ovšem budeš muset ukázat, kdo doopravdy jsi. A pokud jsi opravdu jiná, než zbytek tvojí rodiny, najdeš tu přátele. Můžeš sem chodit a pomáhat s prací, můžeš se učit. Nečekej, že to bude jednoduchý. Copak já, jsem už starej chlap, chápu hodně – ale moje děti ještě tvýmu tátovi neodpustily. Překonej to, a může klidně patřit mezi nás. A nemusíš mi vykat, moje jméno je Harry, Harry O'Donnell.“
„Děkuji. Vážím si téhle šance.“
Harry přikývl a mrkl na ni. Potom se podíval na syna: „Je potřeba odvést ven ty koně a uklidit po nich.“ S tím odešel.
„Vezmeš Westa, odveď ho do výběhu nalevo za stájí. Ohlávku samozřejmě sundej.“ Podal jí Joe vodítko a šel po své práci.
Konečně uviděla zbytek pastvin. Terén to byl náročný, ale divoký a krásný. Cítila se mnohem šťastnější, než dole v údolí. Uprostřed přírody držela na vodítku hodného, poslušného koně a mohla se jen tak dívat kolem sebe... A nebo pomoci ve stáji, došlo jí a pustila koně, aby se mohla vrátit
a ukázat, že práci kolem koní dělá ráda.

„Kdo je ta kobyla?“ Zeptala se konečně, když z Joem vyklízeli boxy.
„Jmenuje se Chilli Gin Bonanza.“
Chlapec se neměl k tomu, aby řekl něco víc. Ale Tori byla zvědavá.
Očima zabloudila k jejímu boxu, klisna tam stála ve střehu, připravená na cokoliv.
Nebyla bázlivá, byla naštvaná.
„Je dost drobná a světlá...“ Poznamenala a vrátila se k plnému soustředění na přebírání podestýlky.
Byl to vcelku laskavý popis. Kobyla byla na své plemeno, QH, malá a subtilní. Byla palomino, ale namísto zářivě zlaté, jakou se pyšnila třeba Toriina Bára, jí příroda nadělila jakousi špinavě béžovou, nevýraznou barvu, jdoucí místy až do šedé. Velká lysina na rovné, vcelku pěkné, hlavě zasahovala přes jedno oko, to bylo, stejně, jako na druhé straně, hnědé. Klisna neměla moc bohatou hřívu a ocas a celkově působila dojmem poněkud nepovedeného odchovu...
„Hm... Jo, je dost ošklivá. Nic o ní nevíme. Jednoho dne se prostě objevila v našem stádě. A ve schránce byl jenom papír s načmáraným jménem a tím, že si ji můžeme nechat. Někomu byla na obtíž, což ani není tak těžký pochopit. Mělo by jí být šest, nic neumí, nebo to alespoň tak vypadá
a jak se chová, to vidíš sama. Otevři box a půjde po tobě. Na vteřinu se podívej jinam a už ji schytáš. Já osobně jí říkám Schíza, nebo taky Bestie.“
Odmlčel se, a potom smířlivěji dodal: „Ale určitě taková není od přírody, někdo jí musel hodně ublížit. Zůstane tady. Jen zatím nevíme, jak si s ní poradit, co si s ní počít...“
„Nemohla by mít hříbě?“ Zeptala se a tak nějak ji bodlo u srdce za tu kobylku...
Zavrtěl hlavou: „Je tady už rok. Byla u hřebce na všech říjích. A nic.“
„Chudinka...“
„Počkej, až s tebou taky vyrazí futra u dveří...“ Zašklebil se Joe a velice živě si připomněl modřiny různé velikosti a stáří, které naštěstí přes košili a džíny nebyly vidět. Ukázal své společnici aspoň přepychový otisk koňských zubů na paži. To včera zase prohrál sázku s bratrem a musel u klisny uklízet on.
„Parádní tetování...“ Zasmála se.
„Myslím, že ti ráda zařídí podobné...“

Jejich žertování bylo ukončeno, když do stáje vpadla jedna ze dvou Joeho sester.
„Joe! Kolikrát jsem ti říkala, abys ty svoje špinavý hadry neválel...“ V půlce věty si všimla, že její bratr není sám. „Prokrista, to je přece... Copak tu děláte, mylady, snad se váš papínek nerozhodl, že si tu zařídí třeba letní sídlo, nebo další fabriku?“ Sarkastický tón pak rázně přešel v nefalšovaný vztek: „Co to má sakra znamenat!? Nemůžete nám dát pokoj? Co tu chceš, ty jedna barbínko z lepší společnosti?!!“
„Tori, tohle je moje sestra Tiffany. Tiffany, táta si nepřeje, abychom ji vyhazovali. Přišla náhodou, nemá zlý úmysly.“

Stály tam proti sobě, ty dvě dívky z tolik odlišných světů.

Tiffany měla ruce v bok a nasupeně oddechovala, aby se uklidnila. Zelenooká, se záplavou sytě rezavých kudrnatých vlasů, byla jedinou připomínkou irského původu této rodiny. Byla krásná
a divoká úplně stejně, jako horská příroda, její domov. Také jí bylo dvacet let. Už pět let se starala
o domácnost poté, co její matka zemřela. Stalo se to i proto, že neměli peníze na lepší lékařskou péči, když onemocněla – a tady, v těchto končinách Colorada, v odlehlém městě, jemuž v podstatě vládl nenáviděný podnikatel Price, jim opravdu výdobytky dnešní doby, jako sdílení na facebooku, nepomohly. Právě o půjčení peněz tehdy Harry O'Donnell žádal, právě tomu se Theodor Price vysmál...
Zatím, co Tori ve svých patnácti vůbec nevěděla, co obnáší svět a jediné, co musela – alespoň tedy podle Tiffany – řešit, byl její jezdecký talent, tady na ranči stejně stará dívka seděla u svojí mámy
až do poslední chvíle. Tady jí slíbila, že pomůže otci, bratrům a mladší sestřičce všechno zvládnout. Tady probrečela čtyři a půl měsíce, noc co noc, než se jí podařilo vzchopit se doopravdy...
A teď se na sebe dívaly? Co ta holka, ta dceruška z bohaté rodiny, co vůbec mohla vědět o životě? Tiffany z ní bylo špatně. Z těch modrých, rádoby nevinných očí a plavých vlasů zapletených do nemožně uhlazeného a složitého účesu (nejspíš na to měla zvláštní četu vizážistů), z toho, jak tady ta holka stála a nevěděla vůbec o ničem, z jejích značkových hadrů...

„Nenávidím tvoji rodinu, tvého zkurveného otce a tebe taky.“

Tori se na tu zvláštní dívku dívala s podivným respektem a strachem. Byla tak syrová a opravdová, jako ty hory. Malá a hubená, v roztrhaných džínách a mikině s fleky od trávy, ale už od pohledu neuvěřitelně silná. Připomínala jí kočku. Nemohla říct, že by se jí nelíbila, i když se na ni velmi mračila. Ty oči... Jadeitově zelené oči šelmy, ale za vztekem, co cítila teď, kolik tam bylo ukryto smutku a bolesti... Tori to dokázala vidět. Kdo ví, co se téhle rodině ještě stalo, o čem ona neví...
S čím asi tahle dívka žije... Co musela překonat? Nevěděla a nemohla to vědět. Ale v tu chvíli pocítila obdiv a jediné, co si přála, bylo být jako ona. A nešlo zdaleka jen o tu tvrdost
a houževnatost, která byla vidět...

„Tak to máme, Tiffany, asi mnoho společného.“

Zrzka se na okamžik přestala mračit, pak se otočila na podpatku svých jezdeckých holínek a zmizela pryč.

„No, tak to byla moje sestra číslo jedna. Tori... Jestli tu chceš s námi být, musíš pár věcí vědět. Zaprvé, naše maminka je mrtvá, je to pět let a bohužel to má co do činění s prosbou táty k tvému tátovi a výsměchem, co sklidil. Tiff se od té doby snaží mámu zastoupit a držet rodinu, je to strašně těžké pro nás všechny, ale pro ni asi nejvíc. Zadruhé, když říká, že tě nenávidí, taky si to myslí, nedělá si z tebe srandu. Zatřetí, chceš-li najít někoho, kdo ti řekne narovinu cokoliv zlého i dobrého, je to ona, koho hledáš.“
Na chvíli ztichl a očima pátravě zkoumal Toriinu tvář.
Její výraz mluvil za vše. Cítila tak obrovskou hanbu za to, čí je dcera... Bylo jí do pláče a nejradši by objímala toho chlapce, co k ní byl tak milý i přes to všechno, jeho moudrého a spravedlivého tátu, i jeho silnou sestru, která měla všechny důvody ji nenávidět...
„Joe...“ Chtěla něco říct, ale nemohla... Nebylo co... Natáhla ruku, aby mohla chytit a stisknout tu jeho. Aby věděl, že jí to není a nikdy nebude jedno.

Snad několik minut se na sebe jen dívali, než stáhla ruku zpátky a on opět promluvil.

„Mám ještě bratra, ten je z nás nejstarší. Jmenuje se Tom. Mohla bys ho znát ze soutěží.“
Vzpomněla si – ano, to jméno už slyšela, dokázala si i matně vybavit vysokého, hubeného chlapce
s vážnou tváří, smutnýma hnědýma očima a plavými vlasy, na strakaté klisně... Detailní popis jeho tváře jí utkvěl hlavně proto, že slyšela všude v zázemí skupinky děvčat, jak ho obdivují. A zdaleka ne jen proto, že byl opravdu dobrý jezdec.
„Tom netrpí nedostatkem dívek. Ale má radši práci s koňmi, než zábavu s děvčaty.“ Podotkl Joe.
„Kolik je vlastně tobě let, Joe? Nejsi o moc starší, než já, že?“
„Dvacet tři. Tomovi je pětadvacet, Tiffany je stejně stará, jako ty... No a naše nejmladší sestřička,
té je teprve jedenáct. Anabell... Ztratila mámu moc brzo. A s ní i dětství. Je ještě tak malá...“

Později ten den zahlédla Tori malou Anabell, jak na své poničce ujíždí do lesa. Byla to holčička jako andílek, podobná nejstaršímu ze sourozenců, ale vlasy měla světlejší a až do pasu dlouhé... Dítě krásné jako obrázek. Na vteřinu jí prolétlo hlavou, že takhle asi měla vypadat dcera jejích rodičů, ale hned by si za to nafackovala. Ne, to by té malé nepřála.


Ona sice neztratila mámu, ani tátu... Ale její srdce mělo pocit, jako by je vlastně neměla nikdy. Neměla ve vzpomínkách moc společných chvil, které by stály za vyprávění... Ona a její dva bratři, starší Vincent a mladší Tobias, byli vychováváni spíš pomocným personálem jejich sídla, než rodiči. Měli chůvu Heriettu, schodou náhod (anebo možná ne) se stejně jmenovala i jejich neuvěřitelně líná želva čtyřprstá, měli domácí učitele, soukromé trenéry... Ale zájem rodičů se smrskl do pár vět, které si stihli občas vyměnit ráno, nebo večer. A že ty věty zpravidla zněly: „Viktorie, jak je možné, že se ani trochu nesnažíš pracovat na sobě a děláš nám jen ostudu? Ta klisna by chodila lépe i pod malým děckem, než pod tebou!“, „Vincente, doufám, že na zítřejším mistrovství v ragby dokážeš, že jsi syn svého otce!“ a „Tobiasi, od zítřka budeš mít lekce krasobruslení každý den, slečna Flybottová není spokojena s tvou technikou, takže na ní koukej zapracovat!“.
Dokonce ani oni, jako sourozenci, k sobě moc blízko neměli, bojovali sami za sebe, každý se snažil jen přežít...
Tori záviděla staršímu bratrovi. Byl o rok starší, právě oslavil dvacáté první narozeniny, sbalil si věci a svou přítelkyni Adele, kterou do té doby musel před rodiči tajit, a odstěhovali se až do sousedního státu. Spálil za sebou mosty. Tolik mu přála štěstí, i když nikdy nezažila tu pravou sourozeneckou lásku... A tolik si přála moci udělat totéž... Jenže zaprvé ještě nebyla plnoletá
a zadruhé... Vincent si během studia a tréninků ragby, kterého teď ihned nechal, dokázal ještě najít práci a ve firmě si domluvit místo i tam, kam se odstěhovali. To by Tori nedokázala. I studium jí šlo špatně, protože byla vyčerpaná neustálou snahou být dobrá a přitom přežít... Nevěděla, jestli je tak slabá, na rozdíl od ambiciózního Vincenta, který si prostě šel za svým, a flegmatického Tobiase, který na rodiče odjakživa kašlal, proto, že je dívka, nebo proto, že je to prostě ona.
Jediná řešila to, že je pro své rodiče nejspíš zklamáním... Jedinou ji to trápilo natolik, že kvůli tomu nemohla spát a soustředit se na učení. Čímž dělala ještě mnohem víc chyb a byla to potom ona,
na koho se křičelo, komu se dávalo najevo znechucení a nepřízeň...

„Přijdeš znovu?“ Zeptal se jí večer Joe, když sedlali koně na cestu do údolí. Slunce už se sklánělo nad obzor, byl čas, aby nejeli potmě a dívka si mohla zapamatovat cestu...
„Přijdu. Je to tady tak úžasné, že bych nejradši ani neodcházela...“
Dotáhla tmavě hnědé klisně, jménem Iris Bonanza, podbřišník. Byla to jedna z klisen, co ten rok neměly hříbě, laskavé, citlivé zvíře s pár bílými chlupy na čele a dokonale jednolitou, lesklou barvou na zbytku těla.
„Musíš se přece postarat o svou šampionku.“ Připomněl jí chlapec.
Oba se lehce vyšvihli do sedel, Tori si upravila třmeny, nastavené nejspíš na malou Anabell,
a vyrazili na cestu. Stezka to byla jiná, než kterou sem zabloudila, trochu strmá, ale moc pěkná. Koním nečinilo žádné problémy sestupovat po kamení, byli na to zvyklí. Tori nemusela klisně skoro vůbec říkat, co má dělat, dělala všechno automaticky, a tak se víc soustředila na okolí. Nemohla riskovat, že až bude chtít ranč znovu najít, nepovede se jí to!
Dorazili dolů, kousek od stájí jejího otce, zrovna při západu slunce.
„Zítra.“ Řekla jen, když upevnila otěže k sedlu – zpátky šla klisna bez jezdce sama za Happym.
„Budu se těšit. Dobrou, princezno.“ Usmál se na ni a pak se s koňmi vydal zpátky domů.

Autor genca, 06.12.2013
Přečteno 302x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter