Green Star - Báro, Tori, Tiffany...

Anotace: Druhá kapitola povídky.

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

 2.
Vklouzla do stáje a doufala, že tam nikdo nebude. Ovšem opak byl pravdou.
„Tori, můj bože, kdes byla tak dlouho?“
Chris, čekal tu na ni celou tu dobu. Teď se k ní rozeběhl a chytil ji za ruce, šťastný, že je v pořádku zpátky. Tak často mluvila o tom, že by tu radši nebyla... Bál se, že jednoho dne ji uvidí naposledy, že se z jedné takové vycházky už nevrátí...
„Bál jsem se, že... Tori, tvůj otec se mě šestnáctkrát byl zeptat, jestli nevím, kde jsi...“
„A TEĎ JE TU POSEDMNÁCTÉ!“ Zaburácel hlas jejího otce tak, že se koně v boxech polekali a Tori i její kamarád nadskočili nejmíň čtvrt metru do vzduchu.
„Takže mladá dámo, tohle je naposledy, NA-PO-SLE-DY, co jsi odsud takhle utekla! Co si o sobě vůbec myslíš, ty zatracená, malá, neschopná holko?! Co si myslíš, že ti koupím koně a ty na něj potom budeš kašlat?!!“
„Chtěla jsem s ní jet ven. Zakázal jsi mi to.“
„NEBUDEŠ SE S TOU KOBYLOU FLÁKAT NĚKDE PO VENKU! Máš tu halu! Máš trenéry! Ale ne, ty na to všechno kašleš, protože si chceš jenom vozit zadek někde v lese, jako, jako nějaká rekreační jezdkyně! Proto jsem ti koně nekupoval, je ti to jasné?! Kolikrát ti to ještě budu vysvětlovat, než to do té hlavy konečně dostaneš?!! Máš ji proto, abys s ní mohla vyhrávat!“
„Já ale nechci soutěžit! Nechci vyhrávat! Mám Báru ráda, chci s ní prostě být!“
„Tak poslouchej, Viktorie! JÁ jsem tvůj otec. JÁ ti platím školu, JÁ živím tvého koně i tebe, takže TY mě budeš poslouchat. Je mi fuk, co chceš. Jednou jsi moje dcera a budeš se podle toho chovat! Co to je za kecy, já ji mám ráda, sakra?! Kobyla je šampionka, ne domácí mazlíček!! Jestli zkazíš, opět, šampionát, na který JÁ ti platím startovné, tréninky a všechno ostatní, nepřej si vědět, co bude potom. Každá normální holka od koní by dala cokoliv za to, co ty máš, jenom ty jsi takový nemožný ufňukánek a nevážíš si ničeho. A to jsi moje dcera?“

Spolkla to, co jí blesklo hlavou, že totiž by nejradši jeho dcerou vůbec nebyla, a otřela si slzy, které jí opět vyhrkly.
„A neřvi mi tu! Koukej se nad sebou zamyslet.“ Řekl její otec poslední slovo a otočil se k odchodu.
„A ty,“ Sykl ještě na Chrise. „Dej od ní ty ruce pryč, je ti to jasné?!“
Odešel do své pracovny, za zvuku třísknutí dveří, čímž znovu polekal koně.

„Tori...“
„Chci být sama. Prosím...“
Musel ji tu nechat, i když se mu vůbec nechtělo. Měl ji upřímně rád. A přece se jí nikdy před šéfem nezastal a vždy ji nechal napospas... Styděl se sám za sebe. I teď to tak bylo. Otec na ni křičel, nehorázným způsobem jí srážel sebevědomí a psychicky ji terorizoval, a co udělal on? Jen tam stál, zíral do země a držel ji za ruku. Ještě teď cítil, jak se chvěla... Měl takový vztek. Proč musí zrovna Tori mít takovouhle rodinu? Zničí ji dříve, než si stihne uvědomit, co vůbec v životě chce...
Chris byl tvrďák. Ale kdyby nebyl, tak by brečel nad svou bezmocí a jejím trápením.

Šla do boxu za svou Bárou.
„Kočičko...“ Tiše ji oslovila, aby se kobylka nepolekala, a pak ji pohladila po líci, políbila na nos a nakonec objala kolem krku. „Barunko...“
Dlouho tam tak stála, opřená o ni, tvář ukrytou v bohaté bílé hřívě. Bylo jí tak smutno, až měla pocit, že její srdce prostě musí prasknout, že tohle nemůže vydržet...
Vydrželo, samozřejmě. Člověk vydrží tisíckrát víc, než si myslí. Asi to i věděla.
Kobylka klidně stála, byla zvyklá, že se její panička takhle chová, protože tomu tak bylo dost často. Byla to kobylka mazlivá a kontaktní, nevadilo jí skoro nic. Po dvaceti minutách začala nešťastnou Tori trochu oždibovat – hledala nějaké pamlsky. Když je nenašla, nevěřícně zafrkala a začala hrabat levou přední nohou. Tori se, chtě nechtě, musela usmát.
„Ty moje malá Báro, zlatíčko moje zlatý... To víš, že ti panička něco dá, kdo by se mnou měl takovou trpělivost, jako máš ty, moje vyjímečná holčičko...“ Sáhla do boxu s čištěním, ve skříňce před boxem, kde měla nějaké odměny schované.
„Chce mi tě prodat, víš... Ale já tě nedám, jsi moje všechno, jsi moje nejlepší kamarádka...“
Slibovala a přitom plakala, protože věděla, že ve skutečnosti nemůže dělat nic... Když vyhraje tenle šampionát, stejně se nic nezmění a před každým dalším uslyší tutéž hrozbu, tytéž slova...
„Golden Bar, kočičko...“ Opřela se čelem o její čelo a hladila krásně nasvalený krk. „Panička tě miluje, víš to, viď? Budeš pro mne jediná... Navždycky...“
Zlatá klisna moc nechápala paničky smutek, ale cítila jej. Chvíli si o ni tak otírala hlavu, jako by ji chtěla taky pohladit. Ovšem, že věděla...
„Kdybychom tak mohly žít jinde... Nahoře na ranči Green Star... Všechno by bylo jiné... Už nikdy žádná soutěž, jen ty, já a hory... Dala bych za to cokoliv na světě.“

Odešla do postele až ve chvíli, kdy začala usínat ve stoje. Popřála dobrou noc své kobylce a sama sobě sny o zelených lesích a ne o záměrně zlém otci...
Zdálo se jí o šampionátu. Několikrát se vzbudila, cítila obrovskou úzkost. Opět. Když nebude dost dobrá... Golden Bar pro ni znamenala tak strašně moc... Nemohla se vzdát svého žlutého štěstí,
ta myšlenka jí působila fyzickou bolest, pro kterou ani nemohla klidně spát...
Pak se jí ale zdál ještě jiný sen. Šla sama planinou, kde nebylo nic, jen širý prostor. Na chvilku zaváhala, ale potom uviděla chlapce, který jí šel vstříc. Viděla jeho laskavé, ale zároveň čtverácké hnědé oči, snědou pleť a tmavé vlasy, vykukující zpod kovbojského klobouku... Usmíval se a potom jí podal ruku, aby mohla jít tou plání s ním a nemusela se už nikdy bát.
Vzbudila se a po tváři jí přelétl jemný úsměv.

Myslela na něj, na ranč, na život, jaký by tam mohla vést, kdyby se narodila lépe, když vstávala, uspěchaně snídala a utíkala do školy, když se po pár přednáškách vracela unavená domů, i když sedlala Báru k tréninku, po kterém měla v úmyslu vyrazit do hor...
Trenér ji už čekal.
Stačilo jí vidět v hale postavené slalomy, barrely, obdélník, a byla okamžitě nervózní. Cítila, jak jí bije srdce až někde v krku. Sice dnes ještě nejela závod, ale věděla moc dobře, co ji čeká... Seděla strnule a křečovitě, napjatá, čímž kobylku mátla. Snažila se, opravdu moc se snažila plnit všechno, co trenér říkal. Ale stejně za ni všechnu práci musela udělat Golden Bar... Na konci lekce si vyslechla jen to, že bez ní by klisna chodila nejspíš líp. Zahlédla na tribuně svou matku, která jen kroutila hlavou i otce. Ten se díval mlčky, ale jeho výraz mluvil za všechno.
Věděla, že ve stáji na ni bude čekat s výčitkami. Tak se tam ani nevracela, rovnou pobídla Báru ven ze vrat, dříve, než se pro ně zavřou a ony budou uvězněny v kleci... Potom už nevnímala nic z toho, co se ozývalo na její adresu z úst těch, kteří jí měli být oporou. Soustředila se, aby našla cestu,
po níž včera večer s Joem šli, a dostala se tam, kam ji vedlo srdce.
Kobylka rozvážně, ale svižně šplhala po kamenitém svahu, i ona byla raději venku, než v hale,
ale hlavně vnímala radikální proměnu své paničky, která jako by zanechala i svoje napětí, ztuhlost
a snahu doma. Teď prostě jen byla, seděla na milovaném koni a nemusela nic.

„Přišla jsi znovu.“ Řekla nevěřicně Tiffany, stojící mezi dveřmi stáje, ruce v bok, když uviděla blížící se dívku s kobylou na ruce. „To se mi asi jenom zdá.“
„Ahoj... Nevadí, že jsem s sebou vzala Barunu?“
„Vadí, že jsi přišla ty. Teda mně. Dej ji na pastvinu třeba tam, co je Sharia.“
Odstrojila tedy svou klisnu a pustila ji k ostatním. Pak se vrátila do stáje, vzala si vidle a kolečko
a začala vybírat boxy, kterých si všimla, že nejsou hotové.
Cítila, že je pod přímým, propalujícím pohledem. Ona se tedy taky Tiffany nesnažila nijak maskovat, že se na ni dívá.
„On tady dneska není.“ Přišla po chvíli k boxu, který návštěvnice dělala.
„Nepřišla jsem kvůli němu...“
„Tak proč? Viktorie, já tě budu sledovat, nedám ti ani na chvíli pokoj. A jestli nějak ublížíš komukoliv z mojí rodiny, zabiju tě. Uvědom si, co tvůj otec provedl. Tady nejsi vítaná.“
„Já vím, že se zlobíš.“ Postavila se rozhodně Tori, i když uvnitř byla ustrašená. „Musíš mě nenávidět a já to respektuju. Kdybych měla tu moc, tak mi věř, že bych změnila to, co se stalo. Nikdo neví líp, než já, jak zlý člověk můj otec je. Nepřišla jsem, abych vám ublížila... Chtěla jsem jenom utéct před svým životem.“
„Co TY víš o životě. Protekční slečinko.“
„Nenávidím ten svůj. Jinak nevím nic. Tiffany, kdybys věděla, jak obdivuju tebe... Ty jsi tak silná
a statečná a já, co jsem já... K ničemu pro otce, nemožná pro tebe... Pro všechny.“
Zrzka na ni chvíli koukala, ale už nic neřekla. Otočila se a nechala ji ve stáji samotnou.

„Co tě trápí, holčičko?“ Přišel rančer Harry za svou starší dcerou.
Seděla na pahorku uprostřed pastviny a dívala se na koně, poklidně spásající zbytky trávy. Už brzy je budou muset přehnat na jinou louku, aby měli co jíst.
„Ty víš, co. Tati... Proč jí věříš, proč jí věří Joe? Nic o ní nevíme. Nevíme, co udělá, ani proč tu doopravdy je. Co když ji poslal ten její otec? Třeba lže... Bojím se, co má v úmyslu. Je tak divná...“
„Ale Tiffany... Taky jsi viděla na všech těch závodech, jak se k ní její rodiče chovají. Co může mít za život s otcem, jako je Theodor Price? Nevidíš to na ní? Má být naplněním všech ambicí těch dvou egocentriků... Vždyť je to mladá, zničená holka. Ta nám nechce ublížit. Věř mi.“
„Ráda bych.“ Povzdechla si a přestala si hrát s pramenem vlasů. „Támhle je, podívej. Uklidila ve stáji. Povídá si s tou svojí kobylou. Víš tati, ona mi přijde jako dítě.“
„Ona je dítě, broučku. Ale nesmíš jí to vyčítat, to není fér. Neměla možnost dospět. Zatím ne.
Otec ji nenechá dělat nic, co by ona chtěla.“
„Co po mně chceš?“
„Zkus se oprostit od nenávisti. Ta nic dobrého nepřinese.“
„Máma umírala a oni nám nepomohli. To nemůžu odpustit nikdy nikomu.“
Řekla a otřela dvě hořké slzy, které skanuly z jejích očí. Stále ještě...
Podívala se na tu holku. Viděla, že něco v ní volá o pomoc. Ale i když si byla ochotná přiznat,
že Tori jen těžko mohla změnit, co se stalo, že na svého otce vliv nemá a že je sama obětí, nedokázala ji vidět jinak. Žila v úplně jiném světě. Co ji to jenom napadlo přimotat se sem...
Měla zůstat v údolí, žít život, jaký jí byl předurčen.
Pak by ji Tiff mohla dál nenávidět a nepřemýšlet o tom.

„Až to doděláš, můžeš přijít na jízdárnu. Budu tam pracovat s koněm. Jestli chceš, dívej se.“
Ozvalo se, když Tori poklízela věci v sedlovně – alespoň ty, u kterých dovedla odhadnout,
kam asi patří.
Ani se neotáčela, věděla, že ten hlas patří Tiffany. Bylo od ní hezké, že jí to nabízí.

Stáj byla tichá, prázdná. Až na tu jednu kobylku v posledním boxu.
Tori vytrhlo ze zamyšlení právě tiché zařehtání. Teprve tehdy si uvědomila, že „nepovedená“ žlutá kobyla je stále doma. Obezřetně došla k jejímu boxu, aby se podívala, co dělá.
Stála v rohu, jakmile ji uviděla, sklopila uši dozadu a výhružně se zašklebila.
„Neboj, já za tebou nepůjdu.“ Informovala ji klidně a zůstala, kde byla. Jen se na ni dívala.
Chilli jí to oplácela bez mrknutí, stále stejně napjatá a ve střehu.
„Chudinko malá... Kdo ví, co ti udělali... Nikdo tě neměl rád, viď? Já vím, jaké to je... Když nejsi dost dobrá... Víš, že jsi krásná? Vážně... To nevadí, že nemáš barvu, jako Bára... Jsi krásná jinak...
Kdybys mi tak mohla rozumět, kdybys mohla říct, co tě trápí... Chilli, tady ti už nikdo neublíží... Našla jsi úžasný domov, kočičko... Vím, jak ti je... Bude to dobré...“
Zatím, co na ni mluvila, klisna zjistila, že se nehýbe a nejde k ní, tak se trochu uklidnila. Tori byla soustředěná jen a jen na ni. Vůbec si nevšimla, že ji už delší dobu pozoruje starý rančer.
Stála opřená, dívala se, až Chilli usoudila, že patrně patří k výbavě stáje a začala v klidu žrát.
Jen občas očkem zkontrolovala, zda se dívka nehýbe.
„Pěkně, Viktorie...“ Promluvil teprve teď tiše Harry. Lekla se a trhla sebou – lekla se i klisna a ihned zaujala bojovný postoj.
„Neboj se, holka, no tak... Hou, malá.“ Chilli si odfrkla a přestala se jim věnovat – z Harryho už neměla záchvaty zuřivosti, byl to on, kdo s ní pracoval.
„Omluvám se, nemám tu být. Musím za Tiffany na jízdárnu.“ Plaše vyhrkla.
„Počkej, počkej... Nechoď pryč. Reagovala na tebe krásně. Ještě jsem ji v klidu mockrát neviděl, když tu někdo je. Třeba jsi to ty, na koho čeká. Máte mnoho společného, to je ti jasný, viď?“
„Já? Nejsem tak... Dobrá... Abych s ní vůbec směla pracovat...“
„To si myslíš ty.“ Usmál se laskavě muž. Otevřel pomalu box, choval se velmi obezřetně, protože kobyla byla nevyzpytatelná, ale připnul ji na vodítko a vyvedl do chodby.
Teď teprve si ji mohla pořádně prohlédnout. Mohla mít sotva něco přes 150cm v kohoutku. A byla tak uzoučká... Harry ji neustále sledoval, protože jinak by ho určitě zkusila kousnout...
„Zkus k ní přijít.“ Řekl.
Udělala tři kroky blíž. Kobyla nasadila populární výraz „ještě krok a jsi mrtvá“. Ona ten další krok neudělala. Naopak, ustoupila o krok zpátky a tam zůstala stát. Mluvila na ni, jinak nedělala nic. Chvíli to trvalo, ale zklidnila se, přestala hrozit a dokonce nastavila uši dopředu.
„Skvěle. Pro začátek to stačí. Ale mám tušení, že tohle není konec, Tori. Budeš tu mít práci.“

„Myslela jsem, že nepřijdeš.“ Poznamenala Tiffany, když se návštěvnice konečně přihrnula na jízdárnu. Byla to malá jízdárnička, neměla ani pískový povrch, ale přesto vypadala moc pěkně. Tiffany seděla na své Black Magic, které říkala Meggie, a pracovala s ní na shromáždění.
„Je jí sedm let. Je to tedy docela mladý kůň. Učím ji, aby se lépe podsazovala. V kroku a klusu už jí to jde pěkně... Moc se jí nechtělo dávat si hlavičku dolů, ale teď to už dělá. Podívej se, jak na ní sedím, vidíš? Reaguje na nejmenší přenesení váhy, protože jsme se učily spolu, zná mne a já znám ji. Zatím to ještě není tak, aby reagovala na myšlenku, ale to přijde, dávám jí čas. Je to hodná kobylka, nevymýšlí si, naučí se všechno, v ten pravý čas.“
Tori přikývla. Byl na ně hezký pohled, působily vyrovnaně. Kobylka chodila uvolněně, protože její jezdkyně byla taky uvolněná.
„Myslím, že jsi úžasná jezdkyně, Tiffany. Já nikdy nebudu taková.“ Vzdychla.
Zrzka chvíli přemýšlela – dobře si rozmýšlela, co odpoví. Pochvala potěší, i od někoho, jako byla Tori. Jenže pořád to byla ona...
Tiffany ve skutečnosti nebyla zas až tak drsná, jak vypadala a zdála se být. Teď nevěděla. Má jí dát šanci? Má? Táta to udělal... Ale...
Do konce tréninku neřekla nic, ani potom, když se starala o Meggie, ani když ji vedla do ohrady.
Až pak, když se vrátila do stáje, oslovila znovu Tori.
„Něco ti navrhnu, ty princezno.“ Zaváhala. „Pokud tady opravdu jsi proto, aby ses něco naučila dělat jinak, můžu tě trénovat a učit. Nebude to problém, pokud se budeš snažit, pomůžeš nám s čím bude potřeba a neuděláš nic, čím bys mě nasrala tak, abych tě odsud vykopala pryč – a to udělám, jestli něco provedeš, jasný? Pokud stojíš o tohle...“
Tori poskočilo srdce – obavou a radostí najednou.
„A ty bys to pro mne udělala? Vždyť mě vůbec nemáš ráda...? Tiffany... Byla bych ti za to moc vděčná...“
„Noo...“ Pobaveně se usmála zrzka. „Když tě budu trénovat, budu tě mít pod dohledem – a taky tě můžu šikanovat beztrestně...“
Potom už věděla jistě, že budou kamarádky.

Když se vrátila s Bárou domů, čekali na ni oba rodiče. Čekala, že uslyší, že je zklamala. V tom se nemýlila. Šampionát měl být za tři dny a ona byla prostě hrozná. Respektive, kdyby to nebyla ona, nebylo by to zlé. Ale ona měla být nejlepší ze všech. A to prostě nebyla.
Řekli jí, že by byli radši, kdyby neměli žádnou dceru, než takovouhle. Pokusila se jim vysvětlit,
že se tréninků bojí, že na ni strašně tlačí... Ale pochopení se nedočkala, to pro ni prostě nikdy neměli. Ještě si pamatovala doby, kdy čekala od mámy, že se jí zastane...
To bylo předtím, než pochopila, že její matce jde jen o to, aby byla zajištěna a na zbytek dávno rezignovala. Vzala si svého muže jen proto, že neměla kam jít a on ji chtěl. A to, co Price chtěl,
to taky vždycky dostal, takže získal i ji. Ji ano, ale nikdy ne její srdce. Porodila mu tři děti,
ale neměla je ráda. Proč by taky měla mít, ani je nechtěla.
Tori bylo deset, když viděla otce s jinou ženou. Tehdy ještě věřila na lásku a bylo jí líto mámy... Ke svému zděšení zjistila, že ta o všem ví. Zeptala se tedy, proč to matce nevadí. Ta jí odpověděla,
že jí je naprosto jedno, co si její manžel dělá. A že snad si Tori nemyslela, že u nich jde o nějakou lásku. Že i matka má milence pochopila časem. Tak to tedy bylo – hráli si na ideální pár, co má ideální dům, práci, děti a život. A ve skutečnosti klamali všichni sami sebe. Kdyby ona nebyla hlavní hromosvod, asi by jí rodičů bylo líto... Teď už k nim ale necítila nic.

/Tak proč ji to jejich chování pořád ještě bolelo, ptala se?/