Green Star - Ptáče vypadlé z hnízda

Green Star - Ptáče vypadlé z hnízda

Anotace: 3. kapitola

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

 

3.

„Ahoj, princezno...“ Usmál se Joe, když ji uviděl. Bylo to den před šampionátem, konečně se jí podařilo zase se sem dostat. Hned utíkala do stáje zjistit, co má udělat. A tady našla právě jeho, strouhal kopyta jednomu z tříletých mladých koní.
„Joe... Mrzí mě, že jsem nepřišla včera, předevčírem... Otec...“
„Neomlouvej se... Copak je tvoje povinnost tu být?“ Řekl, pohladil koně po pleci a nechal ho položit nohu.
„Já ale chtěla.“
„Táta říkal, že se ti podařilo něco se Schízou...?“
„Jen se taky uklidnila, když jsem stála v klidu. Nic to nebylo, nic jsem s ní nedělala...“
„Ale Tori, u ní už tohle něco znamená... Teď mě tak napadá, nemáš zítra ten šampionát?“
„Ani mi nemluv.“ Vzdychla. Protože tu teď nebyla, nestihla jí ještě ani Tiffany nic naučit.
Trenér z ní už byl na mrtvici...

Pomáhala potom chlapci s ošetřováním koní – přiváděla a odváděla je. Moc u toho nemluvili,
ale přítomnost toho druhého je těšila. A to cítili oba stejně.
Večer, když už byl dávno čas, aby odešla domů, seděla ještě na lavičce před stájí. Tak tam za ní Joe přišel. Dobře věděl, co ji trápí, ale co říct, to už tak jednoduché nebylo. Nakonec si sedl vedle ní. Chvíli oba mlčeli a dívali se na vycházející hvězdy.
„Máš z toho zítřka strach?“ Osmělil se konečně.
Přikývla.
„Vím, že to nedokážu zajet líp. Bojím se o Báru... Oni mi ji prodají, Joe. Vím to. Co potom budu, bez ní...“
„Třeba to tak zlý nebude...“
Podívala se na něj.
„Děkuju...“

 

Šampionát byl takový, jaký ho očekávala. Ovšem, že se snažila. Jenže bohužel to, jako obvykle, bylo k ničemu. Dokonce, ale to ona sama nedokázala vidět, jí ta snaha ještě škodila...
Golden Bar dělala všechno, zvládala to i sama, byla prostě skvělá. Ale Tori nebyla dostatečně přesvědčivá. Krom toho, když viděla v publiku rodiče a trenéra, jak se na ni výhružně mračí, zpanikařila. Pobídla Báru špatně. Porazily skoro barel...
Pak se jí totálně zatmělo před očima a když se znova probrala, bylo už po soutěži. Začala se třást tak, až jí cvakaly zuby. Zkazila to... Prohrála boj o kobylku... Zkazila to...
Stačil jeden pohled na zpocenou, pochvalu čekající, úžasnou Barunku, a propukla v takový pláč,
že se po ní lidé otáčeli... Bylo jí zle. Někdo jí vzal Báru, aby se vykrokovala, někdo další ji vedl ven z haly, na vzduch...
„Uklidni se, dýchej, no tak... Klid, ano? No... Už je dobře, máš to za sebou, neplač, byly jste čtvrté, to přece není zlé...“ Mluvil k ní ten někdo – později zjistila, že její bývalý trenér, ten, kterého vyhodili, protože se k ní choval hezky, a držel ji, aby se náhodou neporoučela k zemi.
„Prodají ji, prodají ji...“ Opakovala pořád dokola.

 

„Jak jsi mohla zajet tu soutěž tak špatně?! Jak jsi mohla bezmála porazit barel?!! To by snad ani slepý neudělal!“ Soptil otec. „Uvědomuješ si, Viktorie, že to bude ve všech novinách?! Taková ostuda!!“

Utekla do hor. Nechtěla se už nikdy vrátit. Byl skoro večer, když došla na ranč. Schovala se do stáje, tam si sedla v rohu a brečela. Neměla tušení, co má udělat, aby svůj život dokázala dál žít. Nemohla to unést, bylo toho tolik... Pomyšlení, že ztratí Báru...
Nezáleželo jí na vítezství, k čemu ty soutěže byly? Copak nějaká stužka mohla něco změnit? Nezáleželo jí ani na mínění rodičů, protože ji stejně nikdy neměli rádi. Otec by se k ní nepřestal chovat tak zle ani kdyby byla nejlepší na světě... Našel by nějaký důvod, proč ji schazovat. Ale ona přece nebyla robot, aby jí to bylo jedno! Proč si to neuvědomuje, proč na tom nikomu nežáleží? Nikdy se jí neptali, co chce, o čem sní, ani třeba proč jí práce na jízdárně nejde tak, jak by mohla... Vlastně ani neviděli, že by jí mohla jít líp. Proč se musela narodit do takové rodiny, proč neměla nikoho, kdo by se jí zastal?

Kobylka Chilli se zase tvářila vztekle, když jí tak někdo vpadl do stáje. Ale protože k ní nikdo nešel a neviděla z rohu boxu, co se děje, jen slyšela Toriino vzlykání, přemohla ji přirozená zvědavost
a udělala něco, co bylo u všech koní normální a co u ní bylo málokdy vidět – vyklonila hlavu
z boxu, uši našpicované a dívala se ven. Spatřila Tori, schoulenou do klubíčka. Zatříhala ušima, takový výjev ještě nikdy nespatřila. Zafuněla a dívka zvedla hlavu, takže na ni uviděla.
Bylo to přes uličku, ani na sebe nedosáhly a Tori ze své pozice viděla jen zvědavý čumák
a vykulené kobylí oči. Musela se přes slzy usmát.
„Ahoj Chilli... Nevíš, co tu dělám, viď? Doma už nemůžu být, malá... Všechno jsem zkazila...“
Klisna se tvářila, že poslouchá. Nebyla vystrašná ani naštvaná, v tom večerním šeru se ten den prostě jen dívala jedna zraněná duše na druhou takovou. Tori mluvila a mluvila, o svém životě, který ji nebavilo žít, o rodičích, o kobylce Báře, o tom, jak závidí všem život tady na ranči a jak by si přála taky takhle žít... Chilli na ni zůstala koukat, občas tiše zafrkala, stála klidná a mírná a skoro se zdálo, jako by dívce rozuměla všechno, o čem mluví...
Usnula tam. Kobyla se na ni ještě dlouhou chvíli dívala, než se vrátila ke svému senu a k nočnímu odpočinku. A ráno, dobře si vědoma toho, že zvláštní návštěvnice pořád ve stáji je, už zase vystrčila hlavu z boxu a natahovala krk, aby spící dívku líp viděla a cítila. A tak je našel Tom, když přišel ráno Chilli nakrmit. Střídal se v tom s Joem každý den, zatím, co Tiffany dělala snídani a jejich táta objížděl pastviny a kontroloval koně. Malou Anabell budili až potom.
Tom se díval na spící děvče s překvapením a rozpačitým úsměvem. Už o tom, že sem Viktorie Priceová chodí, slyšel, ale dosud ji neviděl takhle zblízka. Byla tu jen párkrát a on měl vždy zrovna práci jinde. Znal ji ze závodů, kdo by také neznal tu její úžasnou kobylu... A protože si pamatoval koně, pamatoval si i ji. Vždycky tak vynervovaná a ztuhlá. Ale neznal ji takhle, spící tady
na podsedlové dečce, kterou někdo zapomněl uklidit, plavé vlasy rozcuchané, na sobě měla dosud oblečení na koně. Pak si vzpoměl, že byl včera zase jeden šampionát.
Neměl Priceovy rád, samozřejmě, ale tu jejich holku vlastně litoval vždycky. Narozdíl od Tiffany, která s ní slitování neměla, alespoň původně ne.
Dal krmení klisně, která se okamžitě začala šklebit a ohnala se po něm kopyty.
„Ty potvoro... Já tě chodím rok krmit a ty takhle jo? A na cizí se díváš jako miláček.“ Zasmál se. Nezlobil se na kobylu, byla prostě taková. Nevěděli sice přesně, čím si prošla, ale určitě to nebylo nic hezkého.
Přemýšlel, zda má dívku vzbudit. Ale nakonec to ani dělat nemusel – Tori otevřela oči a posadila se. Po tváři jí přelétl polekaný stín, jak uviděla Toma a došlo jí, že ve stáji spala a ani nikomu neřekla, že tu je.
„Ahoj, já jsem Tom. Viktorie, viď?“ Podal jí chlapec ruku.
„Ahoj... Radši Tori, když ti to nebude vadit. Omluvám se, že tady jsem...“
„To nevadí. Byla jsi včera na šampionátu?“
„Byla. Zkazila jsem to.“ Vzdychla a hlas se jí roztřásl.
Tom si toho dobře všiml, vzpoměl si, jak mu Joe říkal, že Price chce prodat tu kobylu, že tím dceru vydírá, a dál už se tedy na nic neptal. Vzal s sebou Tori na snídani.

„Bože, co tu děláš tak brzo?“ Zašklebila se Tiffany, když do pěkné, útulné kuchyně její bratr přivedl tuhle návštěvu. „Ty vypadáš. Co se ti stalo? Tatíček nekoupil střevíčky od Diora?“
„No... Řekněme, že koupil a chce, abych je nosila, jenomže já bych mnohem radši chodila v těch botách, jaký máš ty... A jinak dobré ráno, Tiffany... Vadí ti moc, že tu jsem? Klidně půjdu a vrátím se až odpoledne...“
„Prosím tě, sedni si. Nemám dneska dost důvodů vyhodit tě odsud.“ Usmála se zrzka.
Tom a také Joe a starý rančer, kteří právě vešli do dveří z ranní pochůzky a slyšeli dívčí slovní přestřelku, jen nechápavě protočili oči. Určité věci zkrátka nemohli nikdy pochopit – a tyto holčičí způsoby mezi ně patřily na sto procent.
„Ahoj děvče. Pomůžeš nám po snídani s dobytkem?“ Usmál se na ni Harry a ona radostně přikývla.
„Super tati, tak s tebou půjde ona a kluci, a já můžu jet na vyjížďku s tou mladou černou? Slíbila jsem Anabellce, že pojedeme na výlet a černá potřebuje zase trochu práce...“ Řekla Tiff a mrkla
na malou sestřičku.
Té se hned rozzářily oči. Milovala vyjížďky se starší ségrou.
„To víš, že můžeš. My teď ještě pojedeme s klukama doplnit vodu do ohrad, tak ti může Tori zatím pomoct s nádobím.“

 

„Díky, že pomůžeš. Vezmu tě odpoledne konečně na jízdárnu, jestli chceš.“ Řekla Tiffany, když měly hotové nádobí.
„Budu ráda.“
Tiffany jí věnovala asi první úsměv.
„Prosím tě, připrav nám ven na uvaziště sedla a uzdečky. Choco má svoje věci, já budu mít Blackberry, uzdečku najdeš na háčku a sedlo vezmi to přírodní, s růžovou podsedlovkou. A někde se tam válí tušírka s růžovou rukojetí, kdybys ji viděla...“

Najít v sedlovně správné věci netrvalo Tori moc dlouho. Sice tu panoval mírný nepořádek, ale sedla byla na stojanech a uzdečky na háčcích. Tušírku nakonec taky našla, ležela u stěny vedle bedny
s čištěním. Všechno připravila akorát včas.
„Neviděla jsi tam můj klobouk? Je tmavě hnědej, s růžovou stuhou...“
„Podívám se.“ Usmála se na holčičku, která přiváděla poněkud zaprášenou poničku.

Tiffany přišla s krásnou kobylkou, určitě jednou z nejhezčích, jakou kdy Tori viděla. Černou jakou uhel, ale s krásnou lysinkou a pravidelnými ponožkami.
„Ta je krásná...“
„Taky se mi líbí. Říkáme jí Berry, Beruška. Je trochu moc citlivá, snadno se poleká – proto s ní pracujeme v terénu na tom, aby získala víc sebedůvěry. Je důležitý, aby pochopila, že pro ni většina věcí nepředstavuje žádný nebezpečí.“ Pohladila mladou po pleci, zatím, co jí čistila kartáčem bříško. „Bude úžasná. Ale teď jde pod sedlo ven teprve asi potřetí.“



„Tak co, v pohodě?“ Zeptal se Tom trochu vyplašené Tori, když dojeli na koních k pastvině o něco níž, kde choval ranč Green Star malé stádo skotu.
„Jde to.“ Odvětila a jemně přitáhla otěže, aby naznačila svému koni, že se nemá začít pást.
Byla to Iris, ta hnědá kobylka, na které jediné tu zatím kdy seděla.
„Pracovala jsi už s dobytkem?“ Připojil se k nim Joe.
„No... Vlastně ne... Já mám s koňmi totiž jenom soutěžit...“ Přiznala rozpačitě.
„Není to nic těžkýho. Naženeme stádo dohromady a najdeme tam krávu s číslem 14. Tu pak oddělíme od stáda a naženeme do rohu, kde čeká táta. Musí jí píchnout injekci a potom ji zase pustíme. Hodně práce za nás udělá pes, Nelly, je to australanda, má to v krvi.“
„Přesně tak – pojedeš na levý straně stáda, až ho seženeme dohromady – to zvládnem s Joem sami, je jich jen pětadvacet. Tu jednu pak oddělí Nelly a my ji uzavřeme ze tří stran a nasměrujeme tam do rohu. Zůstaneš nalevo. A neboj, Iris ví, co má dělat.“

 

„Šikovná holka. Hezky ti to šlo.“ Pochválil ji starý rančer, když bylo po všem a oni se vraceli nahoru ke stáji. Tak dlouho neslyšela žádnou pochvalu...
Když se postarali o koně, šla do stáje, podívat se na Chilli. Zašklebila se na ni, ale když se od boxu vzdálila a sedla si zase na zem, netrvalo ani pět minut, a už kobylka vystrčila hlavu a koukala.
„Potvůrko šklebivá...“ Oslovila ji mazlivě. „To víš, že jsem tu, přišla jsem za tebou...
Koukej, co mám...“ Vytáhla z kapsy kus jablka, co si schovala od snídaně a ukázala ho kobyle.
Chilli zastříhala ušima, zavětřila a nátahla krk, aby líp dosáhla. Tori se usmála a natáhla k ní ruku
s pamlskem. Aby se neřeklo, tak se klisna hrozivě zatvářila, sklopila uši a vycenila zuby...
A pak toho zase nechala. Tak Tori natáhla ruku ještě víc a už dosáhla.
„No vidíš, jaká jsi hodná kobylka... Já bych ti přece neublížila...“ Promlouvala k ní. Chilli se tvářila celkem spokojeně, chroupala jablko a koulela očima.

„Proč nechodí Chilli nikdy ven?“ Zeptala se Tori u oběda. Strávila u kobylky celý zbytek dopoledne, jen se na ni dívala, mluvila s ní a vnímala její přítomnost.
„Občas chodí. Ale zkus si ji potom chytat...“ Odpověděl jí Joe. „No a taky chceme, aby si zvykala na lidi a to by na pastvině tolik nešlo.“

Povídali jí o tom, jak kobylku jednoho dne našli na pastvě. Byla špinavá, hubená a vystrašená,
aby ji chytili, museli ji nahnat do rohu ohrady... Celá zanedbaná, kopyta přerostlá, teklo jí z nosu, tak ji museli přeléčovat... Zpočátku při odchytu tak strašně panikařila, že byla nebezpečná i sama sobě. Proto ji radši po pár pokusech přestali dávat do výběhu nastálo, jako chodili ostatní, a raději zůstávala převážně v boxe. Harry s ní pracoval v kruhovce, ale bylo to dost obtížné, kobylka prvního půl roku šla tvrdě proti člověku... To už teď nedělala, ale protivná byla pořád a o kopnutí nebo kousnutí nouze nebyla.
Pod sedlo ji zkusil vzít párkrát taky – na pobídky reagovala, asi s ní někdy někdo pracoval, ale kdo ví, jak vlastně, protože její reakce byly občas i panické a někdy se taky rozhodla, že na sobě nikoho nesnese... Nebyla teď ani nasvalená a proto ještě více vynikla její útlost. Přitom to bylo zvíře
s docela zajímavým rodokmenem – podle jména, které věděli od toho neznámého, kdo jim ji „daroval“, se dal její původ dohledat na internetu...
„Měla smůlu, že se chudinka narodila u někoho, kdo jí dokázal akorát ublížit.“ Řekl Joe a podíval se přitom Tori do očí, až se zachvěla. Ano, to měly jistě společné...

Po obědě jí Tiffany řekla, že si může dojít pro koně. Přidělila jí Conny, tu krásnou tmavou ryzku
s hvězdou a hlavně velice hodnou kobylu-učitelku. Bylo to pěkné, statné zvíře s laskavýma očima
a na zavolání se rozvážným, ale živým krokem rozešla dívce naproti.
„Ahoj, kočko...“ Pohladila ji a nasadila ohlávku. Kobylka neloudila, ona přišla prostě proto, že měla lidi ráda. Ochotně následovala svou novou jezdkyni z ohrady, ani se nezkusila pást, zastavit,
nebo cokoliv. Úžasně vychované zvíře. Tori k ní hned pocítila náklonnost.
„Je trochu lechtivá na břiše, tak tam ji čisti rychle.“ Poradila jí její nová trenérka.
Už jí i připravila sedlo a uzdečku. Když byla Conny připravená, vydaly se na jízdárničku a Tiffany
s nimi. Sama byla zvědavá, jak vlastně ta princezna doopravdy jezdí.

Tori byla nervózní, i když tu o nic moc nešlo. Slalom a barely jí stačilo zahlédnout a už ji bolel žaludek, do očí se tlačily slzy. Kousala si rty a chvěla se. Conny to cítila a rozpačitě se otočila
po dívce na svém hřbetě.
„Tak, hezky se teď uklidni, ano? Tady se ti nic nestane, já na tebe nebudu křičet a nikdo jinej tady není. Nemusíš nic zvládat dokonale. Tori, haló, slyšíš? Já úplně vidím, jak ti je blbě.“
„Včera na tom šampionátu... Já...“
„Tak mi o tom pověz. Já ji chytím, budu tě na ní vodit, máme čas. A ty mluv, protože dokud
to ze sebe neshodíš, lepší to nebude.“
„Tebe to ale nezajímá ne? Není to tvoje starost, přece to na tebe nemůžu nakládat...“
„No, hodná Conny, nic se neděje...“ Hladila zrzka kobylku a převzala si otěže. „Hele... Já vím,
že jsem na tebe možná někdy hnusná. Ale ublížit ti nechci. Tak se neboj. A kdyby mě nezajímalo,
co se stalo, nezeptala bych se tě, já nejsem žádný pokrytec.“

Tak tedy začala povídat. O tom svém strachu, o všem, co jí potom řekli rodiče, trenér... O napůl shozeném barelu... Znovu jí tekly slzy, když mluvila o prodeji Golden Bar, který teď už jistě přijde, i o svém útěku a přespání ve stáji... Mluvila o tom, že nechce žít, ne takhle, s tímhle... Že by radši vůbec nebyla...
Tiffany ji poslouchala pozorně. Mračila se. Theodor Price byl zřejmě ještě horší, než si myslela, když krom toho, že tak zasáhl život celé její rodiny, ubližoval úplně stejně vlastní dceři.
Skoro se až zastyděla za své narážky. Asi nebylo potřeba jí ubližovat ještě víc. Ovšem sarkasmus
a určitou syrovost měla zrzka prostě v povaze.
„Tori, něco ti povím. Nikdo, vůbec nikdo na světě, nemá právo tak s tebou mluvit a tohle ti říkat. Rozumíš? Nemají pravdu a ty jim věříš. Nejsi nejlepší na světě– to víme obě. Ale nejsi, proboha, špatná! Ach jo... Je mi blbě z tvýho otce, že se k tobě takhle chová. To prostě nesmí! A že tě vydírá prodejem kobyly, kterou miluješ... Pane Bože, shodily jste málem barel, byly jste čtvrté, to není konec světa, to není ani špatný...“ Podívala se nahoru. Tori byla bílá, ale o trochu klidnější.
„Tori... Pojď dolů.“ Vyzvala svou žačku, a když ta seskočila, tak ji obejmula. Chvíli ji pevně držela.

„To bude dobrý, to se zvládne. Ano? Můžeme začít?“ Zeptala se potom.
„Děkuju Tiffany... Jsi na mne tak hodná..“ Zlomil se jí hlas znova.
„No tak, už mi tu nebreč holka a šup na koně.“ Usmála se Tiff, protože poznala, že její žačka už je dostatečně v pohodě.

 

„Tak ukaž, co umíš.“ Vyzvala ji potom, když se znovu usadila, upravila si třmeny a mohla začít.
Tori kobylku pobídla. Chvíli s ní pracovala. Byla ztuhlá úplně stejně, jako doma v hale.
To v ní prostě vyvolávala práce na jízdárně. Tiffany ji pozorovala.
Asi po půl hodině kobylku zastavila a podívala se na trenérku: „Tak co, jak moc to bylo špatný?“
„No,“ Zašklebila se Tiffany. „Kdyby ses zeptala jinak, vyčetla bych ti celej seznam chyb.
Ale takhle... Jsi hodně ztuhlá. Uvolni se, prostě se uvolni. O nic přece nejde... Představ si, že jsi někde na vyjížďce, jestli máš problém s jízdárnou. Sedíš docela hezky. Všechny svaly máš ale zatnutý, podle mne tak nemůžeš ani kobylku pořádně vnímat... Navíc máš úplně v křeči záda, ramena... To potom nemůžeš dobře reagovat. Ruce máš klidný, klidně si je ještě povol, máš lokty chvílema zbytečně přimáčklý k tělu, potom jsi jako svázaná.“
„Já se vážně snažím, nechápu, proč jsem pořád tak nemožná...“ Vzdychla Tori a svěsila ramena.
„Nejsi nemožná, to v první řadě. Podívej, ty jsi dost dobrá jezdkyně, Tori. Chceme jenom vyladit detaily. Ať už ti do hlavy vtloukali cokoliv... Kdo tě vůbec trénuje?“
„Beer a Delay...“ Špitla tiše. Styděla se – tihle dva trénovali i největší hvězdy.
„Bóže... Něco ti povím – Beer je namachrovanej idiot, kterej si myslí, že si z něj všichni sednou
na prdel. A jestli ho někdo považuje za špičku, tak já teda ne. No a Delay dělal v armádě. Je fakt dobrej, ale taky je to podpantoflák, kterej si všechno kompenzuje na svejch svěřencích. Znám je oba dva a můžu ti říct, u nich se můžeš usnažit a stejně tě budou jenom shazovat. Nejsou pro tebe perspektivní. Vím, že se snažíš, možná se snažíš až moc a to tě svazuje. Tak se zkus snažit méně
a hlavně se proboha uvolni.“
Pak jí Tiffany říkala, co má s kobylkou provádět. Byla pod stejně bedlivým, i když o dost milejším, dohledem, jako doma. A její nová trenérka mohla pozorovat, jak sama sebe nervuje...
Dobře věděla, co má změnit, ale nešlo jí to. Ani nepotřebovala, aby ji někdo za chyby káral, protože se rozhodila sama. Samozřejmě, že čím víc byla zoufalá, tím to bylo horší. Tiffany ji pozorovala
a jen v duchu vrtěla hlavou. Ona ani takhle nejezdila špatně. Ale mohla být o tolik lepší... Když se tak na ni dívala, jak se pere sama se sebou...

Tori na svou trenérku upřela zoufalé oči. Poslední čtvrthodinu už se jí chtělo slézt z koně, někomu se omluvit za svou neschopnost a zalézt kamkoliv, kde ji nikdo nenajde. Nejlépe už navždy.
Tiffany ji systematicky nabádala k tomu, aby nebyla tak napnutá a v křeči, taky se snažila chválit ji, i když nejspíš ani nebylo za co a teď, když zachytila její pohled, ukončila raději pro dnešek trénink.

Cítila se příšerně, když vedla kobylku z jízdárny. Tiffany šla s ní, mlčely obě.
„Já nechápu, proč to nejde...“ Vzdychla konečně Tori. Doufala, že to tady bude jiné, přála si všechno překonat, tady přece mohla... Ale nepovedlo se. Měla pocit, že teď už jí nepomůže v tomto ohledu nikdo a nic.
„Když ty... Strašně moc chceš, tak moc ti na tom záleží, že i když po tobě nikdo neřve a nedriluje tě, děláš to ty sama... To není dobře a s tímhle se taky těžko může něco změnit.“
Na chvilku se odmlčela, než pokračovala: „Budeš muset být hodnější sama na sebe... Pochopit, že
o nic nejde... Jsi tu ty, hory kolem, klid, hodnej a poslušnej kůň – měla by sis to užívat, radovat se
z toho, že umíš jezdit a ne pořád jenom myslet na to, co nesmíš a co naopak musíš.
Protože u tebe o to nejde. Neděláš nic, čím bys ubližovala koni, jsou to jenom drobný detaily, který tam samy dojdou, až se uklidníš, uvolníš a přestaneš se tak zoufale snažit, kontrolovat a v duchu si nadávat, jak jsi nemožná. Nejsi, Tori.“
Dívka jen sklesle přikývla.
„Já se o Conny postarám. Běž si popovídat s Chilli a už se netrap.“ Řekla trenérka pak, Tori ještě pohladila rezavou kobylku, poděkovala a odešla.
Do stáje. Za Chilli, která s ní měla společných tolik věcí. Seděla tam, proti jejímu boxu na staré podsedlovce, tiše a vážně, až do večera. Klisna občas vykoukla z boxu a chvíli se na ni zamyšleně dívala. Tori občas vzala s krabice v rohu kousek tvrdého chleba a natáhla ruku k hebkému koňskému nosu, aby si ta malá, odstrkovaná slečna mohla opatrně a jemně vzít pamlsek, aniž by se šklebila a hrozila jí. Asi by ani nevstala ze svého místa, kdyby za ní nepřišel Joe, když už se venku smrákalo. Sedl si tiše hned vedle ní. Cítila jeho blízkost, mohla vnímat dokonce i jeho dech a tlukot srdce, jak malá byla vzdálenost mezi nimi.


Díval se na ni, na to ptáče vypadlé z hnízda, jak jí v duchu párkrát něžně řekl, dlouho předtím,
než se k ní ve stáji přidal. Nevěděla o něm a proto si ji také mohl tak prohlížet. Ty její jemné rysy... Narozdíl od jeho sestry, která už před lety musela tak náhle dospět, měla v sobě Viktorie ještě pořád trochu dítěte... Prozrazovaly to ty velké modré oči, ve kterých bylo tolik nejistoty. Nebylo těžké poznat, že se bojí spousty věcí... Otce, ztráty, ale taky svého života, budoucnosti, zodpovědnosti... Byla tak trochu ztracená... Připomínala mu poslední kytičku, mizící pod sněhovou pokrývkou se zmatenou otázkou, kam se podělo sluníčko a zelená tráva... Nebo motýla, smýkaného větrem sem
a tam až tak, že když na chvíli přestane foukat vítr, on už neví, kam chtěl letět...
A nejvíc ze všeho mu připomínala nové, ještě lidmi neosahané hříbě, bázlivě se schovávající za kobylou a nevinným zrakem přehlížející celý ten veliký, nebezpečný svět. Akorát, že Tori chyběl takový přístav bezpečí...
Díval se na ni, na vážnost ve tváří ještě malé dívenky, na smutný pohled do prázdna, na vlasy, včera jistě sčesané v nějakém složitém účesu, když byl ten šampionát, dnes však zbavené všech omezení ve formě gumiček a sponek, rozcuchané a volně splývající na úzká dívčí ramena...
Rukama si objímala kolena, jak tam tak seděla... Tak drobná a splývající se vším kolem, přitom tak jiná od všeho, co znal dříve, než ji objevil na jejich příjezdové cestě... Zmatenou, ztracenou, uprchlici z vězení nablýskaného domova.
Teď seděl vedle ní, tiše, aby snad nevyplašil nemluvné porozumění... To ticho mezi nimi bylo měkké jako peřina po mámě, kterou nechtěl dát pryč ze své postele. Jako matku nikdy nedá pryč ze svého srdce, navždy tam bude, laskavá a přívětivá, milá a někdy taky přísná, žena, kterou bude už vždycky obdivovat a milovat...
Díval se tam, kam se dívala Tori. Na žlutou kobylku, když zase vykoukla ze svého boxu a ihned se zašklebila, na něj, na ni ne... Na teplé odstíny dřeva, ze kterého byla postavena tato stáj, až na kamennou podlahu, na které seděli... Na pavučinu v rohu, nad boxem, kde si pavouk křižák zrovna vychutnával pozdní večeři... Byla už skoro tma. Měl by doprovodit Tori domů, do údolí, zpátky
k otci... Budou ji hledat a zítra přece musí do školy... Nechtělo se mu. Vydržel by tu s ní sedět celou noc, klidně stále beze slov, jen s její blízkostí... A třeba, někdy k ránu, když by usínala tady
v bezpečí, by ji mohl na chvíli držet v náručí...

 

Nechtělo se jí, zpátky domů. Ani trochu. Přesto, když do stáje vešel Tom a vyrušil ji s Joem, mlčící a hledící na kobylku Chilli, vstala, aby se rozloučila. Nebylo na výběr, musela teď zpátky.
Zatím, co pomáhala Tomovi chystat krmení a pak se loučila s klisnou, Joe šel připravit koně pro sebe i pro ni, aby ji mohl doprovodit domů.

„Tiffany říkala, že ti to dneska šlo...“ Porušil ticho.
„Neřekla bych. Nedokázala jsem plnit nic, co mi poradila.“
„Prý ti tvůj táta moc ublížil. Že ti vzal víru v sebe.“
„Tohle ti řekla Tiff?“
„Ano. Ale... Vidím to i já sám. Mám s ním promluvit? Říct mu, aby se k tobě tak nechoval?
Ani ti tví trenéři?“ Zaváhal.
„Joe,“ Usmála se a pocítila vděk, dojetí, náklonnost a něhu k chlapci, který by si troufl na někoho, jako je její otec. „S tím nic nenaděláš... Ještě by mi zkazil i útěky na váš ranč. Ale děkuju, ani nevíš, jak moc jsem ráda, že mi tohle nabízíš...“
„Ale vím... Jsem první, že? Udělal bych to, Tori. Udělal a neváhal bych. Nezasloužíš si to, jak se
k tobě vaši chovají. Rád bych ti pomohl.“
Neodpověděla, ale podívala se na něj. I v téměř úplné tmě, která už byla a ve které jen ti jejich koně, Happy a Iris, dokázali hledat cestu po úbočí hory, viděl její smutný a přece radostný úsměv
a slzy, razící si cestičku po její tváři.
„Na ranči Green Star už vždycky najdeš útočiště...“ Ubezpečil ji měkce, tiše... „Neplač, na tebe čeká to štěstí, co ti patří, princezno...“
„Joe...“ Vzlykla a napůl se u toho smála.
„Tori...“ Vzdychl ustaraně a taky se u toho napůl smál.

Rozloučili se před komplexem Priceových sídla. Tyčilo se k noční obloze zlověstně, jako obrovské vězení pro naivní princezny s nejistě klíčícími sny v srdci a hlavě. Koně tichým zafrkáním a Joe
s otázkou, zda přijde zase zítra, jí popřáli dobrou noc. A ona jim, s odpovědí, že přijde každý den, kdy to jen trochu půjde, nahoru do hor, za nimi... Za životem, štěstím, volností, novou šancí stát se lepším děvčetem od koní.

 

Otec a matka na ni čekali v jejím pokoji. Neměli o ni strach. Báli se jen o svou pověst, kterou by mohla zkazit a proto ji vynadali a vyčetli lehkomyslné chování. Jenže jí v tu chvíli nemohli ublížit. Natolik ji ještě hřálo těch několik slov, která jí řekl chlapec, co by ji měl nenávidět...
Když vypadli, vykradla se z pokoje a šla do stáje za Bárou. Čekala ji, svou milovanou paničku.
S něžným, radostným frkáním ji vítala a nechala se hladit, drbat i objímat, jak jen Tori chtěla a potřebovala. Znovu pocítila ostny strachu... Kolik chvil ještě stráví s nejlepší přítelkyní,
s jedinou kobylkou, kterou kdy milovala? Kolik, než ji její otec prodá komukoliv, kdo dá peníze?
„Báro, Barunko, panička tě moc miluje... Rozumíš? A vždycky bude... Jsi moje kočička, beruška, poklad největší...“ Šeptala do hebkého koňského ucha a srdce ji přemlouvalo, aby začala víc dřít, nechala na sebe řvát další trenéry a víckrát denně, odjela všechny závody na světě a vyhrála je,
jen aby nepřišla o milovanou bytost...
Jenže její rozum dobře věděl, že na to nemá a nebude mít. V tomto ohledu byly brány zavřeny, zatlučeny prkny... Mohla se jen modlit, aby jí nějakým zázrakem klisna zůstala. Mohla a modlila se. Snad Bůh její prosby vyslyší...

Autor genca, 08.12.2013
Přečteno 453x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter