Green Star - Jen vzpomínky zbudou

Anotace: 4.kapitola

Sbírka: Ranč Zelená Hvězda

 4.

Nějakou dobu byl potom klid. Tori chodila každý den po tréninku na ranč, někdy s Bárou a někdy sama. Často ji tam čekal další trénink, pro neznalé jistě úsměvný, když ji Tiffany, ta Tiffany, která ji vždy vítala sarkasmem a narážkami, už jen tak naoko vážnými, povzbuzovala výkřiky: „Nesnaž se! Nesnaž se!“ a chválila pak za každou drobnost, kterou se jí podařilo změnit... Její nová trenérka měla dobrý postřeh a všechny ty maličkosti, kterých by si doma nikdo ani nevšiml, viděla a uměla ocenit. Tori jí za to byla strašně vděčná.
Denně taky chodila za Chilli do stáje. Nechtěla po ní nic, prostě jen chodila sedat do svého koutku, dívat se a povídat jí, někdy jí četla... Starý rančer viděl rád, že se dívka o klisnu stará, že je s ní. Věděl, že přijde čas, kdy spolu něco dokážou. A je jedno, jestli to něco bude vyjížďka neohrožující život všech kolem, zajetí závodů, nebo pouhé vyvedení z boxu v pohodě... Kobylka určitě měla limit, co může zvládnout, ten však nikdo neznal. Nezáleželo na něm. Něco spolu prostě dokážou. Harry viděl to, co sama Tori vidět nemohla. Viděl, jak se kobylka vyklání z boxu, když tam Tori sedí a čte jí pohádku, zvědavá... Chtěla pohlazení, na které ještě ale nepřišel správný čas, ještě by se ohnala. Viděl, že Toriina přítomnost a její hlas kobylku začíná uklidňovat. Usmíval se, když ji pak obstarával sám, šklebila se a občas po něm ohnala. Nikdy nepochyboval, že k ní existuje cesta.
Teď už věděl, že on ji najít nemohl, protože čekala na někoho jiného. Na děvče stejně zraněné,
jako je sama Chilli. Jednou pak přišel do stáje a ona vykoukla z boxu, jako by čekala...
Když uviděla jeho, zašklebila se a hned se zase schovala. Musel se smát. Byl na ně obě tak pyšný, když to potom Tori říkal a chválil ji, protože už tohle byl kus cesty...

A byl to také Joe, kdo na příchody plavovlásky z údolí čekal. Vždy ji navečer doprovázel zpátky domů, i když by nemusel, protože cestu dávno znala a nic jí nehrozilo. Tiffany si z něj kvůli tomu utahovala, ačkoliv si nemohl nevšimnou jistých potěšených světýlek v jejích jadeitových očích. Vždycky ho škádlila citacemi ze Shakespeara. „Romeo, Romeo...“ Začínala s hranou vážností,
než ji povalil do trávy, potvoru zrzavou, jeho milovanou sestru... To pak propukala v záchvaty smíchu, ke kterým se nešlo nepřidat.
Čekal na Tori, aby s ní mohl být, i když často beze slov, jen tak... Když měl čas, díval se i na její lekce s Tiffany, na urputnou snahu, kterou se učila odbourávat. Pomaličku, zatím jí to ještě moc nešlo, ale i tak byl na ni z nějakého důvodu hrdý, když na krátké chvilky dokázala i na jízdárně sedět uvolněně a v klidu, jako tomu bylo venku v terénu. Tam s ní jezdil on.
Milovali to oba, dlouhé vyjížďky do hor, k jezeru, které se rozprostíralo za jedním z nejbližších hřebenů, do lesů a malých horských luk... Věděl, že venku je šťastná a hrozně rád viděl v jejích očích radost. Už jen proto, že tam nebývala často. Na vyjížďkách to byla úplně jiná Tori, než to nešťastné stvoření z haly, jízdárny, závodů... Seděla na koni jistě, ale uvolněně, otěže pevně
v rukou, ale žádná křeč, nemyslela na to, co by měla dělat a ono to šlo samo. Byla s koněm
v harmonii... Někdy jezdívala po stezce první, jednou rukou držela otěže, druhou se opírala o zadní rozsochu sedla, a byla otočená na chlapce, aby na něj viděla, když jí něco vyprávěl. Ale i tak by o ní Joe nikdy neřekl, že na koni jen sedí, vždy měla dobrý kontakt. A krom toho, měl to rád, když se
k němu takhle otáčela a vítr jí cuchal vlasy, když se smála jeho historkám o životě na ranči,
nebo když někdy jen tak zaklonila hlavu a usmála se na mraky nad nimi, ráda, že je tady a teď a víc neřešila...
Vzal ji i na své oblíbené místo, což byla jedna horská louka, porostlá květinami tak odolnými,
že vydržely i tady, s velkým, starým stromem uprostřed těch květů. Rád tu nechával koně pást
a sedal pod tím stromem. Tady byl jenom klid a mír.
Tak teď tam sedali spolu. Někdy si povídali, bylo toho tolik, co o ní chtěl vědět...

Tak mu vyprávěla o svém životě a neutěšenosti bytí v rezidenci... O falešném vztahu rodičů
a despektu, který k nim už měla... Kdysi možná, ale teď už nebylo nic, co by na otci nebo matce mohla obdivovat. O bratrech, se kterými neměla vztah, nebylo na to místo. Na ně se nezlobila,
i když si nebyla jistá, jak moc si vůbec uvědomují, že mají taky sestru... O stovce drahých, většinou sportovních koní svého otce, který v nich viděl výhradně chodící balíky peněz... O lásce ke Golden Bar, o každém z těch dní, které strávila v jejím boxe, schovaná před světem, rodiči, trenéry
i sebou... O trénincích, na kterých slyšela, že je nemožná tolikrát, až to přijala za vlastní...
O moři slz, kvůli nesmyslným věcem, na kterých jí nezáleželo, ona jenom chtěla, aby ji měl někdo rád – chtěla si zasloužit lásku svých nejbližších...

„Tor,“ Říkal jí pak a jemně, ale pevně, ji chytal kolem útlých ramen. „Už na to nejsi sama...
A láska není něco, co by sis musela zasloužit... Ten, kdo tě má mít rád, tě prostě rád má.
Takovou, jaká jsi a jen když se na tebe podívá, tak ví, že ty jsi ta jediná na světě, kterou chce chránit před vším zlem a kterou nedá, kdyby ho měli za to zastřelit...
Rodiče by tě měli milovat bezpodmínečně, ne si diktovat za co to tak bude. Už nikdy neříkej, že sis asi nezasloužila jejich cit. To oni jsou ti špatní.“
A ona se o něj opřela, mlčela, jen občas si povzdechla nad tím, jak vlastně žije. Bylo zbytečné
to řešit – neexistoval způsob, jak to změnit. Krom toho, když seděla tady, na nejkrásnější louce na světě, Joe ji držel a ona se k němu mohla přitulit a uvěřit, že teď je v bezpečí... Pak necítila strach, sebepohrdání, ani smutek. Bylo jí líp.
Ta slova jí říkal velice často a vážně jí u toho hleděl do očí. Možná trochu nevěděla, co si myslet. Má ji rád? Něco říkalo, že ano. Jeho laskavé, oříškově hnědé oči a způsob kterým si prohlížel její tvář... Ale na druhou stranu, choval se takhle hezky ke všem, hlavně ke svým sourozencům... Možná by mohla být jeho další sestra, kterou bude ohleduplně chránit, stejně jako Tiffany a malou Anabell... Nevěděla. A vlastně nevěděla ani, co cítí ona k němu... Měla ho ráda, měla ráda celou rodinu O'Donnellových... Ale jak moc?

Vyprávěl i on jí. Tori byla zvědavá a z povídání se učila, jak asi má vypadat život v rodině, kde se její členové milují a respektují... Vyprávěl jí rád (protože to věděl).
A tak, stále opřená o jeho rameno, naslouchala jeho příběhům. O životě se třemi sourozenci,
když ještě byli děti, o jejich hrách a solidaritě... Smála se příhodám jako byla ta, jak vlezli Joe
a Tom do ohrady ke kravám, kam dal jejich otec předešlý den plemenného býka a ten je pak honil kolem dokola po pastvině... Nebo když Tiffany chodila krást sušenky, o které se pak dělili
v neuměle postaveném bunkru v pokojíku, za slibů věčného bratrství a sesterství, jak to znali
z knížek o indiánech, přičemž je nachytala maminka a hrozící vařečkou je zaháněla do postelí...
Dojímalo jí pak vyprávění o večerech u krbu, kde si celá rodina prostě povídala... O nedělních ránech, kdy chlapce pravidelně budilo ťapání bosých nožiček po podlaze, jak jeho sestra, v tu dobu jediná, utíkala k rodičům do postele... Nebo o tom dni, kdy se narodila Anabell – maminka jim
to zavolala z porodnice a děti začaly výskat, skákat, tančit po kuchyni, než je táta všechny nahnal
do džípu a už se jeli na novorozenou sestřičku podívat...
„A pak jsme přišli za mámou do pokoje, držela ji v náručí a usmívala se, my se nahrnuli kolem postele a ta maličká, naše krásná sestřička, na nás kulila ty obrovský miminkovský oči...“
A plakala, když jí Joe povídal o tom, jak jejich maminka onemocněla a pak už věděla, že umře, protože na operaci nebyly peníze (strašně se styděla za svého otce, který to možná mohl zvrátit)... Věděla, že její čas je už jen krátký a o to víc se ho snažila trávit se svým mužem a dětmi...
Učila je co jen mohla, chtěla jim toho tolik předat...
„Jeli jsme ještě na vyjížďku, všichni spolu a udělali si piknik tady na té louce... A za tři dny mamka musela do nemocnice a domů už se vrátila jenom umřít...“
Byli u ní, když umírala, všichni. Harry, mlčky ji hladící po čele... Tom a Joe, zaražení, neschopní pochopit, co se to děje... Malá Anabell, pořád plakala strachy... A Tiffany, to ona trávila s mámou všechny poslední chvíle, ani na chvíli neodešla, neplakala, ale v očích měla takovou bolest, že ji měl její bratr i teď ještě stále před očima...
A pak maminka odešla a do strašného, hlubokého ticha, které najednou nastalo, se Tiffany, tak silná a statečná, rozplakala.
„Nikdy jsem neviděl nikoho tak brečet, Tor... Potom jsme brečeli všichni, v jednom velkým objetí
a všichni jsme v duchu mámě slíbili, že to zvládneme, pro ni...“

„Nenávidím otce, že vám nedal peníze, Joe... Je mi to tak strašně líto... Stydím se, že patřím
do takový rodiny a že jsem tady s tebou, když vám otec takhle ublížil...“ Vzlykala pak.
A byl to zase on, ač to bylo trochu paradoxní, kdo utěšoval ji.
„Nemohla jsi to ovlivnit... Ani Tiffany ti doopravdy nedává vinu, to přece víš.
A Tori, kdyby naše máma ještě žila, přijala by tě tady jako další dceru. Vím, že se na nás odněkud dívá a je ráda, že tu jsi... Vždyť hledáš cestu k pravdě, lásce, pochopení... Možná jsi dcera Priceových, ale jsi jiná, než jsou oni.“
„Kéž bych mohla vzít to všechno, co jste museli zažít, na sebe... Tiffanyinu bolest, úděl vaší malý Annie... Sám jsi mi říkal, že sem nepatřím, když jsem přišla, pamatuješ?“
„Věděl jsem, co řekne ségra, až tě uvidí.“ Usmál se jemně. „Tiffany dostala naloženo strašně moc. To možná ještě někdy časem zjistíš.
Tor, máma by opravdu byla ráda, že tu jsi. A já,“ Zaváhal na chvilku. „Jsem taky rád.“

Joe si taky nebyl jist, co k němu Viktorie cítí a co on může, chce, musí cítit k ní. Byla tak zvláštní... Silná, protože zvládala žít v domě bez citů, což mu přišlo ještě mnohem horší než to, co se stalo jeho rodině... Ale zároveň byla ještě hodně dětská, na svůj věk, a ustrašená, když myslela na budoucnost... Neměla ráda sebe, pořád měla pocit, že musí být někdo jiný. Nějaká lepší, krásnější, nadanější, ve všech směrech bezchybná dívka, jakou si její rodiče přáli mít... A jaká nemohla nikdy existovat, což on věděl, ale Tori to nevěděla...
Slyšel ty její povzdechy, jak je špatná. Přitom nebyla, ani v práci s koněm, jistě se přinejmenším vyrovnala jemu, ani jinak... Jednou také podotkla, že by asi měla správně vypadat spíš jako Anabell, než tak, jak vypadá... Ano, jeho nejmladší sestra byla krásná, protože měla ty své slámově zlaté vlásky a čokoládové oči, byla jako andílek. Ale Tori... On měl rád její tvář, i když někdy vypadala trochu strhaně, měl rád vlasy, co nebyly čistě blond, měl rád světle modré oči, které mu připomínaly jeho oblíbený kámen... Pro něj rozhodně byla krásná. Ale to jí zatím nedokázal říct.

Doma s Tori v té době nikdo nemluvil. Bylo to možná lepší, než scény a výčitky, které dobře znala, ale trochu ji to znervózňovalo. Žila v napětí, co bude, co se asi chystá. Od chvíle, kdy dostala vynadáno za neúspěch s kobylkou na šampionátu... V novinách to bylo. Viděla ten článek, tu fotku
a svůj příšerně strnulý obličej a křečovitý sed, když ještě byla na Báře, viděla bohužel i tu fotku,
jak ji drží její bývalý trenér a ona hystericky brečí. Sama se styděla za takovou vizitku.
Ale otec, ani matka, jí k tomu neřekli nic, jen jí dali ty noviny a významně se na ni mračili.
Golden Bar pořád byla ve stáji, stále denně trénovaly, jako by se nezměnilo nic. To ale nemohla být pravda a Tori tomu nemohla věřit... Nesměla uvěřit, nesměla...
A stejně uvěřila. A pak ji to, co se dělo dál, zasáhlo jako blesk a zlomilo jí srdce.
Zavolala si ji matka, jednoho pěkného, slunečného dne, hned jak přišla ze školy, ještě ani nestihla jít trénovat, na což si už zvykla – daň za to, aby mohla potom na ranč. Dnes ne...

„Viktorie. Je to pravda, že se taháš s někým z těch... Těch ubožáků v horách? Je to pravda?!
Chodíš tam? Spíš s ním?“ Rozzlobeně na ni spustila její matka.
Tori jen vyjeveně koukala: „Cože??“
„Uvědomuješ si, že jsi dcera Theodora Price? Ty nemáš nárok tahat se s takovýma lidma! Rozumíš?! My určíme, s kým se budeš stýkat, jsi naše dcera a budeš se tak chovat! Tvému otci je
z tebe zle, na zvracení! Celé město si o tom bude povídat, že jsi nějaká děvka, že děláš ostudu našemu rodu!“
Nadávala jí ještě dál a v Tori narůstal vztek. Jak se opovažuje tak s ní mluvit, její matka, která má sama několik milenců a je ještě navíc i podváděna? Copak ona má právo jí, Tori, cokoliv vyčítat?
I kdyby to byla pravda, co říká... Bože, jak může?
„Já nejsem žádná děvka. To ty podvádíš otce. Nemáš právo mi kázat!“ Zasyčela – a bylo to poprvé, co se nějak vzepřela.
„Co si to dovoluješ?!“ Vyjekla její matka a vrazila jí facku. „Ty zatracená, blbá, neschopná holko, konečně si uvědom, že jsi jen velkej omyl, co se neměl stát, tebe stejně nikdo mít rád nebude,
takže se laskavě začni chovat líp!“
Tori tekly slzy. Ta facka bolela – obvykle ji rodiče nemlátili, nevzpomínala si, kdy naposledy dostala... A teď... A takhle. Bolela i matčina slova, byť je slyšela tisíckrát. Bolelo obvinění, že spí
s každým druhým jen tak pro zábavu, protože to nebyla pravda. Možná její matka se tak chovala, ale ona ne, vždyť ještě ani nikdy s nikým nebyla, bylo to až směšné, kdyby to nebylo tak ponižující...
Odešla uplakaná a rozklepaná, zhnusená svou rodinou – opět.
V pokoji se rychle převlékla – sehnala si v sekáči normální neznačkové boty, odřené džíny, kostkovanou košili a obnošený klobouk, a utíkala na ranč. Bez kobylky, do stáje vůbec nešla.
Kdyby to udělala, zjistila by, že tam Bára není...

„Nazdar, slečinko... Co to máš na sobě, netrefil tatíka šlak, když tě viděl?“ Zamávala na ni přátelsky Tiffany, zrovna připínala na vodítko březí kobylku Shariu, když Tori dorazila.
„Ahoj, Tiff.“ Odpověděla jí bezbarvým hlasem a pokračovala do stáje, ani na ni nepočkala.
„Co se stalo?“ Přišla za ní zrzka pak, strčila klisnu do volného boxu a sedla si vedle Tori. Ta byla schoulená ve svém koutku.
Tak to kamarádce všechno řekla. Tiffany zakroutila hlavou a pohladila ji konejšivě po zádech.
„Koncentrace kreténů a imbecilů v tvojí rodině mě nepřestává udivovat, Toríku. Měla bys slavit,
že ty taková nejsi... No tak, už nebreč, fakt za to nestojej... Tvoje máma snad mluvila o sobě, ne?“ Uchichtla se, ale pak zase zvážněla: „Kočkoo... Pojď, podíváme se na Shariu, chovala se dneska nějak divně. Bude dobře, uvidíš... Joe tě vezme na vyjížďku...“

Nakonec se žádná vyjížďka nekonala – při prohlídce březí kobylky zjistili, že se asi bude rodit, takže všichni kmitali, aby připravili box pro klisnu, pak se čekalo na veterináře, aby ji prohlédl
a následovalo zjištění, že jedno z ročních hříbat uteklo z ohrady, takže ho honili po nejbližším okolí. Když nezbedného koníka chytili, už měli všichni dost.
Sharia do večera neporodila, ale přiznaky blížícího se porodu tu byly, takže Tom si ustlal ve stáji.
Joe akorát Tori doprovodil domů.

Šla do stáje, ale ještě před vraty narazila na Chrise, svého kamaráda. V tu chvíli ji něco napadlo.
Jak vůbec zjistili její rodiče o Joem? Nikdy je spolu neviděli, tím si byla jistá... Ale zato někdo jiný je mohl občas spatřit. Někdo, kdo čekal na její návraty...
„Chrisi, ty jsi řekl matce a otci o ranči a o Joem?“
Zeptala se chladně a přímo.
Chlapec stál proti ní, očima uhýbal. Nemohl se na ni podívat a říct jí, že ano, že to byl on...
Se silou, kterou vůbec nečekal – ani ona ji nečekala, ho chytila za ramena a přinutila, aby se jí do těch očí podíval.
„Byl jsi to ty?“
„Tori... Já jsem se bál, pořád se touláš, mohl by ti někdo ublížit...“ Vymlouval se.
„Ty jsi mě viděl s ním.“
„No a co, tak jsem to řekl. Nemáš se s ním tahat! Myslel jsem, že jsme kamarádi... Že bysme třeba mohli být i něco víc, Tori... Tori, přece to víš, vždycky ses mi líbila, copak si tě nějakej rádoby kovboj z hor zaslouží? Tebe? První slečnu tohohle města?“
„A ty si myslíš, že si mě zasloužíš ty?“ Teď už zněla úplně ledově. „Kdo se díval na to, jak na mne otec řve a jak mi ubližuje a neřekl nikdy ani slovo? Joe za ním chtěl jít, musela jsem ho zastavit.

On mi říká, kdo doopravdy jsem. Cos udělal ty? Nic. Nikdy nic. Vždycky jsem věděla, že jsi slaboch, ale tohle jsem od tebe nečekala.“
„Tori, já ti přece nechtěl ublížit.“
„Ale ano, chtěl. Nenamáhej se. Teď už nejsme kamarádi.“

Otočila se na podpatku a šla za svou kobylkou. Ještě potlačovala zlost a zklamání, které jí její „kamarád“ přichystal, když došla k Bářině boxu. Zastavila na místě. Zírala do stání... Do prázdného stání. Nebyla tam. Tori se rozeběhla po stáji, zoufale koukala do všech boxů, co míjela, do solária, kolotoče, padoků, všude nahlížela a srdce cítila v krku, ale ve skutečnosti věděla, zoufale dobře věděla... Strachem šílená běžela zpátky za Chrisem, chytila ho za klopu košile a s obrovskou naléhavostí zakřičela: „Kde je Bára?!! Kde je?!“
Z toho, jak se zatvářil vyděšeně a uhýbal zase očima, pochopila. Pustila ho. Vrátila se do jejího boxu.
Byla pryč...

„Baruško...“ Zašeptala. „Baruško moje... Nestihla jsem...“ Zadrhl se jí hlas v hrdle.
Box nebyl dosud čerstvě nastlán, seno nedožrané, ještě ráno tady zlatá kobylka byla. Padla na kolena, po tvářích se jí hrnuly potoky slz. Nebo možná spíš řeky, divoké, rozbouřené, slané řeky někoho, kdo ztratil to, co miloval... Hlavu zakloněnou, oči upírala skrz strop k nebi...
Kde jsi byl, Bože, když ji odváželi? A kam, kam si ji odvezli, tu princeznu s hvězdou na čele, co ji vždy vyhlížela a řehtala jí na pozdrav? Kam, kde ji má hledat, kam jít, co dělat? Zoufalé zaúpění, ještě tiché na to, co cítila, proťalo večerní klid... Báro, Báro, kde jen jsi?
Ležela tváři ve slámě, prsty do ní zatínala a záchvaty pláče jí až bránily dýchat. Myslela, že jí praskne srdce, teď, když se to dosud nestalo, teď musí... Bolelo to tak hrozně, že se s ní nemohla
ani rozloučit, ani naposledy pohladit, vyfotit si ji ještě na památku...
Dvakrát zvracela z pláče, pak se schoulila do klubíčka na místě, kde lehávala ona, a přála si umřít. Nikdo za ní nepřišel, naštěstí, nerušil ji v jejím žalu, ovšem nikoliv z ohleduplnosti, to jen nikoho nezajímalo, že jí vzali štěstí...
Jakmile byla schopná vstát, udělala to, a byť se klepala a musela se držet zdi, aby vůbec stála,
byť byla noc a tma, se zatměním mozku tou příliš bolestnou ztrátou se doplazila do sedlovny. Vzala první výstroj, co našla a osedlala tak prvního koně, co byl po ruce – dvanáctiletou appa kobylku Flay Reetu. Říkali jí Rita, byla to zasloužilá matka mnoha pěkných hříbat, ale nepříliš šikovná do sportu, takže mimo zájem. Tori věděla, že si ji otec drží jen do chovu a že ji možná dá pryč.
Teď ji osedlala, tu hodnou, mírnou dámu, trochu překvapenou nočním přepadením, ale i tak ochotnou následovat jezdce kamkoliv, a aniž by myslela na cokoliv, nasedla a vyjela s ní pryč.
Jen pryč, daleko... Utíkala před bolestí, aniž by mohla najít místo, kde by ji ztratila – nesla si ji
s sebou, ve svém srdci, v sobě samé...
Neviděla na cestu přes tmu hustou jako černé kafe, co pila ve škole na přednáškách... K čemu byly, ty slavné přednášky, k čemu, když ji nenaučily, jak se vyrovnat s tímhle, s celým tím hnusným životem..?
Neviděla také přes slzy, které nemohla zastavit. Klisna pod ní byla nervózní z toho žalu, co cítila. Občas se podívala po své jezdkyni. Rita, hodná kobylka, co vozila děti na svém hřbetě jako největší poklad a hlídala, aby nespadly, teď stejně hlídala i Tori.
„Rito, kdybys věděla... Vzali mi ji, oni mi ji vzali, už tu není, je pryč...“
Vysvětlovala trhaně flekaté, leopardí klisně.

Samozřejmě, že nevědomky mířila tam, kde mohla dřív být šťastná. Teď už ne, bez Golden Bar... Vzpomněla si, jak na poslední vyjížďce s Joem Barunka na jejich louce přišla, pasoucí se, až k nim a s hubou plnou barevných květů jí očichávala obličej... Jak se tehdy smála – jak byla komická, blondýnka její... Nová várka slz...

Nelly ji vyštěkala. Spala zrovna na zápraží, byla teplá noc, když ucítila návštěvu v noční tmě. Vyběhla se podívat, kdo to je a štěkotem oznamovala obyvatelům ranče nezvyklou situaci.
Ven vyběhl Tom, stejně ve stáji moc nespal. Ale když viděl, na koho dopadá světlo, rozsvícené před domem, a v jakém stavu k nim přišla, zakřičel do domu: „Joe! Tiffany! Pojďte sem honem!“
Přiběhli a zděsili se stejně, jako on, když ji uviděli.
„Panebože, Tor... Co je ti, co se stalo, jsi v pořádku? Jsi celá? Pojď sem... Mluv... Mohl ti někdo ublížit, je noc, Tor... Tor...“ Chytil ji Joe do náručí, vyděšen představou, co se mohlo stát.
V horách žily i pumy, mohla nějakou potkat, mohla spadnout z nějakého srázu i s kobylou.. Tiskl ji k sobě, jako by se ujišťoval, že žije.
„Joe...“ Rozplakala se znovu hlasitě.
Tiffany se ujala kobylky a odvedla ji do stáje, aby jí dala seno, odstrojila a nechala odpočinout. Když se vrátila, stáli tam pořád, Joe se snažil nějak dívku utišit a jeho sestra vzdychla. Cítila velkou účast. Věděla, jaké to je, ztratit někoho... A moc dobře věděla, že právě to se stalo a proto je Tori tak nešťastná.
„Víš, kam ji odvezli, kdo ji koupil?“Zeptala se zrzka tiše. Odpovědí jí bylo zavrtění hlavou, protože mluvit momentálně nemohla.

„Zabiju tvýho otce. Hned zítra za ním zajedu a osobně mu nakopu prdel! Bezcharakterní, sobeckej, hnusnej kretén!“ Rozzuřila se Tiff, opět vybublala její prudká povaha.
„Půjdu s tebou. Vysvětlím mu, jak se chová chlap k ženský. Mám sto chutí takovou mu vrazit, aby vzal druhou o zeď a třetí o zem v tý svý nablýskaný stáji.“ Přisvědčil podobně naštvaně Joe.
„Je pryč... Nestihla jsem se s ní ani rozloučit...“ Vzlykla Tori.

Uložili ji do postele, Joe šel spát k bratrovi do stáje, když konečně usnula. Ještě ze spaní občas vzlykla. Hladil ji po vlasech, když Tiffany odešla, i jemu stekly po tvářích tři hořké slzy.
Chudinka Tori, jeho malá, zničená Tori...
Tu noc znovu něco slíbil. Že ji zachrání a změní její život. Slíbil to sobě a slíbil to i jí.